Květen 2017

Kozlík zahradníkem

20. května 2017 v 17:11 | Darina |  Genealogické hádanky
Nějak se přihodilo, že sestavuji další rodokmen. Tentokrát pro vzdáleného příbuzného. Ani v tomto případě není nouze o genealogické hádanky, překvapeníčka a zajímavosti. Ráda bych věnovala toto povídání jednomu ze vzdálených předků svého vzdáleného příbuzného.

Kde se vzal, tu se vzal, na Týnci se objevil mládenec František Kozlík. Povoláním zahradník. A asi ne ledajaký. V matrikách jeho funkci nikdy neopomněli uvést. Je tedy možno mít za to, že se jednalo o zahradníka zámeckého. A kdy že zanechal v týneckých matrikách první stopu? Bylo to přesně 5. listopadu 1720, kdy se František oženil s dcerou místního sakristiána Jana Silbernagela Polexinou Terezií. Polexina se narodila 1.3.1694, František tedy musel být plus mínus stejně stár. Zahradničil na Týnci dlouhá léta, zemřel 23.7.1765. Mimo to byl rekordmanem i co do počtu dětí, i když to vypadá, že metriky nejsou zcela úplné. Ve svazku s Polexinou se mi alespoň částečně podařilo dohledat 8 potomků:
  • Diviš, narození není známo, zemřel r. 1724 prý jako tříletý, patrně však byl druhorozený
  • Alois František *1721, jeho narození odpovídá patřičnému odstupu po svatbě
  • Marie Alžběta Františka *1724 a patrně se dožila dospělosti
  • Veronika Polexina *1727 a i ona se snad dožila dospělého věku
  • Magdaléna (1729-1731) je znám záznam o jejím úmrtí, nikoli však o narození
  • Jan Theodor *1730 se dospělosti dožil, jeden z matričních záznamů by svědčil o tom, že se stal knězem
  • Anna Monika (1733) - zemřela jako několikadenní mimino
  • Vavřinec Dominik *1734 se asi dospělosti dožil
Nicméně žádný z těchto synů nezaložil rodinu na Týnci. V r. 1746 umírá Polexina a stárnoucí zahradník Kozlík do toho praští r. 1748 podruhé. Žení se s dívkou Kateřinou Annou Jirkovskou ze Strážova. Vypadá to, že zahradničení muselo být nesmírně zdravé řemeslo, protože v manželství s Kateřinou přijde na svět další hromádka dětí:
  • Matěj *1749
  • František Ondřej (1751-1752)
  • Augustin (1753-1829), který podědil řemeslo, ale provozoval ho v Běšinech a je přímým předkem mého příbuzného
  • Antonín Martin *1755 - u jeho křestního zápisu je poznámka, že křtícím duchovním byl Theodor Kozlík
  • Anna Kateřina *1757
  • Jan Josef *1759
  • František Jan (1761-1764)
  • Barbora *1764
Vliv tchána sakristiána se v této rodině projevil poměrně pestrou paletou křestních jmen. Žel, osudy ostatních Kozlíků, mimo Augustina, se dohledat nepodařilo. Patrně se rozprchli někam do světa. František umírá r. 1765, matrika uvádí věk 67 let. V tom případě zplodil Barboru přibližně ve svých 65 letech. Na tehdejší dobu to bylo jistě neobvyklé, věkem by mohl být i dnes spíš jejím dědečkem.

Syn Augustin žil v Běšinech, čp. 9. Zahradnickou profesi po něm poté převzal syn Jan. Také Augustinovi zahradničení svědčilo, o čemž vypovídá úctyhodný počet dvanácti potomků. Dospělosti se však dožilo maximálně pouhé čtyři děti, u osmi je jisté, že zemřely v batolecím věku. Augustin nebyl při výběru jmen dětí již tak nápaditý, opakuje se Terezie (postupně 3x), Antonín (2x), Josef (2x), z předchozích generací použili jména Veronika, Anna a Jan, nově se objevuje Kateřina, což je pochopitelné, neboť to bylo také jméno Augustinovy ženy.

Tolik tedy krátký exkurz do jedné zajímavé rodiny, která je příkladem, že i Kozlík může být vynikajícím profesionálním zahradníkem.

Řádění skoro letní

19. května 2017 v 21:16 | Darina |  Srdce mušketýra
Tak nám udeřily tropy. Z ničeho nic. Ale letošní počasí je superbláznivé. Kam tak vyrazit, aby se pes pobavil a nepřehřál? No přece k vodě!

Nejbližší vodní plochy od Letné, kde se Portos vyskytuje nejčastěji, jsou ve Stromovce. Zároveň se ale celý park naježil tabulkami PES NA VODÍTKU. Chudák pes nemůže běhat takřka nikde. Tam, kde může, jezdí cyklisté (to někdo vymyslel hlavou), případně koně. A nejbližší vodní plocha, kde se chudák pes smí oficiálně smočit, je až slepá rameno Vltavy, zvané Malá říčka. Pochodovat se tam musí skrz celou Stromovku.

Na to vše bdělým okem dohlíží "měšťáci", kteří mají pomáhat a chránit. Pomáhali tak, že poctivě objížděli park a chytali pejskaře. V mém případě milý pan policista viděl psa na vodítku a poradil mi právě to šlapání přes celý park. Usoudila jsem, že cestou za vodou nebudeme prudit a úžeh asi nechytneme. Jen… potřebovali jsme někde počkat na kamarádku Zuzanu. A tak jsme nejprve čuchali za jednou terénní vlnou. Portos byl mooooc šikovný, bere nosework jako hru, která se mu vyplatí, protože je za ni velká odměna. Typ "nature" už zvládá pěkně a dohledává i celkem přesně. Dokonce už i s rušivými faktory, jako jsou lidé, jiní pejsci, hluk, spousta pachů (co taky v Praze, že?). Dali jsme tedy dva rychlé terény a pak pokračovali přes park dále. U jedné z vodních ploch jsem psa nechala rychle namočit, přece jen bylo šílené vedro.

Prošli jsme pod železničním viaduktem. Ejhle, vlaky jezdící snad co 5 minut, byly novým prvkem, ale Portík rychle pochopil, že tohle je něco, čeho si nemá všímat. A tak si toho nevšímal. Vypekl mne ale s tím, jak široký má slovník pojmů. Ve chvíli, kdy mi v kapse batohu pípla esemeska, že Zuzana se blíží (ale v tu chvíli to bylo ještě tak na dobrých 10 minut), jsem pravila směrem k Portosovi: "Zuzana přijde!" A milý Portík se začal rozhlížet směrem, odkud jsme přišli, a vybíhal hledat Zuzanu. Nu, musel to těch 10 minut vydržet. Ale pak si dal opravdu záležet na vítání. Věděl, že se Zuzanou bude o to větší legrace. Přece jen, u ní občas vyžebrá hru "jen tak" (tj. že není odměnou za výkon) snáze. A tak zkouší, do jaké míry je Zuzana trénovatelná. Konečně jsme pak dosáhli, nikoli břehů Amazonky, ale břehu Malé říčky. A Portík se tam vrhl po čumáku. Tolik vody je přece jen stvořeno pro to, aby pes plaval. Užíval si aport z vody. My jsme se zatím smáli malé Jack Russellí slečně, která také trénovala svého páníka. Dost se bála vytáhnout míč u vody, která pěnila pod stupněm přepadu. Nebyl sice nijak vysoký a pod ním krásně stačila, voda jí byla tak něco málo přes bříško, ale v jejích očích se proud přepadu měnil v niagarské vodopády. Postavila se vždy nad míč a začala zuřivě štěkat. Fungovalo to! Po nějaké době vždy její pán vyměkl, a buď jí míč podal, nebo ji snesl ze stupu (výšky asi 30 cm) k míčku. Páneček jí domlouval: "Vždyť jsem tě to učil!" Ale ona se držela své bezpečnější strategie. Portík ji okázale ignoroval a k mé velké radosti ignoroval i její míč. To je na psa s tak silným kořistnickým pudem super výhra.

Po chvíli jsme pokračovali podél slepého ramena a psa nechali cíleným aportem sem tam smočit. V jednom příhodném terénu mi dokonce předvedl skok plavmo skoro do půli kanálu. A při jiné příležitosti, kdy jsem se maličko bála, že se dostane do konfliktu s australákem, který mu na chvíli míč sebral, vůbec nic neřešil a nechal to na lidech. Nebylo žádné vrčení ani jiné projevy nenálady či agrese.

Zadem jsme se dostali až k psí louce. Tam jsme potkali dva policejní kynology se třemi NO. Polohlasem jsem komentovala, že je fajn, že jsou z pracovní linie. A slovo dalo slovo. Dali jsme se do řeči, krásně pokecali a já milé maníky ukecala, aby si jeden z nich schoval skořici do boty. A poprvé jsme pořádně čichali vzorek na člověku. Bylo to těžké, protože chlapi voněli i po svých psech, navíc tu někde kousek od nás ti psi byli. Portík nejprve kontroloval terén, pak jsem ho navedla k chlapíkovi. Bylo vidět, že už skořici cítí, ale nebyl si jistý, kde. Tak jsme trochu pomohli a navedla jsem ho, aby si chlápka očuchal a super, nález! Za odměnu dostal potahání o míček s druhým z psovodů, který určitě umí dělat i figuranta. Šel na něj jemně, přes hru. Ale užívali si to oba. Jo, tenhle maník by ho určitě naučil milovat obrany, kdyby byla příležitost! Byla jsem ohromně moc pyšná, že před těmi profíky se Portos choval jako vzorně vychovaný pes, poslouchal jako hodinky, nezlobil, neměl náhlou hluchotu, prostě super pes. A pro mne byl bonus super pokec s lidmi, kteří psy milují, rozumí jim a umí to s nimi.

Pokračovali jsme potom zpět klikatými bočními stezkami až k odbočce k vodním plochám. Riskla jsem to a nechala Portose ještě jednou namočit. Tady byl opatrnější, nevěřil stojaté vodě a hlavně můstkům. Ale na povel krásně rovně přeplaval, zatímco já šla pohodlně přes dřevěný mostek. Na břehu jsem čekala, až se pes oklepe a už jsme zas měli za zády ječícího "měšťáka". Ale co, schladit psa bylo nutné a na vodítko jsem ho právě připínala. Ten okamžik, kdy jsem se místo na psa soustředila na ochránce zákona, mne stál jen jednu sprchu z oklepávajícího se psa. Vzorně jsme prošli vodítkovou zónou a pak už to šlo stínem a na volno. Jen, uf, do kopce, uf.


Vracela jsem paničce totálně uondané zvíře, která toužilo jen zalehnout a spát. Spící pes je hodný pes. Jo, a já dorazila domů - a toužím zalehnout a spát. Spící psovod je moc hodný psovod. Dobrou noc.

Tajemství rodu Nováků I

1. května 2017 v 19:17 | Darina |  Genealogické hádanky
Když se o člověku rozkřikne, že umí číst staré texty a rád luští hádanky, má o zábavu postaráno. Tentokrát jsem byla vyzvána, abych se vydala po stopách Františka Nováka.

Už samotné příjmení je značným handicapem, Nováků v tuto chvíli u nás žije skoro 70 tisíc. A informace o Františkovy byly více než kusé. Vědělo se, že se narodil asi roku 1905. Z rodných listů jeho potomků se upřesnilo, že ve Vídni. Ach jo, to bude něco, pomyslela jsem si. Jenže, těžko říci či naštěstí, či naneštěstí, František byl odložené dítě. A ve vídeňské zemské porodnici jsem už pro vlastní rodokmen cosi hledala. Trochu koukání do rejstříků, trochu listování, protože ve velkých městech nebylo počátkem 20. století zvykem křtít mimina ihned. V extrémních případech se datum narození a křtu mohly lišit až o 4 týdny. Avšak, vraťme se k Františkovi. Zkrátka, narodil se 21.9.1905 svobodné matce Františce Novákové, která o sobě příliš informací neudala. Ale byl tu datum jejího narození - 10.8.1873. Od žijících příbuzných se pak podařilo zjistit o Františkovi ještě další informace. Některé bude třeba trochu ověřit, ale jisté je, že se František třikrát oženil.

Poprvé to bylo 6.10.1928 v Hradci Králové. Šťastnou nevěstou byla Marie Ptáková, narozená 13.5.1910 z Blešna. František se s ní seznámil, když v Hradci pobýval na vojně. Narodila se jim dcera Drahuše či Drahomíra. Marie za podezřelých okolností umírá r. 1933. Podezřelé úmrtí se vyšetřovalo a Františkova dcera zůstala v péči babičky.

Poté se seznámil s Marií Blažkovou, s kterou se oženil na podzim 1937. V té době je však již na světě půlroční syn František. Rodina má opět smůlu, po válce umírá i druhá manželka.

V r. 1947 se František oženil potřetí s vdovou Annou Čejchanovou. Vyženil syna Mirka. Dcera, narozená r. 1848, umírá. Dcera narozená r. 1951 se dožije dospělosti a založí rodinu.

František žije v Hradci Králové, kde r. 1979 také zemře.

Životní osudy Františka v dospělosti tedy jakž takž známe. Ale jaké bylo jeho dětství? A kdo byla jeho matka a co se s ní stalo?

Rodinné legendy praví, že byl z Vídně dán na vychování do obce Zálesí-Slavíkov na Vysočině. Prý tam měl domovské právo. Nu, možná ano, ale při pátrání v matrice se zde v inkriminované době, tj. v letech 1870 až 1875, žádná Františka Nováková nenarodila.

Potom prý byl dán do učení na pekaře ke svému strýci do Jindřichova Hradce. Tolik rodinné anály. A co teď s tím? Hledat Nováka v Jindřichově Hradci, to bude jako hledat jehlu v kupce sena. Ale dobře, hledáme pekaře Nováka. Těch tu snad tolik nebude. Do učení mohl jít František ve svých asi 14 letech, tedy kolem roku 1920. V roce 1921 proběhlo sčítání lidu. A v Jindřichově Hradci v Klášterecké ulici mají dům, který se jmenuje "U Nováků". Byla tu prý pekárna. Risk je prý zisk. Zkusila jsem tedy jít touto cestou. A ejhle! Sčítání lidu přineslo nějaké informace. V domě 75/II tehdy opravdu žil pekař František Novák s rodinou. Sčítací arch uváděl několik informací:

František Novák, mistr pekařský, se narodil 11.10.1875 v obci Habry na Vysočině. V Jindřichově Hradci pobýval od r. 1907. Jeho manželka Ludmila se narodila 16.9.1872 prý pocházela z Neumětel. V Jindřichově Hradci pobývala od r. 1900. Moment? Manželé a různě dlouhá doba pobytu? To bude nějaké divné! Na sčítacím archu byli dále uvedeni synové Václav, narozený 28.9.1902, pekařský tovaryš, s domovským právem v obci Modletín na Vysočině, a František, narozený 10.2.1908, student gymnázia. Moudrá jsem z toho nebyla. Navíc, po učni Františku Novákovi, narozeném r. 1905 ve Vídni, ani stopy.

Vše se nám to motá v kraji kolem Chotěboře, ale v nějakých moc širokých kruzích. Dobře, zkusme nejprve ještě sčítací archy let 1910 a 1900, když už jsou k dispozici.

Trochu už vím, že se sčítacím archům nemá stoprocentně věřit. S rokem 1910 je to skoro hra - Najdi co nejvíc rozdílů. Jako nejdůležitější informace se jeví, že dům čp. 75/II patří Ludmile Novákové. Kapku neobvyklé, že? Mistr pekař František se podle údajů sčítání 1910 narodil v Habrech r. 1875, ale prý 4. října. Ludmila pro změnu 12. července 1872. Vyberte si. Ale přibližně ta data asi sedět budou. Ve společné domácnosti pekařského mistra pak žijí nevlastní synové Alois, narozený 7.3.1901, který má domovské právo ve Slavíkově, Václav, narozený 23.9.1902, s domovským právem tamtéž a vlastní syn František, narozený 9.2.1908. To by ukazovalo na to, že si František Novák vzal Ludmilu někdy v r. 1907 a její děti adoptoval. Ale jak do toho zapadá ten Slavíkov? Náš pekařský mistr se přece narodil v Habrech. Ale radši si to půjdu ověřit. Jen rychle mrknu na sčítání lidu z r. 1900. Nic, žádní Nováci tu nejsou, v domě 75/II byla holičská oficírna.

Dobře, půjdeme se tedy podívat nejprve na to, zda se nějaký František Novák vůbec v Habrech narodil. Nováci se nějak překvapivě v matrikách rádi schovávají. Kupodivu se mistra pekařského podařilo najít, sice s maličko jiným datem, ale je to on. V Habrech čp. 186 se manželům Josefu Novákovi, který se živil jako truhlář a jehož rodiče byli Vít Novák a Thekla příjmením snad Klamová, a Marii, dceři Františka Pokorného a Františky Krajíčkové, narodil 1. října 1875 syn František Josef. Tečka. Pro jistotu jsem prolistovala matriku, zda František neměl náhodou sestru Františku. Neměl. Františka Nováková jako by nechtěla být odhalena.

Tak hupky dupky zpět do Jindřichova Hradce, podívat se na křestní záznam toho vlastního syna. Třeba se mi zde rozsvítí. Po krátké chvíli (ještě, že je Jindřichův Hradec opravdu dobře zdigitalizován) se dozvím, že František Josef Novák (jméno očividně dostal po tatínkovi) se narodil 10.2.1908 manželům Františku Novákovi a Ludmile Tomášková z Neumětel. Nové informace se týkají hlavně Ludmilina původu. Poznamenávám si je, ale zatím je nepotřebuji. Pečlivý farář však na okraj listu připojil tři data. Narození otce, souhlasí, narození matky Ludmily - 13.7.1871, je jiné, z nějakého důvodu vedle mladšího manžela trochu ubírala z věku. Poslední a důležité datum se týká jejich sňatku: 1.10.1907. Hádala jsem tedy dobře. Poslední poznámka pak udává, že se tento právě křtěný František oženil 13.11.1932 s Boženou Šiplovou z Kunžaku. Jeho potomci budou v Jindřichově Hradci žít patrně dodnes.

Vypadá to tedy, že se již blíží strhující finále. Honem, honem, listuji záznamy sňatků. A tady přijde obrovské překvapení! Matriční záznam suše konstatuje, že 1. října 1907 vstoupil do stavu manželského František Novák, narozený ve vesnici Habry čp. 17, svobodný (všechny náležitosti souhlasí) s Ludmilou Tomáškovou (všechny náležitosti souhlasí), vdovou po pekaři Aloisi Novákovi z Jindřichova Hradce 205/II! František tedy Aloise a Václava neadoptoval. Měli stejné příjmení. Nakolik však byli příbuzní? To bude další část pátrání.

Podívejme se tedy teď pro úplnost na Aloise Nováka, také pekaře. Alois zemřel v r. 1904. To naštěstí odhaluje poznámka u oddacího protokolu Františka a Ludmily. Podíváme se tedy na úmrtní matriční záznam. Je vedený velice pečlivě. Na to, že úmrtní oznámení bývají obvykle hodně kusá, je tento přímo fontánou informací. Dozvíme se tedy, že pekař Alois Novák, bydlištěm Jindřichův Hradec 205/II, zemřel 11. listopadu 1904 náhle, a tudíž nezaopatřen svátostmi, na srdeční vadu. Tento Alois byl synem Vincence a Antonie Novákových. Antonie pocházela z Modletína a za svobodna se jmenovala Vosenská. Alois se narodil 23.4.1870, s Ludmilou byl oddán 1.8.1899. Ověřuji si, že jeho synové Alois a Václav se v Jindřichově Hradci nenarodili. Vztah ke Slavíkovu, kam vedou stopy našeho Františka Nováka, bude mít tedy nejspíše Alois.

Je tedy čas jít se podívat do matrik obcí Slavíkov-Zálesí a Modletín na chotěbořsku. To není žádný med, z mnoha matričních knih, které by teoreticky měly existovat, jsou dostupné jen některé. Ale Aloise jsem s to spolehlivě identifikovat.
Narodil se 23.4.1870 v Modletíně čp. 10 Vincenci Novákovi, synu již zesnulého Josefa Nováka ze Zálesí čp. 1, a Antonii, dceři Jana Vosenského. A co víc, Alois měl nejméně dva sourozence. V témž domě se již roku 1867 narodil Bohumil a v čp. 5 1876 František, o němž je poznamenáno, že zemřel r. 1880 v Habrech. Všichni stejným rodičům, jak jinak. Rodina tedy migrovala po chotěbořsku. A někde na cestách se patrně narodila i dcera Františka. Nevím zatím sice, kde, ale vím, že ano. Jak?

Ten poslední trumf si schovávám přirozeně na konec. V databázi pohřbů v USA totiž existuje záznam, že 20. února 1968 byla na hřbitově Resurrection (tj. Vzkříšení) v Illinois, pohřbena Františka Nováková, zesnulá 18. února 1968 ve věku 94 let, svobodná, bílá hospodyně, pocházející z neznámého místa v Čechách, dcera Vincenta Nováka a Antonie Vosenské. Tato Františka musela být sestrou pekaře Aloise. V tom případě by se František Novák učil pekařem u svého nevlastního strýce. Zda je mezi Aloisem a Františkem z Habrů nějaký stupeň příbuzenství, ukáže čas. Tato Františka byla s téměř absolutní jistotou matkou Františka Nováka, protože jediné, co se o ní vědělo a co také souhlasilo, bylo ono datum narození.