Výchovné

11. června 2018 v 21:57 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

V poslední době jsem musel absolvovat nějaké výchovné "pohovory". Zkrátka někdy se mi stane, že nejsem úplně super pes. Vlastně to nejsou pohovory. Jen, když provedu něco, co ale vážně nesmím, tak na nějakou dobu o něco hezkého přijdu. Třeba o hru. Nebo o míček. Nebo o pozornost trenérky.

Nu, teď nedávno jsme byli venku. A tam vám byl takový přidrzlý psí dorostenec. Měl strašně vysoké sebevědomí (prý jsem se ve věku 10 měsíců choval stejně nesnesitelně, to si ale nedovedu představit). Nejdřív se se mnou trochu přečůrával. To mne bavilo. Ale pak se mi pokusil sebrat míček. Zavrčel jsem na něj třikrát, že to tedy ne, protože míček je moje odměna za práci. A já jsem pracoval, tak jsem si ho zasloužil! Ten drzoun na zavrčení nereagoval a zkusil to znovu. Tak jsem po něm výchovně vystartoval. Jenže už jsem byl ve stresu a nebyl jsem prý právě jemný. Chtěl jsem ho ťafnout do toho jeho drzého ucha! Ale tady už zasáhla trenérka. Ne kvůli tomu, že jsem vychovával, ale že jsem byl už v příliš velkém stresu a nekontroloval jsem se. Situaci pak řešili vůdci smečky. Ten mladý drzoun šel na vodítko (dobře mu tak). Já ale šel na vodítko také a měl jsem klidový režim. Aby mi prý klesla úroveň stresu. A jablko, tedy vlastně míček, sváru, si vzala trenérka. Zklidnil jsem se rychle, protože jsem proti tomu mladému nic neměl, vážně mne jen štvalo to, že se choval proti pravidlům psí etikety. On taky neprotestoval, věděl, že přestřelil. Rozešli jsme se tedy v pohodě a já pak už byl schopný i pracovat.

Dnes jsem také trochu přestřelil. Bylo to v zápalu hry. Zkrátka jsem nedočkavě chňapl po míčku, který trenérka měla v ruce. Ne, nezranil jsem ji, na to jsem moc opatrný. Jen jsem byl zkrátka moc nedočkavý. Měl jsem tedy poté zase výchovné uklidňování. Dostal jsem pak šanci zopakovat poslední chování a nabídnout to správné. Správné chování jsem měl šanci nabídnout v ten den ještě jednou. Zaujal mne nějaký pach. Byl ohromně zajímavý a já stál u toho stromu a nechtěl jsem odejít. Trenérka zkrátka šla a pak na mne zavolala. Sebral jsem svůj tenisák a běžel. Jo!!! Trenérka věděla, že to bylo těžké a tak jsem dostal jakcpot (to je celá hrst dobrot).

Ale abych nebyl tím vychovávaným jen já. Když chodíme z parku domů, v ulici před zemědělským muzeem vždycky trénujeme chůzi u nohy. Je to klidná ulice, skoro nic tu nejezdí a jsou tu široké chodníky. Došli jsme už skoro na roh - a nic. Posadil jsem se tedy na ten chodník s němou výčitkou: "To dnes netrénujeme? To mi přece nemůžeš udělat, já se na to těším!" Je to pro mne příležitost vydělat si hrst dobrot a není to tak těžké. Už to dokážu vydržet nějakých 30 kroků šlapat na krásně prověšeném vodítku a nepředbíhat. Trenérka se rozesmála. Problém byl ne v tom, že by mi chtěla odepřít výcvik. Jen zkrátka neměla u sebe igeliťák, do kterého bych mohl uklidit svůj uslintaný tenisák. Došli jsme tedy na roh ke stojanu se sáčky a pak už jsme mohli trénovat.

Trenérka o tom prý pak mluvila s mou paničkou. Té jsem totiž už tohle chování nabídl také. Jenže panička je zvyklá, že ji vláčím na flexině a tak mou gentlemanskou nabídku na chůzi u nohy vyhodnotila, že prý jsem se jako zbláznil. Trenérka jí vysvětlila, že jsem se vůbec nezbláznil, že jen toužím po svém přísunu pamlsků (a přirozeně také po tom dělat věci správně, protože prý slušně vychovaní psi u nohy chodit umějí). Vypadá to tedy, že budu mít zlaté časy, protože jestli mne za to začne odměňovat i panička, budu mít pamlsky častěji.

Jak vidíte, vychováváme se všichni navzájem, abychom si lépe rozuměli.

Váš Portos
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama