Jak jsme lovili jubilejní kešku

2. února 2018 v 16:25 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Pár dní před narozeninami jsem dostala nápad. Dám si akční dárek. Půjdu si trochu zalovit a výročí narození oslavím pěkným půlkulatým číslem získaných nálezů. Jenže… někdy se lépe řekne, než udělá. Ve chvíli, kdy mi ke kýžené metě zbývaly poslední dva kousky, se mi přilepila smůla na paty. Vydala jsem se na odlov velkoměstských kousků a - jedna ukradená, další ztracená… Den narozenin se blížil a já se svým předsevzetím trapně nepohnula ani o krok.

V předvečer, tedy spíše v předráno narozenin jsem na tom byla stále stejně. I rozhodla jsem se, že se vydám mimo město. Je tam větší šance, zvlášť v této divné zimě bez sněhu, kdy krabičky není třeba vyhrabávat z metrových závějí a následně rozmrazovat. Kamarádka, co mi ráda dělá georobota, byla svolná, že se přidá. Vyhledala jsem tedy pro jistotu souřadnice tří keší (kdybychom jednu z nich nedaly) a vyrazily jsme v mírně mrazivém ránu směr Klánovický les.

První z kešek jsme odlovily rychle, elegantně a v pohodě. Po příchodu na místo nám nalezení úkrytu nezabralo ani 10 sekund. Zalogovala jsem tedy a posunula v GPS souřadnice k další kešce. Brnkačka, GPS mi ukázala, že půjdeme asi 200 m rovně. Po cestě. A pak že to bude. Bylo. Po 150 m se nejprve vytratila cesta do neznáma. Ne, nezahnula, zkrátka se rozplynula a najednou tu byl pouze les. Mladý, náletový a v létě jistě kvalitně podmáčený. Rejdiště komárů a divokých prasat. Pochvalovaly jsme si, že není léto. To však bylo naše poslední jásání. Dvacet metrů před cílem se nám postavil do cesty potok. Tedy spíš strouha. Má sice název, Blatovský potok, ale… Nicméně byla to přírodní překážka takového rozsahu, že přeskočit se nedala. Navíc to mělo docela strmé břehy. Přebalancovat po kládě se to také nedalo, neb bylo kvalitně namrzlo a klouzala i rovná a pevná silnice, natož nerovný a oblý kmen. Takže bude třeba najít nějaký přechod. Uvažovaly jsme, zda se vydat vpravo či vlevo. Nakonec jsme zvolily cestu, nu cestu, doopravdy to byl les a močál vpravo. Když jsem to doma v klidu konzultovala s mapou, tak vlevo by bylo možná bývalo o kousek lepší, ale kdo ví?

Prodíraly jsme se podél potoka, les neles. Nějakého dobrého půl kilometru. Tam se nám do cesty postavila o něco menší strouha. To o něco menší bylo důležitější, protože jsme ji po chvíli hledání a koumání dokázaly překonat. Jedním dlouhým skokem do protějšího kluzce namrzlého břehu. Byly jsme na sebe pyšné, že už asi máme nejhorší za sebou. Neměly jsme. Po dalších 100 metrech nám došlo, že jsme sevřeny v trojúhelníku mezi touto menší strouhou a strouhou původní. Nicméně tu byly stopy civilizace. Relativně blízko. Slyšely jsme jekot motorové pily. Jako Jeníček s Mařenkou jsme se vydaly za zvukem. Rovnou cestou. Nejhustším křovím. Ten maník, co tam vyřezával náletové dřeviny, aby ušetřil za rodinné teplo, zíral trochu nevěřícně, když se bez varování z křoví vynořily dvě báby. Jako dámy jsme totiž v ten moment nevypadaly. Ani v nejmenším. My se ptaly, jak se dostat tam, kam potřebujeme, on v šoku cosi blekotal a pak namířil paží kamsi do neurčita. Že po 50 metrech narazíme na cestu. Sice jsme nevěřily, ale naznačeným směrem jsme raději rychle zmizely, aby z nás ten dobrý muž nedostal infarkt.

Po 50 metrech nebylo nic, jen les a po stovce další strouha. V pořadí už třetí. Asi se nás zmocnila mírná hysterie, ale kamarádka byla odhodlána překonat ji stůj co stůj. Asi jsme nebyly jediné, kdo měl potřebu v tomto místě vodní toky překonat. Záhy jsme totiž v této třetí strouze objevily položené dvě betonové roury. Proti všem dosavadním kládám vyhlížely jak Karlův most proti máchadlu. Ale… i ony byly pekelně namrzlé. Nicméně krásně vodorovné. Nevypadalo to jako nevinná taškařice, ale jistá šance, že nepromáčíme boty, tu byla. Stylem krab jsme se přes skruže přemístily. A po pár metrech (co je to, už jsme si zašly asi 600 m) jsme konečně dorazily k veliké strouze. Také sem někdo hodil roury. Jenže ty už tak krásně vodorovné nebyly. Navíc byla mezera i mezi nimi a mezi nimi a břehy. Znamenalo to tedy udělat jeden velký krok na klouzající beton, nějak to ubalancovat, přehodit nohy, udělat větší krok na další kluzký beton a nakonec skok do bahna. Přirozeně celou tu dobu se modlit, aby s sebou člověk neplácl do vody. Věřte nevěřte, za pomoci klacků, které jsme si napíchaly do vody jako improvizované opory, jsme to nějak překonaly. A se suchými botami!

Potom už to byla skoro hračka. Zbývalo jen vrátit se po správném břehu veliké strouhy oněch 600 m. Odlovit keš už byla brnkačka. Jubilejní keš přece nemůže být zadarmo, no ne? Tentokrát platila rovnice 200 metrů vzdušnou čarou se rovná kilometr a půl v reálu a ještě s přírodními překážkami!

Ve svatém nadšení, nabušené sebevědomím, že se to povedlo, nám už ten další kilometr pro poslední kešku nepřišel ani nijak dlouhý. Nelitovaly jsme. Krásné místečko v lese za Novými Dvory skrývalo prý zázračný kříž a poslední dnešní keš k odlovu. A následná cesta za horkým čajem (asi kilometr a půl), uběhla jako voda. V cíli jsem si popřála hezké narozeniny a už se těším na další adrenalinové lovy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama