Důvěra

2. prosince 2017 v 17:49 | Darina |  Srdce mušketýra
Podzim se pomalu chýlí ke konci, Portíkova panička je stále na berlích, nicméně již bez ortézy. Na Portíkově venčení se podílí několik dobrých lidí, takže zcela nedostatkem pohybu netrpí. Střídání venčičů ho však přece jen trochu znejistilo, proto vždy nadšeně vítá ty, od kterých již ví, co čekat. Ty ostatní si pilně trénuje. Je třeba říci, že metodiku operantního podmiňování chápe dokonale, ale trochu po svém. Klasický algoritmus vypracoval ze svého psího hlediska k dokonalosti. Funguje asi takto:
  • Podívá se na člověka a čeká, až naváže oční kontakt a dá mu tím najevo, že je ochoten spolupracovat (to je ono "chci práci")
  • Položí míček před člověka nebo mu ho dokonce dá do ruky ("podnět")
  • Člověk míč kopne nebo hodí ("akce")
  • Portík míč přinese, nechá se milostivě pochválit, případně odměnit, aby člověk pochopil, jaký je šikovný a roztomilý pejsek ("odměna")
Chování člověka je tím posíleno, zkusí tedy celý cyklus zopakovat.

U cizích mu to prochází, protože si neuvědomují, že pes trénuje je. Přirozeně, že se rozplývají, jaký je šikovný. Spolu hrajeme sofistikovanější hry. Jasně, že výše popsaný postup zkoušel i na mne, ale rychle pochopil, že já si takhle hrát nebudu. Že sice ochotně na hru přistoupím, ale předcházet bude jiná hra, třeba na sedni-lehni-vstaň. Nebo cokoli podobného. Téměř železným pravidlem je, že míček je až odměnou po jiném jednání. A to jiné jednání teď střídáme v široké škále. Couváme, děláme slalom, podlézáme překážky, ale někdy jen děláme kuk, nebo docela obyčejný dotyk čenichem do dlaně. Tohle je cvik, který používá kamarádka Zuzana a vzhledem k tomu, že se frekvence jeho cvičení zvýšila, občas jej nabídne Portos i sám.

Očekávala jsem, že s nárůstem stresu a zmatku se u Portíka zhorší ovladatelnost (proto také hodně trénujeme přivolání a kuk), ale není to nijak tragické. Navíc jsme zavedli česací rituál jako zakončení venčení. Do zrelaxovaného psa, který se nechá v klidu vyčesat, máme zatím hodně daleko, ale už jsme celou záležitost povýšili na drbací akční hru. Dokonce už mohu česat i packy (a že na jejich dotyk byl hodně háklivý) a sem tam už packu i chvíli udrží v mé dlani (packy podávat umíme, to nebyl problém) a já se jí něčím dotknu (to problém byl). Mimo pocit "řádění" je za česání ještě odměna, takže postupujeme. Ne vždy přímo (mimoděčným výsledkem teď byla šíleně zachlupacená mikina), ale je to pokrok.

Při poslední vycházce mne Portík příjemně překvapil. Přesně to jsou ty momenty, kdy si jeden říká, že je fajn, že je právě takový, jaký je, že ho jeden zkrátka musí mít rád a že výcvik aspoň někdy nese ovoce.

Procházeli jsme se parkem, trochu cvičili a za odměnu byl míček. Zrovna jsme procvičovali couvání a slalom, když se přiřítila mladistvá fena, zhruba stejné velikosti, ale neutuchajícího pubertálního nadšení. Dělali jsme něco zajímavého, tak se zajímala. To samo o sobě nebyl problém, na té samé procházce se zajímala i stařičká fena labradora Sára, která byla ochotna Portíka dokonce napodobit aspoň co do povelu sedni! (jiné nezvládala) v naději, že by ten tenisák získala ona. Sice nezískala, ale nesla to statečně. Tohle mladé éro nikoli. Nejprve začalo žďuchat do Portose, který vzorně předsedl. Pak začala vyštěkávat mne. A poté zažila nejhorší šok svého psího života - ignorovala jsem se a otočila se k ní zády. Oběhla mne a začala mne vyštěkávat znovu. Ignorovala jsem ji ještě okázaleji. Pak už zasáhla její panička. Ovšem pouze v tom smyslu, že milé fence vynadala, jak je příšerná a že neposlouchá (na přivolání nereagovala, ale nedivím se, já bych si taky dobrovolně nešla nechat vynadat a dozvědět se, jak jsem příšerná). Tahle panička moc zkušená nebyla, zahrnula fenku opravdu tirádou toho, co NEEEEEE. Jenže já v tu chvíli neměla kapacitu na to reagovat, ani se mi nechtělo. Jen jsem zírala na Portíka, který celou tu dobu způsobně seděl. Nevydal se řešit tu fenu sám. Neměl potřebu mne ochraňovat. Prostě seděl a čekal, až to vyřeším. Věřil mi, že jeho míček nestrčím do cizí tlamy. Věřil mi, že v případě průšvihu dokážu zvládnout drzou pubertální fenu (v tom mi věřil víc, než já sama sobě). Věřil, že negativní emoce, které ze mne pak cítil (přirozeně jsem se naštvala, jednak na tu fenku, jednak na její paničku), nejsou jeho problém. Zkrátka super pes. Ten Portík, který prošel obdobím, kdy vše zkoušel řešit sám. Ten Portík, který si občas zavrčí na jiného psa, nebo na jiného člověka, pokud má pocit, že je situace neúnosná.

Pak jsme se zkrátka zvedli a odešli. V klidu. Teprve, když jsme byli v bezpečné vzdálenosti, dostal opravdu pořádnou odměnu. Aby si fixoval, že tak je to dobře, že to zvládl na jedničku. Na neviditelném lanku důvěry mezi námi přibyl další pramen.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama