Září 2017

Objeven význačný člen rodu Bejvlů

24. září 2017 v 9:58 | Darina |  WLCZEK
Když tak brousím matrikami, podařilo se mi objevit jednoho velmi význačného člena tohoto rodu. Byl jím Šimon Bejvl.
Jedná se, jak jinak, o potomka našeho společného předka Diviše Beywla. Jeho rodová linie je jasná:

Jakub Beywl a Anna > Tomáš Beywl (*asi 1638) a Anna > Diviš Bejvl (+1671) a Marie > Pavel Bewyl (1723-1798) a Anna Marie Kolářová (1724-1798) > Jan Beywl (*1747) a Kateřina Jaklová > Jan Nep. Beywl (*1802-1871) a Eva neustáleného příjmení (někde se udává Hrachová, 1809-1853) > Šimon (1844-1914)

Všichni Šimonovi předci žili v Předvojovicích, až otec Jan odchází mezi lety 1840 až 1842 do osady Onen Svět. Šimon měl nejméně 3 sestry a bratra. Svatba jeho rodičů proběhla v létě 1836 v Hlavňovicích, matka Eva pocházela ze Zamyšle čp. 9. Posloupnost dětí je následující:
  • Marie *1836 - datum jejího narození ukazuje, že svatba byla opravdu na poslední chvíli
  • Anna (1839-1869)
  • Barbora *1842 - se narodila již na Onom Světě
  • Šimon *1844
  • Jan *1846
Další děti jsem již nenalezla, zato úmrtní záznam Evy Beywlové z roku 1853. Lze mít za to, že se otec Jan možná znovu oženil, ale tuto jeho další osudy se nepodařilo zatím vypátrat. Zemřel však patrně r. 1871 v Kunkovicích čp. 1.

Šimon zvolil kněžskou dráhu. Od doby ukončení svých studií a vysvěcení (1869) do své smrti krátce před vypuknutím 1. světové války 3.6.1914 působil na faře ve Vinoři, jehož fara byla pod patronátem Černínů. Byl zde nepochybně váženou osobností. Je hodnocen také jako jeden z nejvýznamnějších duchovních, kteří zde působili. Byl zakladatelem farní kroniky Pamětní knihy farní, jejíž 1. díl, jím psaný, odeslala komunistická moc r. 1947 do sběru jako nepotřebný. Stal se postupně arciknězem a vikářem, čestným kanovník sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Jeho farnost čítala přes 10 tisíc duší. Usiloval o osamostatnění Vinoře:

Když se Vinoř stala samostatnou, svobodnou obcí V roce 2015 si obec připomněla 125 let od udělení souhlasu k osamostatnění a vystoupení ze svazku obcí Kbely-Satalice a Vinoř. Byla to událost, o kterou vinořští usilovali od roku 1887. Než však došlo k jejímu vyřízení, trvalo to až do 20. září 1890. Místodržitelem v Českých zemích byl tehdy hrabě František Thuna, okresním starostou v Karlíně JUDr. Antonín Pavlička. Toto uvolnění muselo být podepřeno zákonem a ten byl přijat již roku 1853, jako důsledek politických změn po revolučním roce 1848. Schválení žádosti podléhalo ještě odsouhlasení Zemským výborem Království českého. Tato zásadní změna v politickém postavení obce vyvolala řadu změn, u kterých na prvním místě byla volba nového zastupitelstva. K té došlo 7. prosince 1890. Bylo zvoleno 12 členů zastupitelstva a 13. hlas podle zákona přináležel poplatníkovi, který platil alespoň 1/6 z přímých daní předepsaných obci (tzv. virilní hlas). Ve Vinoři to byl cukrovar a panství Czerninů. Ve volbách bylo zvoleno následující zastupitelstvo:

P. Šimon Bejvl - farář
Václav Jiřina - ředitel cukrovaru
Antonín Hoffman - rolník
Emanuel Karoušek - hostinský
Antonín Srba - rolník
Antonín Zeithamel - kupec
Antonín Kostelecký - rolník
František Mařinec - rolník
František Hykeš - řídící
František Nedvídek - kolář
Antonín Lenc - virilní hlas velkostatku

(citováno z Vinořský zpravodaj č. 121, online http://www.praha-vinor.cz/zpravodaj/2015%20c121%20web.pdf)

Z jeho osobního života víme, že byl oddávajícím svého pra-prasynovce Václava r. 1877. Bejvlové tedy, ač se rozprchli do různých koutů země, o sobě věděli a do jisté míry při sobě i drželi.

Tajemný Diviš Beywl podruhé

24. září 2017 v 9:01 | Darina |  WLCZEK
Před nějakým časem jsem psala o jednom ze svých přímých potomků - Diviši Beywlovi (http://dbartova65.blog.cz/1406/tajuplny-divis-beyvl-6-8-generace). Mimo jiné jsem se zmínila i o tom, že ač jsou zdokumentováni všichni jeho potomci a dokonce i nějací sourozenci, narození Diviše samého je obestřeno záhadou. A ejhle, po čase se ozvali další přímí potomci Bejvlů. Někteří se podobně jako já prokousávají úskalími svého rodokmenu a faktem, že v šumavských vískách nebyly matriky vedeny tak pečlivě a přehledně jako ve městech.

S jednou větví Bejvlů jsme se nakonec zkontaktovali a do rukou se mi dostal ojedinělý dokument - jejich rodinná kronika. Pro příslušníky rodu Bejvlů je to památka. Pro historika je to zajímavý dokument, který obsahuje dvě úrovně informací. Tou první je dokumentace všech možných míst, kde se podobné příjmení objevilo. Autor musel projít tuny materiálů a shromáždil celkem zajímavý obraz. Žel s trochu romantickým nátěrem. Je přirozeně pěkné vědět, že kdesi existoval rod Belviců (ti z Nostic patří mezi pobělohorské exulanty). Navíc každý z nás by toužil blýsknout se předkem s šlechtickým predikátem. Podobně se snaží autor odvodit jméno vsi Předvojovice od nějakého historicky aspoň pravděpodobného Předvoje. Skutečnost, že někde na hranici Královského hvozdu žil v poddanství sedlák a že tu zřejmě žili i jeho rodiče a prarodiče, už je trochu blíže realitě.

Druhá vrstva kroniky je ovšem zajímavější. Zde už se kronikář opíral o historické materiály. Podle citací musel prolistovat všechny matriky, které asi v době, kdy psal, nebyly ještě v digitalizované podobě. Mimo to se dostal i k Berní rule, soupisům poddaných a patrně i k nějaké gruntovní knize. Citace těchto záznamů jsou to nejcennější, co kronika přináší. Na jedné straně je kronikářovo dílo dost omezené. Nemohl listovat takovým počtem matrik, jako my dnes. Na druhé straně vedl jeho výběr k objasnění některých rodových linií Bejvlů a mně dokonce ukázal i nové, dosud neznámé Bejvly v místech, kde bych je nehledala. Za těch několik týdnů se mi Bejvlové otevírají nově a jinak.

A nyní tedy, jak to mohlo být s Divišem. Kronikář věděl, že je tu nějaký průšvih. Podařilo se mu, patrně z křestních a oddacích záznamů zjistit, že nejstarším nezpochybnitelným Bejvlem je Jakub z Předvojovic, který se musel narodit někdy kolem roku 1600. Známe jméno jeho manželky, Anna. Matriky vypovídají o jejich minimálně čtyřech potomcích:
  • Anna *1629
  • Tomáš *asi 1638
  • Šimon *1642
  • Jan narození neznámé
U Anny a Šimona se podařilo najít originální křestní záznamy, věk Tomáše je dopočítán z křestních záznamů jeho dětí. Jan je hypotetickým dítětem. Existuje totiž oddací záznam z Týnce, kde je oddán Jan z Předvojovic s Markétou Cajthamlovou. U tak starého záznamu nebývalo zvykem udávat rodiče ženicha, ale podle data sňatku mohl být Jakubovým synem. Jakub měl patrně i jiné děti, věkový rozestup mezi Annou a Šimonem je obrovský a i když na počátku 17. století býval rozestup mezi potomky o něco větší, než oněch 15 až 24 měsíců, určitě se asi někde nějací Bejvlové narodili. Ale do matrik se tehdy nepsalo tak často, a pokud dítě zemřelo záhy po narození, nemuselo se v matrice ani objevit.

Tomáš měl těch dětí v menších odstupech již sedm. O manželce víme opět jen to, že byl Anna. A děti?
  • Jan *1665
  • Kateřina *1667
  • dvojčata Ondřej a Matěj *1669
  • Jiří *1671
  • Václav *1673
  • Kryštof *1675
A tady se objevila rodová pověst nebo pokus dopočíst Diviše. Neexistuje jeho oddací list, ale máme záznam o úmrtí - rok 1764 s poznámkou, že mu bylo přes 90 let. Takže šup, musel se narodit 1671. Rodinná kronika tedy opisuje křestní záznam Jiřího a zaznamenává, že

1671, Aprilis, 12
Potvrzen jest syn Tomasse Belwle ze vsi Przedwoyowicz. Manzelka jeho jmeno jeji bylo Anna. Synu na krztu jmeno mu dano Jirzik. Kmotr mu byl Jan Janda ze vsi Przedwoyowicz. Druhy byl jest Ondrzej Naus ze vsi Chvalsowicz. Kmotra byla Margareta Rybníkova tez z Chvalsowicz

Co by tomu řekli rodiče, když si přáli míti Diviše?
Díky farářově nedoslýchavosti došlo k nesrovnalosti.
Nejraději toho Divíška děda Jakub hlídal
vyprávěla babička,
že mu takto zpíval:
My jsme klucí Belwlovic,
šlapeme si jako nic
to se diví Ježíšek,
šlape s námi Divíšek
.

Historicky se bude jednat asi o typ pověsti, která se nějak snaží stav vysvětlit. Za prvé, pan farář by těžko spletl jména Jiří (Georgius) a Diviš (Dionýsius). Za druhé, při v okolí ne zcela běžnému jménu, by bylo možné očekávat, že se jedná o jméno po kmotrovi. Avšak i Jiřího záznam ukazuje, že tomu tak být nemuselo. Za třetí, mohlo se jednat o jméno biřmovací, které začal používat z nějakého důvodu jeden z Tomášových synů. Můžeme předpokládat, že dvojčata patrně záhy zemřela. Genetická dispozice k rození dvojčat bude i nadále jedním z "bejvlovských" rodových znaků. Za čtvrté, podle tehdejších dědických pravidel by měl být Diviš nejmladším synem, zdědil totiž statek Předvojovice. Tímto způsobem dědí ještě jeho syn Pavel.

První z doložených Divišových potomků, se narodil v době, kdy otci bylo kolem 40 let. Na tehdejší dobu byl tedy již skoro stařec. Lze očekávat, že byl vysloužilcem a nějakých 20 let strávil na vojenských taženích?

Prozatímně tedy uvažujme hypotézu o totožnosti Diviše s Jiřím. S vědomím, že je to stále jen hypotéza.

Na letním bytě II

16. září 2017 v 16:18 | Darina |  Srdce mušketýra
Za Portosem jsem se na letní byt vypravila i o následujícím víkendu. Jemu, jako psovi, jména lokalit nic moc neříkají. Zkrátka si jen užívá ve známé krajině. Ale dokáže si to užívat i v krajině neznámé, protože tentokrát jsme pobyt začali velikým výletem.

Sešli jsme se v Plzni na nádraží. Už z toho, že se pojede vlakem, byl mušketýr nadšený, když zjistil, že se jede vlakem s větší částí jeho "smečky", jeho nadšení neznalo mezí. Navíc se s ním panička ještě rozdělila o snídani a tak cestou debužíroval na paštice.

Od vlaku jsme pak pokračovali ještě autem. To už tak nadšený nebyl, měl pro sebe celkem málo místa a reagoval na to trochu rozmrzele. Ovšem návštěva Kamýcké skály ho plně odškodnila. Najednou byl v lese, kde se mohl prohánět, propátrávat skuliny ve skále, pařezy a vývraty. A potom si užil dlouhý čas, kdy se panička se svou příbuznou šly podívat na cosi do blízké vesnice, aby trochu cvičil hlavu. Maličko jsme cvičili, maličko jsme čuchali. Skořice v terénu není žádným překvapením a Portík hledá nadšeně a vytrvale. Bere to jako hru, která má mnoho pozitivních aspektů, je za ni velká odměna a pochvala, může dokázat, že je šikovný (a na tom mu dost záleží, jen si nemyslete), unaví se psychicky, protože musí přemýšlet, trénuje si soustředění a po skončení si ještě bezva zalítá za míčem nebo se přetahuje o peška.

Na obědě v zahrádce restaurace v Červeném Poříčí se proto choval vzorně, protože i on vítal možnost si odpočinout a na jedno oko zdřímnout. Moc se mu také líbily zahrady zámku, které se pomalu dávají do pořádku po povodni. Hlavně, je tam náhon a do toho si s gustem skočil. Ale nežalujte to na něj, prosím.

Večerní venčení po návratu do Plzně už vzal trochu hopem. Toužil po tom natáhnout se, pokud možno mimo dosah kocoura, který je vždy po jeho návratu zvenku kapku divočejší, protože nasává ty nové pachy, které s sebou pes přináší. Touha spát byla větší, tak tentokrát mušketýr s kocourem nenadělal mnoho cavyků. Jen trochu vyštěkl. Doufal, že tím kocoura, kterého považuje za podřízeného člena smečky, umravnil. Kocour se uklidil na okno a pomyslel si, ať jde smečková hierarchie do háje, na to on přece nehraje. A jak pes usnul, vplížil se k paničce, užívat si její přízně a tulit se, ve chvíli, kdy se nemusí o zájem dělit s tím velkým chlupatým halamou.

Ranní venčení proběhlo v hustém dešti, obešli jsme tedy jen to nejnutnější a stáhli se do sucha. I když Portíkovi déšť, pokud to není opravdu vydatný liják, příliš nevadí. Občas jen setřese vodu z kožichu a dál se spokojeně věnuje svým aktivitám. Ale… na těch romantických místech borového lesa to lidské obuvi docela klouzalo. V napůl provlhlém anoraku za poryvů větru a deště se také ranní romantické kouzlo nevnímá dvakrát dobře.

Den propršel. Přesto jsme našli dobu, kdy byl déšť mírnější, a vyrazili k Třemošenskému rybníku. Nebyla tam ani noha. Jen na hladině se majestátně pohupovaly čtyři labutě. Párek a dva mladí. Labuťák nás ostražitě pozoroval, co to tu vyvádíme a zakormidloval mezi nás a svou rodinku. Když ale zjistil, že si jich nijak nevšímáme, uklidnil se a dál se klidně pohupoval na hladině. Byli jsme tak ohleduplní, že jsme i své řádění přesunuli tak, aby byly labutě v pohodě. Spokojení jsme byli všichni.

Poslední večerní venčení bylo stále ještě mokré a obzor směrem k Šumavě nenesl žádné dobré zprávy. Ale do rána se počasí umoudřilo. Sice se citelně ochladilo, ale déšť ustal. Mohlo se tedy vyrazit na výlet. Tentokrát to bylo víc do lesů. Opět, v časném dopoledni bylo všude liduprázdno. Jak je mým zvykem, sebrala jsem po cestě zas několik těch malých krabiček. V jednom případě si to Portík užil, protože se rozhodl, že si bude hrát na pošťáka mezi mnou a paničkou, na vzdálenost cca 180 m. Žel, se nepodařilo tohle chování zachytit, jinak by bylo snadné naučit ho pracovat s tzv. nálezkou. To by pro něj bylo dobré, protože mušketýr sice štěkat umí, ale štěká jen tehdy, když je v nepohodě, nebo když hlídá.

Navštívili jsme tentokrát kolomaznou pec, potom místo posledního spočinutí největšího místního stromového velikána a také poctu zajíci, kterého si ulovil jeden zasloužilý lovec v požehnaném věku 81 let. Tedy všechny místní blízké kuriozity. Zpět jsme se vraceli kolem Kameňáku, kde jsme využili kulatinové zpevnění svahů jako úkryt pachových vzorků. Vůbec, trénovali jsme tu i terén "water". Portos to neřeší, v okolí vody hledá rád a jde se přesvědčit i na souš. Voda je pro něj atraktivní tím, že odměna, která následuje, je aport z vody, tedy pro něj konkrétně téměř nejvyšší možné myslitelné blaho. (Tím nejvyšším, o kterém zatím neví, by bylo patrně zadržení figuranta ve vodě!)

Po výletě byl pes krásně unavený a tedy i super hodný. Přišel si odpočinout vedle mé postele, ale tvářil se zimomřivě. Ano, to věčné rozhodování, zda psa do postele pustit a zda to tím bude navždy. Portos to vyřešil gentlemansky. Zeptal se, zda smí. Když jsem tuto větu řekla kolegovi v práci, díval se na mne divně. Jasně, pes nemluví, ale komunikuje. Mušketýr komunikuje bohatě. Tentokrát to byla tlapka lehce položená na okraj postele a tázavý výraz. Nahoru vyskočil až poté, co dostal pozvání. Nutno dodat, že se tak vůči mně chová stále. Do postele se odváží jen tehdy, je-li pozván. Zkrátka, je každým chlupem slušně vychovaný.

Usnul mi pak v náručí a krásně hřál. Byl tak unavený, že mu ani nevadilo, že je částečně pod dekou. Spal jako zabitý. Dokonce se neprobudil, ani když jsem vstala. Tak vznikla fotka Portíka spícího hezky v duchnách.

Odjížděla jsem ten večer zpět. S vědomím, že jsme si všichni užili aspoň pár dní prázdnin. Bez mobilu, internetu, sice na okraji velkého města, ale vlastně v určitém odloučení. Při procházkách byl čas se věnovat i přemýšlení, nebo jen tomu jednoduše být - teď a tady. Jenže - prázdniny skončily.

Na letním bytě I

16. září 2017 v 15:09 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac lidi,

V srpnu mne panička vzala na letní byt. Jeli jsme tam celá smečka, tedy i kocour a babička, co jí říkám bába. Byli jsme tam dva a půl týdne. Byl jsem tam takhle dlouho podruhé. Ale jezdím tam mooooc rád. Je tam spousta lesů a rybníků. Mohu plavat, prohánět se, čuchat si, zkrátka ideál. A ten ideál začíná, sotva se přejde silnice od bytu.

K tomu všemu, v sousedství se v zahradě proháněla ještě nádherná slečna. Říkají, že je to Saarloosův vlčák. Nebylo to už úplně štěně, ale ohromně ráda si se mnou hrála. Vždy, když jsem šel ven, jsem se u plotu zastavil. Občas jsme se potkali i venku a bylo to fajn.

K dovršení veškeré mé radosti za mnou přijela dvakrát na víkend i trenérka. Asi abych na tom letním bytě nezvlčil. Byl jsem na vrcholu blaha, protože to byla ještě větší legrace. Když jsem čekal s paničkou na konečné tramvaje, nevěřil jsem vlastnímu štěstí. Pak jsme hned v podvečer šli ven, na procházku kolem rybníků. Já to tady znám moc dobře, šel jsem tedy velice jistě. V roli průvodce jsem si připadal důležitý.

Ale večer jsem měl těžké dilema. Obvykle spím u paničky. Ale teď tu mám návštěvu. A tu si přece musím užít. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem paničku několikrát zkontroloval, že ji nikdo během noci neodnesl, ale spal jsem na koberci u postele trenérky. Měl jsem odtud také lepší přehled, co se kde šustlo, protože jsem viděl do předsíně a k bytovým dveřím. To se hned líp hlídá. Navíc, z tohoto pokoje byl přístup na balkon a na balkoně bylo moc prima se rozvalovat v teploučku na dece a sledovat, co se děje pode mnou.

Na první ranní venčení jsme chodili bez hraček. Jen tak se proběhnout a protáhnout, lehounce si zaplavat a tiše obdivovat, jak se na sklonku léta probouzí den. Nad rybníky se vznášel jemný opar, do toho pomalu vykukovalo slunce. Všude bylo ticho a i většina pejsků a pejskařů ještě spala. Byli jsme tam sami. Jen my, ticho, voda, slunce, šumění lesa. V dálce supěl vláček. Vodu jsem zčeřil až já, když jsem se do ní vrhnul obrovským skokem s mohutným šplouchnutím. Plavu náruživě rád a mám docela slušnou rychlost i výdrž.

První den dopoledne jsme se vydali na výlet kolem rybníků. Dlouhé procházky miluji, a protože jsme šli poměrně brzy, mohl jsem běhat volně a nemusel jsem si všímat cyklistů. Trenérka se na té cestě mimo zabavení mé hlavičky zajímala i o takové divné krabičky. Nechápu, jaký mají účel, asi je to něco důležitého, co se musí ulovit. Ale pochopil jsem, že kolem těch krabiček je vždycky vyšší koncentrace cizích člověčích pachů, které na místě celkem drží, protože ti dvounožci s krabičkou nějakou dobu manipulují. Otvírají ji, něco si berou (to bude asi ta kořist), něco tam dávají (to se asi o tu kořist nějak dělí). A potom ji zase schovají. Nechápu stále smysl, ale sem tam jsem cítil, kde by asi měla trenérka hledat. Ona se neorientuje čichem, ale podle takové krabičky, co nosí v kapse. Ta pípne, když už je blízko. Ale trenérka taky umí číst stopy, všímá si, kde někdo hodně chodil a zda to byli lidi, nebo zvěř, kde je něco jinak či divně. Tak těch krabiček ulovila docela dost a docela rychle. Některé jsem lovil s ní, u některých mne to nebavilo. Ale pomáhat jsem jí vážně moc nemusel. Jestli je tohle lov, tak je docela dobrá. Ale bavili jsme se i jinak. S paničkou, kterou krabičky nezajímaly (pro ni přece loví všichni ti lidé, co chodí do krámku), s tou jsme hráli Hledej pána! Vždycky, když jsme se vraceli od krabičky, se nám někde schovala v lese a já ji musel najít. Pak jsem jednou s paničkou zůstal a trenérka nám předvedla, jak umí Hledej pána! ona. Tedy, nechápu, jak to dělá, když nečichá.

Došli jsme pak k restauraci a mohl jsem si tam odpočinout na terase. A také jsem se mohl kapku předvádět před cizími dvounožci. I to dělám rád, protože mne pak obdivují a chválí a sem tam padne i něco na zub navíc. Pro piškot klidně a rád ukážu, co všechno umím.

Následujícího dne jsme vyrazili nikoli k východu, ale víc na sever. I tam jsou rybníky, ale zase jiné, jinak zajímavé. Bylo tu hodně písčitých pláží. To mne popadl hrabavý amok a začal jsem vyrábět superobří díry. To byste nevěřili, jak rychle takovou díru udělám, když se vážně snažím. A mokrý písek jen lítal. Byla to legrace, stačilo si pak jít jen zaplavat a jeden byl hned zas čistý. Jsem rád, že mám relativně bezúdržbovou srst, krásně krátkou a přiléhavou. Dobře mi schne na sluníčku. Tentokrát moje sportovní výkony obdivovaly nějaké starší dámy. Byly sice milé, ale neměly ani rohlík, tak jsem se o ně zas tak moc nezajímal. To mne víc zajímali dva jiní starší lidé, kteří tu svačinu v tašce měli. Ale nerozdělili se se mnou, k mému velkému smutku.

Poslední den prvního víkendu jsme vyrazili na farmu. Ta je také jen pár minut odsud, ale my jsme šli oklikou kolem celého rybníka, dokonce jsme se prodírali rákosím, které šustilo. Farmu mám rád. Jsou tam koně. Zajímají mne a moc hezky mi voní. Ale úplně blízko k nim nechodím, mám trochu respekt. Cestu z farmy domů mám moc rád, vede borovým lesíkem nad rybníkem. Ty borovice jsou tu mohutné, ale ta půda tak mírně pruží, krásně se tu našlapuje, když klušu i když běžím. A vždycky se najde nějaká šiška, kterou je možno rozžvýkat na prvočinitele.

S prvním víkendem na letním bytě jsem tedy byl velmi, velmi spokojený

Váš Portos