Listopad 2017

Kolečko

Pondělí v 16:26 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Jsem teď trochu zmetený a vykolejený pes. Panička se šourá o berlích a mne každou chvíli venčí někdo jiný. Ale o tom budu vyprávět jindy. Dnes se chci pochlubit, jak jsem odvážný a šikovný.

Venku jsme byli s trenérkou. Abych prý úplně nezvlčil, dostávám od ní docela dost práce a nových podnětů. Pršelo. To mi nevadí, dokud mi to nepromáčí srst. A věřte, že jsem docela nepromokavý. Nešli jsme tedy nikam daleko. Navíc trenérku si trénovat nemohu, pokaždé mne prokoukne. Když chci míček, dostávám teď plno malých úkolů. V parku byli takoví ti chlapi, co tam něco dělají. Často hluk s divnými stroji. To pak musím někdy sedět a dělat Kuk! když jedou okolo. Dnes měli jen nějaké dlouhé tyče a nedělali skoro žádný rámus. Trenérka s nimi ale chvilinku mluvila. Byl jsem zvědavý, co z toho vyleze.

Nejprve jsme si začuchali. Je to prima hra a schovanou skořici najdu už s přesností na 15 cm a krásně ji zalehávám. Vydržím to někdy, i když je trenérka někde dál. Tentokrát mi jednu schovala k takovému divnému čemusi. Vonělo to kovem, když na to dvounožec sáhl, tak to vydávalo zvuky. Protože to teď bylo v klidu, osmělil jsem se a skořici ukázal. Následovala sper pochvala - a dostal jsem svůj oblíbený míček. Pak jsme se s tím divným čímsi hráli. Na jedné straně to mělo dva rohy. Bál jsem se jít mezi ně, aby mi to neublížilo. Pak tam byla taková velká mísa. Dostal jsem povel Sem! To jako že do toho mám pustit svůj míč. Váhal jsem. Co když mi ta divná věc míč sežere? Ale trenérka dala na okraj té vany ruku a já poprvé pustil míč do ruky. Pochvala. Ten předmět se nijak neprojevoval. Tak jsem se osmělil víc. Po chvilce jsem do vany házel míče jedna báseň. Byla to legrace, protože se po skloněném boku kutálely vždycky doprostřed. A ta věc nic nedělala. Trenérka dokonce strčila do té vany nohu a míč mi kopla. Tedy, já bych tam nevlezl ani za nic! Ale pouštět tam míč, to je vlastně švanda.

Pak trenérka tu věc vzala za ty rohy a hýbala s ní. Trochu to skřípalo a trochu dunělo, ale jinak se to chovalo slušně. Nu, a pak to obrátila břichem vzhůru. Ta vana teď dělala vypouklý plechový kopeček a na konci se cosi točilo. Trochu jsem se nejdřív bál, tedy, spíš ostýchal (zas tak moc se nebojím). A že prý mám na ten kopeček udělat Pivot! (to jako dát tam obě přední tlapy, otáčet se ještě neumím). Nu, neměl jsem z toho dobrý pocit, ale zkusil jsem tam hrábnout rychle jednou tlapou. Prý ano. A ta věc i nic neudělala. Tak jsem to nejdřív chvíli zkoušel jednou tlapkou, pak druhou a pak jsem se osmělil a hup - dal jsem tam obě! Sklidil jsem ohromnou pochvalu a za odměnu dokonce několik hodů a kopů míčkem. A slyšel jsem, že jsem šikovnýýýý! (Tomu tedy moc dobře rozumím).

Pak jsme tu věc vrátili těm chlapům. Jen tak ze vzduchu jsem si vydedukoval, že příště bude určitě trenérka chtít, abych do té věci vlezl. Nu, teď by se mi asi moc nechtělo. Ale třeba změním názor. Trenérce věřím. Zatím se pokaždé ukázalo, že s věcmi, s nimiž se seznamuji, je docela zábava. Uvidíme. Jo, a tahle věc, kterou jsem dosud neznal, se prý jmenuje zahradní kolečko.

Portos

7.11.2017

7. listopadu 2017 v 8:25 | Darina |  Vážně
Sté výročí bolševické revoluce. Datum k zamyšlení. Zamýšlela se i jedna z veřejnoprávních rozhlasových stanic. K snídani mne jako moučníčkem krmila prohlášeními, jak to tehdy bylo fajn, jak děti nevnímaly ten politický aspekt, krásné lampiónové průvody, rozzářená očka…

Asi jsem vyrůstala v jiné zemi. V zemi, kde ani lampiónový průvod oči dětí nerozzářil - protože byl na povel. Rok co rok jsme v tuto dobu ve výtvarce malovali bitevní křižník, podobně jako v květnu tanky a v únoru dělníky s puškami. Holubičky míru se ke slovu dostávaly jen před Prvním májem.

A lampiónový průvod? To bylo něco, co se muselo. Číhavé pohledy domovní důvěrnice za záclonou monitorovaly, zda opravdu jdete a neulejváte se. Neomlouvalo nic. Nemoc, fakt, že bydlíte mimo město a autobus už nepojede, ani nepřízeň počasí. Na prosté vyjádření "Nechce se mi", si nikdo nedovolil ani pomyslet. V naší pevné hrázi socialismu a míru se ani ty lampiony nepodpalovaly. Hrozil postih. Nikoli za fakt, že byste mohli někomu ublížit, ale že sabotujete svátek pracujícího lidu. To bylo mnohem vážnější. Za takovou věc byla trojka z chování nebo vyhazov ze školy. O to nestáli ani ti nejdivočejší kluci.

A že děti nevnímaly politický podtext? Kdo může tvrdit takový nesmysl? Ideologii do nás lili horem dolem a dítě do určitého věku bere vše, co dospělí řeknou, jako správné. A dospělí nás těmi žvásty krmili o sto šest, a to i v případě, že jim už sami dávno nevěřili. Neproběhla u nás dekomunizace, z té nákazy jsme se museli dostat každý sám. A podle výsledků voleb nám to moc nejde.

Shrnu-li to: dnes ráno mi média tvrdila, že pokud sebezrůdnější ideologii zabalím do líbivého hávu, je přijatelná. Tedy to, co jsem slyšela, v čem jsem žila, celou svou první půlku života. Dostihla nás ostalgie, nebo jen vlastní hloupost? Idealizace vlastního dětství? Nechci žít znovu ve smutné zemi. Nechci žít v zemi, kde se bude zrůdnost oslavovat na povel. Nechci žít v zemi, kde je lež normou. Nevadí mi, že svoboda občas klopýtá a že bolí. Vím, že stojí za to.

Če-še-me

5. listopadu 2017 v 20:25 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci!

Tak prý jsem se předvedl a měl bych se stydět! Ale uznejte… byli jsme u veterináře. Chodím tam zvědavě rád, protože tam mají v misce pro všechny pejsky moc dobré granulky. A taky si mohu očichat nové pachy. Zatím se mi tam ještě nic hrozného nepřihodilo. Až teď!

První úkol jsem zvládl. Měl jsem vylézt na takovou trochu houpačku a chvíli sedět a dělat Kuk! To bylo jednoduché a hned jsem si vyinkasoval odměnu. Ale pak se mně pan doktor chtěl dotknout nějakým divným nástrojem a držel mi u toho packu. To musí být něco příšerného! Strašidlo! Začal jsem se ohánět. Představte si, že trenérka byla tak hnusná, že mi dala košík. Ale i s ním jsem bojoval jako lev, ječel jsem a zmítal se. Nu, pan doktor to vzdal. Takže jsem se tentokrát strašidlu ubránil. Ale trenérka říkala, že začnem cvičit něco nového. Nevím, jestli se mám bát… prý jsem se moc nepředvedl a prý jsem strašpytel. A to tedy nejsem. Vždyť jsem zahnal strašidlo!

Hned další den jsme byli u trenérky v práci. Tam chodím moc rád, protože jsou tam super prostory na čuchání a všichni si tam se mnou hrajou. Je tam moc legrace. A jedna cizí holka se mne dotýkala na hřbetě takovou placatou krabičkou. Nesežral jsem ji, ani jsem nevyváděl, byl jsem na volno a mohl jsem utéct. A to pro mne bylo moooc důležité.

Dnes přinesla trenérka rukavici. Co jsou to rukavice, vím. To, co si vy dvounožci natahujete na přední packy, když je zima. Tahle rukavice byla trochu jiná. Na jedné straně normální. Očichal jsem si ji a trochu oslintal. Ale je to divná hračka. Měl jsem nejdřív dělat dotyk čumákem, nejdřív na ti měkkou stranu - to mi šlo hned, pak na tu stranu, které voněla po plastu a vypadala trochu jako moje hračka, která se jmenuje je-žek. Osmělil jsem se a dotkl se (bylo to za odměnu a dnes jsem měl na piškoty docela chuť). Dozvěděl jsem se, že jsem šikovný! Při návratu z procházky jsem se rukavice už suverénně dotýkal, i když ji měla nataženou Zu-za. A trenérka dnes zůstala u mě doma déle. Když jsem si pořádně odpočinul po krmení, přišlo na řadu mazlení. Také drbání. Ejhle, a drbání tou rukavicí je vlastně docela fajn. Jen do ní nesmím v rozdovádění kousat. A vypadá to, že tohle extra drbání bude mít svůj povel. Učím se to slovo: Če-še-me! Musím uznat, že tenhle trénink je docela fajn. Nechám se drbat, dostanu za to navíc odměnu. Jsem tedy zvědav, co bude to příští. Trenérka říkala, že se to bude jmenovat Nůžky! Až budu vědět, co to je, povím vám to. Ale teď jdu prohnat kocoura (moc okupuje paničku) a pak hajdy do pelíšku.


Váš Portos