Říjen 2017

Cesta tam a hořce hororová zpátky

29. října 2017 v 7:29 | Darina |  Ne-vážně
Blíží se Dušičky. Nebo Samhain (chcete-li, milí Keltové). Sluší se navštívit hroby předků a zavzpomínat. Abychom nezapomněli, hypermarkety nám to připomínají již od září, hned jak se slevou vyprodají školní sešity. Rozjela jsem se tedy i já navštěvovat a vzpomínat.

Cesta tam byla pohodová a rychlá. Jeden sympatický autobusový spoj, který nezajíždí do krajského města a dík tomu je o hodinu rychlejší a pro mne s kartou pedagoga i levnější. Za okny ubíhal vlídný podzim.

Ráno už tak vlídné nebylo. Vypukla potopa světa. S tím se dá smířit. Nepřízeň počasí patří k roční době. Zkrátka se potom usuším. Po absolvování intenzivního hodinového úklidu na prvním a přístupnějším ze hřbitovů jsem měla mírně provlhlý batoh. Cestou za dalším kvantem povinností jsem koupila prozíravě v sekáči náhradní ponožky a rukavice. V autobusu, který se hodinu kolébal do vesničky pod Plánickým hřebenem, jsem se přezula do suchého a teplého. S bundou a mikinou se nic dělat nedalo, jen ji sundat, aby provlhlé rukávy nestudily.

Čekala mne pak další hodina intenzivního úklidu. Poté šlapání do vedlejší vesnice, protože v té, v které mají hřbitov, hospoda zkrátka přes den nefunguje. Před odjezdem autobusu jsem stihla ještě teplou polívku. Celé, s cestou zpět do rodného města mi oprašování hrobů předků zabralo necelých 5 hodin.

U vlídných známých jsem se další 3 hodiny sušila a napájela čajem. Abych nezneužívala jejich pohostinnosti, rozhodla jsem se večerním vlakem vrátit do velkoměsta.

Zpočátku probíhala cesta hladce. Za okny ubíhala nikoli již tak vlídná krajina, ale západ slunce stál za to. Pak už byla jenom tma. Za té tmy jsme zůstali stát na malém nádraží. Průvodčí nás informoval, že dál se nejede, protože se cosi stalo se zabezpečovacím zařízením. A že souprava vypravovaná z krajského města na nás v žádném případě nepočká. Vlak měl být sice přímý, ale kvůli rozsáhlé rekonstrukci plzeňského nádraží to již dávno neplatí a dlouho ještě platit nebude. V našem vagóně seděly čtyři skupiny lidí: mládež, která se jela do Plzně bavit, tatínek s dvěma dětmi, který se potřeboval dostat kamsi k Mělníku, paní, která se potřebovala dostat kamsi ke Kladnu a já, jíž stačilo dostat se jen do matky měst.
Deset minut, dvacet… po půlhodině ohlásil nádražní rozhlas 40 minut zpoždění vlaku za námi. Utahaný průvodčí proběhl vlakem a informoval nás, že na to zařízení shánějí technika. Až ho seženou, tak se to opraví. Zle nám zatím nebylo, ve vlaku se topilo. Otravná byla jen skutečnost, že nás už dále nádražní rozhlas ignoroval a hlásil zpoždění vlaků z obou stran, které měly jet po nás.

Shánění technika a opravování nakonec trvalo třičtvrtě hodiny. Mladí, kteří to tu znali a jeli pouze do Plzně, nás opustili a běželi k silnici chytit autobus. Nám ostatním by to nepomohlo, cestovali jsme dál. Proto jsme trpělivě čekali.
Konečně se vlak rozjel. Bude to prima, máme čtvrt hodiny a pojede rychlík od Chebu. Za chvíli jsme zase v teple, těšili jsme se. Hodina zpoždění, dobře, stane se. Vlak nás vyhodil na temném nádraží v Plzni. První informace, která na nás vykoukla, bylo to, že vlak od Chebu bude mít nejméně 35 minut zpoždění. Když průšvih, tak pořádný. Plzeňské nádraží oplývalo nevlídností vůči pasažérům. Obchody až na jeden zavřené, v čekárně bydleli lidé, kteří evidentně nikam nejeli, do klavíru v hale třískal poloopilý přizpůsobivý obyvatel. Lidé, kteří někam opravdu cestovali, se raději stáhli na promrzlá nástupiště. V hale setrvávali ti, kdo nikdy nikam nejezdí. Uniformu těch, kdo mají pomáhat a chránit, nebylo vidět nikde. Hrál se hokej, tak asi chránili jinde. Vzhledem k obyvatelům haly jsem neměla odvahu dát si kafe z automatu. Nějak mi to nesedlo hygienicky. Tak jsem nakonec koupila předraženou lahev studeného pití v posledním otevřeném obchodu, kde v tuto temnou hodinu neměli už ani rohlík.

Nezbývalo než být pořád v pohybu. Rozhlížet se na všechny strany. Naštěstí jsme se daly do party s onou paní, která cestovala na Kladensko. Ve dvou jsme byly méně snadným terčem opilců, narkomanů a dalších elementů.
Zpoždění vyskočilo na 40 minut. Ty poslední minuty jsme už trávily na promrzlém vyfoukaném nástupišti. Konečně vlak přijel. Nějak jsme se narvaly do již od Chebu dost plné soupravy. A ujížděly ku Praze.

Co s tím? Nárok na odškodnění od Českých drah nemám. Moje jízdenka nebyla dražší, než 16 Euro či 400 Kč. Za vzniklou situaci nikdo nemůže. Tudíž se za ni nikdo neomluví. Proč také? Takový ten fešácký magazín na křídovém papíru, který si vyzvednete na nádražích ve stojanech, by tohle povídání neotiskl. Není dostatečně pozitivní. Budu-li si stěžovat (což jsem už kdysi v podobné situaci zkusila), ujistí mne po měsíci oficiální mail, že nikdo nepochybil. Tak jen tiše uvažuji, jaká že nás to čeká budoucnost. Naše železnice jsou firma fungující na baterky. Jediným řešením je snažit se být na nich nezávislým, což tak zcela nejde. Náš stát prý bude fungovat jako firma. Uvažuji o emigraci na Saharu. Se státními institucemi si tam nikdo neláme hlavu a s tvrdohlavým velbloudem, který je posledním výkřikem dopravní modernizace, se domluvím spíše, než s dopravními vymoženostmi 21. století v českém podání.

Úskalí mystična

29. října 2017 v 7:27 | Darina |  Srdce mušketýra
Nějak se za ta léta stala tradicí okolo svátku Františka s Assisi bohoslužba se zvířaty. Je to poměrně pěkná tradice, nicméně pokud člověk nedomyslí některé důsledky, může mít mystika svá rizika. Loni se neprojevila, protože mušketýr byl v naší malé kapli jediný zvířecí účastník. Zato letos…

Již odchod na zvířecí bohoslužbu byl poněkud hektický a stresový. Portosí panička se kvůli nepřízni počasí rozhodla na poslední chvíli, že vypraví svého mazlíčka samotného (rozuměj, jen s kamarádkou Zuzanou a se mnou). Já byla (shodou velmi nešťastných okolností) na akci tohoto druhu mimořádně špatně vybavena - tentokrát jsem s sebou neměla ani pamlsky, ani pevné vodítko. Obojí se ukázalo být nikoli sice fatální, ale vážnou chybou. Před bohoslužbou jsme se snažily, seč jsme byly, aby Portík, který prý měl být velmi unaven z ranního venčení, trochu upustil páru. O únavě nemohlo být ani řeči. Dokonce mu nevadil ani déšť, rozhodl se, že taková banalita není hodna jeho pozornosti. Řádil a lítal jak čamrda. Po deseti minutách jsem raději přestala řešit promáčené zabahněné džíny.

Do kaple jsme dorazili jako první psí zástupci. Mušketýr si užíval pozornosti, choval se vzorně, nechal se hladit a hýčkat. Krásně komunikoval i s lidmi, pro něž je komunikace s lidmi někdy těžší. Pravděpodobně by byl za určitých okolností senzačním canisterapeutickým psem.

Jenže pak dorazili další zvířecí zástupci a poměr sil se změnil. Dvě retrívří holky a jeden lidský kluk - to už je smečka, kterou je nutno brát v potaz. Retrívřice jsou dobře vychované a socializované, dalo se čekat, že pokud ohlídám běžné věci, bude vše v pohodě. Běžnými věcmi se myslelo například to, že by Portík neměl mít při kontaktu s nimi svůj míč. Mohl by se v něm projevit kořistník a mohl by si začít to své hlídat. Míč tedy zmizel na povel Ukliď! do hloubi mé kapsy. Z kapsy jsem naopak vydolovala trosky piškotů (z mých kapes se pamlsky sypou stále) a spočetla, že to dohromady dává asi tak 3 celé velké piškoty. Nic moc, znamenalo to šíleně šetřit.

Všichni zvířecí účastníci se navzájem očichali. První minutku to vypadalo bezproblémově. Jenže… starší retrívří holka je kastrovaná a Portíkovi z nějakého důvodu moooc voněla. Začal jevit zájem. Nejprve jen rituální, pak už se to moc rituálně nevypadalo. Skelný pohled a cvakající čelisti zná každý, kdo má doma psího kluka. Když pes naskočí do tohoto modu jednání, je jasné, že pokud nejde o akci plánovaného krytí, je tu problém. Ten tentokrát nespočíval v tom, že by retrívří dámě hrozilo potencionální mateřství, ale v tom, že ji psí post-puberťák otravoval. A otravoval a OTRAVOVAL! Čubina sama to brala klině, jen si lehla s otráveným pohledem, který říkal: "Sundejte to ze mě!" Řešit to však začala druhá, mladší fenka a Portíka seštěkala na tři doby. Byla to jasná lekce slušného chování.

V tomto rozpoložení začala zvířecí bohoslužba. Našla jsem nám v kapli takové místo, aby měl mušketýr maximální přehled, aby viděl dveře, většinu lidí i obě fenky. Na druhé straně jsem mezi nás a čubiny umístila zábranu ze židlí. Věř svému psovi, ale… je lepší udělat vše proto, aby pes, který evidentně myslí jen na to jedno, měl šanci alespoň ztíženou. Kontrola nad prostorem sice mušketýrovi vyhovovala, omezení však ne. Proto se rozhodl vrtět a zamotávat do flexiny (nenávidím od té doby flexi vodítko ještě víc), zamotaný pak kňučet a vyvádět. Netušila jsem, co se pravilo ve čtení, modlitbě či kázání. Ač je náš farář stručný, tentokrát jsem měla pocit, že mluví strašně dlouho. Chtěla jsem, aby už byl konec. Někde v mezičase byl mušketýr podarován žvýkací kostí. Vzhledem k tomu, že TOHLE nikdy nevzal do tlamy (ne že by mu nebyla taková věc nabídnuta, ale konzervativně se rozhodl, že to k žrádlu není), koukal na kost otráveně. Byl natolik mimo, že ho žrádlo zajímalo jen trošičku. Za každou chvilku, kdy vydržel nešílet, dostal mikroskopickou částečku piškotu.

Konečně kázání skončilo. Šli jsme si stoupnout do kruhu a modlit se. Obě čubiny si relaxovaly v leže. Portík, jak uviděl mou ruku nataženou v tom správném úhlu, ihned předvedl ukázkové jednání a "modlil" se také (sed na zadních, přední opřené o ruku, hlava mezi předními packami). Tím se opět postaral o oživení v kapli. Všichni se smáli. Za tohle byl přirozeně pochválen, protože jednal na naučený podnět.

Bohoslužba spěla k závěrečnému požehnání. V tomto okamžiku Portík objevil, že se ta buvolí kost dá žvýkat a začal se o ni intenzivně zajímat, smířen s tím, že kamarádění s fenkami bude muset odložit. Slova požehnání tedy doprovázel hlasitým chroupáním. I nadále se odmítl zajímat o něco jiného. Já, hloupá, doufala, že s dostatkem rukou zatrénujeme rozlišovačku, ale pes mi dal velmi rázně najevo, že ve stresu, bez obvyklého rituálu a s rušivým vlivem fenek poblíž, si mohu s nějakou rozlišovačkou trhnout. Dobře mi tak. Kdybych se nechtěla předvést a vylepšit mušketýří image, asi bych ho vůbec nenutila pracovat. Ale vystreslý pes a do jisté míry vystreslý trenér (vážně jsem si tu bohoslužbu neužila) se mají starat, jak nastolit rovnováhu. Nikoli o to, jak vylepšovat image. Portos je pes. Je mu proto zcela fuk, co si o něm kdo myslí. Nanejvýš si odečte sympatie a vstřícný přístup lidí okolo.

Dal mi lekci a já jsem za ni vděčná. Dala by se shrnout do několika bodů:

Zaprvé - kašleme na image a buď si takové akce budeme užívat, i s případnými psími reakcemi, nebo se na nich nebudeme trápit. Rozhodně se nebudeme trápit tím, jaké budou odezvy okolí. Vždyť konec konců to Portos zvládl. S nikým se nepopral, a i když nebyl v pohodě, dokázal stále vnímat povely a předvést jednoduché dobře nacvičené chování. Na psa ve stresu super.


Zadruhé - naše kaple je příliš malá na to, aby se v ní pohodově cítili 3 velcí psi, kteří netvoří jednu smečku. Bude to příště chtít buď větší kostel, nebo udělat žehnání v přírodě. S tím, aby bylo možné nastavit optimální vzdálenost. A konečně - nikdy nikam nechodit bez pamlsků, i kdyby na chleba nebylo.

Tereziánské léto

15. října 2017 v 20:01 | Darina |  Srdce mušketýra
Ačkoli podzim vypukl naplno, listí se zbarvilo do žluta, červena i hněda a začalo tu pomaleji, tu rychle opadávat, ačkoli indiánské léto se letos moc nevytáhlo, tereziánské léto se rozhodlo teplotní deficit napravit. Počasí je skoro letní. A ačkoli v tomto semestru počítám volný čas na minuty, byla bych blázen, kdybych každou tu volnou netrávila venku. Přibližně polovina jich přitom patří mušketýrovi.

Na předposlední vycházce jsme hodně čuchali. V listí a záplavě kaštanů opravdu skořici zrakem nelze najít a tak Portík trénuje čenich o sto šest. Ale k tomu trénujeme i akčnější věci. Někdy si ovšem jen tak užíváme. Dokonce se to povedlo i v docela velké smečce psů - potkalo se nás zhruba sedm pejskařů. Nejmenším zástupcem psí rasy byl akční Jack Russel teriér, ostatní byli habáni. Pejskové i čubiny, z toho dvě štěňata. Pesani si užili společný proběh a já byla šťastná, že všichni měli také šikovné páníky, kteří například neházeli cizí hračky cizím psům, ale dávali je slušně majitelům do ruky. Super, vypadá to konečně na nějakou kynologickou osvětu.

Zato osvěta mezi majiteli dětí je nižší. Zpéroval mne jeden tatínek, když jsem si dovolila jeho tříleté princezničce poradit, že pokud chce, aby si jí pes nevšímal, nemá ječet a divně se hýbat. Tatínek měl pocit, že se jeho miláčkovi děje křivda. Vysvětlovat mu, co by se stalo, kdyby se pětatřicetikilový pes ve hře jen temperamentněji otřel o jeho patnáctikilové dítko, nemělo moc smyslu. Asi neslyšel o momentu setrvačnosti a zákonu zachování. Portík naštěstí dítko přehlédl jak placatou krajinu a s ocasem v pozici periskopu odkráčel.

Na další venčení jsme vyrazili i se Zuzanou. To bylo radosti! Dva lidé venku znamenají dvojnásobnou legraci. Nakonec to byla legrace vícenásobná. Hned na začátku přišla holčička, tak 8-9 let a velice slušně se zeptala, zda si Portíka smí pohladit. Že mají také pejska, ale menšího. Když se tak hezky zeptala, nebylo námitek a mušketýr si užíval přízně. Pak už využíval příležitosti. Hru s holčičkou jsem mu nezakázala. Nabídl jí tedy svůj míč. Následujících 10 minut jsme se postupně bavili (včetně dospělých k holčičce příslušných) sledováním, jak si Portos trénoval ji. Bylo to až ukázkové, jen přesně naopak. Holčička se na Portose podívala. On jí nabídl míček. Holčička ho kopla. Pes ho brankářským gestem chytil, doběhl k ní a s míčkem v tlamě počkal, až se na něj podívá. Místo cvaknutí klikru se vždy ozval jen temný zvuk chyceného tenisáku. Při úspěšném pokusu holčička jásala, bylo to tedy samoodměňující jednání. Za těch 10 minut si ji vytrénoval, aby mu kopala hezky a pokud možno ne do křoví. Super! Třeba se ještě někdy potkáme a bude příležitost ověřit, jak holčička pokročila s fotbalovými dovednostmi.

Když jsme se konečně pohnuli dál, měl mušketýr stále ještě hravou a kreativní náladu. Udělali jsme Hledej pána! Nějak zcela neplánovaně jsem si nechala odměnu v ruce, ač ji mám obvykle v kapse. A pes nabídl zajímavou modifikaci naučeného chování. Doběhl k Zuzaně (a má zkušenost, že z ní pamlsky nepadají), načež se vrátil ke mně. Naštětsí jsem byla duchapřítomná, tak jsme šli Zuzanu podruhé "najít" spolu. Krásně mne dovedl a odměnu inkasoval na místě nálezu. Pravda, bylo to jen nějakých pár metrů, ale já měla obrovskou radost, protože jsem si už delší dobu lámala hlavu, jak naučit neštěkajícího psa vracet se pro nálezku (zatím aspoň vracet se). Portos to vyřešil za mne po svém. Teď tedy budeme chování rozvíjet a posilovat a myslím, že se to naučí. O nic nejde, děláme to pro legraci a zabavení psího mozku, ale tentokrát jsem byla moc šťastná a moc pyšná.

Potom jsme trochu hledali skořici. Také čuchání bere mušketýr jako hru a už dokáže dát najevo, kdy se moc těší. Po úspěšném nálezu si užívá pochvalu a možná i trošičku obdivu náhodných diváků. Učíme se teď pracovat v podmínkách s rušením, lidé, kteří se nám motají okolo, už nevadí, pejsci někdy ano, jindy ne. Spíš je to takové, že vytrhování z práce nemá Portík moc rád.

Nu, vydrží-li počasí, vypravíme se co nejdřív ven zase. Využít čas, než přijdou podzimní plískanice.

Zase podzim

4. října 2017 v 22:29 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci!

Přichází podzim. Ten první ve svém životě jsem moc nevnímal, to jsem byl ještě u mámy s brášky a sestřičkami. Ten druhý jsem prožil v poznávání nového, co jsem předtím ještě neznal. Teď už si podzim užívám. Už jsem moudrý.

Vím, že poledního jekotu sirén první středu v měsíci si nemusím všímat. Je to sice pekelný bengál, ale nic to nedělá. Vím, že kaštanové slupky nemám brát do tlamy - píchají. Vím, že na kaštany musím dávat pozor i jinak - právě teď prší ze stromů o sto šest. A dostat jednu kaštanem docela bolí. Vím, že hromady listí jsou báječné - dají se použít jako mobilní patník, dá se v nich krásně hrabat, až listí lítá na všechny strany. Vím, že země je studenější a že občas fouká protivně lezavý vítr. Vím, že park začal vonět jinak. Vím, že víc prší, ale to mi nevadí.

Vím, že k cizím pejskům se mám chovat slušně a umím je na povel, nebo spíš přání trenérky ignorovat. Vždycky mne nechá na ně kouknout, ale nijak to neřeší. Tak to neřeším také. Podobně umím na povel ignorovat cizí lidi.

Kromě toho všeho se pořád učím nové věci. Musím se pochlubit, že pomalu začínám chápat, co znamená povel Revír! - ten strom mám oběhnout a přijde odměna. Pak jsem se naučil podlézat pod nohama sedící trenérky jako takovým malým tunelem. I to je legrace. Hračky už si uklízím jako starý mazák a na povel Sem! dokážu odnést svůj míč na požadované místo. Dovedu základní povely i na méně příjemném terénu, dnes jsem to pro obveselení nějakých turistů předváděl na lavičce. Ale turisti nebyli moc trénovatelní, když jsem jim zkusil nabídnout míček, vůbec nepochopili, že chci házet a mít svou odměnu zadarmo. Možní jen neumějí mou řeč. A to jsem se snažil jim vysvětlit, co chci, opravdu důkladně a názorně. Jenže než to pochopili, byl tu signál, že je mám nechat být. Pravda, asi by s nimi stejně nebyla žádná legrace.

Umím také báječně hledat. Už dokážu najít dva pachové vzorky za sebou a trenérka mi vysvětlila, že do nich nemám šťouchat packou. Dnes to zkusila mezi těmi padajícími kaštany, abych se nemohl řídit zrakem a švindlovat. A stejně jsem tu skořici našel a docela fofrem. Vy byste si taky pospíšili, kdybyste věděli, že na vás může každou chvíli zaútočit padající kaštan. Potom jsem našel i tu skořici, co byla pod listím. Nechci se chválit, ale prý jsem šikovný!

Zkusil jsem svou šikovnost využít k tomu, abych se v nestřežené chvíli dostal k piškotům v kapse odložené bundy. Trenérka byla zrovna otočená. Jenže jsem sebral jen jeden a byl jsem odhalen. Prý jsem u toho moc mlaskal. No jo, ale jak má chudák pes odolat takovému pokušení? Absolvoval jsem výchovný pohovor, že tohle ne! Ale vynahradil jsem si to. Když jsem dorazil domů, povedlo se mi uklidit do svého žaludku kus masíčka, který se povaloval na lince a byl pro kocoura. Stejně považuji kocoura ve své smečce za podřízeného, i když on na to kašle. Ale dnes jsem si přivlastněním jeho porce trochu vylepšil skóre. To abyste si nemysleli, že jsem anděl v psí kůži.

Venku to bylo fajn, maso bylo taky fajn, tak si jdu po té náročné práci schrupnout.

Pac

Portos

9. říjen 1987

1. října 2017 v 14:37 | Darina |  Vážně
Nedělní večer na počátku října. Už se setmělo. Druhý či třetí týden předposledního semestru studia. Na kolej se pomalu sjíždějí všichni ti, kdo užívali víkend doma, na vandru či jinde. Pro mne to jinde byla tentokrát Praha. Kolejní pokoj je zatím jen napůl zařízený osobitými drobnostmi, napůl vyzdobený. Visí už ručně vyrobený plakát - Pavel psal a Lenka malovala český text Bridge over troubled water. Jenže… Lenčina postel je ale prázdná. Lenka je mou spolubydlící. Známe se od počátku školy.

Se začátkem semestru přijela její maminka. Zda jí podržím místo na koleji. Ztratili se. Prý emigrovali. Blbost! To tady zní jedním dechem. Nevěří tomu nikdo, kdo je znal. Hledejte je, sakra! Hledali je sami, ti, co s nimi byli v hnutí Brontosaurus a v Českém svazu ochránců přírody. Nicméně soudruzi si již pospíšili vydat rozhodnutí o Lenčině podmínečném vyloučení.

Za ty dva tři týdny se dozvídám něco podrobností, pokoutně, od přátel, podle toho, jak se sjížděli na začátku školy. Jinak je oficiální mrazivé ticho. Lenka, Pavel a jejich kamarád Petr zmizeli již v červnu. Na prvním vandru po konci školy. V době, kdy já jsem ještě makala na vědecké konferenci v Bratislavě. Ještě na počátku září i ze strany školy velice silný tlak na to se od věci distancovat, nemluvit, nedělat si problémy. Kašlu na to. Lenka tenhle komunistický systém baštila víc než já, i proto vím, že by neemigrovala. Pavel tak naivní nebyl, ale před prázdninami končil, měl dohodnutou práci ve sklárnách. A chtěli se s Lenkou vzít. Za ty tři týdny je mi jasné, že se něco muselo stát. Něco moc zlého. Ale naděje umírá poslední.

Po desáté večer vpadne do mého pokoje kluk. Znám ho od vidění, jezdíval s Lenkou vlakem, byl také ze Sezimáku. Našli je! Ptám se na podrobnosti. Moc toho neví, dnes to oznámili rodičům. Prý blesk! Naděje zemřela, bude čas vyrovnat se.
Tu noc jsem prochodila po Praze. S jedním dalším kamarádem. Ani jsme moc nemluvili. Bylo nám smutno.

V průběhu dalšího roku nám bylo smutno ještě víc. Událost byla pohřbena clonou mlčení. Na povolení k pohřbu se čekalo rok. A protože i minulý režim byl zkorumovaný a známí měli známé, postupně prosakovaly informace, že ten blesk se choval přinejmenším podivně. Zvládl toho dost. Zabít tři lidi a dokonce po sobě zamést stopy v terénu i v papírech natolik, že se případ stal tzv. pomníčkem. Rodiny se nedočkaly vysvětlení. Čas vyrovnat se nepřišel. Stále chybějí odpovědi, zůstaly otázky.

Stále to bolí. Někteří se raději začali tvářit, že zapomněli. Jiní zapomněli určitě. Změnil se režim a ukázalo se, že blesk zametl tak důkladně, že patrně nebylo čeho se chytit. Mezi tím vyrostla jedna generace. Pavel a Lenka se nevzali. Dnes by měli děti, možná už i první vnouče. Jejich i Petrova budoucnost se uzavřela. Oběti onoho činu nebyly jen ony tři. Navždy se změnily osudy jejich rodin i přátel.

Stále to bolí. Stále i ve mně je otázka proč, ač jsem jen tím, kdo se v určitém momentu ocitl v blízkosti tragédie. Od onoho říjnového večera uběhne za pár dní 30 let. Píši proto, že odmítám zapomenout. Píši na památku Lenky, Pavla a Petra. Vy, kdo jste dočetli až sem, vzpomeňte na ně se mnou.

Nonstop

1. října 2017 v 13:40 | Darina |  Srdce mušketýra
Je čtvrtek 6.00. Vstávám, v polospánku do sebe házím kafe, na sebe oblečení. 7.45 stojím před domem Portosí paničky. Přebírám psa k nonstop pobytu. Nahoře vypuká slavnostní zmatek. Kontroluji, zda máme: deku, náhubek, pamlsky, hračky, vodítko… V 8.00 se už v parku poměrně svižným tempem přesouváme přes Letnou k Chotkovým sadům. Vzdor tempu si to užíváme, umíme si hrát i za pohybu. Potřebuji přece Portose krásně vylítaného, vyvenčeného a unaveného.

V 8.45 dobíháme tramvaj. V 8.55 jsme už v práci. Miska s vodou, miska se psí snídaní. Rozkládám deku a nabízím výrobu pelíšku. Portík ovšem jednoznačně nesouhlasí s místem, kam jsem ji položila. Sám si volí, že bude ležet po dobu mé práce pod stolem jako v boudičce. Vrnění počítače mu nevadí. Tulí se k mým nohám a oddává se vzorné dřímotě. Dopoledne proběhlo téměř poklidně. Jen studenty považoval za lidi, kteří přišli kvůli němu a měli by si s ním hrát. Dalo trochu práce vymluvit mu to, ale pak už byl hodný. Dokonce ani moc nehlídal.

Je poledne. Protože psi do menzy nesmějí, domluvila jsem s kolegou, že mi přinese oběd a získanou pauzu jsme využili na venčení. Proběhnout se venku, trochu si protáhnout kosti a tlapky, zopakovat pár cviků, proběhnout slalom mezi sloupky a tunel, který slouží jako stojan na kola, ale dá se báječně využít i na trénink a uvědomění pohybu tlapek, trochu hry s tříměsíčním zvědavým štěnětem německého ovčáka… Jedním slovem, těch 20 minut jsme se opravdu neflákali.

Poté jsem rychle poobědvala a uvařila si čaj. Portík dostal čerstvou vodu. Ve 12.55 jsme se odebrali na schůzi. Umístili jsme se hezky do rohu. Tentokrát jsem šla na schůzi podivně vybavena, obvykle si beru jen hrnek s čajem. Nyní beru deku, vodítko, pamlsky - a Portose. Pochopil, že se má chovat slušně. Stočil se hned na svou deku a usnul. Spal blaženě celou tu dobu, co jsme se radili a schůzovali. Mnozí kolegové po celou dobu nezaregistrovali, že pracoviště má o jednoho člena - chlupatého a čtyřnohého - víc.

Po skončení schůze vypuklo divení, obdivování a trocha hraní. Využili jsme prostor, který teď nesl haldu rušivých pachů, jako tréninkové hřiště pro nosework. Ukrytí vzorku bylo těžké a Portos dlouho tápal. Po chvíli jsem pochopila, že se vrací do jedné části místnosti. Soustředili jsme se tedy jen na ni a za chviličku bylo jasné, kde vzorek je. Zvládli jsme to pod 5 minut. Tedy dobré. Pochvala byla obrovská!

Pak už jen chvilička pracování. A zase všechno sbalit, zkontrolovat, jestli je na konci vodítka pes. Cestou z práce to bereme ještě jednou kolem různých nových a zajímavých věcí a šup do tramvaje. Máme pár minut před čtvrtou sraz se Zuzanou, odpolední venčení bude větší legrace. Cílem je Portíka unavit natolik, aby přišel domů a usnul. Vcelku se nám to daří, mušketýr má evidentní radost, že klidné dopoledne je vyváženo aktivním pohybem. Hýbe se tedy rád a s vervou.

V 17.00 končíme venkovní aktivity. Cesta tramvají ke mně domů přece jen zabere nějaký čas navíc. Ukáže se, že cesta od tramvaje také. Tady je jiná čtvrť, jiní psi, jinak to tu voní, je potřeba celou cestu psím nosem řádně prozkoumat a vzápětí i označkovat. Mušketýr nechce to seznamování s cizejším regionem nijak odbýt. Jdeme tedy domů těch pár metrů docela dlouho.

V 18.00 stavím špagety na sporák. Haldu špaget. Podělíme se o ně pak napůl. Polovina mně na talíř s omáčkou, polovina Portíkovi do misky s konzervou. Jíme spokojeně vedle sebe. Po jídle rozkládám pohovku. Je mi jasné, že na podlaze obýváku by Portos sám nenocoval. A ke mně do postele se oba nevejdeme ani při nejlepší vůli. Tak si užijeme letiště. V 19.00 vařím další čaj a čtu si. Mušketýr zatím zamyšleně zkontroloval knihovnu. Neměl námitek, má tedy asi podobný čtenářský vkus. Pak očichal kuchyňskou linku a stůl a nyní čeká na pozvání, zda se smí natáhnout vedle mne. Zase ten zdvořilý dotek packou. Může, jasně že jo. Pes klimbá, já trochu čtu, trochu přemýšlím…¨

Ve 21.00 tudy proběhne jedna rychlá pracovní návštěva. Jejího odchodu využíváme i my a jdeme na poslední dnešní venčení. Park je ve tmě docela dobrodružné místo, naštěstí při spatření tak velkého psa si kdokoli rozmyslí nějak zapřádat konverzaci. Obejdeme celý park. Ve 21.40 skáču pod sprchu a pak do pelechu. Sladké sny.

Portos se v noci stěhuje. Využívá velikosti letiště. Tím však nutí ke stěhování i mne, takže mne několikrát napůl probudí. Vždy jen zamžourám, a buď pootočím sebe, nebo jeho. Spíme do 5.50.

Budím se před budíkem a pes reaguje na můj pohyb ihned. Závidím mu, jak se dovede dostat během dvou vteřin do použitelného stavu. Mně to trvá obvykle těch vteřin mnohem, mnohem víc. Vstávám a vyrážíme na první rychlé venčení. Je opravdu rychlé, v 6.20 jsme zpátky a já se konečně probouzím u báječné snídaně. Hrnek kafe dělá divy a v 7.00 jsme již na cestě. Kodrcáme tramvají na Letnou. Schválně přejíždíme a dvě zastávky a opět to bereme rychlejším tempem přes park. V 8.30 zvoníme u paničky. Předávám jednoho šťastného, unaveného a vyvenčeného psa. V 9.00 pro mne začíná už v kanceláři další nudný pracovní den.