Červen 2017

Už jenom uklízím

19. června 2017 v 20:18 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes byl venku strašný pařák a ten já moc nemusím. Ale stejně jsem byl vpodvečer rád, když jsme s trenérkou na chvíli vyrazili ven. Všude je teď sluncem spálená a dvounožci posekaná pustina. Zamířili jsme proto na hřiště. Jenže ouha, tam byli dva stejně velcí psí kluci a netvářili se příliš nadšeně. Zavrčeli jsme na sebe, ale oni i já poslechli, nedošlo tedy ke kontaktu a my vyrazili do parku. Prý jsem šikovný, že jsem to nechal vyřešit trenérku a paničku od těch cizích psů. Cestou jsme opakovali všecko to, co už umím, jen tak pro radost. Jasně, největší radostí je pro mne hozený míček, tedy pro míček!

V parku jsme potom trošku cvičili. Heč, povel Ukliď! už zvládám, dokonce, když se mi nepodaří napoprvé objekt umístit do pytlíku, zkusím to znovu. Pochopil jsem, že odměna je až ve chvíli, kdy je míček nebo jiná hračka bezpečně v pytlíku nebo v košíku. Dnes jsme přidali nový prvek Sem! Je to vlastně lehké. Mám položit míč tam, kam ukazuje prst. To mne baví, dokonce víc, než některé jiné cviky.

Ale trenérka mne teď hodně chválí, když netahám na vodítku. I na to máme povel. Nemusím jít předpisově u nohy, ale vodítko musí být prověšené. Trenérka to zkouší tak, že ho má navlečené jen na jednom prstu a když je hezky volné, chválí mne. Většinou to vždycky zkoušíme cestou domů, když jsem už pořádně vyběhaný. To mi to jde hned líp.

Návrat domů do stínu byl báječný. Vychlemtal jsem snad litr vody (a to jsem pil a měli jsme lahev i s sebou) a pak jsem se blaženě natáhl v předsíni, kde je chládek. A nechal jsem se drbat. Za ušima, pod krkem, na hřbetě, na břiše… dokonce mi tentokrát nevadily ani doteky na packách. Prý i tohle budeme dělat častěji. Tak to jsem moc spokojený, protože tohle se mi mooooc líbilo. Samým blahem se mi zavírají oči, tak pst, já jdu spát.


Váš Portos

Uklízím a otravuji

8. června 2017 v 21:03 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Dnes jsem si to venčení opravdu užil. Jak se udělalo teplo, vyráží do parku víc a víc vás, lidí, a různě posedávají na dekách. Zkouším si je trénovat, protože trénink je přece zábava. Vždycky k někomu přiběhnu a s výrazem roztomilého pejska mu nabídnu svůj oslintaný tenisák. Kvůli tomu jsem ochotný míč i docela rychle pustit. A dvounožci se většinou začnou rozplývat: "To je milý pejsek, chce si s námi hrát, hodím ti míček…" U paničky mi to prochází, ale trenérka mne vždycky prokoukne. Říá tomum, že otravuji. Buď mne zarazí už v okamžiku, kdy si vyhlédnu nějaké sympatické oběti - na to už máme povel Neotravuj! - nebo zarazí mé objekty tréninku hned poté, co si míč vezmou. Vždycky jim vysvětlí, že hod míčkem je odměna za práci, a že když se nepracuje, není odměna. Ach jo. Skončí to tak, že míček je předán trenérce a pokud chci svůj hod, musím něco předvést. A umím toho už docela dost. Slalom mezi nohama, osmičku, couvání, chodit bokem, podávat packy… Už jsem konečně zvládl i ten trik s piškotem na nose - umím si ho pinknout tak, abych ho chytil ve vzduchu. No prý už bych se měl jen naučit obcházet kolem s kloboukem v tlamě… Tomu sice nerozumím, ale naučit se to vlastně mohu, no ne?

Teď se ale učím uklízet. A docela mi to jde. Dnes se mi povedlo několikrát umístit míč do sáčku. Vedle sáčku to neplatí, vždycky mě odmění až za precizně provedený cvik. Začínám také chápat, které slůvko mne k tomu bude nabádat. A prý to pak budeme zkoušet s více předměty. To jsem tedy zvědav.

Po venčení mne dnes výjimečně čekala i plná miska, a když mám misku, tak se musím věnovat přednostně žrádlu. Tak promiňte a pac

Portos

Hvězda

1. června 2017 v 19:21 | Darina |  Srdce mušketýra
Shodou okolností se den dovolené proměnil - v den dovolené. Neváhala jsem tedy a chviličku po poledni, místo abych seděla v dusné místnosti kdesi v centru, jsem měla Portíka na vodítku. S rozhodnutím, že si letní den užijeme.

První na cestě byla zastávka u Portose doma. Vyzvednout náhubek (dnešní den byl poznamenán rojením revizorů, ale vyzvedli bychom ho i tak) a nějakou hračku. Z užívání nás vytrhl pes, který bydlí o patro níž. Tedy přesněji, žije tam psí smečka a s Portosem se nemusejí, protože ho vnímají jako vetřelce ve svém revíru. A teď se největší z nich, trošku oprsklý černý halama, vydal o patro výše. Portos měl dvě výhody. Stál na schodech výše a měl připnuté vodítko, i když to právě sloužilo jako "couračka". A tak tedy stál. Ten černý odspodu si blafl a zavrčel, ale pak stáli. Patová situace. Portos se cítil být v právu, protože hájil svůj revír, ten druhý už tušil, že si naběhl do situace, kterou asi nedá. Přijal tedy řešení svého páníčka a rozhodl se uposlechnout jeho zavolání. Loudavě vyklidil pole. Super bylo to, že to Portos ustál s klidem a elegancí. Žádné vrčení, žádné ježení, jen napjatá nehybná pozornost. Ale to, co sděloval, bylo jasné a srozumitelné.

Když mi klesl adrenalin (ne, nebála jsem se, ale hlavou mi přirozeně prolétlo, jak bych řešila psí rvačku a poměrně úzkém schodišti), vyrazili jsme na tramvaj. Dobíhali jsme a měli jsme štěstí, pan řidič na nás počkal. O pár zastávek dále nastoupily dvě školačky. Portos se k nim měl a ony ho trochu škádlily. Jedna vystoupila a druhá se lehce naštvala, když jsem jí vysvětlila, že bývá dobré se zeptat, zda si smí na cizího psa sáhnout.

Bez dalších vzruchů jsme dorazili do Hvězdy. U zdi obory jsme potkali pár cyklistů, ale jinak tu bylo celkem prázdno. V zadní části to platilo dvojnásob. Cestu si Portos trochu pamatoval, krásně si užíval všech těch terénů, vývratů a svahů. Jasně, že jsme tu zkusili trochu čuchat. Ty krásné členité vývraty si o to přímo říkaly. Portíka to nerozházelo. Krásně dohledával do konce a měl radost, že mám radost. Že je šikovnýýý. Vypadá to, že když pochopil, co hledá, je mu jedno, v jak moc členitém prostředí to je schované. Ale potřebuje přirozeně nabrat zkušenosti, aby věděl, co dělá v těch zatím pro něj nových schovávačkách pach.

Cesta se přiblížila k potoku a Portos se tam nadšeně vrhl. Jenže… potok nám kapku vysychá. Po přivolání se tedy objevil pes s krásnými hustými blátivými podkolenkami a s černým čenichem. Míček, který si nesl, byl spíše blátivou koulí. O chvilku později její vzhled ještě vylepšil. Čas od času má kořistnický zahrabávací záchvat. Za normálních podmínek rychlostí blesku vyhrabe jámu a v ní se snaží míč oválet. Nikdy ho tam nenechá, ale začne-li hrabat, kam se hrabe bagr! Teď mi předvedl totéž, ovšem v potoce. Během několika vteřin stihl vybagrovat docela slušnou nádrž. Míč byl teď černým cosi a bláto z něj odkapávalo. Portík mi přinesl míč nadšeně ukázat, že by jako stál o hození aportu. Hm, kapku jsem váhala. Na oslintaný tenisák jsem už trénovaná, ale mokrý zabahněný oslintaný tenisák - to byla kapku jiná liga. Míč jsem přijala a šla si nejprve zahrát do potoka na mývala, aby z míče jen crčela voda, ale to bláto aby nekapalo. Nicméně o blátivou úpravu se Portos staral i nadále průběžně.

Využila jsem jeho nadšení a poprvé mu zapíchla kus skořice do tekoucí vody. Naváděla jsem ho proti proudu, ale musel si na to přijít sám. Vzorek přeběhl, pak se vrátil, podběhl a potom už jel nosem proti proudu. Na výzvu Ukaž! Hrábl nosem i packou, ale napoprvé to bylo dobře. Hrábnutí packou budeme muset ohlídat, aby se nám netáhlo dál. Ale byla to první zkušenost a Portos obstál. Skoro začínám věřit, že pokud bych mu skořici umístil doprostřed rybníka, doplave mi pro ni. Ale to má ještě čas.

Došli jsme pak k rybníčku. Jasně, že si tam Portík skočil a zaplavčil si. To by jinak ani nebyl on. O kousek dál byla parta, která tam létala s dronem. Portos zaregistroval hučení a divný předmět ve vzduch, mrkl na mne, jestli si toho nějak všímám, šel si očuchat pilota a dál to neřešil. Řešil spíš jednu ochotnou slečnu, která se mu líbila. Nabízel jí míč, ale chtěl se přetahovat. Samovolnou hru s cizími bude třeba korigovat, ale tentokrát jsem se zapojila a postupně převedla Portíkovu pozornost zpět k sobě. Zkusili jsme dívčinu využít jako figurantku, ale bylo to lehké čuchání. Místo aby počkala, mu tu ruku se skořicí nabídla. Trapně jednoduché. Ale označil a vydělal si tak odměnu. Skoro zadarmo. Nevadilo to, protože to pro dnes byl poslední čuchací pokus a úspěch se mi zúročí na příště. V nadšeném odměňování jsme utopili tenisák někde v kořenech pod břehem. A už nenašli. Portos se o to pokoušel celkem dlouho a trpělivě, ale ani on to nedal. Použila jsem pak půjčený tenisák, abych zarazila další hledání, a pomalu jsme se od rybníčka ploužili do kopce. Tady jsem využila psí sílu a začala ho učit povel pro to, aby mne do kopce vytáhl. Tahat umí parádně (paničku na flexině vláčí statečně i proti její vůli). Nahoře jsme si chvilku odpočinuli a loudavě jsme se posouvali na tramvaj. Z Portíka postupně odpadávalo bláto a v tramvaji se mi stočil unaveně k nohám. Nespal, na to je po cestě příliš mnoho hlučných křižovatek. Ale relaxoval a důvěřoval, že mu ty ječící obludy, které občas profrčely v těsné blízkosti, nic neudělají.

Domů se odpoledne vrátil špinavý unavený, ale šťastný pes. Když jsem pak doma kontrolovala oblečení, zjistila jsem, že jsme na tom stejně. Špinavá, unavená a šťastná že jsme si užili venčení a trénink.