Osvěta

4. května 2018 v 16:20 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac člověci,

Stále víc si uvědomuji, že jsem už dospělý pes a občas se podle toho i chovám. Prý jsem četl příručky o výcviku a tréninku. Nevím, protože nevím, co je to číst po člověčím způsobu. To umím jen nosem - a báječně! Ale vy, člověci, to děláte nějak jinak, protože tu spoustu krásných pachů a vůní ignorujete. Chápu však, že strategie učení, které fungují na mne, fungují i na vás.

To je důvod, proč teď, když je hezky a v parku vás přibylo, pobíhám se svým oslintaným tenisákem a takzvaně otravuju. Je to jednoduché. Já nabídnu člověkovi svůj tenisák. Chci hodit nebo kopnout. Pak udělám předpisový Kuk! Na 80 % to zabere. Ale někteří z vás se učí pomaleji. Nechápou to. Jenže já jsem opravdu hodně vytrvalý pes.

Jenže… v poslední době mám pocit, že do toho nějak vstupuje trenérka. Většinou se s těmi lidmi začne bavit. Asi o mně. To úplně nepoznám, nemám tak širokou zásobu zvuků, s kterými bych měl asociované nějaké jednání, ale podle intonace vím, že je to spíš pobavené. Rozhodně se na mne nezlobí a nezlobí se ani ti člověci, které chci naučit, aby mi hodili tenisák.

Hodně často to končí tak, že se můj míč nějak octne u trenérky (zkrátka to umí zařídit, protože umí zařídit všechny důležité věci) a pak cvičím a mám tenisák za odměnu buď od n, nebo od těch, které jsem si chtěl cvičit já. Poznali jsme tak už spoustu sympatických dvounožců.

Hodně se mi líbila smečka lidských štěňat, která moc obdivovala, co umím. A hlavně - uměli házet strašně daleko! To jsem si tedy užil superrychlý běh za míčkem a byl jsem moc šťastný. Ukazoval jsem jim, jak umím čuchat a oni se prý hodně ptali, jak mne to trenérka naučila, jak se to dělá a proč a co všechno umím hledat.

Prima byly také dvě člověčí holky (prý se říká dívky). Z věcí jedné jsem cítil, že má také psa, proto jsem se šel kamarádit bez potíží. Také mne obdivovaly a jako odměnu za práci jsem si s nimi potom směl hrát. Trenérka si s nimi povídala. Občas na nás také volají cizinci něco, čemu nerozumím, ale zní to jako pochvala - super dog! Slovo super! znám, zazní, když něco udělám opravdu hezky.

Naposledy jsem se kamarádil také s dívkou. Ani mi nepřišlo divné, že před dvěma lety bych se jí bál. Měla koloběžku, helmu a housle. Samé divné věci, s kterými jsem si, když jsem byl malý, nevěděl rady, protože byly divné nebo vydávaly divné zvuky, které mne lekaly a mátly. Teď už jsem rozumný a prý socializovaný - tak jsem to neřešil. Ta dívka byla zvláštní. Povídala si s trenérkou a já jí nabízel tenisák. Ona to stále nechápala. Opravdu jsem se nadřel. Zkoušel jsem na ni i těžší kalibr, než pouhé nabízení, dělal jsem Kuk! a dokonce jsem předvedl i položení vedle ruky (do klína jsem jí tenisák hodit nemohl, seděla kapku nešikovně). Představte si, že to pořád nechápala. A já jsem místo toho dostal pár povelů na známé cviky, které mne baví. Potom najednou - pochopila! Jenže… asi je něco jinak, protože těsně před tím zaznělo od trenérky slovo, které také znám: Můžeš! Hned poté jsem se dočkal akce. Mám tedy trochu podezření, že trenérka nějak složitěji poveluje i komunikaci mezi mnou a jinými člověky. To mne sice uklidňuje a dává to mému světu řád. Nicméně já sám za sebe si umím říci dost jasně, co chci, a tak jsem potom s tou dívkou komunikoval opravdu velice výrazně. Šlo to dobře. Trenérka jí prý vysvětlovala, jak umím říct, když jsem připraven pracovat, a jak dávám najevo, že potřebuji ještě trochu času na vydýchání a soustředění - to všechno jsem dělal zcela ukázkově a bez přemýšlení, protože tohle jednání už mám hluboko pod svým chlupatým kožichem. Jasně, že jsem chtěl házet míček, ale rozumný pes si potřebuje udělat i pauzičku na vydýchání, jinak bych si přece další hod tolik neužil.

Po delší době jsem se dočkal i tréninku mezi více lidmi v místnosti, kde navíc byly nějaké věci, co se hýbaly a dělaly hluk. Ti člověci si dělali své - nějakou práci, kterou sice nechápu, ale asi je pro ně důležitá. Někteří u toho i jedli, ale já cizí potravu respektuji a dokonce jsem v přítomnosti cizí svačiny dokázal najít svůj piškot! Pokud si mne nevšímali, krásně jsem si nevšímal jich. Dostal jsem za to pochvalu, že už to krásně umím. Trenérka mezi nimi chodila, u některých se zastavovala hodně blízko a mluvili spolu, ale já to nijak neřešil, protože vím, že má situaci pod kontrolou a že jí nemusím hlídat či pomáhat. To by mi určitě řekla. Navíc jsem cítil, že je v pohodě, uvolněná, proto nebylo co řešit. Tak jsem většinu času někde polehával a žvýkal si míč, občas jsem se připomenul a dostal jsem nějaký úkol. Vlastně, když o tom přemýšlím, tak ti člověci to měli stejně. Aha! Moje trenérka tedy nějak trénuje i člověky! To je tedy objev!

Za tuhle lekci jsem dostal obrovskou pochvalu, moc dobré pamlsky a navíc - byl jsem v prostředí, kam chodím rád a jel jsem tramvají! Tomu všemu se prý říká osvěta. Možná proto, že slovo socializace se používá pro pesany. Ale mně to přijde úplně stejné - člověci se něco dozvídají a něco se učí.

Pac, váš Portos
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama