Tříletý

8. září 2018 v 16:34 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýr právě oslavil třetí narozeniny. Je z něj krásný, dospělý pes, v některých chvílích už i docela moudrý.

Narozeninový den jsme oslavili obrovskou vycházkou, na které jsme dělali všechno, co máme rádi. Za cviky se dnes dávaly lepší pamlsky, protože mušketýr si přirozeně neuvědomuje, že je nějaký speciální den. O dostatek laskomin doma se mu postarala panička. Spolu jsme to řešili zážitkovou cestou. Prošli jsme park a dělali všechno, co nás baví: běhali, cvičili, čuchali, lenošili… zkrátka nádhera.

Zmoudření Portíka trvalo i při následujícím venčení. Na chvilku se vrací ozvěna horkých letních dnů. Lidé v parku tedy opět posedávali na dekách a užívali si pikniků, nebo jen odpočinku. Mušketýr stále ještě chodí občas sedící otravovat se svým uslintaným tenisákem, ale už dokáže akceptovat skutečnost, že pokud jsem u toho já, bude si muset hod tenisákem odpracovat. Podle čeho si ty lidi vybírá, stále ještě nevím, ale nějak dovede poznat ty, kdo jsou mu vstřícně nakloněni.
Tentokrát tedy zamířil k dece, kde byly tři ženy spíše už středního věku. S nimi malá holčička, tak stěží dvouletá. Takhle malé děti mušketýr většinou nemusí, pravděpodobně zažil někdy v nestřeženém okamžiku nějakou ne právě pozitivní zkušenost. Tentokrát se ale překonával! Byl na volno, měl tenisák (tedy věc, která je na jeho osobním žebříčku hodnot výše, než pamlsky), bylo tu dítě. Že ten tenisák nabídl ke hře - to překvapivé nebylo. Překvapivé bylo to, že na sebe nechal od té malé sahat. Na uši, na hlavu, na čumák. A ani náznak nespokojenosti, ani chloupek zježený, zkrátka žádná reakce. Přitom dětské ručky nebyly zcela nejjemnější, to v tom věku ani nejde. Ale neprotestoval. Neprotestoval ani ve chvíli, kdy jsme malinko poodešli. A za hod tenisákem jsme předvedli snad polovinu našeho obvyklého repertoáru. Vysloužili jsme si veleobdiv; na to mušketýr slyší a někdy mám dojem, že chodí na deky proto, aby si užil svých 5 minut slávy!

Byla jsem sice celou dobu trochu ostražitější, ale věřila jsem mu. A Portos zase věřil mně, že dokážu odhadnout, kdy by ta přízeň malé slečny byla pro jeho psychiku už přílišná. Také měl jistotu, že může v případě nutnosti ustoupit, byl přece na volno. Ne, canisterapeutický pes z něj asi nikdy nebude. Dovede si sice užívat doteků, ale musí na to mít náladu. Tentokrát byl uvolněný a v pohodě. Za super vzorné chování byly tentokrát také lepší pamlsky, spíš proto, aby mu naznačily, že předvedl žádoucí chování a takové se vždy vyplatí.

Když jsme odcházeli, nechávali jsme za sebou spokojenou deku lidí, které jsme aspoň na okamžik pobavili. Portík se dmul pýchou, že je šikovný a že se mu něco povedlo. A já měla radost, že už je opravdu (aspoň pro tuto chvíli) moudrým psem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama