Únor 2018

Ex nihilo

26. února 2018 v 16:49 | Darina |  Srdce mušketýra
Teorie o výcviku psa zdůrazňují, že musíte hafíka přesvědčit o tom, že máte přístup ke zdrojům (rozumí se pod tím pamlsky, hračky a jiné příjemnosti) i tehdy, kdy pes zdroje nevidí (tj. když je pamlsek položen na skříni, hračka v kapse apod.) Portose o tom nikdo přesvědčovat nemusí. Záhy uvěřil - a tuto víru si udržuje - že disponuji vždy všemi myslitelnými zdroji. Je to sice fajn pocit, věří-li někdo ve vaši všemohoucnost, ale tato skutečnost mne již jednou docela potrápila.

Portíkova panička onemocněla. Venčení na mne tedy připadalo častěji a občas bylo umění narvat do již tak přeplněného dne ještě nějakou tu hodinku či dvě se psem. Teď v zimě, kdy jsou dny navíc krátké (a studené) to bylo zvláště obtížné. Jednoho krásného dne se mi venčení do programu ne a ne vejít. Zachránila mne nakonec kamarádka, s níž se Portos také nadšeně přátelí (zatím nám dělává ztracenou osobu při nácviku hledání člověka). Domluvily jsme se tak, že Portíka přiveze z jeho domova ke mně do práce (já tak ušetřím skoro hodinu) a pak že spolu pojedeme zpět a půjdeme se proskotačit cestou přes letenskou pláň. Jak jsme dohodly, tak jsme udělaly. Jen…

Ta malá chybička se vloudila do tématu cestování. Ano, k tomu je potřeba vodítko, náhubek, "hygienické" pytlíky, pamlsky - a jedem! Kamarádka v tom seznamu zapomněla na tu pro Portose nejdůležitější věc - míček. Myslela to dobře, přicestování tramvají si přece s míčkem nehrajeme a Portík, závisláček na malém kulatém nesmyslu, to vydrží. Úvaha to byla bezchybná. Vše také fungovalo jako na drátkách. V domluvenou hodinu byl Portík u mne v práci, proběhl si chodby, než jsem sbalila svých pět švestek. Chodí totiž ke mně do práce moc rád. Je tam mnoho zajímavých věcí, mnoho zajímavých pachů a většinou tam děláme kapku noseworku. Vyrazili jsme zpět. Cesta tramvají ukázková, vzorně seděl i s košíkem na nose a ukázněně vystoupil. Vešli jsme do parku. A teď to přišlo! Nemáme míček! Achich ouvej, to je tedy malér.

Nedalo se nic dělat, než absolvovat procházku bez nejoblíbenější hračky. Občas se to už sice stalo, že část procházky absolvoval bez míčku, ale ještě nikdy ne dlouhé a celé odpoledne. Jenže… Portík si nedokázal vůbec představit, že ten míček nemám. Je zvyklý na střídání odměn, proto si vzal nabízený piškot, i masíčko, ale znásobil úsilí a - pokud šlo o cviky - mohl se přetrhnout. Celou tu dobu byl hnán nadějí: Teď, teď už ten míček bude! Nebyl. Jenže to ho neodradilo. Jen ho to inspirovalo k tomu, že zkusil nabídnout sám další cvik. A míček stále nebyl. Mušketýr o tom sice přemýšlel, ale vůbec si nepřipustil, že zkrátka míček není. Spíš usoudil, že mám nějaký zádrhel v komunikaci a nechápu, že už svou nejdůležitější odměnu opravdu chce. Rozhodl se být tolerantní, protože Portos je optimistický pes, který očekává to dobré.

Dokončili jsme procházku a došli domů, kde jsme ho měli předat paničce. Vletěl do bytu, ani se s paničkou nepřivítal, prolétl bytem jako blesk, zpod křesla vyhrabal svůj nejoblíbenější gumový fialový míč a přinesl mi ho s výmluvným pohledem: Hele, tohle jsem dneska chtěl, jo? Teď už to chápeš? Rozesmála jsem se. Jasně, že to chápu. Ale nedovedu stvořit tenisák ex nihilo. I když tomu Portos věří. Jen… do tašky se psími proprietami, kde nosím různé věci, jsem přidala jeden tenisák. Ex nihilo to sice neumím, ale přece nezviklám víru mušketýra o tom, že disponuji všemi zdroji, no ne?

Třetí sezóna s Portosem

26. února 2018 v 16:17 | Darina |  Srdce mušketýra
Ano, přesně tak dlouho se již známe. Začíná být proto také trochu obtížné psát jeho příhody, protože mnoho z nich jsou drobné obyčejné střípky všedních dnů. Mimo Portose se kolem mne navíc začalo pohybovat několik dalších pejsků a také jejich příhody by si zasloužily sem tam nějakou zmínku. Uvažuji tedy o tom zavést mimo mušketýřích příběhů ještě jedny další. Ale ty o nejpovedenější Porotsí příběhy se budeme dělit i nadále

Levý úhel aneb výprava do Holubic

2. února 2018 v 16:28 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Shodneme se na tom, že letošní zima má do té ladosvké hodně daleko. Za kamny se sedět stále nedá, i vypravily jsme se opět na geocacherskou výpravu. Tentokrát mírně za Prahu, do Turska. Staré pověsti české neměly na výběr lokality vliv. Kdysi jsem tu už pár kousků docela pěkných keší lovila. Od té doby jich opět několik nových přibylo a já se těšila, že budou stejně hezké, jako ty minulé.

V počasí, že by psa nevyhnal, jsme kodrcali příměstským autobusem za obzor. Mrholilo a byla mlha. Hustá a hustější. Autobus nás vyklopil na rozmoklé turské návsi a my jsme se vydali k rybníku. První keš nám opravdu spravila náladu. Byla zkrátka parádní! Obešli jsme rybník, v kterém se snad na pouhé 3 vteřinky zatřpytilo sluníčko. Potom zalezlo definitivně a ten den jsme ho již nepotkali. Další keše nás čekaly pod kopcem zvaným krásně, prý původně keltsky, Erz. A prý se tu také odehrála rozhodující bitva lucké války. Brodili jsme se blátivou cestou mezi poli, lukami, křovím a opět poli. Trochu nás překvapilo, že jsme v této divočině naráželi na rozcestníky, které ukazovaly do ještě větší divočiny. Nesly ovšem hrdý název "Cukrárna Tursko". Objevili jsme takové cedule nejméně 3, ale cukrárnu se vypátrat nepodařilo.

Mezi keškami, o které jsme se pokoušeli, byla také ta s názvem "Turské výhledy". Když jsme se přiblížili tak na 100 m, mohli jsme si nezapomenutelný výhled opravdu užít. Od obzoru k obzoru hnědá oranice, která z mlhy vystupovala a do mlhy se nořila. To vše v téměř placaté krajině, Erz i Krliš jsou spíš takové krtiny, než kopce. Vyhlíželi jsme tedy, co nám síly stačily (a keš jsme našli). V jedné chvilce jsme však zalitovala, že nejsem již školou povinná - turské výhledy by byly přesně to, na co stačila moje ne-zručnost při hodinách výtvarky. Hněď od obzoru k obzoru bych ale asi tehdy dala.

Znovu jsme proklopýtali Turskem, kde nám trochu opadalo bláto z bot a kolem keše, kterou jsme lovili jako v pořadí druhou, jsme mířili k polní cestě do Holubic. Když jsme míjeli odbočku, ejhle auto a blátem se brodí kolegové kačeři. Asi měli trochu geoslepotu, motali se tam jak nudle v bandě. Ladnými pohyby jsme se jim tedy ze silnice jali naznačovat, kamže se mají kouknout. Bylo to těžké, když už chytli výšku, nedokázali nějak určit směr. Mávali jsme rukama jak větrné mlýny a téměř baletily ve snaze pomoci jim, aby se neutopili v bahně. Po chvilce jim to zapálilo a sáhli do toho správného úkrytu, ufff.

Svižně jsme pokračovali až na polní cestu. Tam se kvůli tunám bahna náš postup opět zpomalil. Šlapali jsme statečně, až jsme se přiblížily ke keši. GPS ukazovala, že bude třeba podniknout manévr vlevo, kousek rovně, vpravo. Oznamuji tedy to, co vidím na displeji: Po 70 m zahneme do levého úhle! Jak jinak také rychle říct, že to je pravý úhel do leva? Levý úhel se ujal, bylo jasné, co myslím.

Poslední keše jsme ulovili rychle a dospěli až k románské rotundě v Holubicích. Tentokrát jsem jí věnovala všechen čas, který nám zbýval do odjezdu autobusu, a pořádně si vše prohlédla a něco i nafotila.

Cesta do Prahy uběhla bez zvláštních příhod. Lov jsme zakončili v hospodě. Bylo třeba se ohřát a nechat ze sebe opadat bláto. Byl to den prezidentské volby. V budoucnu nás čekají patrně samé turské výhledy - hněď od obzoru k obzoru a zbytek v mlze. Ale to už je jiný příběh.

Jak jsme lovili jubilejní kešku

2. února 2018 v 16:25 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
Pár dní před narozeninami jsem dostala nápad. Dám si akční dárek. Půjdu si trochu zalovit a výročí narození oslavím pěkným půlkulatým číslem získaných nálezů. Jenže… někdy se lépe řekne, než udělá. Ve chvíli, kdy mi ke kýžené metě zbývaly poslední dva kousky, se mi přilepila smůla na paty. Vydala jsem se na odlov velkoměstských kousků a - jedna ukradená, další ztracená… Den narozenin se blížil a já se svým předsevzetím trapně nepohnula ani o krok.

V předvečer, tedy spíše v předráno narozenin jsem na tom byla stále stejně. I rozhodla jsem se, že se vydám mimo město. Je tam větší šance, zvlášť v této divné zimě bez sněhu, kdy krabičky není třeba vyhrabávat z metrových závějí a následně rozmrazovat. Kamarádka, co mi ráda dělá georobota, byla svolná, že se přidá. Vyhledala jsem tedy pro jistotu souřadnice tří keší (kdybychom jednu z nich nedaly) a vyrazily jsme v mírně mrazivém ránu směr Klánovický les.

První z kešek jsme odlovily rychle, elegantně a v pohodě. Po příchodu na místo nám nalezení úkrytu nezabralo ani 10 sekund. Zalogovala jsem tedy a posunula v GPS souřadnice k další kešce. Brnkačka, GPS mi ukázala, že půjdeme asi 200 m rovně. Po cestě. A pak že to bude. Bylo. Po 150 m se nejprve vytratila cesta do neznáma. Ne, nezahnula, zkrátka se rozplynula a najednou tu byl pouze les. Mladý, náletový a v létě jistě kvalitně podmáčený. Rejdiště komárů a divokých prasat. Pochvalovaly jsme si, že není léto. To však bylo naše poslední jásání. Dvacet metrů před cílem se nám postavil do cesty potok. Tedy spíš strouha. Má sice název, Blatovský potok, ale… Nicméně byla to přírodní překážka takového rozsahu, že přeskočit se nedala. Navíc to mělo docela strmé břehy. Přebalancovat po kládě se to také nedalo, neb bylo kvalitně namrzlo a klouzala i rovná a pevná silnice, natož nerovný a oblý kmen. Takže bude třeba najít nějaký přechod. Uvažovaly jsme, zda se vydat vpravo či vlevo. Nakonec jsme zvolily cestu, nu cestu, doopravdy to byl les a močál vpravo. Když jsem to doma v klidu konzultovala s mapou, tak vlevo by bylo možná bývalo o kousek lepší, ale kdo ví?

Prodíraly jsme se podél potoka, les neles. Nějakého dobrého půl kilometru. Tam se nám do cesty postavila o něco menší strouha. To o něco menší bylo důležitější, protože jsme ji po chvíli hledání a koumání dokázaly překonat. Jedním dlouhým skokem do protějšího kluzce namrzlého břehu. Byly jsme na sebe pyšné, že už asi máme nejhorší za sebou. Neměly jsme. Po dalších 100 metrech nám došlo, že jsme sevřeny v trojúhelníku mezi touto menší strouhou a strouhou původní. Nicméně tu byly stopy civilizace. Relativně blízko. Slyšely jsme jekot motorové pily. Jako Jeníček s Mařenkou jsme se vydaly za zvukem. Rovnou cestou. Nejhustším křovím. Ten maník, co tam vyřezával náletové dřeviny, aby ušetřil za rodinné teplo, zíral trochu nevěřícně, když se bez varování z křoví vynořily dvě báby. Jako dámy jsme totiž v ten moment nevypadaly. Ani v nejmenším. My se ptaly, jak se dostat tam, kam potřebujeme, on v šoku cosi blekotal a pak namířil paží kamsi do neurčita. Že po 50 metrech narazíme na cestu. Sice jsme nevěřily, ale naznačeným směrem jsme raději rychle zmizely, aby z nás ten dobrý muž nedostal infarkt.

Po 50 metrech nebylo nic, jen les a po stovce další strouha. V pořadí už třetí. Asi se nás zmocnila mírná hysterie, ale kamarádka byla odhodlána překonat ji stůj co stůj. Asi jsme nebyly jediné, kdo měl potřebu v tomto místě vodní toky překonat. Záhy jsme totiž v této třetí strouze objevily položené dvě betonové roury. Proti všem dosavadním kládám vyhlížely jak Karlův most proti máchadlu. Ale… i ony byly pekelně namrzlé. Nicméně krásně vodorovné. Nevypadalo to jako nevinná taškařice, ale jistá šance, že nepromáčíme boty, tu byla. Stylem krab jsme se přes skruže přemístily. A po pár metrech (co je to, už jsme si zašly asi 600 m) jsme konečně dorazily k veliké strouze. Také sem někdo hodil roury. Jenže ty už tak krásně vodorovné nebyly. Navíc byla mezera i mezi nimi a mezi nimi a břehy. Znamenalo to tedy udělat jeden velký krok na klouzající beton, nějak to ubalancovat, přehodit nohy, udělat větší krok na další kluzký beton a nakonec skok do bahna. Přirozeně celou tu dobu se modlit, aby s sebou člověk neplácl do vody. Věřte nevěřte, za pomoci klacků, které jsme si napíchaly do vody jako improvizované opory, jsme to nějak překonaly. A se suchými botami!

Potom už to byla skoro hračka. Zbývalo jen vrátit se po správném břehu veliké strouhy oněch 600 m. Odlovit keš už byla brnkačka. Jubilejní keš přece nemůže být zadarmo, no ne? Tentokrát platila rovnice 200 metrů vzdušnou čarou se rovná kilometr a půl v reálu a ještě s přírodními překážkami!

Ve svatém nadšení, nabušené sebevědomím, že se to povedlo, nám už ten další kilometr pro poslední kešku nepřišel ani nijak dlouhý. Nelitovaly jsme. Krásné místečko v lese za Novými Dvory skrývalo prý zázračný kříž a poslední dnešní keš k odlovu. A následná cesta za horkým čajem (asi kilometr a půl), uběhla jako voda. V cíli jsem si popřála hezké narozeniny a už se těším na další adrenalinové lovy.