Srpen 2017

Tajná země

14. srpna 2017 v 20:54 | Darina |  Srdce mušketýra
Mívala jsem svou tajnou zemi. K její existenci neinspiroval Foglar, ale Verne. Byl to můj soukromý Tajuplný ostrov.

Nacházelo se v něm ledacos. Byla tu stinná rokle, na jejímž jednom svahu ještě odkvétaly fialky a na druhém prorážely bujně vysokou travou první kopretiny. Byl tu pramen. Ten čůrek z něj vytékající ledva smáčel nohy. Byl tu rozložitý buk, po jehož větvích se dalo vystupovat vzhůru jako po schodišti. Byly tu louky a pole praskající pod červencovým sluncem. Byly tu plácky, kde se daly najít nejlepší bedly a v bundě odnést a rovnou připravit k večeři. Byly tu polozapomenuté lesné cesty a zkratky, kterými se daly oběhnout ty nečetné výspy civilizace, které sem sahaly. Nebo se jimi dalo seběhnout k řece. V létě tu voněla borová smola. Na podzim se válely mlhy nad bramborovým polem a dým ohníčku štípal do očí. Na konci jara tu bzučely včely nad loukou a nad troskami starého domu. Končily tu cesty. Nechodili sem turisté. Zapadlý, zapomenutý kus země. Moje tajná země.

Navštěvovala jsem ji často a prozkoumávala každý její kout. Byla to doba, která mne učila cenit si krásy samoty, objevovat, pozorovat, všímat si. V případě potřeby také neslyšně a nepozorovaně zmizet v lese.
Ne, nechodila jsem na ty toulky tajnou zemí sama. Vždycky se mnou byly čtyři neslyšně našlapující tlapy, černý čenich, mandlové oči, lesklý černý kožich… Byl mým stínem a chodil se mnou všude. Prakticky neslyšný, o to ostražitější. Dělili jsme se spolu o chleba i o maliny. Přenechávala jsem mu socialistické taveňáky, které likvidoval jediným klapnutím čelistí. On mi gentlemansky nechal všechny hrušky a ořechy. Když jsem seděla na buku, natáhl se pohodlně u jeho paty a čekal. Byly to báječné časy.

Ta vzpomínka na ně se mi vrátila právě teď. Za mými patami tiše našlapují čtyři světlé tlapy, zvědavý čenich a rozesmátá tlama zkoumají pozorně vše kolem. Prozkoumáváme ten kousek krajiny a jsme tu sami. Tedy, my civilizovaní. Pes několikrát tiše signalizuje, že v mlází pod námi odpočívá patrně divočák. Dávám mu na srozuměnou, že vím, ale že necháme zvířátka na pokoji. Z pole se zvedlo s čiřikáním hejno vrabců. Z borovice na nás pokřikuje sojka. Brouzdáme travou, odpočíváme na zarostlém plácku, potom se opatrně proplétáme lesními cestičkami až na orosenou louku. Svalíme se do trávy a je nám jedno, že místy ještě slunce rosu zcela nevypilo. Pes je tichý a ostražitý. Svou nelibost dá najevo štěknutím jen tehdy, když si vybere příliš velký klacek a nemůže s ním prokličkovat mezi stromy. Vadí mu, že se mu tiše směju. V záři slunce se pak líně posouváme do civilizace.

Je to jiná doba, jiný čas, jiný kus krajiny, jiný pes. Jen ke mně přišla vzpomínka. Kdo ví? Možná se tento kus krajiny stane naší společnou tajnou zemí.