Duben 2018

Žižkové III nebo Hodanové?

28. dubna 2018 v 9:48 | Darina |  WLCZEK
Klíčovým momentem k nalezení Mikuláše byla právě ona maličká poznámka, že se také nazývá Hodan. A že jeho otec se pravděpodobně jmenoval Vojtěch. Odhad roku narození ze svatebního záznamu vyšel asi na 1765. Zatím totiž chybí i záznam Mikulášova úmrtí. Přežil svou manželku Barboru, která zemřela r. 1820 v Novém Dvoře. Je pravděpodobné, že zemřel mezi roky 1820 až 1827, ale není jasné, kde, pravděpodobně v rodině některé z provdaných dcer.

Jako první se podařilo najít svatební záznam Vojtěcha Žižky s Kateřinou Kašparovou, dcerou Matěje Kašpara, vulgo Hodana z Brodu z r. 1766. Jenže tento Vojtěch měl sice hromádku dětí, ale Mikuláš nikde. Následovalo tedy další listování matrikami a indexy. Nakonec to přišlo - 1.12.1865 je do matriky Zavlekova, pravděpodobně se zpožděním, dopsán křestní záznam Mikuláše Hodana, jehož otcem je Vojtěch a matkou Kateřina. Není vůbec řešeno, že v té době nebyli jeho rodiče ještě sezdáni, zkrátka, objevil se. Je možné spekulovat, jak to tenkrát bylo a zda opravdu nebyl Mikuláš křtěn až dodatečně a kdy a kde se tedy opravdu narodil. Další záhadou je, odkud pocházel jeho otec Vojtěch, který se do Brodu přiženil. Svatební záznam tvrdí, že jeho rodnou obcí je snad jakási Černá? A že Vojtěchův otec by se měl jmenovat Jan. Z dalších matričních dat je jasné, že Mikuláš z nějakého důvodu odchází r. 1814 z Brodu do Nového Dvora a žijí s rodinou Františka.

V této chvíli to vypadá, že jsem na konečné. Najít obec Černá, která se nikde v širokém dalekém okolí neobjevuje, bude spíš náhoda, než co víc. V okolí Nového Dvora, v Číhani, se příjmení Žižka vyskytuje často, otázkou je, zda je tu příbuzenství, nebo pouhá shoda jmen. Možná jednou odpovím i na tyto otázky.

Žižkové II

28. dubna 2018 v 9:23 | Darina |  WLCZEK
Dopátrat se původu Václava Žižky nebylo jednoduché. Rodina se pohybovala po širokém území. Nebyla to asi toulavá krev, spíš některé z jejích členů hnala dál a dál chudoba. Jak tedy pátrání dopadlo?

Václav pocházel z poměrně početné rodiny, měl 6 sourozenců. Rodina žila v Klatovech, ale i v rámci města se často harcovala z jednoho pronajatého bytu do jiného. Jeho otec se jmenoval Pavel (*1827), matka Kateřina Břečková (*1848) z blízkých Píhovic. I přes velký věkový rozdíl bylo asi manželství šťastné. Pavel na ženitbu dlouho čekal. Neměl to jednoduché. Narodil se totiž jako nemanželský, což byl v první polovině 19. století dost velký handicap. A po jeho smrti se Kateřina znovu neprovdala. Pavlovi se, jak už bylo řečeno, narodilo 7 dětí. Zdá se však, že dospělého věku se dožily pouze dvě: syn Václav (1876-1918) a dcera Božena (*1881). Osudy nejstarší Marie (*1874) a dalšího syna Emanuela (*1779) jsou neznámé, neobjevují se však ani ve sčítacích operátech té doby. Mladší Karel (1884) a Adolf Karel (1885) zemřeli jako miminka. Nejmladší Pavlova dcera Růžena (1889-1897) zemřela na zánět mozkových blan. Božena se r. 1900 provdala za Karla Kesmana. Měli nejméně 6 vlastních dětí: Annu Boženu (1901-1903), Václava I (1902-1903), Karla (1904), Václava II (1906-1926), Boženu Marii (1908) a Ottomara (1913). Navíc se po smrti Boženina bratra Václava Žižky stali poručníky jeho dětí. Jeho třetí manželka, Anna Hásová, neměla pravděpodobně zájem starat se o cizí děti, proto Václav, Božena a Karolína Žižkovy vyrůstali až do dospělosti u Kesmanových, jak dokládá sčítací operát z r. 1921.

Pátrání po rodišti Pavla Žižky bylo do značné míry historickou detektivkou. Zpočátku jsem věděla jen to, že jeho matka se jmenovala Josefa. To bylo na dohledání matričního záznamu trochu málo. Nejsdílnější byl nakonec záznam o Pavlově sňatku. Ten přidal informaci, že Josefa byla dcerou Mikuláše Žižky z Nových Dvorů. Nebylo to nic moc převratného, Nových Dvorů je na okrese a v blízkém okolí několik. Začala jsme těmi nejbližšími, tedy Novým Dvorem u Číhaně. Po Josefě ani Mikuláši Žižkových neexistovala žádná přímá zmínka. Avšak ejhle, nějací Žižkové tu byli. Konkrétně Vojtěch Žižka, který byl stejně starý jako Pavel. Podívala jsem se tedy na tuto rodinu blíže. Vojtěchovým otcem byl František, také z Nového Dvora. A jeho otcem byl Mikuláš. Bingo!

Znamenalo to tedy zpracovat celou rodinu Vojtěcha a Františka a pokusit se tudy dostat o generaci dál. František Žižka (1827) měl 6 dcer a jediného syna Vojtěcha. Nejstarší dcerou byla Marie (*1814). Z jejího věku jsem odhadla, kdy by se tak asi mohl František ženit. Ukázalo se, že to byl také rok 1814. A v jeho svatebním záznamu byla zmínka o tom, že se narodil v Brodu čp. 6. Také Brodů znám nepočítaně, tentokrát to však byl ten, který leží na silnici mezi Kolincem a Číhaní. Jeho poloha je genealogickým oříškem, matriční záznamy této vsi se chaoticky dělí mezi Zavlekov, Hradešice, Kolinec, Zdebořice a Chlístov. Tisíce stránek! Výsledek mnoha hodin práce se dá shrnout asi takto:

Mikuláš Žižka se r. 1766 oženil v Kolinci s Barborou Pavlíkovou, někdy nazývanou (po chalupě?) Sýkorová. Žil opravdu v Brodu čp. 6 a podařilo se dohledat zatím 9 jeho dětí (je pravděpodobné, že se objeví ještě další):

Nejstarším synem byl František (1790), který se do Nového Dvora de facto přiženil. Následuje dcera Josefa (1791), která mne zajímala, protože je matkou Pavla Žižky, kterého měla jako nemanželského. Pavel se narodil v obci Lhůta, což je od Nového Dvora nějaké 2 km z kopce přes les. Další v pořadí byl Josef (1794-1796), který zemřel jako dítě. Další dcerou byla Barbora (1796), která se r. 1822 vdává za Martina Strnada z obce Lhůta, kde asi později sloužila i Josefa. U Barbořina oddacího záznamu je zajímavá poznámka, že její otec Mikuláš bývá také nazýván Hodan. R. 1799 se narodil Jan, 1801 Magdaléna (která téměř ihned zemřela), 1803 Anna, o níž víme, že měla 2 nemanželské děti: Antonína (1826) a Alžbětu (1827). V roce 1806 se Mikulášovi narodila dcera Marie, která však žila jen 15 minut. Jméno rodina opakuje u další dcery narozené 1808. Je pravděpodobné, že rodina měla ještě dceru Johanu, ale toto dítě je zatím hypotetické, nepodařilo se najít žádný záznam.

Nyní je na čase posunout so o generaci dál a zjistit něco o Mikulášovi.
...pokračování...

Žižkové I

28. dubna 2018 v 8:06 | Darina |  WLCZEK
Se svou nejstarší sestrou se moje babička na tomto světě nikdy nepotkala. Františka Anna totiž zemřela rok před jejím narozením. Protože nezanechala žijící potomky, je tato větev rodokmenu nenávratně ztracena. Stihla se však jako mladá provdat. Mělo tedy cenu zmapovat osudy rodiny jejího manžela.

Františka - v rodině se jí říkalo Fanynka - prožila krátký život. Narodila se v zimě 1881 hodně daleko od mých rodných Klatov - v Nové Libni čp. 33. Narodila se jako nemanželská. Její matka, Anna Janoušková, zde pracovala jako tovární dělnice. Můj pradědeček byl v té době vojákem a přesto, že to myslel s Annou vážně, musel čekat na povolení k sňatku. Ale Annu s dítětem přestěhoval do Klatov. Nu, přestěhoval. Prý na to padl týden pěší cesty. Anna si nesla uzlík šatů a peřiny, praděda dítě. A šli.

Fanynka pak byla chůvou mladších sourozenců. A potom se stala tovární dělnicí, V Klatovech konkrétně šičkou - to bylo zaměstnání mnoha žen naší chudé rodiny. V létě roku 1899 se jí narodil synek Vašíček. S vrozenou tuberkulózou a slaboučký přežil pouhé 2 hodiny. Fanynka se v zimě dočkala svatby s Václavem Žižkou. Po patnácti měsících i ona zemřela na tuberkulózu.

Mladý vdovec se po roce oženil znovu s Marií Jančovou z Krutěnic. Je pozoruhodné, že i po této druhé svatbě bydlel dohromady s naší rodinou na Korálkově. S Marií měl dalších 6 dětí: Boženu I (1903-1905); Marii (1904-1909); Karolínu (1905), která se provdala za Josefa Pojara, jehož matkou byla Marie Vlčková, dcera pradědova bratra Matouše (zůstala tedy svým způsobem v rodině). Dalším synem byl František (1907), který se dožil jen několika měsíců. O rok později se narodila další Božena, která se dožila dospělosti a provdala se za Františka Vejvančického. Nejmladším Václavovým synem byl opět Václav (*1911), o jehož osudech se nepodařilo nic dalšího vypátrat.

Osud se opakoval a také druhá Václavova manželka Marie umírá poměrně mladá (31 let) na TBC.

Václav měl odvahu zkusit to potřetí a r. 1917 se žení s Annou Hásovou z Lub. O rok později však rodinná choroba dostihla i jeho a on před koncem roku 1918 umírá. Jaký byl tedy původ a rodina Václava Žižky? Projděme se tedy historií zpět k jeho rodinným kořenům.
...pokračování...

Déčka

16. dubna 2018 v 17:36 | Darina |  Kimbilio
Tak se překulilo několik let a mne opět unáší vláček na Šumavu. Mimo kamarádky tam čeká pět hnědých batolících se kuliček. Jen písmenko ve jménech poposkočilo a tentokrát jsou to již "Déčka". Těším se a s napětím očekávám, jací asi budou.

K domu přicházím s večerem. Na klepání se kupodivu štěkot nekoná. To jsou mi tedy věci! Ale ano, doma jsou. Všichni. Ti velcí v zadním pokoji, aby měli svůj klid a soukromí, ti malí v ohrádce v předním pokoji.

Nepřekvapuje mne, že jakmile vejdu, ohrádka se začne sunout ke mně. Předek je pohyblivý a i tato štěňata již objevila, že soustředěným úsilím se dá přiblížit k předmětu, který je zajímá. Nyní je zajímám já.

První se jde tulit fenečka s červeným obojkem. Je silná a pozornosti se dožaduje nepřehlédnutelně. Ale tulit a chovat se okamžitě chce i kluk s modrým obojkem, ten se mi vrhá do náruče přímo po nose. Ostatní tři jsou sice blízko, ale kriticky pozorují, co se bude dít. Nebojí se, jen přemýšlejí, nasávají nový pach a hodnotí, co je ten dvounožec zač a co tu chce. Protože jejich dosavadní sedmitýdenní životní zkušenost dosud říká, že s dvounožci je legrace, jdou se přivítat také. Takže je tu ještě žlutý, fialový a zelený kluk.

Potom mám konečně čas se přivítat i s těmi velkými. Kelpí se předvádí v roli hrdé a něžné mámy. Elánu má na rozdávání a hopsá po místnosti, jako kdyby nebyla o moc starší, než její mrňata. Beník se tváří otráveně - ty pištící příšery vážně nemusí, ale rohlík na usmířenou si z mého batohu bere. Zachovali jsme tedy vítací rituál a vše je, jak má být.

Místo k televizi si sedám k ohrádce a pozoruji, jací tedy opravdu jsou. Je to pro mne taková půlhodinka na rozkoukání, protože následující tři dny se pak slévají v jeden. Veškeré aktivity jsou zarámovány mezi stálé uklízení, krmení, napájení, venčení, hraní a socializaci.

Mrňata krásně papají - granulky, masíčko, tvaroh… U bašty jsou vzorní, tam je to bez bojů a pranic, nicméně mlaskání je soustředěné a vydatné a mističky se prázdní raketovou rychlostí. Protože víkend je slunečný, štěňata si dovedou říci pokaždé, když na ně přijde žízeň. Miska s vodou se v ohrádce nechat nedá, hned se totiž stává pokusným předmětem. Červená považuje za velikou legraci, když může vodu packou šplíchat z misky kolem dokola, fialový se zase s vervou pokouší misku uchopit do zubů. Zelený s ní zas zkouší hrát fotbal.

Nutno dodat, že i konečná fáze procesu zažívání je u mrňat zcela v pořádku. Produkují to, co mají, ve správné konzistenci a občas s takovým fofrem, že by je jeden považoval za miniaturní průtokové ohřívače. K uklízení toho tedy bylo také dost. Loužičky už nebyly nijak maličké, kluci občas dokázali vyprodukovat přímo jezera. Fialový kluk zatím nepochopil, že tato psí potřeba se dělá co nejdále od pelíšku, ostatní čtyři se ukázněně chodili venčit k mřížce ohrádky, která byla nejdál od pelíšku a nejblíž a nejdosažitelněji ke smetáku. Zelený kluk se s oblibou na smetáku vozil, fialový zase útočil na hadr s tendencí ho zakousnout. Modrý to od nich udatně okoukával, proto úklid ohrádky musel navíc probíhat v pěkně rychlém a mrštném tempu. S třemi štěňaty visícími na smetáku a s dalšími dvěma, co se snaží za ním lítat, se vytírá opravdu o něco obtížněji.

Mrňata krásně spinkají - občas, pravda, tam, kde padnou, občas na jedné hromadě. Vydrží spát celou noc a do rozednění se nedožadují pozornosti. Báječná úleva, nechají vyspat i nás, lidi.

Mrňata si krásně hrají. Občas spolu, občas sólo. Každou novou věc, která se v ohrádce objeví, považují za novou hračku, která přece musí být úplně bááááááječná. Neřeší tedy nějaké strachy. Během víkendu se v ohrádce vystřídaly míče, pískací hračky, přetahovadla, plyšáci a kousací hračky, ale také (přirozeně za dozoru dvounožců) mechanické hračky na klíček, různé předměty, které vydávají zvuky a další vymyšlenosti. Štěňata vše vítala jako obrovskou legraci a každá nová hračka provokovala jejich zvědavost, zájem a hru. Žlutý kluk si zamiloval házecí míček na šňůře (přesně v té velikosti, aby s ním mohl pelášit), modrý zase propadl tenisáku natolik, že jej dokázal dobře půlhodiny hájit před všemi sourozenci. Červená má ráda žužlací hračky, zvlášť když usíná. Používá je přesně jako batolata dudlík.

Z prvního pozorování se mi zdálo, že nejdivočejším elementem je psí holka - provokovala brášky často až do úpadu, na druhé straně, pokud se jí jejich hra nelíbila, určitě dělala něco jiného. Modrý se jevil nejkontaktnější, po pozornosti a mazlení velmi toužil, a pokud mu nebyla věnována pozornost, dokázal se ozvat. Zelený mi přišel hodně odvážný a zvídavý, do všeho se hrnul přímo po čenichu, a pokud byl moc zticha, určitě něco pořádně "zkoumal". Fialový mi na první pokoukání přišel jako pohodář, ale ne příliš výrazný (přesvědčila jsem se, že zdání klame). A konečně žlutý prcek byl malinko rezervovaný, přemýšlivý a opatrnější, což ale neznamenalo, že by se bál. Vypadal spíše jako filozof.

Během víkendu, když si štěňata zvykla na mou přítomnost, se leccos začalo proměňovat. Při výletu ven se najednou ukázalo, že žlutý kluk má velice široký akční rádius a že musí všechno vidět a všechno prozkoumat. Většinou byl tedy jinde, než všichni ostatní. Všechno rád zkoumá především pomocí tlamičky. Bere do ní vše. Přirozeně s patřičnou vervou. V zápalu hry tak prozkoumal i moji ruku a ozdobil ji slušivým vzorkem svých zoubků. To prý, abych si ho pamatovala.

Modrý kluk se tvářil něžňounce a mile, ale vydrželo mu to také jen do určité doby. Pak se ukázalo, že ho ohromně baví provokovat sourozence. Sázel na svou mrštnost, dokázal jim všem utéci a patřičně si to také užíval. Červená holka a fialový kluk zhruba ve stejnou dobu objevili své hlasové kvality a zkoušeli novou dovednost s neutuchajícím zápalem. K malé radosti sousedů i v jedenáct v noci! U zeleného a žlutého se během hry několikrát spontánně objevily náznaky pást sourozence nebo hračky.

Štěňata mají šanci dvakrát denně prozkoumávat svět mimo ohrádku a každý den jsme je vzali také ven. Za plotem jezdila auta a kola a chodili lidé, občas i pejsci. Zkrátka svět. Mrňata jsou tedy zvyklá na běžný chod domácnosti. Ty zvuky je nechávaly zcela v klidu. O něco víc je zajímal každý nový a neznámý zvuk, ale je pro ně zpravidla výzvou k tomu "jít to prozkoumat" (a ty, člověče, buď ve střehu a vyhodnoť, zda to není nebezpečné).

Nejvíc se mrňatům líbilo na louce. Čichem se přesvědčila, že louka je v pořádku, protože je na ní pach jejich mámy. Kulila oči, jak je ten svět velký a jak je prima se rozběhnout pryč, aby se pak na zavolání obrátila a tryskem letěla do člověčí náruče. To je prý taky báječná hra. Červená tady předvedla, že i když je nejsilnější, není vůbec nemotorná, a dokázala zdrhat neuvěřitelnou rychlostí. Zelený pejsek se moc rozčiloval, že nemohl odnést první klacek, který ulovil. Neuvědomil si, mrňous jeden, že zatnul zoubky do větvičky stromu. A ten zlotřilý strom nepovolil! Pral se s ním statečně a nechtěl se shodit před žlutým bráchou, který sebral větvičku zpod stromu a teď s ní provokativně poskakoval okolo.

Ale nemyslete, víkend nebyl jen velký štěněcí mejdan. Děly se i vážné věci. Například se musely ostříhat mrňatům drápky (otázka několika minut, protože na manipulace jsou zvyklá). Potom se štěňata musela předvést v celé kráse, protože přijel kontrolor vrhu. I tehdy se chovala vzorně. A do třetice se přijeli podívat noví páníci na červenou holčičku. Jako správní pejskaři si sedli k mrňatům do ohrádky (ano, přišla nová báječná hračka!) Štěňata byla nadšená a k neutahání. Červená se vrhla do náruče svému budoucímu páníčkovi a ihned si ho omotala kolem tlapky. I když ty lidi viděla poprvé v životě, ona prostě věděla!

Konečně došlo i na testy povah. Mrňata vzorně spolupracovala a chovala se ukázkově, i když některé manipulace nejsou úplně příjemné. Výsledky ovšem stály za to. Tady konečně zazářil fialový kluk, který celou tu dobu vypadal jako nevýrazný. Je to odvážný vyrovnaný pohodář, kterého hned tak něco nevyvede z míry. Červená mi hodně připomínala svého tatínka (otec vrhu je úplně prvním štěnětem, které se narodilo), nejen konstitucí, ale i reakcemi. Všechna štěňata mají ráda lidi a mají ráda akci. Ideální koktejl pro ideální psy.

Odjížděla jsem ráno, ještě za tmy. Když jsem procházela pokojem, mrňata se nahrnula k ohrádce se rozloučit. Však některá půjdou do světa již za týden. Přeju jim, aby našla úžasné lidi. A jejich lidem přeju, aby si připomínali, že mají úžasné psy. Moc se těším, až se začnou objevovat drobné i větší zprávy o úspěších na poli výstavním i sportovním. Déčka, držím vám palce!

Přívoz

2. dubna 2018 v 21:06 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac člověci,

Já jsem se teď měl. Byly Velikonoce, nastává jaro. Už i já to vím a kvapem se zbavuji zimní srsti. Ale o tom si povídat nechci, česání je nuda. Přesněji nuda s piškotem na konci. Ale to jaro ve vzduchu! Prý trochu divočím, ale když ty psí holky tak náááádherně voní!

Dočkal jsem se několika mimořádných venčení a to dnešní bylo super! Ráno jsem šel s paničkou a odpoledne s trenérkou na superdlouhou vycházku. Míček jsme tentokrát moc nepoužívali, ani jsme nic moc necvičili, zkrátka užívali jsme si dlouhé vycházky na sluníčku. Šlapali jsme cikcak přes Stromovku (to abychom se vyhnuli těm největším shlukům lidí, a také chodíme tak, abychom minuli zóny, kde musí pejsci chodit na vodítku) - a já jsem si blaženě běhal, klusal, trochu čenichal, abych si přečetl všechny pesemesky na rozích a křižovatkách… a potom jsme došli k řece.

Smočil jsem tlapky, protože svolení ke koupání jsem nedostal, trochu jsem se prolítal v písku, trochu si zahrabal (to já občas taky rád) a nakonec jsme nastoupili do takového divného autobusu. Neměl střechu a jel po vodě. Trochu víc se to houpalo, ale já už přece znám auto, tramvaj, autobus i vlak, tak jsem se ani moc nedivil. Jen místo po silnici to nějak jelo po vodě. Prý se tomu říká přívoz. A ten pán, co se mu říkalo kapitán, byl na nás moc hodný a nechal mne sedět vepředu, abych se nemusel tlačit mezi cyklisty a dělit se o lavici s dalšími psy. Bylo to moc prima, protože jsem nemusel mít košík (tem mi trochu kazí radost z cestování). Moc jsem si to tedy užíval. Jenže jsem se přívozovali jen asi pět minut a pak jsem vystoupil a koukám, že jsme na druhé straně řeky. To tedy bylo kouzlo! Přívoz je pro mne tedy něco jako jezdící schody, zkrátka tohle je most, který jezdí.

Moc jsem nechápal, proč mne trenérka chválí, když vlastně o nic moc nešlo, ale to, že jsem šikovný, slyším moc rád a odměnu jsem si taky užil. A jako bonus jsem pak měl i tu cestu tramvají, kde jsem ležel a koukal dveřmi ven. Měl jsem radost, že jsem zkušený cestovatel. Prý už mi zbývá poznat jen letadlo. Tak nevím… třeba i to někdy bude!

Váš Portos