Prosinec 2017

Bilancujeme

15. prosince 2017 v 22:21 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýrovi je něco přes dva roky. Celé dva roky je se svou paničkou. Půldruha roku spolu chodíme ven. Za tu dobu jsme si navzájem docela čitelní. Není to tak, že by pes občas něčím nepřekvapil, ale v kostce víme, jak věci jsou.

Portos je dospělý pes, i když sklony k objevitelství a rošťačinám mu zůstanou. Je socializován na všechny běžné dopravní prostředky. Nejmenší potíže má s vlakem, naopak nejméně se mu líbí autobus (moc to vrčí a hází). V kloubových tramvajích stále nedůvěřivě pozoruje "harmoniku", zda se tam neschovává strašidlo.

Vůči lidem a pejskům je to ambivalentní. Jsou chvíle, kdy se chová přímo ukázkově a nic neřeší. Potom jsou chvíle, kdy řeší téměř vše. Že je někde problém, oznamuje tichým zavrčením. Objevení se problémů je poměrně dost závislé na jeho únavě a míře stresu, kterou signalizuje hůře (tj. je schopen si hrát a pracovat do padnutí či "přetočení se"). Konflikty aktivně nevyhledává. Je naučen, že na vše se smí podívat. Cizí lidi se učíme ignorovat, protože má velkou snahu si je trénovat. Malé děti se učíme ignorovat důsledně kvůli bezpečí obou stran. S cizími pejsky je povolena hra nebo je ignorujeme - v případě, že platí povel Volno! Když pracujeme, tak se cizí pejsci ignorují bez výjimky. Mušketýr dokázal, že je schopen pracovat i v situaci, kdy se mu v okolí plete jiný pes; dokonce byl ochoten bezchybně fungovat poté, co se potkal se psi, s kterými se vskutku opravdu nemusí, tedy na vysoké úrovni ještě doznívajícího stresu. Tuto jeho schopnost cením, ale nechci ji zneužívat.

Na druhé straně jsou situace, kdy si "své" lidi a "svůj" prostor hlídá, i když mám trochu podezření, že je to mimoděk naučená reakce. To podezření plyne z toho, že jsem Portose přistihla, jak v určité konstelaci na určitém místě dával najevo, jak mu ten cizí pes příšerně vadí. O den později jsme téhož psa potkali jinde - a neobjevil se ani náznak problému. Mušketýr má trošku smůlu, že i já jsem výzkumník a hned tak něco mu bez důkazů nezbaštím.

Za dobu, co se známe, se Portos naučil také spoustu povelů. Běžným standardem jsou takové ty, co spadají pod základní ovladatelnost, s výjimkou sedu či chůze u nohy. Pár kroků ujde, ale považuje to za málo akční. U sedu se nějak nemůžeme dohodnout na přesné pozici. Toto vše spadá ovšem do kategorie, jak mušketýrovi vysvětlit, co přesně chci. Běžné postupy u něj občas nefungují. Na druhé straně, pokud se mi podaří vykoumat, jak mu sdělit, co chci, chápe to okamžitě a na třetí, čtvrtý pokus už ví, o co jde, po nějakých 10 opakováních to máme zvládnuto. Někdy na to, abych vysvětlila, o co jde, musím předřadit něco, co je zdánlivě daleko obtížnější. Nebo dát věcem čas a zkusit to, co se nám nevede, znovu po nějakém čase.

Portík se lépe učí dynamické, akční věci, i když ani se cviky na výdrž a trpělivost to není zlé. Pokud je dobře motivován, vydrží pracovat až k úspěchu. Důvěřuje mi v tom, že pokud vydám povel např. k hledání něčeho, to něco v terénu opravdu je. Kdyby nebylo, musím se postarat o to, aby pak fofrem bylo! S důvěrou psa není totiž radno si zahrávat. Důvěra je to oboustranná. Pokud je hledání např. zatoulaného míče bezvýsledné, věřím mušketýrovi, že míč není, tj. že si ho přivlastnil některý z ostatních přítomných pejsků. Pokud jde o jiná hledání - v repertoáru máme hledání pamlsku s mým pachem, hledání věci s mým pachem a hledání pachového vzorku se specifickým pachem, tyto předměty se v prostoru opravdu musejí nalézat. A možná konečně zraje čas k tomu zkusit si znovu i stopu. Intuitivně ji mušketýr sleduje (ať svou či mou), pokud něco hledá, ale cíleně jsme to ještě pořádně nezkusili.

Svou smečku Portík miluje. Má ji jasně hierarchizovanou a už dávno do ní nepatří jen členové rodiny. Zahrnuje pravidelné i příležitostné venčitele a několik "známých". Vesměs jde o lidi, kteří jsou mu sympatičtí a "umějí" s ním komunikovat.
Umění komunikace zvládá na jedničku. Není to uštěkaný pes, je spíš mlčenlivý a štěká pouze v emočně vypjatých situacích, nebo když se rozhodne "hlídat". Raději využívá všechny ostatní kanály - postoj, pohled, packy, uši, ocas, sem tam zakňučení. A dovede sdělovat hodně věcí.

Portos je pes, který hodně vnímá férovost. Opravdu poctivě se snaží vyhovět a přijít na to, co po něm člověk chce. Pokud by však cítil jednání vůči sobě jako neférové, dokáže se stáhnout do sebe a přestane komunikovat. Na usměrnění jeho chování stačí obvykle nesouhlasný zvuk. Protože je na zvuky citlivý, nezmůže se u něj nic křikem. A velice dobře odečítá skutečnou náladu. Ví, že když se ozve Basama s fousama! tak to zlobení se stále jen hraji, ale je nejvyšší čas začít se chovat jako slušný pes.

Portík se toho tedy za tu dobu naučil hodně. A co já? Pokud jsme spolu, pouštím z hlavy aktivně všechny jiné věci a užívám si ho. Je to pro mne jakási duševní hygiena. Jsem v něčem trpělivější a snažím se být kreativnější, pokud něco nepochopí tak, jak o tom píší učené knihy. Méně řeším prkotiny - ožvýkaná rukavice a zablácené džíny se zkrátka hodí do pračky. Podvědomě víc sleduji dění kolem sebe, cizího psa identifikuji na pár set metrů. V parku si pamatuji psy, nikoli jejich páníčky. Čtu víc kynologických knih. Mám nějaké nové známé (pejskaři jsou národ družný). Víc si užívám přítomnost. Portíku, díky!

Čimický háj

15. prosince 2017 v 22:16 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci!

Je mi už dva a čtvrt roku. Prý abych v tom velkoměstě nezakrněl, vzala mne trenérka se Zu-zou do lesa. Musím přiznat, že mají pravdu, Letnou už znám jak své boty, pardon - tlapky. Pořádní psi přece boty nenosí. Je to někdy už trochu nuda.
Tenhle výlet byl báječně dobrodružný. Nejdřív jsme jeli tramvají. To umím opravdu pěkně, i s košíkem. Neprotestuji, odměna na konci je jistá. Trenérka plní sliby. Tak jsme tedy jeli někam, kde jsem ještě nebyl. To si pamatuji podle hlučných křižovatek, kde to tramvají hází. Proto spolehlivě poznám, zda se jede do Hvězdy (to nebylo ono), do Dejvic (taky ne), do Libně (tam se jede dlouho). Cesta byla asi tak jako do té Hvězdy, ale jinak. Na konci tramvaj jela do kopce. A pak už byl les, který byl pro mne úplně nový. Tisíce zajímavých pachů. Chodí tu hodně lidí, docela dost pejsků, ale jiných, než ty, co znám. Potom tu voněla nějaká další zvířata, která jsem zatím moc nepotkal. Nejspíš králíci. A nějací ptáci, větší než straky. Podle ťápot sice létají, ale jsou těžší. Tak je třeba někdy i uvidím, i když pro mne je důležitější si to očuchat a pach si zapamatovat.

V lese byl dokonce rybníček, ale trenérka mne tam nepustila. Stačil mi jen ten zvuk, že to není dobrý nápad. Stejně byl prťavý, tam bych si nezaplaval. A byla zima. Tím lesem jsme šli dlouho. A vybírali jsme si opuštěné cesty. Tedy jsme skoro nikoho nepotkali a já mohl řádit a lítat do sytosti.

Přirozeně jsme i cvičili a pracovali, ale to my vždycky. Těším se na to, protože je to pro mne výzva. Musím přemýšlet a snažit se. Nové bylo třeba to, že povel Kláda! nepřišel tentokrát u lavičky, ale u skutečné klády. Udržet se na ní bylo daleko obtížnější, byla užší, než moje hruď a musel jsem se děsně soustředit, kam dávám tlapky. Také jsem musel počítat, že mám tlapky čtyři, obvykle vnímám přední i zadní dohromady. Dodalo mi to takovou sebedůvěru, že při překonávání laviček jsem zkusil hupsnout z jedné na druhou. Také se mi to krásně povedlo!

Domů jsme se vraceli asi po 2 hodinách a byl jsem krásně vyběhaný, unavený a plný zážitků. Prosím, prosím, pojedeme tam zase někdy? Stojí to i za to vydržet nosit na čumáku košík.

Portos

Začal prosinec

2. prosince 2017 v 18:43 | Darina |  Srdce mušketýra
Tak se nám při venčení nějak roztrhl pytel setkání s nevychovanými pejsky. Tentokrát jsme se vydali na dlouhé venčení spolu se Zuzanou. Ne že by Portos byl úplně nevyběhaný, ale tak chytrý pes potřebuje zaměstnávat i mozek.

Pokud jde o naše aktivity, užívali jsme si jich naplno. Vesele jsme kopali míč. V tom mušketýr upřednostňuje Zuzanu, kope podstatně dál a chce za to hlavně podstatně míň. Mušketýr je pragmatik.

Také jsme čuchali. Tentokrát už docela těžký terén. Poprvé to měla být lehká rozehřívačka. Jenže když začal Portík pracovat, přimíchal se nám do terénu zvědavý malý knírač. Protože nijak neotravoval, Portos ho krásně ignoroval a pracoval dál. To bylo super!

Podruhé jsem si vymyslela, že schovám skořici trochu sofistikovaněji do dutiny asi 15 cm nad zemí a že terénem projdu já i Zuzana. Nějak jsme nepočítali s tím, že se nám tam mezi položením vzorku a povelem k hledání přežene po cestě ještě asi 15 rozveselených turistů. A když jsme užuž vyráželi, Portos vyhecovaný a natěšený, vyšel zpoza rohu pán s dítětem. Viděl proti sobě naspeedovaného, jeho směrem trochu táhnoucího psa, který se o něj, ani o dítě v nejmenším nezajímal. Vyhodnotil to tak, že se jedná o bestii, která jim chce ublížit a vzal dítko do náruče. Snažila jsem se ho uklidnit, že pes se o ně nezajímá a na důkaz svých slov jsme Portíka s příslušným povelem pustila. Přehlédl je jak placatou krajinu a vyrazil třetí kosmickou hledat, protože to je přece bááááječnáá hra! Vzorek v podupaném terénu našel neskutečně rychle a hezky ho ukázal.

Za odměnu jsme pak šli k zemědělskému muzeu. Minule jsme tam čuchali a pak jsme pouštěli a kopali míčem dolů po nakloněné rovině pro vozíčkáře. Bylo legrační sledovat Portose, jak komunikuje se Zuzanou a snaží se ji navést, aby vylezla nahoru a míč mu kopla. Sice to pochopila, ale tvářila se, že ne. Ovšem sledovat tu komunikaci, to byla báseň.

Jeden stín naše vycházka měla. Tou byla tentokrát asi roční fenka. Poprvé jsme se potkali u vstupu do parku a tam to vypadalo jen jako roztomilá hra. Nicméně už tam jsem si všimla, že milá fenka svou paničku, která evidentně neměla o výchově psa ani páru a vlastně ani moc nevychovávala, ignoruje. Postupně jsme se měli přesvědčit, že problém je daleko větší. Fenku moc zajímal Portíkův míč a Portos ten zájem chvilku trpěl. Ale po nějaké době už bylo vidět, že toho má dost a že by mohl psí puberťačku začít vychovávat. Abychom předešli problému, odpoutali jsme se a šli dál. Tato pozoruhodná dvojice nás znovu dostihla před dětským hřištěm. Všechna hřiště (i neoplocená), jsou pro Portose tabu. Tady nic takového nehrozilo. Fenka přelítla kolem nás a zamířila si to na Letenský svah. Portose strhla svou aktivitou s sebou. Přivolala jsem ho. Panička od té čubiny se zatím posadila na dětský kolotoč a snažila se přivolat fenku, která neměla ani páru o tom, co je to přivolání. Brala to tak, že ječící panička je legrace, větší legrace je panička honící ji. A proč by to nedělala, když za to nakonec ještě dostane ňamku? (Paní fenu odměňovala zásadně poté, co ji s jazykem na vestě a vzpouzející se dostihla.) Čuba asi v zásadě nebyla zlá, jen trapně nesocializovaná a nevychovaná.

Zkusila jsem v této chvíli Portose posadit a dělali jsme na sebe kuk. Jenže fenka otravovala i nás, lidi, takže nezbývalo, než jít dál. Došli jsme k hospodě Na Baště, kde mají před dveřmi kýbl pro žíznivé pejsky. A šli jsme se napít. Fena se vřítila do dvora za námi a její vynucování si hry se stávalo razantnějším. Tohle už se mi nelíbilo ani trochu. Portos byl stejného názoru, ale stále se snažil chovat jako gentleman. Nicméně už koukal stylem: "Sundejte ze mne tu otravnou puberťačku!" V této chvíli jsem tedy důrazným hlasem promluvila na přibližující se paničku, aby si fenu odchytla a připnula na vodítko, protože už je to celé za čarou. Trvalo to ještě minutu, z toho, jak se situace vyvíjela, bylo jasné, že fena nechápe ani princip vodítka, natož aby měla nějakou variantu slušného klidového jednání. Ještě chvilku jsme čekali, až se zmítající dvojice dostatečně vzdálí. Potom jsme vyrazili jinam.

Vím, že z nitra hospody sledovali naše počínání "měšťáci". Nepomohli, ani nechránili (on by také jejich potenciální zásah byl v dané situaci spíš pro kočku). Paničce té fenky to nezávidím, protože v případě roční čubiny je to, co se dělo, průšvih jako hrom. A ten průšvih začal na její straně vodítka.

Klacek

2. prosince 2017 v 18:39 | Darina |  Srdce mušketýra
Je to trapné. Ale nějakým nedopatřením se stalo, že jsme vyrazili venčit bez jakékoli hračky. Nu což, stane se a budeme to muset nějak přežít.

Začátek venčení byl legrační. Dobrých 15 minut předváděl Portos všechno možné, včetně chůze u nohy, protože nemohl uvěřit, že v mé kapse jsou "jen" pamlsky a žádná hračka. Ví, že dovedu způsobit objevení či zmizení pamlsku i hračky ex nihilo. Jako chytrý pejsek si občas někde zkontroluje kousek terénu, když má pocit, že bych měla tendenci tam něco umístit, ale již se přesvědčil, že bez povelu tam nic nebývá. Že se ty zajímavé věci objevují jen v souvislosti s povelem. A pak jsou třeba i na tom místě, které předtím kontroloval.

Tentokrát byl zklamaný, že moje všemohoucnost selhala. Hračky zkrátka nebyly! Během těch 15 minut to přijal jako fakt, s kterým se musí vyrovnat. S čím si tedy dnes budeme hrát? Cvičit za pamlsky je fajn, ale s hračkou je to akčnější!
Když jsem mu nabídla klacek, pohrdavěho jedním křupnutím překousl a přestal se o něj starat. Co s takovým párátkem o síle mužského palce?

Zabavovali jsme se, jak se dalo. Jako na potvoru nikdo v parku nic neztratil. Ale pak jsem to uviděla. Nebyl to klacek, byla to už spíš kláda. Délka tak 60 cm, průměr dobré 3 až 4 cm. Konečně něco podle mušketýrova gusta! Kládu jsem hodila. Začal se k ní chovat jako k ulovené kořisti. Po strašně dlouhé době se ozvaly nějaké ty lovecké geny. Proto musel klacek několikrát předpisově zavraždit. Dokonce projevil emoce! Tlumeně si sám pro sebe štěkal a vrčel. Kdybych byla odvrácená zády, sluchem bych to hodnotila jako projevy psa baskervillského. Ale byla to jen hra. Portos se choval podobně jako malý kluk, co si při ježdění s autem dělá brmmm, vrmm, vrmm. Byl zcela zaujatý hrou na lov. Svou malou kládu si pak tahal s sebou, hlídal ji. Později ale pochopil, že i kláda se dá kopat, jen musí dávat pozor, kam dopadne, protože je daleko těžší, než tenisák. A že se loví až po dopadu.

Dokonce předvedl, že chápe pojmenování tohoto objektu. Všechny dlouhé předměty jsou klacek! Dokázal ho na výzvu aportovat. Na druhou stranu, nedělalo mu problém nakonec nechat svou ulovenou kořist v parku. Ani jsme nemuseli dělat change! Klacek je zkrátka hračkou ad hoc. Jen musí být velký a těžký. A okusovatelný. To ke hře také patří.



A propos, budu muset zjistit, jak velká je mušketýrova slovní zásoba.

Důvěra

2. prosince 2017 v 17:49 | Darina |  Srdce mušketýra
Podzim se pomalu chýlí ke konci, Portíkova panička je stále na berlích, nicméně již bez ortézy. Na Portíkově venčení se podílí několik dobrých lidí, takže zcela nedostatkem pohybu netrpí. Střídání venčičů ho však přece jen trochu znejistilo, proto vždy nadšeně vítá ty, od kterých již ví, co čekat. Ty ostatní si pilně trénuje. Je třeba říci, že metodiku operantního podmiňování chápe dokonale, ale trochu po svém. Klasický algoritmus vypracoval ze svého psího hlediska k dokonalosti. Funguje asi takto:
  • Podívá se na člověka a čeká, až naváže oční kontakt a dá mu tím najevo, že je ochoten spolupracovat (to je ono "chci práci")
  • Položí míček před člověka nebo mu ho dokonce dá do ruky ("podnět")
  • Člověk míč kopne nebo hodí ("akce")
  • Portík míč přinese, nechá se milostivě pochválit, případně odměnit, aby člověk pochopil, jaký je šikovný a roztomilý pejsek ("odměna")
Chování člověka je tím posíleno, zkusí tedy celý cyklus zopakovat.

U cizích mu to prochází, protože si neuvědomují, že pes trénuje je. Přirozeně, že se rozplývají, jaký je šikovný. Spolu hrajeme sofistikovanější hry. Jasně, že výše popsaný postup zkoušel i na mne, ale rychle pochopil, že já si takhle hrát nebudu. Že sice ochotně na hru přistoupím, ale předcházet bude jiná hra, třeba na sedni-lehni-vstaň. Nebo cokoli podobného. Téměř železným pravidlem je, že míček je až odměnou po jiném jednání. A to jiné jednání teď střídáme v široké škále. Couváme, děláme slalom, podlézáme překážky, ale někdy jen děláme kuk, nebo docela obyčejný dotyk čenichem do dlaně. Tohle je cvik, který používá kamarádka Zuzana a vzhledem k tomu, že se frekvence jeho cvičení zvýšila, občas jej nabídne Portos i sám.

Očekávala jsem, že s nárůstem stresu a zmatku se u Portíka zhorší ovladatelnost (proto také hodně trénujeme přivolání a kuk), ale není to nijak tragické. Navíc jsme zavedli česací rituál jako zakončení venčení. Do zrelaxovaného psa, který se nechá v klidu vyčesat, máme zatím hodně daleko, ale už jsme celou záležitost povýšili na drbací akční hru. Dokonce už mohu česat i packy (a že na jejich dotyk byl hodně háklivý) a sem tam už packu i chvíli udrží v mé dlani (packy podávat umíme, to nebyl problém) a já se jí něčím dotknu (to problém byl). Mimo pocit "řádění" je za česání ještě odměna, takže postupujeme. Ne vždy přímo (mimoděčným výsledkem teď byla šíleně zachlupacená mikina), ale je to pokrok.

Při poslední vycházce mne Portík příjemně překvapil. Přesně to jsou ty momenty, kdy si jeden říká, že je fajn, že je právě takový, jaký je, že ho jeden zkrátka musí mít rád a že výcvik aspoň někdy nese ovoce.

Procházeli jsme se parkem, trochu cvičili a za odměnu byl míček. Zrovna jsme procvičovali couvání a slalom, když se přiřítila mladistvá fena, zhruba stejné velikosti, ale neutuchajícího pubertálního nadšení. Dělali jsme něco zajímavého, tak se zajímala. To samo o sobě nebyl problém, na té samé procházce se zajímala i stařičká fena labradora Sára, která byla ochotna Portíka dokonce napodobit aspoň co do povelu sedni! (jiné nezvládala) v naději, že by ten tenisák získala ona. Sice nezískala, ale nesla to statečně. Tohle mladé éro nikoli. Nejprve začalo žďuchat do Portose, který vzorně předsedl. Pak začala vyštěkávat mne. A poté zažila nejhorší šok svého psího života - ignorovala jsem se a otočila se k ní zády. Oběhla mne a začala mne vyštěkávat znovu. Ignorovala jsem ji ještě okázaleji. Pak už zasáhla její panička. Ovšem pouze v tom smyslu, že milé fence vynadala, jak je příšerná a že neposlouchá (na přivolání nereagovala, ale nedivím se, já bych si taky dobrovolně nešla nechat vynadat a dozvědět se, jak jsem příšerná). Tahle panička moc zkušená nebyla, zahrnula fenku opravdu tirádou toho, co NEEEEEE. Jenže já v tu chvíli neměla kapacitu na to reagovat, ani se mi nechtělo. Jen jsem zírala na Portíka, který celou tu dobu způsobně seděl. Nevydal se řešit tu fenu sám. Neměl potřebu mne ochraňovat. Prostě seděl a čekal, až to vyřeším. Věřil mi, že jeho míček nestrčím do cizí tlamy. Věřil mi, že v případě průšvihu dokážu zvládnout drzou pubertální fenu (v tom mi věřil víc, než já sama sobě). Věřil, že negativní emoce, které ze mne pak cítil (přirozeně jsem se naštvala, jednak na tu fenku, jednak na její paničku), nejsou jeho problém. Zkrátka super pes. Ten Portík, který prošel obdobím, kdy vše zkoušel řešit sám. Ten Portík, který si občas zavrčí na jiného psa, nebo na jiného člověka, pokud má pocit, že je situace neúnosná.

Pak jsme se zkrátka zvedli a odešli. V klidu. Teprve, když jsme byli v bezpečné vzdálenosti, dostal opravdu pořádnou odměnu. Aby si fixoval, že tak je to dobře, že to zvládl na jedničku. Na neviditelném lanku důvěry mezi námi přibyl další pramen.