Den borce?

9. března 2018 v 17:44 | Darina |  Ne-vážně
Uvrtali mne do toho. Trochu proti mojí vůli. Mne, která s oblibou používá bonmot, že jsem již v oddílovém důchodu. Ale co naplat. Jednou skautem - navždy skautem. Tak to mám za to!

Ale pěkně popořádku. Junák vypsal pro rovery výzvu s názvem Skautský borec. V jejím rámci se sbírají bodíky za různé činnosti. Je to výzva vskutku všestranná. Když přišel Pif, takto můj kmotřenec a následovník ve vedení oddílu s nápadem, že by se mohl zapojit kdekdo, tedy i trochu obstarožnější Havrani, prolistovala jsem napřed výzvu a pak jsem si řekla: Proč ne? Něco z toho zvládnu. Mladí mne převálcují a budou z toho mít dobrý pocit. Jenže… v mém věku a pracovním vytížení mnoho času na zbyt není. Na druhé straně, máme dobu postní a již ta sama o sobě by měla být výzvou k tomu něco měnit, něco dělat jinak. Rozhodla jsem se tedy, že do Borce půjdu - v rámci svých omezených možností. Abyste si udělali představu, seznámím vás s typickým boreckým dnem v mém podání.

Je šest ráno. Otevírám jedno oko, pak i druhé. Moc příjemně se nevstává, včera mi povinnosti skončily až někdy po jedenácté a já bych ještě spala. Jenže… začal nový den.

Vařím kafe - to abych vůbec obživla, pak přidávám první půlku ranního rituálu. Zblajznout léky (ano, už patřím k pravidelným polykačům) a cvičit (to musím, jinak bych se nehnula). Za ranní protažení jsou body. V půl sedmé začnu kmitat, dnes mám před odchodem do práce na programu pravidelný týdenní úklid (zítra to bude zase nákup). Tak rychle - utřít prach, vycídit koupelnu, vyluxovat, setřít podlahy, vydrhnout pavlač… Zabere to něco přes hodinku v rychlém tempu a dokonale mne to probudí. Hotovo, padla. Za kus úklidu jsou body.

Potom rychlá, ale důkladná sprcha. Neotužuji se, body by za to sice byly, ale záda by protestovala. Udělám si raději pořádnou luxusní snídani na vidličku - omeletku s brokolicí a se šunkou. Za to kupodivu body jsou. Při snídani stíhám ranní zprávy, i za to jsou body. V půl deváté startuji do práce. Tentokrát navíc oklikou, potřebuji si na středisku vyzvednout žádanku na specializované vyšetření. Autobus už není narvaný (školáci už sedí v lavicích), proto si v klidu čtu. Prý jsou za to body. Od střediska se projdu k metru, je to jen 15 minut zdržení a přibydou mi nějaké kilometry do tabulky.

Do práce dorazím tentokrát v půl desáté, ale vzhledem k tomu, že mám výuku koncentrovánu do odpoledne, je to přiměřená doba. Do třetího patra vyběhnu po schodech. Jsou za to body. Do oběda se věnuji přípravě materiálů, vyřizování e-mailů a dalšímu nudnému papírování, jako je třeba vyplňování výkazů projektu. Za to sice body nejsou, ale chce to po nás zadavatel a stále si vymýšlí, jak to máme dělat. Nestačí napsat, že jste dělali rešerši, musí se napsat, proč, z jaké knihy a k čemu. Málem chtějí i certifikované potvrzení, že umíte číst. Horší je to, když připravuji příklady. Nikdy si nejsem jistá, zda mám vyplnit kolonku příprava studijních materiálů, nebo práce se softwarem (programuji), práce s webem (ukládám hotové příklady na speciální úložiště) nebo testování (programy musejí být - světe div se! - funkční). Ale za práci v práci jsou body. Jeden z našich roverů měl pocit, jak je to nefér, že za účast na vyučování jako student má těch bodů méně, než já, když stojím na druhé straně katedry. Klidně bych s ním měnila! Určitě by si vyplňování těchto tabulek užíval. A je tu oběd! Šup!

Jdeme s kolegy. S jedním z nich si vyměňuji informace na téma, jak že se nám žije mimo školu. Bavila bych se o tom s ním i jindy, ale pokud si vydržíme povídat půl hodiny, jsou za to body (uf, ale kde na to vzít mimo oběd čas?)

Odpoledne už je fádní. Zkontrolovat obsah prezentace na přednášku, úložiště s příklady na cvičení. Pak běh mezi budovami a mezi hodinami. Přednáška, cvičení. Cvičení je trojhodinovka. Za kratší čas bychom toho moc neudělali. Tentokrát je to dost náročné, učíme se zcela nové věci, i při cvičeních lítám mezi lavicemi jak hadr na holi a stále někomu něco vysvětluji. Tento semestr mne naštěstí obdařil chápavými studenty, tak to jde. Jediné, co stávkuje, je software, ale to patří k místnímu folklóru a vždy si nějak poradíme. I za cenu rychlé nečekané improvizace.

V šest večer zpět do kanceláře. Posbírat papíry, podívat se, co mne čeká zítra, zda nejsou nějaké mimořádnosti. V osm padla. Už jen procházkou k metru a domů. Cestou v metru si opět čtu. Což o to, čtu ráda a rychle a kniha, kterou tahám v batohu, zaujala.

Večeři tentokrát odbývám, po dobré snídani a přijatelném menzovním obědě se spokojím se studenou. Po večeři je konečně čas se na chvíli zastavit. V borci tomu říkají relaxace, i když pro mne modlitba úplně relaxací není. Zvláště ne tam, kde se týká druhých. Ale asi budu muset svůj pohled přehodnotit, nebo si o tom aspoň popřemýšlet. To také není špatné.
Doma ještě chvíle práce a pak už klímám u filmu na dobrou noc. Jsou za něj body. A pak už dobrou noc.

Tak tohle byl jeden z typičtějších dnů. Ty další se budou lišit tím, že místo úklidu se na programu objeví praní a žehlení, nákupy, větší vaření. Procházky budou ve volnějších dnech delší a pak mi bude v 80 % případů klusat po boku čtyřnohý chlupatý kamarád, ve zbytku kamarádka, s níž chodím lovit kešky. V případě ideálním to bude jiná kamarádka a její dvě čtyřnoho chlupaté psice. S nimi také lovíme kešky.

Zkrátka normální život. Tátové a mámy našich roverů toho musejí za obyčejný den zvládnout daleko víc. Body jim nikdo nepřiděluje, dospělí musejí zkrátka uklízet a pracovat, ať chtějí či ne, a vyšetří-li nějaký čas na sport, zábavu či tvořivost, je to skoro malý zázrak.

Ne, opravdu se necítím nijak borecky. Prostě - jen žiji.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama