Červenec 2017

Nový figurant

26. července 2017 v 21:42 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes mi trenérka udělala velikou radost. Na venčení s námi šel další dvounožec. A byl to kluk. Mám s nimi své zkušenosti, ale pohybuje se jich kolem mne o něco méně. Tak tedy šel.

Nejprve jsem nevěděl, co od něj mám čekat. Proto jsem si ho zcela vzorně nevšímal. Neskákal jsem na něj, neotravoval, zkrátka předvedl jsem ukázkové chování k neznámému dvounožci.

Ale ukázalo se, že tem dvounožec si s námi bude hrát. Byl jsem nadšený. Abyste rozuměli, já jsem nadšený každou novou hračkou a každou novou hrou. Byla to pro mne ale práce. Protože jsem musel s tím novým figurantem komunikovat. On mne moc číst neuměl, proto jsem se musel hodně snažit, abych mu řekl, co chci.

Nejprve jsem musel zjistit, kde si stojí ve smečkové hierarchii. Proto jsem ho trochu testoval. A ejhle, míček mi byl ochoten házet i kopat - když mu to dovolila trenérka. Takže tenhle dvounožec tady nevelí! Dobře. Zkusil jsem tedy, nakolik je trénovatelný. Tj., nakolik bude dělat to, co chci já. To také selhalo. Když jsem si probral v hlavě svou smečku, zařadil jsem ho nakonec někam za Zuzu. Ta mne má přečteného mnohem víc. Tenhle se sice nedal tak snadno ukecat, když jsem na něj zkoušel své kořistnické přežvykování a kradení míče, ale zas bylo jasné, že neumí moc dávat povely. Měl trošku tvrdší intonaci a byl netrpělivý, takže mu nevadilo zopakovat povel víckrát, když jsem nezareagoval.

Trenérka mu ukazovala, jak mne vlastně učí, jak ten proces probíhá a proč. Dík tomu jsme projeli všechny cviky, které umím a docela jsme i dost čuchali, tedy, já jsem čuchal. Zahráli jsme si Hledej! (piškoty hledám rád a nadšeně) Hledej pána! (tady jsem musel přemýšlet, že mám najít zrovna jeho, moc se tedy schová vat neumí, ale dává za to velké odměny). Předvedl jsem, jak hledám skořici v přírodě (to už umím moc pěkně) a zkusili jsme skořici v ruce tohohle dvounožce. Docvaklo mi to hned a krásně jsem označil správnou ruku. Když jsme to za nějakou dobu zkoušeli znovu, byla situace nastavená tak, že mu skořici schovala trenérka do přední kapsy džínů. Jenže tenhle figurant je nezkušený a na vzorek pak ještě mákl. Značil jsem tedy znovu ruku, protože u sedícího dvounožce byla prostorově blíž, než kapsa. Tady jsme se s trenérkou nepohodli, ona se tvářila, že je to špatně a já znovu značil ruku, protože jsem tam tu skořici zkrátka cítil. Skoro jsem se urazil, že mi nevěří. Vymyslela to tak, že donutila toho dvounožce, aby tu ruku zvedl a já na ni nemohl a pak jsme hledali spolu. Tedy, to bylo vážně těžké. Ale mám novou zkušenost. Budu se muset naučit, že když hledám, jde gentlemanství stranou a je potřeba podezřelý objekt - i podezřelého dvounožce - projet čenichem důkladně. Prý na tom budeme ještě pracovat. Figuranti, třeste se. Jo, a klidně vás zvu na venčení. Prý potřebuji zkušenost s mnoha dvounožci. Klidně vám na oplátku předvedu, jak jsem šikovný a co všechno už umím.

Váš Portos

Po roce

21. července 2017 v 20:50 | Darina |  Srdce mušketýra
To, že jsem teď nepsala, nebylo způsobeno absencí zážitků. Těch máme s Portíkem stále dost a dost. A protože býváme hodně venku, psát se potom už nechce. Ale několik zážitků přece jen stojí za zaznamenání.

V poslední době jsme se učili nové triky nebo jejich základ. Pilně tedy uklízíme, už běžně zvládáme dva tři předměty za sebou. Ztížili jsme si to i tím, že pokládáme předměty do výšky. Ale i to mušketýr hravě zvládl, šlo jen o ten první pokus, pak už to bylo dobré.

Začali jsme se také učit "schovat" psa do krabice. Ne, nebojte, nebude cestovat barbarsky v balíku. Ale je to jedna z možností, jak Portíka naučit šlapat jednou (a postupně druhou, třetí a čtvrtou) nohou do vymezeného prostoru. Pak už jen snížíme postranice krabice a měl by z toho být hezký nástup na značku. Stoupat první tlapkou do krabice jsme se naučili za několik minut vlastně jen tak z nudy. A protože mušketýr si naučené pamatuje, příště to rozvineme trochu dál. Bude nás to stát jednu krabici.

Skořici v modifikaci "nature" už také docela zvládáme, přidáváme postupně různé rušivé elementy. Portos se skoro se všemi vypořádává celkem v pohodě, vadí mu jen přítomnost lidí v prohledávaném prostoru, protože už mu došlo, že by tu skořici mohli mít i oni. Takhle celkem fest vylekal dva japonské turisty, kteří nám ovšem do našeho pracovního prostoru svévolně vlezli. A ač z nich skořici necítil, zmateně preventivně značil. Turisti z toho byli vedle jak ta jedle a já se mohla uchechtat.
A abychom se jen nebavili, přidali jsme si dva nové cviky. Učíme se odložení vleže na volno. To vypadalo na trochu větší oříšek, Portos je závislák a dlouho si myslel, že povel Lehni! Funguje stylem: přiběhnu - lehnu. Teď už jsme pokročili. Už umí lehnout a netrojčit, když se vzdálím pozpátku na tři dlouhé či 5 normálních kroků. A v lehu má docela výdrž. Jen koncovka ještě není ošetřená, přirozeně mi z radosti vstává dřív, než k němu dojdu (ač máme svůj "uvolňovací" povel). Ale to je otázkou času a tvarování.

Nu, a potom se učíme přiřazení k noze. Portíka to asi bude víc bavit jako cvičení pozornosti - s různými obraty. Zkrátka to musíme udělat trochu akční, aby to byla dobrá hra.

Trochu si také pokládáme základ na revír, protože to je cvik, který by mušketýra mohl dost bavit. Zatím se učíme obíhat většinou tenký strom či lampu.

Protože jsou prázdniny, opět po roce se začala v parku objevovat cyklistická školička pro mrňouse. A spolu s nimi také všelijaké ty barevné kužely a můstky. Loni byl Portos odměňován za přeběhnutí můstku (trochu totiž duní a tak jsme to trénovali jako zvykání si na cizí zvuky, povrchy a předměty). Když se tyto propriety objevily v parku letos, Portos nezaváhal. Rozběhl se - k údivu mrňousů - a předvedl jim krásné přeběhnutí můstku. Pak jen mrkl na mne, kde že je za to ten piškot. No, piškot byl, konec konců, výcvik má být konzistentní. A mušketýr nejen že projevil skvělou paměť, ale i trochu smyslu pro humor.

Naopak, nově jsme socializovali na to, když se v parku objevili akrobaté. Pes ještě niky neviděl člověka levitovat (rozumějte, chodit po laně) a metat hvězdy. Tak jsme si k akrobatům na chvilku sedli a pozorovali je. Potom jsme jim na oplátku ukázali, co umíme my. Jedna z holčiček se dožadovala válení sudů. Máme tedy inspiraci, co se naučit dalšího.
Hodně se zlepšilo ne-otravování cizích lidí. Portík velice jasně pochopil, že házet míček mu bude někdo jiný jen tehdy, když to dovolím já. A akceptoval to. Občas to zkouší třeba na Zuzanu, ale na druhé straně, pokud po něm ona chce za hod či kop nějaký cvik, velice ochotně jí vyhoví a cvičí velmi precizně.


Shrnuto a podtrženo, je to po roce pohodové léto.

Šafaříkové

15. července 2017 v 21:52 | Darina |  Genealogické hádanky
Následující povídání chci věnovat jedné, již vymřelé větvi rodů Vlčků a Šafaříků.

Z rodokmenu Vlčků již víme, že moje babička měla starší sestru Barboru, řečenou Bábina. Ta si vzala za manžela Františka Ťupu, o němž jsme se již dozvěděli v povídání O zhýralém strýci Františkovi (http://dbartova65.blog.cz/1301/o-zhyralem-stryci-frantiskovi-2-generace)

Měli dvě děti, syna Františka, který zemřel jako batole (1915-1917), a dceru Alžbětu, řečenou Beta, která se provdala za Josefa Šafaříka z Malonic. Manželství zůstalo bezdětné. Nicméně mi to nedalo a vypravila jsem se i po stopách Šafaříků, snad i proto, že s některými příbuznými, s nimiž jsme se stýkali, máme být v příbuzenském vztahu snad právě přes tuto rodovou linii. Pátrání to bylo spletité a téměř nekonečné, nakonec však vydalo své plody.

Rod Šafaříků pochází z Čeletic. Tam, u osoby Matěje Šafáře, syna Jakubova, se sešly všechny linie Šafaříků z širokého dalekého okolí. Matěj se narodil kolem r. 1690 a byl tím, kdo převzal rodový statek, později čp. 6. Roku 1731 se oženil s Dorotou, dcerou Václava Průchy, která pocházela z Radostic či z Radvanic (obě vsi do farního obvodu spadají). Spolu pak založili dynastii. Pravděpodobně měli 12 potomků, i když je to číslo maličko nejisté. Příjmení rodiny bylo v té době ještě neustálené, lze najít varianty Šafář, Šafářovic, i Šafařík, které se postupně prosazuje v generaci Matějových vnuků.
Roku 1732 se narodil Theofil, syn v kraji velmi neobvyklého jména, o němž však již dále matriky mlčí. Zmiňují se však o Adamovi, který by měl být stejně starý (ale o něm zas mlčí křestní matrika). Je tedy několik možností: buď se Adam narodil Dorotě ještě za svobodna, což ovšem kolem roku 1731 nebylo tak zcela zvykem. Nebo Theofil přijal biřmovací jméno Adam, které je v kraji o něco běžnější, a dále vystupoval pod tímto jménem. Narození dvojčat lze vyloučit, takovou kuriozitu by matrika nesmlčela.

Adam založil milínovskou větev Šafaříků, která ovšem vymizela již kolem roku 1833, jediná přeživší vnučka, dcera Adamova nejmladšího syna Jana, se provdala za Václava Jarolíma. Ze zbylých potomků prokazatelně dva synové a jedna dcera zemřeli sice v dospělém věku, ale svobodní, Anna asi třicetiletá na krvotok, Václav v 56 letech a ve stejném věku i Jakub (opět záhada, syna Jakuba Adam neměl). O osudu ostatních potomků není nic známo, ale tak vysoký počet úmrtí dospělých svobodných členů této linie napovídá, že tu patrně nebylo něco v pořádku. Druhou možností je, že někteří ze synů byli odvedeni k vojsku a vrátili se domů až po mnoha letech.

Synem, na něhož přešel rodový statek, byl až druhý (či třetí) v pořadí - Jiří. Z jeho deseti potomků zemřeli tři v útlém věku, dospělosti se dožily určitě tři dcery - Kateřina (*1762) se provdala za Václava Korouse, Josefa (*1769) za Adama Kupku z Malonic, Magdaléna (*1773) za Josefa Kupku. Neznámé jsou osudy syna Šimona (*1774 a dcery Marie (*1771). Dědicem statku je syn Martin (*1757). U jeho jména se poprvé setkáváme s rodem Voráčů, s jehož osud je příběh Šafaříků spjat. Martin se žení r. 1781 s Annou Voráčovou z Častonic, s níž má 7 dětí, ale umírá poměrně mlád. Nicméně přes Voráče přejde někdy kolem r. 1805 statek v Čeleticích do držení Koudelků (Annina sestra se provdala za jednoho z nich). Vše tedy nasvědčuje tomu, že se Anna po Martinově smrti provdala a i s dětmi odstěhovala.

Matěj měl dále tři syny, kteří nesli jméno Jan. V tomto případě to nutně neznamená opakování jména, vždyť z Janů máme na výběr minimálně Křtitele, Evangelistu a nově se prosazujícího Nepomuka, nejmladší z nich pak nesl dokonce 3 jména - Jan Jiří Vojtěch. Jeden z těchto Janů se určitě dožil dospělosti, existuje záznam o sňatku, žel, nelze jej přiřadit konkrétnímu ze synů (v 1768 nebylo zvykem připisovat věk ženicha a lety narození 1735. 1740 a 1742 přichází v úvahu kterýkoliv z nich).

O Matějových dcerách Markétě a Dorotě se také nic víc nedozvíme. Zato víme, že synové Josef I a Šimon zemřeli jako miminka. O Josefu II už se dále matriky také nezmiňují.

Zbývá syn Antonín (*1744), který byl zakladatelem malonické větve Šafaříků. I když, to zakladatelství bylo tak tak. Oženil se r. 1764 s Evou Cimrmanovou (či Zimmermannovou) z Malonic, s níž měl sice 9 dětí, ale pouze syn Matěj (1765-1806) se dožil dospělosti. Rodina obývala čp. 19. Přesněji řečeno, je tedy zakladatelem široké linie Šafaříků až on. I Matěj zemřel v poměrně mladém věku a vdova Marie, rozená Sejpková, se podruhé provdala. Ovšem z Matějových pěti dětí se tři synové dožili dospělosti a založili rodiny.

Nejstarší Jan (1797-1861) zůstává v Malonicích 19 a žení se s Františkou Beránkovou z Lešišova. Další v pořadí, Josef (1800-1864), se stěhuje do čp. 40. Žení se s Evou Hraničkovou z Malonic. Nejmladší Antonín (1806-1871) je v mládí revírníkem v Hlavňovicích, v osadě Sobíkov. Na stará kolena provozuje hospodu ve Zbynicích. Potomci této větve Šafaříků určitě žijí. Pro osudy mé rodiny jsou však zajímavé potomci prostředního Josefa.

Josef měl celkem 6 dětí: Magdalénu (*1825), Matěje (*1827), Josefa (*1829), Jana (*1832), Tomáše (*1834) a Evu (*1838). Pozoruhodné jsou příběhy dcer. Abychom to dobře pochopili…

Magdaléna se vdává r. 1856 za Benedikta Kupku, jehož matkou je Josefa Šafaříková, dcera Jiřího. Benedikt je výrazně starší a manželství je s největší pravděpodobností bezdětné. Benedikt r. 1879 umírá.

Evě se mezi tím přihodí malý omyl - má nemanželského syna Josefa (*1859). O něco později se vdává za Václava Voráče z Hlavňovic (to příjmení již známe), s nímž má 7 dětí. Umírá poměrně mladá r. 1879 na TBC. Z dětí jsou v té době naživu syn Josef (ale ten je prakticky dospělý, syn Benedikt Voráč (14 let), syn Václav Voráč (10 let) a dcera Anna Voráčová (6 let). Je jasné, že v této situaci se vdovec Václav poohlíží po novém sňatku. Dojde k němu 28.10.1879, půl roku po smrti Evy a 10 měsíců po smrti Benedikta Kupky a ano, žení se vdovec Václav Voráč se svou ovdovělou švagrovou Magdalenou. Církevní právníky musea bolet hlava, povolení k sňatku obsahuje dvojí dispenz pro švagrovství v I. a II. stupni, ale vzhledem k tomu, že Magdaléně je 54 roků, i právníci v Římě usoudili, že další těhotenství tu již asi nehrozí.

Z hlediska mé rodiny je pak nutné se soustředit na Josefa Šafaříka (1859-1944). Proslul větším počtem manželek, žel, část jeho životní anabáze se kryje s živými matrikami.

Poprvé se oženil r. 1889 s Johanou Praisovou z Malonic, s níž měl 3 děti. Dospělosti se snad dožil syn Václav (*1891). Johana musela zemřít někdy před r. 1894, neboť v tomto roce se, jako vdovec, žení podruhé s Kateřinou Altmanovou z Malonic. I s ní má 3 děti, z nichž se snad dospělého věku mohl dožít František (*1898). Josef se stává podruhé vdovcem r. 1899 a v r. 1900 se žení s téměř o 20 let mladší Annou Mužíkovou, s níž má prokazatelně syna Josefa (1902-1964), který byl manželem Bety Ťupové.