Říjen 2018

Podzimní

4. října 2018 v 13:55 | Darina |  Srdce mušketýra
Léto se skokem přehouplo do podzimu. Z tropických veder jsou najednou přízemní mrazíky, vichřice skučí ve větvích starých stromů a láme ty již opravdu křehké, stromy shazují listí a jírovce bombardují cesty palbou kaštanů.

Mušketýr je již starý mazák. Ví tedy, že pod jírovci by teď špacírovat neměl, pokud nechce utržit bolestivou ťafku kaštanem. Zrovna tak nebere do tlamy plody ve slupce, už ví, že jsou sice kulaté, ale píchají. Svůj rajón zná jak své boty (ojoj, psi boty nenosí) a ví, že se nesmí skákat do záhonků. Taky ví, že se nechodí na dětské hřiště, i když není oplocené. Respektuje to. Respektuje i cizí míčky, létající talíře a jiné věci. Ignoruje ječící děti a podnapilé hlučné turisty.
Podzim přináší haldu zajímavých vůní, které je třeba čenichem důkladně prozkoumat. Nic proti, pozor je třeba dávat jen na ty vůně, při nichž začíná zírat, slintat a cvakat čelistmi. Pak vím, že jsme se ocitli v nebezpečí potenciálního placení alimentů a že je třeba situaci rychle řešit, třeba omezením jeho psích práv běhání na volno a odchodem.

Tříletý mušketýr se chová vzorně a ukázkově. Báječně spolupracuje, báječně se baví, poslouchá skoro na slovo.

Při posledním venčení jsme se stali předmětem obdivu jakési babičky, která se snažila zabavit, nakrmit, uspat atd. tak ještě ne roční batole. Batole bylo fajn, ale rozhodně nechtělo spát a babička se mu věnovala. Ukazovala mu různé věci a pojmenovávala je. Jenže v podzimním parku bylo jak vymeteno a stromy a kytky jsou příliš statické na to, aby dítě zabavily na dobu delší než několik sekund. Proto když se v jejich zorném poli ocitl pejsek, bylo najednou na co se dívat.
Batole asi ne, ale babička velmi rychle pochopila, že ten pejsek není vůbec obyčejný pejsek. Tenhle pejsek totiž uměl na posunek sednout, lehnout, vstát, proplétat se mezi nohama, couvat, panáčkovat, podávat tlapky, obíhat stromy, chytat kopnutý míč s pravým brankářským grifem… no zkrátka bylo to super divadlo. Jako vrchol všeho pejsek dokonce našel pachový vzorek, který byl umístěn na lavičce 10 cm od sedící dvojice! Všichni čtyři jsme se tedy velmi dobře bavili dobrých 10 minut.

Něco vám teď pošeptám: Zájmu babičky jsem si přirozeně všimla hned. Trochu cíleně jsme jí pak předvedli něco z našeho repertoáru výměnou za to, že bude působit jako rušivý vliv v blízkosti pachového vzorku. A jasně, že výměnou za představení babička ráda dělala rušivý vliv. Jednak věděla, že jí Portos nic neudělá, protože je aspoň trochu vychovaný a vycvičený, jednak byla zvědavá. Mrně bylo na chvilku zabaveno koukáním na pejska, který se pohyboval. Byl v tu chvíli pro dítě zdaleka nejzajímavějším předmětem. Portík to bral jako prima akční hru. I on však dokáže vycítit, kdy je předmětem obdivu. Nu a já, jako ten, kdo to celé vlastně spískal, bych se mohla tvářit, že jsem měla na mysli jen tréninkový cíl najití vzorku v blízkosti cizí osoby. Mohla bych se tvářit i tak, že jsme se chtěli vytahovat. Jenže… to by nefungovalo. Zkrátka jsme si hráli a užívali si situaci. A někoho jsme přitom potěšili. Kdybych jen chladně kalkulovala a soustředila se na sebe či na cíle, nikoli na psa a na spolupráci s ním, vrátil by mi to tím, že by se soustředil také na něco jiného. Uvědomuji si stále znovu, jak mne mušketýr učí respektu vůči jeho osobnosti. Jak se vzájemně učíme důvěře. Přijímám to jako velký dar.

Zbytek venčení jsme pak strávili dokonce i hrou s jinými pejsky. Potakali jsme ohaří éro jménem Chilly. Byla legrace sledovat, jak každý z psů má vlastní představu o tom, jak by hra měla vypadat. U Chilly to bylo "Pojďme se honit!", u Portíka "Chci tě víc poznat a komunikovat s tebou!" Moc se mu ta psí slečna líbila. Takže jí odpustil skoro vše, i to, že mu brala tenisák, to, že všude poskakovala. Dokonce neřešil ani to, že se nejdřív snažila skákat i na mne (s tím si mám poradit já). Neřešil ani to, že když dostal povel, fenka ho napodobila. Velice rychle pochopila, že by se to mohlo vyplatit. Vyplatilo, ale piškot pro ni dostala její panička.

Za dalším rohem jsme potkali mladého flegmatického vlkodava. Portos mu ukázal míček, vlkodaví štěně mu na oplátku ukázalo ukořistěné jablko "Koukej, to je taky míček!" Ale jinak to nebyl moc akční pejsek (jeho páník je docela rád, že nemá doma běžce). Portos ho umravnil varováním jen tehdy, když mi chtěl jít prohledat kapsy, i když ví, že pamlsky ze mne hned tak někdo nedostane. Už vůbec ne tím, že se mi pokusí strčit čumák do kapsy. S tím má Portos bohaté zkušenosti.

Pak si zkusil trénovat vlkodavího páníka k hodu míčkem. Myslel, že kynolog mu bude rozumět rychleji. Ale ouha, opět narazil na to, že i v tomto případě dokážu nějak zařídit, aby míček dělal to, co chci já. Nějak záhadně se vždycky (i když ho nabídl tomu cizímu mužskému) ocitl v mé ruce. Vrhl na mne tedy pohled, který říkal: "Ach jo, jdi k šípku s tou svou důsledností!" A šli jsme, protože když budeme dál a sami, je šance, že nějakým vhodným jednáním bude moci míčku jako odměny dosáhnout.

Po takové událostmi nabité vycházce se nechá krásně vyčesat a blaženě se stulí u své paničky pod kuchyňský stůl. Potom už prosí: "Nerušit!"

Když trenérka nemluví

4. října 2018 v 13:52 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Tak se mi přihodilo, že trenérka dokonce dvakrát po sobě se mnou při venčení nemluvila! Ne, nebojte se, nenaštval jsem ji. Byla jen příšerně nastydlá a šetřila hlas. Asi pět minut jsem z toho byl udivený. Není naštvaná a nemluví?

Zvládl jsem to však rychle. Jednak umím krásně dělat "kuk" a sledovat, co se děje, jednak umím číst její řeč těla a také umím odečítat nálady. Venčení jsme si tedy vlastně docela užili. Já jsem si zvykl na to, že přivolání bylo tentokrát místo povelem hvízdnutím. Uvědomil jsem si, že se musím víc koukat. Reagoval jsem pak na pouhý pohyb ruky či jen prstů. Jinak jsem mohl lítat a řádit, jak mi bylo libo. Trochu mi, pravda, chybělo, že když se mi něco povedlo obzvlášť dobře, neslyšel jsem, že jsem šikovný, frajer či že to bylo super. Zpětná vazba však přesto byla. Tentokrát v podobě piškotů a míčku. Míček mám rád vždy, piškoty mám spojené s chůzí u nohy, jinak už o ně zas tak moc nestojím.

Konečně jsem dotáhl k dokonalosti cvik na obíhání něčeho, protože jsem si uvědomil, že i to je velká legrace. Musím dávat pozor, co mám oběhnout a jak. Momentem překvapení je i to, kolik předmětů, protože i to se mění. Proto makám celou dobu jak o život. Protože… odměnou za tohle, čemu trenérka říká "Revír!" je nakonec dlouhatananánský hod míčkem. A teď už mi dokonce stačí jen ukázat na to, co mám oběhnout.

Je fakt, že jiní dvounožci na nás při tom venčení trochu zírali. Hráli jsme si a řádili (tedy, prý cvičili) v naprostém tichu. Já taky nejsem moc uštěkaný. Většinou dávám najevo štěkáním buď absolutní radost, nebo absolutní frustraci. Vše mezi tím komunikuji také spíš řečí těla. Maximálně si tiše zavrčím tehdy, když nejsem v pohodě, nebo když výchovně varuji mladšího pesana, že už je ale opravdu moc odrzlý.

V podzimní mlze jsme tedy jako naprosto tichá dvojice působili až trochu přízračně. Ale ujišťuju vás, že opravdu existujeme. Spolupracovat však umíme i beze slov. Takže jsem vlastně to mlčení bral jako další vzrušující proměnnou našich tréninků.

Váš Portos