Levý úhel aneb výprava do Holubic

2. února 2018 v 16:28 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Shodneme se na tom, že letošní zima má do té ladosvké hodně daleko. Za kamny se sedět stále nedá, i vypravily jsme se opět na geocacherskou výpravu. Tentokrát mírně za Prahu, do Turska. Staré pověsti české neměly na výběr lokality vliv. Kdysi jsem tu už pár kousků docela pěkných keší lovila. Od té doby jich opět několik nových přibylo a já se těšila, že budou stejně hezké, jako ty minulé.

V počasí, že by psa nevyhnal, jsme kodrcali příměstským autobusem za obzor. Mrholilo a byla mlha. Hustá a hustější. Autobus nás vyklopil na rozmoklé turské návsi a my jsme se vydali k rybníku. První keš nám opravdu spravila náladu. Byla zkrátka parádní! Obešli jsme rybník, v kterém se snad na pouhé 3 vteřinky zatřpytilo sluníčko. Potom zalezlo definitivně a ten den jsme ho již nepotkali. Další keše nás čekaly pod kopcem zvaným krásně, prý původně keltsky, Erz. A prý se tu také odehrála rozhodující bitva lucké války. Brodili jsme se blátivou cestou mezi poli, lukami, křovím a opět poli. Trochu nás překvapilo, že jsme v této divočině naráželi na rozcestníky, které ukazovaly do ještě větší divočiny. Nesly ovšem hrdý název "Cukrárna Tursko". Objevili jsme takové cedule nejméně 3, ale cukrárnu se vypátrat nepodařilo.

Mezi keškami, o které jsme se pokoušeli, byla také ta s názvem "Turské výhledy". Když jsme se přiblížili tak na 100 m, mohli jsme si nezapomenutelný výhled opravdu užít. Od obzoru k obzoru hnědá oranice, která z mlhy vystupovala a do mlhy se nořila. To vše v téměř placaté krajině, Erz i Krliš jsou spíš takové krtiny, než kopce. Vyhlíželi jsme tedy, co nám síly stačily (a keš jsme našli). V jedné chvilce jsme však zalitovala, že nejsem již školou povinná - turské výhledy by byly přesně to, na co stačila moje ne-zručnost při hodinách výtvarky. Hněď od obzoru k obzoru bych ale asi tehdy dala.

Znovu jsme proklopýtali Turskem, kde nám trochu opadalo bláto z bot a kolem keše, kterou jsme lovili jako v pořadí druhou, jsme mířili k polní cestě do Holubic. Když jsme míjeli odbočku, ejhle auto a blátem se brodí kolegové kačeři. Asi měli trochu geoslepotu, motali se tam jak nudle v bandě. Ladnými pohyby jsme se jim tedy ze silnice jali naznačovat, kamže se mají kouknout. Bylo to těžké, když už chytli výšku, nedokázali nějak určit směr. Mávali jsme rukama jak větrné mlýny a téměř baletily ve snaze pomoci jim, aby se neutopili v bahně. Po chvilce jim to zapálilo a sáhli do toho správného úkrytu, ufff.

Svižně jsme pokračovali až na polní cestu. Tam se kvůli tunám bahna náš postup opět zpomalil. Šlapali jsme statečně, až jsme se přiblížily ke keši. GPS ukazovala, že bude třeba podniknout manévr vlevo, kousek rovně, vpravo. Oznamuji tedy to, co vidím na displeji: Po 70 m zahneme do levého úhle! Jak jinak také rychle říct, že to je pravý úhel do leva? Levý úhel se ujal, bylo jasné, co myslím.

Poslední keše jsme ulovili rychle a dospěli až k románské rotundě v Holubicích. Tentokrát jsem jí věnovala všechen čas, který nám zbýval do odjezdu autobusu, a pořádně si vše prohlédla a něco i nafotila.

Cesta do Prahy uběhla bez zvláštních příhod. Lov jsme zakončili v hospodě. Bylo třeba se ohřát a nechat ze sebe opadat bláto. Byl to den prezidentské volby. V budoucnu nás čekají patrně samé turské výhledy - hněď od obzoru k obzoru a zbytek v mlze. Ale to už je jiný příběh.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama