Květen 2018

Nic

8. května 2018 v 19:11 | Darina |  Srdce mušketýra
Konec delší doby volna. Sešli jsme se - unavený pes a unavená trenérka. Co tedy budeme dělat? Jasně - NIC. Jenže, vysvětlete psovi (nebo i dítěti), co to znamená: nedělej NIC. Je to trochu nesmysl a protimluv. I když zdánlivě neděláme NIC, něco přece. Proto jsme to NIC šli dnes trénovat.

Moje část byla ta lepší. Došli jsme do parku na louku a já jsem si lehla. Jedním okem jsem pozorovala nebe, vítr v korunách stromů, ptáky. Jedním uchem jsem sledovala okolní cvrkot, protože jsme tu zdaleka nebyli sami. Druhé oko i ucho patřilo mušketýrovi. Protože bylo třeba mu vysvětlit, co se - v případě, že neděláme NIC - dělat smí a co ne.

Protože jsme trénovali, bylo mou odpovědností i to, kam se na tu louku umístíme. Vybrala jsem tak, aby měl Portík přehled o veškerém dění. Učeně řečeno, aby byla uspokojena jeho potřeba kontroly. Už máme natrénováno, že podívat se smí na všechno, co ho zajímá. Ale pokud ho něco znepokojí, stačí náznak a řešení je v kompetenci lidského člena týmu. Také máme natrénováno, že samostatná psí řešení nejsou to pravé ořechové. Že je vždycky bezpečnější "nechat si je schválit". Neschválená řešení totiž většinou k cíli vůbec nevedou, nebo se značnou oklikou a prací. A chytrý pes se přece nebude dřít zbytečně, to dá rozum! (I ten psí.)

Příklad: Portík si chce jít očichat zajímavě vonící kus trávníku. Pokud mnou bude k trávníku smýkat, skončí to tím, že odejdeme pryč (pořád mám větší sílu). Pokud místo přetahování se mnou nabídne sed, má daleko větší šanci, že po splnění tohoto či dalšího jednoduchého úkolu dostane očichání trávníku jako odměnu. Vzhledem k tomu, že má tuto věc x-krát ověřenou, je jasné, jaké jednání mi nabídne přednostně. Přirozeně jsou i chvilky, kdy ten trávník voní tak moc, že se zkrátka neudrží - a výsledkem je, že jdeme pryč.

Teď tedy bylo zadání, že trenérka leží v trávě, je v pohodě, v klidu a užívá si to. Není tedy třeba NIC řešit a je možno přejít do modu, kterému říkáme, že odpočíváme. Chtít po mušketýrovi, aby tam na tom trávníku usnul, by bylo příliš. Na to byl kolem příliš velký cvrkot. Ale klidně ležel a monitoroval prostředí - nasával pachy, díval se a poslouchal. Byl na volno, aby si mohl najít optimální vzdálenost, která mu vyhovovala. Bylo to na necelou délku mé paže, protože v některých okamžicích nicnedělání se mu líbilo jemné hlazení po pleci či po tlapách (i to bylo záměrné, trénujeme, že dotyky jsou fajn a nejsou nebezpečné, abychom zas nežrali veterináře).

Ležel tedy klidně, ne sice zcela uvolněně, ale nehlídal v tom smyslu, že by přebíral iniciativu za situaci. Byl si vědom toho, že vím, co dělá a že kdyby se něco dělo, budu to řešit. Nechal mne tedy užít si mraky, ptáky a koruny stromů do sytosti. Vydrželi jsme nedělat NIC celou půlhodinu. Na závěr jsem vstala a trochu jsme si akčně pohráli. To bylo důležité, protože akční hra fungovala jako velká odměna.

Tady se sice mušketýr neudržel a jednou v zápalu boje skočil přes záhon za cizím psem, který ho zajímal. Sice se ihned vrátil, ale byla to konfliktní situace. Jasně, že jsme ji vnímali rozdílně. Já byla naštvaná kvůli tomu skoku přes záhon (plůtek je normálně tabu), Portos to viděl spíš tak, že nezastavil na přivolání a metelil si za svým. Navíc, je typ psa, který řeší nepohodu svých člověků, proto, dokud cítil mé naštvání, zabrzdil asi 3 m ode mne a nekoukal se na mne. Nevadí, i na to máme rituál. Potřebujeme na to pár desítek sekund - já vypustím páru a uklidním se, on vypustí páru, ví, že mu hlavu neutrhnu. Když jsem v klidu, tak už funguje přivolání a gesto a slovo, které značí, že je to mezi námi v pohodě. A pokračujeme dál.

Když tedy shrnu naše NICnedělání - bylo úspěšné. Posílili jsme variantu, že v případě, že hra nemůže být z nějakého důvodu hned, je na místě lehnout si, kontrolovat prostor, ale neřešit ho a pěkně v klidu počkat, až hra přijde.

Osvěta

4. května 2018 v 16:20 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac člověci,

Stále víc si uvědomuji, že jsem už dospělý pes a občas se podle toho i chovám. Prý jsem četl příručky o výcviku a tréninku. Nevím, protože nevím, co je to číst po člověčím způsobu. To umím jen nosem - a báječně! Ale vy, člověci, to děláte nějak jinak, protože tu spoustu krásných pachů a vůní ignorujete. Chápu však, že strategie učení, které fungují na mne, fungují i na vás.

To je důvod, proč teď, když je hezky a v parku vás přibylo, pobíhám se svým oslintaným tenisákem a takzvaně otravuju. Je to jednoduché. Já nabídnu člověkovi svůj tenisák. Chci hodit nebo kopnout. Pak udělám předpisový Kuk! Na 80 % to zabere. Ale někteří z vás se učí pomaleji. Nechápou to. Jenže já jsem opravdu hodně vytrvalý pes.

Jenže… v poslední době mám pocit, že do toho nějak vstupuje trenérka. Většinou se s těmi lidmi začne bavit. Asi o mně. To úplně nepoznám, nemám tak širokou zásobu zvuků, s kterými bych měl asociované nějaké jednání, ale podle intonace vím, že je to spíš pobavené. Rozhodně se na mne nezlobí a nezlobí se ani ti člověci, které chci naučit, aby mi hodili tenisák.

Hodně často to končí tak, že se můj míč nějak octne u trenérky (zkrátka to umí zařídit, protože umí zařídit všechny důležité věci) a pak cvičím a mám tenisák za odměnu buď od n, nebo od těch, které jsem si chtěl cvičit já. Poznali jsme tak už spoustu sympatických dvounožců.

Hodně se mi líbila smečka lidských štěňat, která moc obdivovala, co umím. A hlavně - uměli házet strašně daleko! To jsem si tedy užil superrychlý běh za míčkem a byl jsem moc šťastný. Ukazoval jsem jim, jak umím čuchat a oni se prý hodně ptali, jak mne to trenérka naučila, jak se to dělá a proč a co všechno umím hledat.

Prima byly také dvě člověčí holky (prý se říká dívky). Z věcí jedné jsem cítil, že má také psa, proto jsem se šel kamarádit bez potíží. Také mne obdivovaly a jako odměnu za práci jsem si s nimi potom směl hrát. Trenérka si s nimi povídala. Občas na nás také volají cizinci něco, čemu nerozumím, ale zní to jako pochvala - super dog! Slovo super! znám, zazní, když něco udělám opravdu hezky.

Naposledy jsem se kamarádil také s dívkou. Ani mi nepřišlo divné, že před dvěma lety bych se jí bál. Měla koloběžku, helmu a housle. Samé divné věci, s kterými jsem si, když jsem byl malý, nevěděl rady, protože byly divné nebo vydávaly divné zvuky, které mne lekaly a mátly. Teď už jsem rozumný a prý socializovaný - tak jsem to neřešil. Ta dívka byla zvláštní. Povídala si s trenérkou a já jí nabízel tenisák. Ona to stále nechápala. Opravdu jsem se nadřel. Zkoušel jsem na ni i těžší kalibr, než pouhé nabízení, dělal jsem Kuk! a dokonce jsem předvedl i položení vedle ruky (do klína jsem jí tenisák hodit nemohl, seděla kapku nešikovně). Představte si, že to pořád nechápala. A já jsem místo toho dostal pár povelů na známé cviky, které mne baví. Potom najednou - pochopila! Jenže… asi je něco jinak, protože těsně před tím zaznělo od trenérky slovo, které také znám: Můžeš! Hned poté jsem se dočkal akce. Mám tedy trochu podezření, že trenérka nějak složitěji poveluje i komunikaci mezi mnou a jinými člověky. To mne sice uklidňuje a dává to mému světu řád. Nicméně já sám za sebe si umím říci dost jasně, co chci, a tak jsem potom s tou dívkou komunikoval opravdu velice výrazně. Šlo to dobře. Trenérka jí prý vysvětlovala, jak umím říct, když jsem připraven pracovat, a jak dávám najevo, že potřebuji ještě trochu času na vydýchání a soustředění - to všechno jsem dělal zcela ukázkově a bez přemýšlení, protože tohle jednání už mám hluboko pod svým chlupatým kožichem. Jasně, že jsem chtěl házet míček, ale rozumný pes si potřebuje udělat i pauzičku na vydýchání, jinak bych si přece další hod tolik neužil.

Po delší době jsem se dočkal i tréninku mezi více lidmi v místnosti, kde navíc byly nějaké věci, co se hýbaly a dělaly hluk. Ti člověci si dělali své - nějakou práci, kterou sice nechápu, ale asi je pro ně důležitá. Někteří u toho i jedli, ale já cizí potravu respektuji a dokonce jsem v přítomnosti cizí svačiny dokázal najít svůj piškot! Pokud si mne nevšímali, krásně jsem si nevšímal jich. Dostal jsem za to pochvalu, že už to krásně umím. Trenérka mezi nimi chodila, u některých se zastavovala hodně blízko a mluvili spolu, ale já to nijak neřešil, protože vím, že má situaci pod kontrolou a že jí nemusím hlídat či pomáhat. To by mi určitě řekla. Navíc jsem cítil, že je v pohodě, uvolněná, proto nebylo co řešit. Tak jsem většinu času někde polehával a žvýkal si míč, občas jsem se připomenul a dostal jsem nějaký úkol. Vlastně, když o tom přemýšlím, tak ti člověci to měli stejně. Aha! Moje trenérka tedy nějak trénuje i člověky! To je tedy objev!

Za tuhle lekci jsem dostal obrovskou pochvalu, moc dobré pamlsky a navíc - byl jsem v prostředí, kam chodím rád a jel jsem tramvají! Tomu všemu se prý říká osvěta. Možná proto, že slovo socializace se používá pro pesany. Ale mně to přijde úplně stejné - člověci se něco dozvídají a něco se učí.

Pac, váš Portos