Srpen 2018

Absolutně líný den

19. srpna 2018 v 8:47 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýr se vrátil z prázdnin, které si s paničkou užíval v lesích. Adaptace na Prahu je pro něj teď kapku náročnější. Setkávali jsme se tedy o něco častěji, aby si zase zvykl na pravidla a život velkoměsta (spousta pachů, spousta vzruchů, spousta lidí, spousta psů, spousta aut, tramvají a cyklistů…)

Ale trenéři i psi potřebují někdy ubrat páru. Udělali jsme si tedy absolutně líný den. To "absolutně" je s Portíkem vždy víceméně relativní. Mušketýr je akční pes. V předtuše srpnového vedra jsme se brzy dopoledne vydali do Hvězdy.
Cestu tramvají zvládl mušketýr levou zadní. Už je zkušený cestovatel, ačkoli nejezdí moc často. Občas mu stále ještě vadí pohyb "harmoniky" kloubových tramvají. Ale zvládá to statečně. Vystoupili jsme těsně u louky. A začali jsme hned řádit. Bylo nutné se rozběhnout do daleka, jen tak, pro radost z pohybu. Pak bylo nutné očichat všechny větší shluky rostlin a přečíst všechny pesemesky. A znovu se proběhnout, trochu protáhnout svaly. Poté byla prozkoumána vstupní brána a ti, kdo se motali okolo. Byli tu sice i psi, ale Portík je ukázněně ignoroval.

Potom jsme zabočili na postranní cestičky, které vedly do zadní části obory. Bylo tu téměř liduprázdno. Sem tam nějaký pejskař, sem tam nějaký běžec. Procházeli jsme se. Pak bylo třeba se namočit v potůčku a malinko si zaplavat v tůni. Od toho by Portose neodradil ani třicetistupňový mráz. V třicetistupňovém vedru to byla ideální aktivita.

Opakovaně jsme potkávali poněkud bezradného dědečka s vnukem, který se vždy zapíchl do cesty a hrál si. Většinou byl naštěstí tichý, mušketýr tedy neřešil ani jeho specifické pohybování se. Dnes by ho nerozházel ani E.T. mimozemšťan.
Trochu jsme si začuchali. Tentokrát to bylo náročné, vzorek byl v tekoucí vodě a pachová stopa byla unášena proudem. Pes byl trochu zmaten, i když se mi povedlo mu vysvětlit, v čem je trik (jen to budeme muset pořádně trénovat). Víc byl zmaten tím, že jak jsme postupovali po proudu potoka, stále tam byl vzorek cítit (z Portíkova chování se dalo poznat, jak daleko se pachová stopa dostala). Ale tohle zvládneme opakováním. Tekoucí vodu jsme zatím moc nedělali (stojatá je v pohodě). Psí mozek byl ale zaměstnán dokonale a také odměna (aport do vody) byla dokonalá.

Doloudali jsme se podél potoka k rybníku. Ale ouha, místo rybníku je tu bahniště vypuštěného. Nedá se tedy nic dělat, pokračujeme vzhůru do kopce. Tam potom odpočíváme. Přesněji řečeno, odpočívám. Mušketýr se potuluje okolo a hraje si na drtičku dřeva. To je zase jeho způsob relaxace.

Potom jsme už přemýšleli, kudy vede cesta domů. Mušketýr cestou řádil a drtil další klacky. S jinými si hrál a snažil se je "zavraždit" se spoustou hravého vrčení. Přirozeně, čím větší větev, tím lepší. Ale byla to hra a nezlobil se, když jsem se mu smála, že s větví občas neproběhne mezi stromy. Pokud by nás někdo v té chvíli pozoroval, usoudil by, že s mušketýrem nejsou žerty, ačkoli ten teď právě žertoval na plné pecky. Tentýž pes se o pět minut později zase krásně soustředil a nabízel chůzi u nohy. Z jeho hlediska je to sice statická nuda, ale dobře odměňovaná, takže když už je na tom vodítku, proč nezkusit, zda by si osvědčeným chováním nevydělal pár pamlsků? A hele, ono to fungovalo! Ono to totiž funguje vždy, za žádoucí chování je odměna (různá a v různých časových intervalech, ale je). A netahání na vodítku a chůze u nohy jsou v současnosti činnosti, které se Portíkovi opravdu vyplatí. Navíc jsou to činnosti, které je žádoucí nabízet spontánně.

Když už jsme byli u východu z obory, přimotal se k nám cizí velký pes. Na první pohled nebylo vidět pána. Asi neměl nepřátelské úmysly, byl jen zvědavý a nedůvěřivý. Ale rozhlížela jsem se, ke komu patří. Všude ticho, v dosahu 50 m nikde žádný člověk, což by u dobře socializovaného psa taky nevadilo. Mušketýr je ovladatelný i na větší vzdálenost. Neozval se žádný povel k přivolání, a že bych ho v tichém poledni zaslechla! Zato se ozvalo pípnutí elektrického obojku neznámého psa. Ten zavrčel a odloudal se. Právě si ve své hlavě spojil, že za ty hnusné rány mohou cizí psi. A jeho pán zadělal svému psovi na obrovitánský problém. Zůstali jsme tam, protože mne zajímalo, kdo je pánem toho psa. Po nějaké době se objevila dvojice starších lidí. Ona o psa nejevila žádný zájem, on - těžký frajer typu "všechno vím, všechno znám". Neoslovila jsem je tedy. Ale střetli jsme se po chvíli u misky s vodou v blízké hospodě. Cizí pes vrčel, takže bylo evidentně jasné, že jako zdroj svých nepříjemností detekoval jiné psy. Jeho páníček nic neřešil, v blahé nevědomosti. Lituji kolegy profi trenéry, jimž se tento pes asi dříve či později dostane do rukou. A s radostí bych zakázala používání elektrických obojků neznalým amatérům, kteří jsou natolik líní, aby si vůbec psa přivolali, a vůbec se nepřesvědčí, co konkrétně pes v situaci, kdy zmáčkli tlačítko, vlastně dělal.


My jsme si pohodově došli na tramvaj. Mušketýr usnul hned na Petřinách a spal klidně až na Spartu. Rozhodně jsme si náš absolutně líný den užili. Lenošit je fajn, ale nikdy nechci provozovat lenost, která by deptala ty okolo a přinášela jim problémy.