Březen 2018

Vycvičený pes

26. března 2018 v 18:29 | Darina |  Srdce mušketýra
Spolu s Portíkem máme z nejčerstvějších procházek z parku sem tam nějakou zajímavou historku. Tato je nakonec úsměvná, i když byly okamžiky, kdy jsem se v rámci dění příliš neusmívala.

S tušeným jarem se klientela v parku obměnila. Je to dáno i tím, že nyní chodím venčit v jiný den a trochu jinou hodinu. Máme tedy staré i nové kamarády. Rozeznávám je podle pejsků, páníci jsou to, co vnímám až druhotně.

Tak se tak jistého odpoledne spokojeně procházíme a já pouštím uhnaného Portíka ke kýbli s vodou u jedné z letenských hospůdek. Jenže ouha, kbelík tentokrát nebyl umístěn u vchodu do přilehlé restaurační zahrádky, ale až v zahrádce samé u vchodu do restaurace. Portos k němu nadšeně doběhl a protože opravdu potřeboval pít, zcela logicky pustil z tlamy svůj oblíbený oslintaný tenisák. Ano, byl v tom i kus mé naivity, řešila jsem žíznivého psa a ne všechny možnosti, co se může přihodit. V domnění, že si picí přestávka vyžádá maximálně minutu, jsem mušketýrovi nedala povel k úklidu míčku do tašky (a do mé kapsy). Po zahrádce se poflakoval pes zhruba stejně velký a ledva zahlédl tenisák, vrhl se k němu. To by samo o sobě nebyl problém, takových věcí už se nám stalo nepočítaně… Jenže tentokrát!

První problém byl přiřadit k pejskovi jeho člověka. Ukázalo se, že panička seděla v hospůdce. Nu, proč ne, i to se stává. Po chvilce jsme tedy milou paní vylákali ven: zapojila jsem mimické schopnosti a křepčila jak indián na válečné stezce, abych jí na dálku vysvětlila, co se stalo. Paní tedy vyšla ven a ujistila mne, že máme smůlu, protože co její pes uchvátí, to nevydá. V němém údivu jsem pozvedla obočí až někam k temeni. Portos, ten kořistník Portos, mi ukázněně seděl u nohy a čekal, až to vyřeším. Tvářil se ukřivděně. Na to měl nárok, byl to přece jeho míč. Ale neřešil to. Čekal, až to vyřeším já. Cítila jsem se tedy zavázána to vyřešit.

Zkusila jsem diskutovat. Že snad funguje přivolání a odebrání předmětu. Paní se na mne podívala poněkud bezmocně a pípla: "On na mne vrčí." Což vzápětí doložila akcí. Pes na ni opravdu zavrčel. Míč nechtěl vyměnit ani za pamlsek a poskakoval okolo tak, aby nebyl odlapitelný. Se svou kořistí nezdrhl, považoval to tedy za skvělou zábavu. Jednoznačně velel pes. Nakonec se nechal uplatit klobásou a my tenisák získali zpět. Když byl bezpečně v mé kapse, přece jen jsem důrazně k milé paní promluvila s tím, že má problém, který by bylo třeba řešit. "Ale on je jinak vycvičený a poslouchá." S tím jsme se rozloučili. Myslela jsem si své. Ten cizí pes, Ben se jmenuje, si užil obrovskou legraci. Napřed spoustu pozornosti, psí rvačku jsme mu sice nedopřáli, ale nakonec z toho vytřískal pořádný úplatek.

Nechci tím říci, že je mušketýr anděl, který by nikdy na nic takového nepomyslel. Jenže má poměrně jasnou a mnohokrát otestovanou zkušenost, že velím já. Už proto, že disponuji zdroji toho, po čem touží (hra, práce, hračky, pamlsky, pozornost, kontrola). A také ví, že za jednání, které předvedl Ben, by o zdroje přišel. Proto to nezkouší. Ví, že taková cesta k cíli nevede. Tentokrát ovšem inkasoval ohromnou pochvalu za to, že situaci neřešil sám a že si na míček počkal.

Příběh měl ale dohru. Procházíme se dnes, tedy spíše, už jsme byli, oba příjemně unaveni, na cestě domů. Mušketýr měl za sebou dvojí docela náročné čuchání s rušivými vlivy a nějaké to cvičení, když tu vylítl z křoví… ano, náš známý Ben. Lapl míček a… nevím, jestli si mne pamatoval, nebo jestli si pamatoval Portose. Ale dopadlo to tak, že s ním doběhl k paničce, která jen zasténala: "To jste zase vy?"

Situace se ovšem dále odvíjela jinak. V dosahu se objevil další pes. Byla to pořádná doga. A milý Ben, který se asi chce jen bavit, usoudil, že s dogou bude větší legrace. Ztratil tedy zájem o ukradený míček a vrhl se hravě na toho obra, který se od něj nakonec nechal dobromyslně dachmat. V očekávání věcí budoucích jsem rychlostí blesku ztopila tenisák do ruky. Mušketýr byl klidný. Tyhle už jsme přece jednou zmákli, tak neřešil, zda se o tenisák nemusí bát.

Milá paní se dala do řeči. Že tu příhodu ventilovala mezi přáteli (no, nazdar, ještě že nemáme společné) a že jí někdo řekl, že mám pravdu, že by to asi řešit měla (super, někdy jsou přátelé i moudří). Cíleně jsem se rozhodla, že trochu zvýšíme svůj kredit a že aspoň trochu předvedeme, co si my představujeme pod pojmem vycvičený pes. Vůbec jsem si nepřipustila pochybnost, zda bude mušketýr v dosahu dvou dovádějících psů makat. Nějak vycítil, že musí. Makal tedy na plný výkon. Předvedli jsme asi polovinu našeho repertoáru a milá paní jen kulila oči. Trochu neochotně připustila, že TOHLE tedy vážně neumí. Při práci se z mušketýří strany jedno zavrčení ozvalo. To když se zápasící dvojice přiblížila až moc. Ale bylo to takové to varovné nenaježené: "Neotravujte, mám práci."

Skoro se těším, až se sejdeme v parku příště. Třeba se z toho vyklube akce, která Benovi pomůže stát se pohodovějším psem.

Jak jsem (opět) nesežral veterináře

12. března 2018 v 19:51 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes jsem měl tedy den opravdu pod psa. Sice dorazila trenérka, dokonce dřív než jindy, jenže venku lilo. Mně to zas tak moc nevadilo, vodu z promočeného kožichu vytřesu raz dva, ale trenérka byla kapku nevrlá. Ale svou hodinku jsme si užili, dokonce jsme byli dnes čuchat, na novém místě. Bylo to zajímavé, protože jsem musel přemýšlet a hledat nové schovávačky v zábradlí.

Potom jsme šli k veterináři. Až do čekárny mi to nevadilo. V ordinaci taky ne, dokud se ten chlap nezvedl od stolu. Ihned jsem si vzpomněl, že mne minule tahal za tlapku. Začal jsem proto trojčit, protože veterinář JE strašidlo. Rozhodně jsem dělal vše proto, aby na mne nesahal. Nechtěl jsem ho k sobě vůbec pustit. Jenže trenérka mne přechytračila. Zacvičili jsme Dom!, a strašidlo zacouvalo za nás. Seděl jsem a pro jistotu jsem strašně ječel. Jo, píchlo to. Strašidlo za to nějak mohlo, ale nevím jak. Zkrátka strašidlo mi ubližuje. Pak mi sundali košík, ale já byl stále ve stresu. Snažil jsem se vyskočit na kliku a otevřít si dveře. Na strašidlo jsem se ani nepodíval. Zase si sedlo ke stolu. Už se mi nic zlého nedělo, ale přesto. Za tu dobu, co jsme čekali na nějaký papír, jsem párkrát odcvičil podání packy, na složitější cviky jsem neměl pomyšlení. Pak už jsme šli. V čekárně mají misku s granulemi. Ale já byl naštvaný, že chodíme tam, kde straší. Tak jsem si nic nevzal. Ten divný chlap se mi vážně nelíbí. Ale hned, jak jsme vyšli ven, jsem už byl v pohodě.

Doma jsem se dožadoval česání, ale tentokrát nebylo. Prý aby mne nebolel ten píchanec. Ale dostal jsem pár piškotů za to, že už krásně umím panáka. Už se nemusím ani jistit přední packou.

Trenérka má problém. Já bych chtěl, abychom ke strašidlům nechodili (zase za rok, ale já si pamatuji), trenérka by mne se strašidlem chtěla skamarádit. No, nevím, nevím… držte mi tlapy, vlastně neee, na moje tlapy mi nikdo nebude sahat!

Portos

U nohy

10. března 2018 v 8:37 | Darina |  Srdce mušketýra
Chůze na vodítku s Portosem - to je tedy tragédie! Podepsalo se na tom několikatýdenní venčení různými lidmi po dobu paniččiny nemoci. Vzhledem k tomu, že byl Portík venčen na vodítku, naučil se takovému podivnému chování. Jakmile je připnut na vodítko, skloní hlavu a táhne do parku. Nevidí, neslyší. S člověkem na druhé straně vodítka nekomunikuje.

Jasně, štve mne to. Jednak proto, že se nerada nechávám psem vláčet (sice mám stále ještě šanci to zvládnout silou, ale to není cesta), jednak proto, že zkrátka považuji za normální, aby se mnou pes komunikoval. Kdykoli. Jinak mohu jen těžko poznat, kdyby se schylovalo k nějakému maléru.

Kdyby měl Portose v práci jeden z nejmenovaných populárních psích trenérů, určitě by mi začal vysvětlovat, jak je třeba mít psa pod kontrolou a asi by ho učil Sedni! Náš problém to neřeší. Sedět umí Portos perfektně. Musíme si tedy poradit sami. A raději pozitivně, než škubáním vodítka a praním se o to, kdo velí.

Začali jsme tedy cvičit intenzivně chůzi u nohy. Na krásně prověšeném vodítku. Cvičíme vždy při návratu z venčení. Cvičíme zatím vždy v jedné specifické ulici. Jde to pomalu. Rekord byl zatím pěkných 20 kroků. Portíka to moc nebaví, je to příliš statické. Ale co se dá dělat? Naučil se přece již spoustu věcí, které nejsou zábavné. Jako každý pes je Portos prospěchář. Nejprve se tedy naučil, že se vyplatí komunikovat se mnou. Když moc táhne, přijde protitah, který zmizí v okamžiku, kdy se zastaví a podívá se na mne. Další fází bylo, že za několik kroků u nohy je pamlsek. Za cestu tou ulicí většinou stíháme tak 5 opakování cviku.

Včera jsme tou ulicí šli zase. Na jejím počátku jsme uklidili hračky do pytlíku a do kapsy (uklízet umíme hezky na povel a Portos to chápe jako hru). Ještě jsem ani nestačila uvažovat o tom, že začneme cvičit, když mi Portos nabídl deset kroků u nohy sám. Evidentně testoval, co to udělá. Udělalo to! Pochvala, pamlsek. Pak dvě opakování se mnou. Další opět nabídl Portos sám. Zkrátka přišel na to - hele, jsme v ulici, kde se cvičí chůze u nohy, bude to tedy fungovat jako obvykle a dostanu pamlsek rychleji, když chování nabídnu sám? Ano, mušketýre, přesně tak to fungovat bude, kápl jsi na to. Dokonce se časem naučíme, že to bude (v pozdější fázi generalizace cviku) fungovat nejen v této ulici, že to bude fungovat kdykoli a kdekoli. Než došel domů, nabídl mi chování spontánně ještě dvakrát. Optimum je pro něj zatím 15 kroků, u delšího intervalu se mu to zatím "nevyplatí". Ale i na to vyzrajeme. Zkrátka příště strčím do pamlskovníku něco, co on moc rád. Nebo půjdeme za odměnu ještě na hřiště, kde dostane svůj vytoužený míček.

Den borce?

9. března 2018 v 17:44 | Darina |  Ne-vážně
Uvrtali mne do toho. Trochu proti mojí vůli. Mne, která s oblibou používá bonmot, že jsem již v oddílovém důchodu. Ale co naplat. Jednou skautem - navždy skautem. Tak to mám za to!

Ale pěkně popořádku. Junák vypsal pro rovery výzvu s názvem Skautský borec. V jejím rámci se sbírají bodíky za různé činnosti. Je to výzva vskutku všestranná. Když přišel Pif, takto můj kmotřenec a následovník ve vedení oddílu s nápadem, že by se mohl zapojit kdekdo, tedy i trochu obstarožnější Havrani, prolistovala jsem napřed výzvu a pak jsem si řekla: Proč ne? Něco z toho zvládnu. Mladí mne převálcují a budou z toho mít dobrý pocit. Jenže… v mém věku a pracovním vytížení mnoho času na zbyt není. Na druhé straně, máme dobu postní a již ta sama o sobě by měla být výzvou k tomu něco měnit, něco dělat jinak. Rozhodla jsem se tedy, že do Borce půjdu - v rámci svých omezených možností. Abyste si udělali představu, seznámím vás s typickým boreckým dnem v mém podání.

Je šest ráno. Otevírám jedno oko, pak i druhé. Moc příjemně se nevstává, včera mi povinnosti skončily až někdy po jedenácté a já bych ještě spala. Jenže… začal nový den.

Vařím kafe - to abych vůbec obživla, pak přidávám první půlku ranního rituálu. Zblajznout léky (ano, už patřím k pravidelným polykačům) a cvičit (to musím, jinak bych se nehnula). Za ranní protažení jsou body. V půl sedmé začnu kmitat, dnes mám před odchodem do práce na programu pravidelný týdenní úklid (zítra to bude zase nákup). Tak rychle - utřít prach, vycídit koupelnu, vyluxovat, setřít podlahy, vydrhnout pavlač… Zabere to něco přes hodinku v rychlém tempu a dokonale mne to probudí. Hotovo, padla. Za kus úklidu jsou body.

Potom rychlá, ale důkladná sprcha. Neotužuji se, body by za to sice byly, ale záda by protestovala. Udělám si raději pořádnou luxusní snídani na vidličku - omeletku s brokolicí a se šunkou. Za to kupodivu body jsou. Při snídani stíhám ranní zprávy, i za to jsou body. V půl deváté startuji do práce. Tentokrát navíc oklikou, potřebuji si na středisku vyzvednout žádanku na specializované vyšetření. Autobus už není narvaný (školáci už sedí v lavicích), proto si v klidu čtu. Prý jsou za to body. Od střediska se projdu k metru, je to jen 15 minut zdržení a přibydou mi nějaké kilometry do tabulky.

Do práce dorazím tentokrát v půl desáté, ale vzhledem k tomu, že mám výuku koncentrovánu do odpoledne, je to přiměřená doba. Do třetího patra vyběhnu po schodech. Jsou za to body. Do oběda se věnuji přípravě materiálů, vyřizování e-mailů a dalšímu nudnému papírování, jako je třeba vyplňování výkazů projektu. Za to sice body nejsou, ale chce to po nás zadavatel a stále si vymýšlí, jak to máme dělat. Nestačí napsat, že jste dělali rešerši, musí se napsat, proč, z jaké knihy a k čemu. Málem chtějí i certifikované potvrzení, že umíte číst. Horší je to, když připravuji příklady. Nikdy si nejsem jistá, zda mám vyplnit kolonku příprava studijních materiálů, nebo práce se softwarem (programuji), práce s webem (ukládám hotové příklady na speciální úložiště) nebo testování (programy musejí být - světe div se! - funkční). Ale za práci v práci jsou body. Jeden z našich roverů měl pocit, jak je to nefér, že za účast na vyučování jako student má těch bodů méně, než já, když stojím na druhé straně katedry. Klidně bych s ním měnila! Určitě by si vyplňování těchto tabulek užíval. A je tu oběd! Šup!

Jdeme s kolegy. S jedním z nich si vyměňuji informace na téma, jak že se nám žije mimo školu. Bavila bych se o tom s ním i jindy, ale pokud si vydržíme povídat půl hodiny, jsou za to body (uf, ale kde na to vzít mimo oběd čas?)

Odpoledne už je fádní. Zkontrolovat obsah prezentace na přednášku, úložiště s příklady na cvičení. Pak běh mezi budovami a mezi hodinami. Přednáška, cvičení. Cvičení je trojhodinovka. Za kratší čas bychom toho moc neudělali. Tentokrát je to dost náročné, učíme se zcela nové věci, i při cvičeních lítám mezi lavicemi jak hadr na holi a stále někomu něco vysvětluji. Tento semestr mne naštěstí obdařil chápavými studenty, tak to jde. Jediné, co stávkuje, je software, ale to patří k místnímu folklóru a vždy si nějak poradíme. I za cenu rychlé nečekané improvizace.

V šest večer zpět do kanceláře. Posbírat papíry, podívat se, co mne čeká zítra, zda nejsou nějaké mimořádnosti. V osm padla. Už jen procházkou k metru a domů. Cestou v metru si opět čtu. Což o to, čtu ráda a rychle a kniha, kterou tahám v batohu, zaujala.

Večeři tentokrát odbývám, po dobré snídani a přijatelném menzovním obědě se spokojím se studenou. Po večeři je konečně čas se na chvíli zastavit. V borci tomu říkají relaxace, i když pro mne modlitba úplně relaxací není. Zvláště ne tam, kde se týká druhých. Ale asi budu muset svůj pohled přehodnotit, nebo si o tom aspoň popřemýšlet. To také není špatné.
Doma ještě chvíle práce a pak už klímám u filmu na dobrou noc. Jsou za něj body. A pak už dobrou noc.

Tak tohle byl jeden z typičtějších dnů. Ty další se budou lišit tím, že místo úklidu se na programu objeví praní a žehlení, nákupy, větší vaření. Procházky budou ve volnějších dnech delší a pak mi bude v 80 % případů klusat po boku čtyřnohý chlupatý kamarád, ve zbytku kamarádka, s níž chodím lovit kešky. V případě ideálním to bude jiná kamarádka a její dvě čtyřnoho chlupaté psice. S nimi také lovíme kešky.

Zkrátka normální život. Tátové a mámy našich roverů toho musejí za obyčejný den zvládnout daleko víc. Body jim nikdo nepřiděluje, dospělí musejí zkrátka uklízet a pracovat, ať chtějí či ne, a vyšetří-li nějaký čas na sport, zábavu či tvořivost, je to skoro malý zázrak.

Ne, opravdu se necítím nijak borecky. Prostě - jen žiji.