Vycvičený pes

26. března 2018 v 18:29 | Darina |  Srdce mušketýra
Spolu s Portíkem máme z nejčerstvějších procházek z parku sem tam nějakou zajímavou historku. Tato je nakonec úsměvná, i když byly okamžiky, kdy jsem se v rámci dění příliš neusmívala.

S tušeným jarem se klientela v parku obměnila. Je to dáno i tím, že nyní chodím venčit v jiný den a trochu jinou hodinu. Máme tedy staré i nové kamarády. Rozeznávám je podle pejsků, páníci jsou to, co vnímám až druhotně.

Tak se tak jistého odpoledne spokojeně procházíme a já pouštím uhnaného Portíka ke kýbli s vodou u jedné z letenských hospůdek. Jenže ouha, kbelík tentokrát nebyl umístěn u vchodu do přilehlé restaurační zahrádky, ale až v zahrádce samé u vchodu do restaurace. Portos k němu nadšeně doběhl a protože opravdu potřeboval pít, zcela logicky pustil z tlamy svůj oblíbený oslintaný tenisák. Ano, byl v tom i kus mé naivity, řešila jsem žíznivého psa a ne všechny možnosti, co se může přihodit. V domnění, že si picí přestávka vyžádá maximálně minutu, jsem mušketýrovi nedala povel k úklidu míčku do tašky (a do mé kapsy). Po zahrádce se poflakoval pes zhruba stejně velký a ledva zahlédl tenisák, vrhl se k němu. To by samo o sobě nebyl problém, takových věcí už se nám stalo nepočítaně… Jenže tentokrát!

První problém byl přiřadit k pejskovi jeho člověka. Ukázalo se, že panička seděla v hospůdce. Nu, proč ne, i to se stává. Po chvilce jsme tedy milou paní vylákali ven: zapojila jsem mimické schopnosti a křepčila jak indián na válečné stezce, abych jí na dálku vysvětlila, co se stalo. Paní tedy vyšla ven a ujistila mne, že máme smůlu, protože co její pes uchvátí, to nevydá. V němém údivu jsem pozvedla obočí až někam k temeni. Portos, ten kořistník Portos, mi ukázněně seděl u nohy a čekal, až to vyřeším. Tvářil se ukřivděně. Na to měl nárok, byl to přece jeho míč. Ale neřešil to. Čekal, až to vyřeším já. Cítila jsem se tedy zavázána to vyřešit.

Zkusila jsem diskutovat. Že snad funguje přivolání a odebrání předmětu. Paní se na mne podívala poněkud bezmocně a pípla: "On na mne vrčí." Což vzápětí doložila akcí. Pes na ni opravdu zavrčel. Míč nechtěl vyměnit ani za pamlsek a poskakoval okolo tak, aby nebyl odlapitelný. Se svou kořistí nezdrhl, považoval to tedy za skvělou zábavu. Jednoznačně velel pes. Nakonec se nechal uplatit klobásou a my tenisák získali zpět. Když byl bezpečně v mé kapse, přece jen jsem důrazně k milé paní promluvila s tím, že má problém, který by bylo třeba řešit. "Ale on je jinak vycvičený a poslouchá." S tím jsme se rozloučili. Myslela jsem si své. Ten cizí pes, Ben se jmenuje, si užil obrovskou legraci. Napřed spoustu pozornosti, psí rvačku jsme mu sice nedopřáli, ale nakonec z toho vytřískal pořádný úplatek.

Nechci tím říci, že je mušketýr anděl, který by nikdy na nic takového nepomyslel. Jenže má poměrně jasnou a mnohokrát otestovanou zkušenost, že velím já. Už proto, že disponuji zdroji toho, po čem touží (hra, práce, hračky, pamlsky, pozornost, kontrola). A také ví, že za jednání, které předvedl Ben, by o zdroje přišel. Proto to nezkouší. Ví, že taková cesta k cíli nevede. Tentokrát ovšem inkasoval ohromnou pochvalu za to, že situaci neřešil sám a že si na míček počkal.

Příběh měl ale dohru. Procházíme se dnes, tedy spíše, už jsme byli, oba příjemně unaveni, na cestě domů. Mušketýr měl za sebou dvojí docela náročné čuchání s rušivými vlivy a nějaké to cvičení, když tu vylítl z křoví… ano, náš známý Ben. Lapl míček a… nevím, jestli si mne pamatoval, nebo jestli si pamatoval Portose. Ale dopadlo to tak, že s ním doběhl k paničce, která jen zasténala: "To jste zase vy?"

Situace se ovšem dále odvíjela jinak. V dosahu se objevil další pes. Byla to pořádná doga. A milý Ben, který se asi chce jen bavit, usoudil, že s dogou bude větší legrace. Ztratil tedy zájem o ukradený míček a vrhl se hravě na toho obra, který se od něj nakonec nechal dobromyslně dachmat. V očekávání věcí budoucích jsem rychlostí blesku ztopila tenisák do ruky. Mušketýr byl klidný. Tyhle už jsme přece jednou zmákli, tak neřešil, zda se o tenisák nemusí bát.

Milá paní se dala do řeči. Že tu příhodu ventilovala mezi přáteli (no, nazdar, ještě že nemáme společné) a že jí někdo řekl, že mám pravdu, že by to asi řešit měla (super, někdy jsou přátelé i moudří). Cíleně jsem se rozhodla, že trochu zvýšíme svůj kredit a že aspoň trochu předvedeme, co si my představujeme pod pojmem vycvičený pes. Vůbec jsem si nepřipustila pochybnost, zda bude mušketýr v dosahu dvou dovádějících psů makat. Nějak vycítil, že musí. Makal tedy na plný výkon. Předvedli jsme asi polovinu našeho repertoáru a milá paní jen kulila oči. Trochu neochotně připustila, že TOHLE tedy vážně neumí. Při práci se z mušketýří strany jedno zavrčení ozvalo. To když se zápasící dvojice přiblížila až moc. Ale bylo to takové to varovné nenaježené: "Neotravujte, mám práci."

Skoro se těším, až se sejdeme v parku příště. Třeba se z toho vyklube akce, která Benovi pomůže stát se pohodovějším psem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama