Déčka

16. dubna 2018 v 17:36 | Darina |  Kimbilio
Tak se překulilo několik let a mne opět unáší vláček na Šumavu. Mimo kamarádky tam čeká pět hnědých batolících se kuliček. Jen písmenko ve jménech poposkočilo a tentokrát jsou to již "Déčka". Těším se a s napětím očekávám, jací asi budou.

K domu přicházím s večerem. Na klepání se kupodivu štěkot nekoná. To jsou mi tedy věci! Ale ano, doma jsou. Všichni. Ti velcí v zadním pokoji, aby měli svůj klid a soukromí, ti malí v ohrádce v předním pokoji.

Nepřekvapuje mne, že jakmile vejdu, ohrádka se začne sunout ke mně. Předek je pohyblivý a i tato štěňata již objevila, že soustředěným úsilím se dá přiblížit k předmětu, který je zajímá. Nyní je zajímám já.

První se jde tulit fenečka s červeným obojkem. Je silná a pozornosti se dožaduje nepřehlédnutelně. Ale tulit a chovat se okamžitě chce i kluk s modrým obojkem, ten se mi vrhá do náruče přímo po nose. Ostatní tři jsou sice blízko, ale kriticky pozorují, co se bude dít. Nebojí se, jen přemýšlejí, nasávají nový pach a hodnotí, co je ten dvounožec zač a co tu chce. Protože jejich dosavadní sedmitýdenní životní zkušenost dosud říká, že s dvounožci je legrace, jdou se přivítat také. Takže je tu ještě žlutý, fialový a zelený kluk.

Potom mám konečně čas se přivítat i s těmi velkými. Kelpí se předvádí v roli hrdé a něžné mámy. Elánu má na rozdávání a hopsá po místnosti, jako kdyby nebyla o moc starší, než její mrňata. Beník se tváří otráveně - ty pištící příšery vážně nemusí, ale rohlík na usmířenou si z mého batohu bere. Zachovali jsme tedy vítací rituál a vše je, jak má být.

Místo k televizi si sedám k ohrádce a pozoruji, jací tedy opravdu jsou. Je to pro mne taková půlhodinka na rozkoukání, protože následující tři dny se pak slévají v jeden. Veškeré aktivity jsou zarámovány mezi stálé uklízení, krmení, napájení, venčení, hraní a socializaci.

Mrňata krásně papají - granulky, masíčko, tvaroh… U bašty jsou vzorní, tam je to bez bojů a pranic, nicméně mlaskání je soustředěné a vydatné a mističky se prázdní raketovou rychlostí. Protože víkend je slunečný, štěňata si dovedou říci pokaždé, když na ně přijde žízeň. Miska s vodou se v ohrádce nechat nedá, hned se totiž stává pokusným předmětem. Červená považuje za velikou legraci, když může vodu packou šplíchat z misky kolem dokola, fialový se zase s vervou pokouší misku uchopit do zubů. Zelený s ní zas zkouší hrát fotbal.

Nutno dodat, že i konečná fáze procesu zažívání je u mrňat zcela v pořádku. Produkují to, co mají, ve správné konzistenci a občas s takovým fofrem, že by je jeden považoval za miniaturní průtokové ohřívače. K uklízení toho tedy bylo také dost. Loužičky už nebyly nijak maličké, kluci občas dokázali vyprodukovat přímo jezera. Fialový kluk zatím nepochopil, že tato psí potřeba se dělá co nejdále od pelíšku, ostatní čtyři se ukázněně chodili venčit k mřížce ohrádky, která byla nejdál od pelíšku a nejblíž a nejdosažitelněji ke smetáku. Zelený kluk se s oblibou na smetáku vozil, fialový zase útočil na hadr s tendencí ho zakousnout. Modrý to od nich udatně okoukával, proto úklid ohrádky musel navíc probíhat v pěkně rychlém a mrštném tempu. S třemi štěňaty visícími na smetáku a s dalšími dvěma, co se snaží za ním lítat, se vytírá opravdu o něco obtížněji.

Mrňata krásně spinkají - občas, pravda, tam, kde padnou, občas na jedné hromadě. Vydrží spát celou noc a do rozednění se nedožadují pozornosti. Báječná úleva, nechají vyspat i nás, lidi.

Mrňata si krásně hrají. Občas spolu, občas sólo. Každou novou věc, která se v ohrádce objeví, považují za novou hračku, která přece musí být úplně bááááááječná. Neřeší tedy nějaké strachy. Během víkendu se v ohrádce vystřídaly míče, pískací hračky, přetahovadla, plyšáci a kousací hračky, ale také (přirozeně za dozoru dvounožců) mechanické hračky na klíček, různé předměty, které vydávají zvuky a další vymyšlenosti. Štěňata vše vítala jako obrovskou legraci a každá nová hračka provokovala jejich zvědavost, zájem a hru. Žlutý kluk si zamiloval házecí míček na šňůře (přesně v té velikosti, aby s ním mohl pelášit), modrý zase propadl tenisáku natolik, že jej dokázal dobře půlhodiny hájit před všemi sourozenci. Červená má ráda žužlací hračky, zvlášť když usíná. Používá je přesně jako batolata dudlík.

Z prvního pozorování se mi zdálo, že nejdivočejším elementem je psí holka - provokovala brášky často až do úpadu, na druhé straně, pokud se jí jejich hra nelíbila, určitě dělala něco jiného. Modrý se jevil nejkontaktnější, po pozornosti a mazlení velmi toužil, a pokud mu nebyla věnována pozornost, dokázal se ozvat. Zelený mi přišel hodně odvážný a zvídavý, do všeho se hrnul přímo po čenichu, a pokud byl moc zticha, určitě něco pořádně "zkoumal". Fialový mi na první pokoukání přišel jako pohodář, ale ne příliš výrazný (přesvědčila jsem se, že zdání klame). A konečně žlutý prcek byl malinko rezervovaný, přemýšlivý a opatrnější, což ale neznamenalo, že by se bál. Vypadal spíše jako filozof.

Během víkendu, když si štěňata zvykla na mou přítomnost, se leccos začalo proměňovat. Při výletu ven se najednou ukázalo, že žlutý kluk má velice široký akční rádius a že musí všechno vidět a všechno prozkoumat. Většinou byl tedy jinde, než všichni ostatní. Všechno rád zkoumá především pomocí tlamičky. Bere do ní vše. Přirozeně s patřičnou vervou. V zápalu hry tak prozkoumal i moji ruku a ozdobil ji slušivým vzorkem svých zoubků. To prý, abych si ho pamatovala.

Modrý kluk se tvářil něžňounce a mile, ale vydrželo mu to také jen do určité doby. Pak se ukázalo, že ho ohromně baví provokovat sourozence. Sázel na svou mrštnost, dokázal jim všem utéci a patřičně si to také užíval. Červená holka a fialový kluk zhruba ve stejnou dobu objevili své hlasové kvality a zkoušeli novou dovednost s neutuchajícím zápalem. K malé radosti sousedů i v jedenáct v noci! U zeleného a žlutého se během hry několikrát spontánně objevily náznaky pást sourozence nebo hračky.

Štěňata mají šanci dvakrát denně prozkoumávat svět mimo ohrádku a každý den jsme je vzali také ven. Za plotem jezdila auta a kola a chodili lidé, občas i pejsci. Zkrátka svět. Mrňata jsou tedy zvyklá na běžný chod domácnosti. Ty zvuky je nechávaly zcela v klidu. O něco víc je zajímal každý nový a neznámý zvuk, ale je pro ně zpravidla výzvou k tomu "jít to prozkoumat" (a ty, člověče, buď ve střehu a vyhodnoť, zda to není nebezpečné).

Nejvíc se mrňatům líbilo na louce. Čichem se přesvědčila, že louka je v pořádku, protože je na ní pach jejich mámy. Kulila oči, jak je ten svět velký a jak je prima se rozběhnout pryč, aby se pak na zavolání obrátila a tryskem letěla do člověčí náruče. To je prý taky báječná hra. Červená tady předvedla, že i když je nejsilnější, není vůbec nemotorná, a dokázala zdrhat neuvěřitelnou rychlostí. Zelený pejsek se moc rozčiloval, že nemohl odnést první klacek, který ulovil. Neuvědomil si, mrňous jeden, že zatnul zoubky do větvičky stromu. A ten zlotřilý strom nepovolil! Pral se s ním statečně a nechtěl se shodit před žlutým bráchou, který sebral větvičku zpod stromu a teď s ní provokativně poskakoval okolo.

Ale nemyslete, víkend nebyl jen velký štěněcí mejdan. Děly se i vážné věci. Například se musely ostříhat mrňatům drápky (otázka několika minut, protože na manipulace jsou zvyklá). Potom se štěňata musela předvést v celé kráse, protože přijel kontrolor vrhu. I tehdy se chovala vzorně. A do třetice se přijeli podívat noví páníci na červenou holčičku. Jako správní pejskaři si sedli k mrňatům do ohrádky (ano, přišla nová báječná hračka!) Štěňata byla nadšená a k neutahání. Červená se vrhla do náruče svému budoucímu páníčkovi a ihned si ho omotala kolem tlapky. I když ty lidi viděla poprvé v životě, ona prostě věděla!

Konečně došlo i na testy povah. Mrňata vzorně spolupracovala a chovala se ukázkově, i když některé manipulace nejsou úplně příjemné. Výsledky ovšem stály za to. Tady konečně zazářil fialový kluk, který celou tu dobu vypadal jako nevýrazný. Je to odvážný vyrovnaný pohodář, kterého hned tak něco nevyvede z míry. Červená mi hodně připomínala svého tatínka (otec vrhu je úplně prvním štěnětem, které se narodilo), nejen konstitucí, ale i reakcemi. Všechna štěňata mají ráda lidi a mají ráda akci. Ideální koktejl pro ideální psy.

Odjížděla jsem ráno, ještě za tmy. Když jsem procházela pokojem, mrňata se nahrnula k ohrádce se rozloučit. Však některá půjdou do světa již za týden. Přeju jim, aby našla úžasné lidi. A jejich lidem přeju, aby si připomínali, že mají úžasné psy. Moc se těším, až se začnou objevovat drobné i větší zprávy o úspěších na poli výstavním i sportovním. Déčka, držím vám palce!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misa Misa | E-mail | 19. dubna 2018 v 10:36 | Reagovat

Dobry den. Moc hezky clanek. Vzhledem k tomu, ze na tu cervenou holcicku jsme se byli podivat s pritelem, mi i slza ukapla. Krasne napsane. A na tu hnedou koulicku uz se moc tesime. :-) Je vlastne velka nahoda, ze bude bydlet s nami. Po zjisteni, ze jsou vsechna stenatka zamluvena jsme uz ani nepocitali s tim, ze by to mohlo vyjit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama