Červen 2018

Nehoupej se na té židli, prosím!

26. června 2018 v 19:10 | Darina |  Srdce mušketýra
Povzdechla si mušketýrova panička, že je pes náladový a snad že jsou i nějaké náznaky problémového jednání, konkrétně vrčení na cizí lidi. Šli jsme tedy tu náladovost otestovat.

Ve chvíli, kdy jsem si mušketýra vzala toho dne do parády, byl unavený dlouho ranní procházkou natolik, že mi ihned na počátku cesty nabídl chůzi na prověšeném vodítku. Šel zcela úžasně a také se dozvěděl, že úžasný je. Putovali jsme parkem a trochu jsme si hráli. Ale intenzitu hry jsem nechávala na něm (pokud mi nabídne míček, ale neudělá své krásné Kuk!, není ještě připraven k práci). Proto běhal jen tolik, kolik sám chtěl, ale přece jen trochu ano. Potřebovala jsem ho cíleně dostat na onom teoretickém stresovém kopečku malinko výše, protože jsem měla v plánu rozšířit trochu jeho zónu komfortu.

Jeli jsme pak tramvají (to je sice super, ale náhubek super není, ale toleruje ho), chvíli jsme si ještě hráli před prací a potom jsme šli dovnitř. Tentokrát do prostředí, které neznal, i když mi dal najevo, že si pamatuje cestu jinam, kde už byl. Rozšíření obzorů a nové prostory vzal s objevitelským nadšením, ale nikoli přehnaným. Chvíli jsme čekali na lavičce na chodbě a mušketýr se dokázal krásně zklidnit (máme na to povel, aby poznal, že se nějakou dobu nebude nic dít).

Pak se objevila paní sekretářka, a než jsem se vůbec stačila zeptat (návštěvu jsem sice předdomluvila, ale stejně), zda nebude vadit pes, s nadšením se na něj vrhla. Úplně cizí osoba, kterou nikdy předtím neviděl, kterou neznám pořádně ani já, takže nemohu předvídat její reakce. Mušketýr zazářil a s mušketýřím šarmem se nechal hladit a drbat a s radostí vychlemtal misku vody. Pak si trošku prošel prostředí, kde jsme měli být a blaženě se svalil na koberec. Koberec (zátěžový), to bylo něco, krásné poleženíčko! Když přicházeli ostatní, prohlédl si je, s tím, s kým se znal, se přivítal a zase sebou plácl na zem. Polovinu té nucené doby prospal. Druhou prodřímal.

Náznaky čehosi se objevily dvakrát. Poprvé, když se na chodbě za dveřmi ozval hluk (z vedlejší místnosti vyšlo hodně studentů a nebyli nejtišší). Obešlo se to trojím štěknutím a okamžitým uklidněním poté, co jsem mu dala najevo, že ano, že to vím (a děkuji) a že už se o to dál starat nemusí. Podruhé se ozvalo malilinké tichounké zavrčení, když se kolega vedle mne začal houpat na židli. To byl zcela nový pohyb a Portík dal jen najevo, že ho to vyvádí z konceptu. Opět, stačilo jen říct, že je to v pořádku - a bylo. Onen kolega byl vystresovaný víc, než pes. Nečekal, že mušketýr bude mít připomínky ohledně bontonu (na židli se už dál nehoupal) a z trochu příliš upřeného pohledu bylo jasné, že se trochu bojí. Jenže je to veliký a silný chlap a tohle by na sebe nikdy nepráskl. Psovi ale nevadil on, ale ten pohyb. Protože vzápětí, aniž bych ho musela přesouvat za svou židli, se natáhl a již ničím nerušen opět usnul. Na svém místě zůstal dokonce i v době, kdy jsem se musela přesunout já jinam a cosi prezentovat. Vůbec to neřešil, prostě spal. Zkrátka choval se se vší psí elegancí a etiketou. Náhodný příchozí by si nevšiml, že je v místnosti o jednoho chlupatého čtyřnožce víc.

Když jsme odcházeli, kolegu, který psy nemusí, ignoroval (zcela správně, protože se učíme, že se o jiné nemá starat, pokud oni ignorují jeho). Naopak, nechal se slastně drbat od jiného kolegy, který má pro psy slabost. Viděl ho také poprvé v životě, ale usoudil, že drbání není nikdy dost. Jako odměnu si pak detekoval u tohoto člověka schovanou skořici a užíval si obdiv a slávu.

Co říci? Zvládl to na jedničku, přesto, že jsem se snažila, abychom to vše absolvovali v situaci, kdy je unavený (mám vyzkoušeno, že při jeho únavě se případné potíže projeví dříve). Jenže… z mého hlediska se neprojevilo nic. Odváděla jsem nadšeného psa, který se stihl hodinku prospat a který si užil kupu pozornosti a ujišťování, jaký je frajer. Problémy nejsou, tedy nic neřešíme. A jako oprávce mravů je Portík k nezaplacení!

Výchovné

11. června 2018 v 21:57 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

V poslední době jsem musel absolvovat nějaké výchovné "pohovory". Zkrátka někdy se mi stane, že nejsem úplně super pes. Vlastně to nejsou pohovory. Jen, když provedu něco, co ale vážně nesmím, tak na nějakou dobu o něco hezkého přijdu. Třeba o hru. Nebo o míček. Nebo o pozornost trenérky.

Nu, teď nedávno jsme byli venku. A tam vám byl takový přidrzlý psí dorostenec. Měl strašně vysoké sebevědomí (prý jsem se ve věku 10 měsíců choval stejně nesnesitelně, to si ale nedovedu představit). Nejdřív se se mnou trochu přečůrával. To mne bavilo. Ale pak se mi pokusil sebrat míček. Zavrčel jsem na něj třikrát, že to tedy ne, protože míček je moje odměna za práci. A já jsem pracoval, tak jsem si ho zasloužil! Ten drzoun na zavrčení nereagoval a zkusil to znovu. Tak jsem po něm výchovně vystartoval. Jenže už jsem byl ve stresu a nebyl jsem prý právě jemný. Chtěl jsem ho ťafnout do toho jeho drzého ucha! Ale tady už zasáhla trenérka. Ne kvůli tomu, že jsem vychovával, ale že jsem byl už v příliš velkém stresu a nekontroloval jsem se. Situaci pak řešili vůdci smečky. Ten mladý drzoun šel na vodítko (dobře mu tak). Já ale šel na vodítko také a měl jsem klidový režim. Aby mi prý klesla úroveň stresu. A jablko, tedy vlastně míček, sváru, si vzala trenérka. Zklidnil jsem se rychle, protože jsem proti tomu mladému nic neměl, vážně mne jen štvalo to, že se choval proti pravidlům psí etikety. On taky neprotestoval, věděl, že přestřelil. Rozešli jsme se tedy v pohodě a já pak už byl schopný i pracovat.

Dnes jsem také trochu přestřelil. Bylo to v zápalu hry. Zkrátka jsem nedočkavě chňapl po míčku, který trenérka měla v ruce. Ne, nezranil jsem ji, na to jsem moc opatrný. Jen jsem byl zkrátka moc nedočkavý. Měl jsem tedy poté zase výchovné uklidňování. Dostal jsem pak šanci zopakovat poslední chování a nabídnout to správné. Správné chování jsem měl šanci nabídnout v ten den ještě jednou. Zaujal mne nějaký pach. Byl ohromně zajímavý a já stál u toho stromu a nechtěl jsem odejít. Trenérka zkrátka šla a pak na mne zavolala. Sebral jsem svůj tenisák a běžel. Jo!!! Trenérka věděla, že to bylo těžké a tak jsem dostal jakcpot (to je celá hrst dobrot).

Ale abych nebyl tím vychovávaným jen já. Když chodíme z parku domů, v ulici před zemědělským muzeem vždycky trénujeme chůzi u nohy. Je to klidná ulice, skoro nic tu nejezdí a jsou tu široké chodníky. Došli jsme už skoro na roh - a nic. Posadil jsem se tedy na ten chodník s němou výčitkou: "To dnes netrénujeme? To mi přece nemůžeš udělat, já se na to těším!" Je to pro mne příležitost vydělat si hrst dobrot a není to tak těžké. Už to dokážu vydržet nějakých 30 kroků šlapat na krásně prověšeném vodítku a nepředbíhat. Trenérka se rozesmála. Problém byl ne v tom, že by mi chtěla odepřít výcvik. Jen zkrátka neměla u sebe igeliťák, do kterého bych mohl uklidit svůj uslintaný tenisák. Došli jsme tedy na roh ke stojanu se sáčky a pak už jsme mohli trénovat.

Trenérka o tom prý pak mluvila s mou paničkou. Té jsem totiž už tohle chování nabídl také. Jenže panička je zvyklá, že ji vláčím na flexině a tak mou gentlemanskou nabídku na chůzi u nohy vyhodnotila, že prý jsem se jako zbláznil. Trenérka jí vysvětlila, že jsem se vůbec nezbláznil, že jen toužím po svém přísunu pamlsků (a přirozeně také po tom dělat věci správně, protože prý slušně vychovaní psi u nohy chodit umějí). Vypadá to tedy, že budu mít zlaté časy, protože jestli mne za to začne odměňovat i panička, budu mít pamlsky častěji.

Jak vidíte, vychováváme se všichni navzájem, abychom si lépe rozuměli.

Váš Portos