Ex nihilo

26. února 2018 v 16:49 | Darina |  Srdce mušketýra
Teorie o výcviku psa zdůrazňují, že musíte hafíka přesvědčit o tom, že máte přístup ke zdrojům (rozumí se pod tím pamlsky, hračky a jiné příjemnosti) i tehdy, kdy pes zdroje nevidí (tj. když je pamlsek položen na skříni, hračka v kapse apod.) Portose o tom nikdo přesvědčovat nemusí. Záhy uvěřil - a tuto víru si udržuje - že disponuji vždy všemi myslitelnými zdroji. Je to sice fajn pocit, věří-li někdo ve vaši všemohoucnost, ale tato skutečnost mne již jednou docela potrápila.

Portíkova panička onemocněla. Venčení na mne tedy připadalo častěji a občas bylo umění narvat do již tak přeplněného dne ještě nějakou tu hodinku či dvě se psem. Teď v zimě, kdy jsou dny navíc krátké (a studené) to bylo zvláště obtížné. Jednoho krásného dne se mi venčení do programu ne a ne vejít. Zachránila mne nakonec kamarádka, s níž se Portos také nadšeně přátelí (zatím nám dělává ztracenou osobu při nácviku hledání člověka). Domluvily jsme se tak, že Portíka přiveze z jeho domova ke mně do práce (já tak ušetřím skoro hodinu) a pak že spolu pojedeme zpět a půjdeme se proskotačit cestou přes letenskou pláň. Jak jsme dohodly, tak jsme udělaly. Jen…

Ta malá chybička se vloudila do tématu cestování. Ano, k tomu je potřeba vodítko, náhubek, "hygienické" pytlíky, pamlsky - a jedem! Kamarádka v tom seznamu zapomněla na tu pro Portose nejdůležitější věc - míček. Myslela to dobře, přicestování tramvají si přece s míčkem nehrajeme a Portík, závisláček na malém kulatém nesmyslu, to vydrží. Úvaha to byla bezchybná. Vše také fungovalo jako na drátkách. V domluvenou hodinu byl Portík u mne v práci, proběhl si chodby, než jsem sbalila svých pět švestek. Chodí totiž ke mně do práce moc rád. Je tam mnoho zajímavých věcí, mnoho zajímavých pachů a většinou tam děláme kapku noseworku. Vyrazili jsme zpět. Cesta tramvají ukázková, vzorně seděl i s košíkem na nose a ukázněně vystoupil. Vešli jsme do parku. A teď to přišlo! Nemáme míček! Achich ouvej, to je tedy malér.

Nedalo se nic dělat, než absolvovat procházku bez nejoblíbenější hračky. Občas se to už sice stalo, že část procházky absolvoval bez míčku, ale ještě nikdy ne dlouhé a celé odpoledne. Jenže… Portík si nedokázal vůbec představit, že ten míček nemám. Je zvyklý na střídání odměn, proto si vzal nabízený piškot, i masíčko, ale znásobil úsilí a - pokud šlo o cviky - mohl se přetrhnout. Celou tu dobu byl hnán nadějí: Teď, teď už ten míček bude! Nebyl. Jenže to ho neodradilo. Jen ho to inspirovalo k tomu, že zkusil nabídnout sám další cvik. A míček stále nebyl. Mušketýr o tom sice přemýšlel, ale vůbec si nepřipustil, že zkrátka míček není. Spíš usoudil, že mám nějaký zádrhel v komunikaci a nechápu, že už svou nejdůležitější odměnu opravdu chce. Rozhodl se být tolerantní, protože Portos je optimistický pes, který očekává to dobré.

Dokončili jsme procházku a došli domů, kde jsme ho měli předat paničce. Vletěl do bytu, ani se s paničkou nepřivítal, prolétl bytem jako blesk, zpod křesla vyhrabal svůj nejoblíbenější gumový fialový míč a přinesl mi ho s výmluvným pohledem: Hele, tohle jsem dneska chtěl, jo? Teď už to chápeš? Rozesmála jsem se. Jasně, že to chápu. Ale nedovedu stvořit tenisák ex nihilo. I když tomu Portos věří. Jen… do tašky se psími proprietami, kde nosím různé věci, jsem přidala jeden tenisák. Ex nihilo to sice neumím, ale přece nezviklám víru mušketýra o tom, že disponuji všemi zdroji, no ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama