Září 2018

Tříletý

8. září 2018 v 16:34 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýr právě oslavil třetí narozeniny. Je z něj krásný, dospělý pes, v některých chvílích už i docela moudrý.

Narozeninový den jsme oslavili obrovskou vycházkou, na které jsme dělali všechno, co máme rádi. Za cviky se dnes dávaly lepší pamlsky, protože mušketýr si přirozeně neuvědomuje, že je nějaký speciální den. O dostatek laskomin doma se mu postarala panička. Spolu jsme to řešili zážitkovou cestou. Prošli jsme park a dělali všechno, co nás baví: běhali, cvičili, čuchali, lenošili… zkrátka nádhera.

Zmoudření Portíka trvalo i při následujícím venčení. Na chvilku se vrací ozvěna horkých letních dnů. Lidé v parku tedy opět posedávali na dekách a užívali si pikniků, nebo jen odpočinku. Mušketýr stále ještě chodí občas sedící otravovat se svým uslintaným tenisákem, ale už dokáže akceptovat skutečnost, že pokud jsem u toho já, bude si muset hod tenisákem odpracovat. Podle čeho si ty lidi vybírá, stále ještě nevím, ale nějak dovede poznat ty, kdo jsou mu vstřícně nakloněni.
Tentokrát tedy zamířil k dece, kde byly tři ženy spíše už středního věku. S nimi malá holčička, tak stěží dvouletá. Takhle malé děti mušketýr většinou nemusí, pravděpodobně zažil někdy v nestřeženém okamžiku nějakou ne právě pozitivní zkušenost. Tentokrát se ale překonával! Byl na volno, měl tenisák (tedy věc, která je na jeho osobním žebříčku hodnot výše, než pamlsky), bylo tu dítě. Že ten tenisák nabídl ke hře - to překvapivé nebylo. Překvapivé bylo to, že na sebe nechal od té malé sahat. Na uši, na hlavu, na čumák. A ani náznak nespokojenosti, ani chloupek zježený, zkrátka žádná reakce. Přitom dětské ručky nebyly zcela nejjemnější, to v tom věku ani nejde. Ale neprotestoval. Neprotestoval ani ve chvíli, kdy jsme malinko poodešli. A za hod tenisákem jsme předvedli snad polovinu našeho obvyklého repertoáru. Vysloužili jsme si veleobdiv; na to mušketýr slyší a někdy mám dojem, že chodí na deky proto, aby si užil svých 5 minut slávy!

Byla jsem sice celou dobu trochu ostražitější, ale věřila jsem mu. A Portos zase věřil mně, že dokážu odhadnout, kdy by ta přízeň malé slečny byla pro jeho psychiku už přílišná. Také měl jistotu, že může v případě nutnosti ustoupit, byl přece na volno. Ne, canisterapeutický pes z něj asi nikdy nebude. Dovede si sice užívat doteků, ale musí na to mít náladu. Tentokrát byl uvolněný a v pohodě. Za super vzorné chování byly tentokrát také lepší pamlsky, spíš proto, aby mu naznačily, že předvedl žádoucí chování a takové se vždy vyplatí.

Když jsme odcházeli, nechávali jsme za sebou spokojenou deku lidí, které jsme aspoň na okamžik pobavili. Portík se dmul pýchou, že je šikovný a že se mu něco povedlo. A já měla radost, že už je opravdu (aspoň pro tuto chvíli) moudrým psem.

Tři fotografie

1. září 2018 v 9:22 | Darina |  FEIK
Na kavárenském stolku leží tři fotografie. Dvě z nich jsem ještě nikdy neviděla. Dva mladí muži a mladá žena. Fotografie ženy byla pořízena někdy na počátku 20. století. Poprvé hledím aspoň takto do tváře své prababičky. Data a písemnosti shromážděné v rodokmenu dnes dostaly tvář. Cítím se být trochu dojatá. Zkrátka mne celá situace dostala…

Jak to celé vlastně začalo? Bylo mi nějakých čtrnáct, patnáct a prázdniny jsme trávily s mámou v Jaroměři. Výprava za hledáním příbuzných. Našly jsme tehdy nějaké máminy bratrance a jejich rodiny. A v matrice jsem tehdy na vlastní oči uviděla křestní záznam svého dědečka Bernadra. Poprvé jsem tak viděla jméno své prababičky - Františka Fejková. Dočetla jsem se i jména jejích rodičů, František Fejk z Bílé Třemešné čp. 24 a Marie Chudobová, dcera Václava z Chotče. Narodila se 16.3.1875 v Chotči. To bylo na dlouhou dobu vše, co se dalo zjistit.

Uplynulo skutečně mnoho let. Do genealogie se pustila v důchodu moje máma. Matriky nebyly ještě digitalizované. Podařilo se jí tedy zmapovat generaci sourozenců babičky a některých jejích strýců a tet, shromáždit některé unikátní dokumenty (opisy a kopie křestních, oddacích či domovských listů). Ostatní čekalo na mne. Dědeček byl přítomen jen na velké fotografii v knihovně.

Trvalo dlouho, než jsem se dostala ke genealogii jako takové. Trvalo další čas, než jsem se vůbec prokousala k linii svého dědečka (http://dbartova65.blog.cz/1306/dedecek-bernard). Nyní tedy hledím do tváře prababičky. Představovala jsem si ji jinak. Asi krásnější. Asi výraznější. Zde je realita: Oválná tvář, světlejší vlasy, pravděpodobně světlé oči. Fotografie je vybledlá, odhaduji, že prababičce bylo sotva 20 let. Pořízena tedy byla někdy kolem r. 1895. Hledím do tváře člověka, jehož geny, sklony a charakter určují i moji existenci. Františka musela být pozoruhodná žena.

Druhá z fotografií je podobenka mladého muže v jeho svatební den. Podobné světlé vlasy, oválný obličej, šťastný, trochu rozesmátý výraz. Krásný, sympatický mladík. Také tuto tvář vidím poprvé. Patří nejmladšímu bratru mého dědečka, Františkovi. Tomu Františkovi, o jehož existenci jsem ještě před rokem neměla ani tušení. Podoba s matkou je očividná. Dnes se dozvídám i část z jeho osudů a osudů jeho potomků. Najednou vím, že někde na severu mám strýce a 2 tety, nějaké bratrance a sestřenice.

Třetí z fotografií je jedinou, kterou znám až příliš dobře. Abiturientské foto mého dědečka. Oválný obličej, tmavé vlasy, vážný pohled. Podoba s matkou a bratrem není na první pohled jasná. Vybavím-li si ovšem podobenku dědečka ze 40. let, je podoba mnohem patrnější.

U kavárenského stolku se setkali zástupci dvou neznámých rodinných větví. Navzájem si sdělujeme střípky informací. Padají jména osob i lokalit. Postupně mi dochází, že osudy mého dědečka budou daleko spletitější, než se jevilo na první pohled. Dědeček, který žil v Klatovech, sice nepřerušil styky s rodným krajem, ale očividně si nechával mnoho věcí pro sebe. Nikoli pouze existenci svého nemanželského syna Zdeňka. Pravděpodobně i to, že se do Martinic v Krkonoších, kde žil v první polovině 20. let, dostal pravděpodobně na přímluvu někoho z okruhu příbuzných druhého manžela své matky. Znamená to, že poté, co musel opustit Filířovice, se minimálně jednou se svou matkou setkal. A že mu matka pomohla tak, jak mohla. O bratru Františkovi tedy vědět musel. A teoreticky se tedy mohli aspoň jednou potkat. Logicky tedy asi věděl i o bratru Karlovi. I o jeho potomcích padnou nějaké informace.

Je tedy zjevné, že dědeček o celé kapitole svého života mlčel. A odešel hodně, hodně daleko, na druhý konec země, kde začal znovu. Přesto se na přelomu 30. a 40. let do rodného kraje vracel. Některé genealogické hádanky byly rozluštěny a já budu večer přidávat do rodokmenu nová jména a data. Vím, kdo byl Karel Fejk. Vím, kdo byl Jan Šubr. Vím, kdo byl Jan Vopršálek. Zůstává jedna palčivá otázka: Kdo byl, u všech všudy, můj dědeček?