Duben 2017

Paradox Platónovy jeskyně

21. dubna 2017 v 19:35 | Darina |  Vážně
V pohádce Byl jednou jeden král si král v jedné scéně povídá s portrétem zesnulé manželky. Jeden známý český psycholog touto scénou ilustruje teorii, že si vlastně povídá s jakousi reprezentací své ženy, kterou si v sobě vytvořil a nosí.
Mám kamarádku. Vlastně nemám. Nevadí mi, že jsme se drahně let neviděly. Jí vadí mnoho věcí. Mně jedna jediná. Míjíme se. Není schopna naslouchat. Dlouho již tedy nevedeme dialog. Do jejího monologu se nevejdu. Povídá si s mou mentální reprezentací. Když na něco nezareaguji, je to špatně. Když reaguji, je to také špatně, protože nereaguji tak, jak si představuje a jak si přehrála s mou mentální reprezentací.

Starý Platón ve svém podobenství o jeskyni předpokládal, že stínové divadlo s námi hrají jiní. Nebo osud. Nepředpokládal, že bychom my, lidé, sami s chutí sami pro sebe hráli stínové divadlo. Třeba jen proto, že je to snazší, než čelit jinakosti druhých. Naslouchat. Komunikovat.

Možná to nedělá jen moje rádoby kamarádka. Možná to někde, někomu dělám i já. Ji z Platónovy jeskyně vytáhnout nedokážu. Pokud jde o mne - je to jen otázkou mého rozhodnutí.

Učíme se diskriminačky

21. dubna 2017 v 18:41 | Darina |  Srdce mušketýra
Včera byl na druhém konci vodítka velký chlupatý andílek. Dnes velký chlupatý zlobič. I když, vše je relativní. A protože i přes arktické noci jsou brzká odpoledne teplounká, bylo by škoda sedět doma.

Po včerejšku lehce unavený mušketýr (panička říkala, že na ni poprvé zamžoural v půl deváté ráno a to ještě nerad), měl sice radost, že jdeme ven, ale hned na rohu reagoval velice podrážděně na rozježeného Edu. Nic se nestalo, jen na sebe kluci machrovali s obvyklým zvukovým doprovodem. Celkem legrační bylo, že jsme jako psovodi reagovali úplně stejně, poodešli jsme, každý jsme si posadili svého psa a počkali na uklidnění. Pro mne to byl signál, že dnes musím být kapku víc ve střehu a předvídat.

Předvídavost se vyplatila, nedělo se nic nepatřičného, jen jednou si Portos odšpacíroval zamachrovat dokonce na tři psy na ráz. Ale ten očichávaný se mu ihned podřídil a ostatní ho ignorovali. Vysloužil si tím daleko méně volnosti a daleko víc cviků na poslušnost. Chtěl-li svůj (pardon, můj, on ho má jen propůjčený) míč, musel opravdu hodně makat. Na alotria mu tak nezbyl čas ani pozornost.

V parku jsme dnes poprvé zkusili diskriminačky. Variantu zavazadla. Jo, že nevíte, co to je? Tohle slangové slovo si noseworkáři půjčili z angličtiny, kde discrimination znamená původně rozlišování. Princip hry je jednoduchý - označ předmět, kde je schovaná skořice! Měla jsem svůj batoh a mikinu. Hodila jsem je tedy na zem a do záhybu mikiny schovala skořici. Čekala jsem, co Portos na to. Oba předměty měly můj pach. Lišily se právě jen tou skořicí. Čekala jsem, že o ně nebude jevit zájem a že bude hledat všude jinde. Že ho to tedy možná budu muset učit s mezikrokem na vodítku. Ale pochopil to napoprvé! Dokonce na volno. Běžel si čichnout k batohu, pak k mikině a už zalehl. Šikulka je to!

Po chvíli jsme to zkusili znovu, tentokrát se skořice přestěhovala na zip batohu. Portík nezaváhal. Krásně zalehl čumákem směrem ke skořici, byť trochu dál od batohu, než by bylo žádoucí. Ale bylo to učení, kritéria jsou tedy rozvolněná. Sklidil velikou odměnu a pochvalu.

Napotřetí jsme se vrátili k lehčímu úkolu, najít skořici volně pohozenou v trávě. Portík si proběhl území dobře 100 čtverečních metrů a na počátku hledal daleko od skořice. Pomohlo mu, že jsem se ve vymezeném prostoru nějak pohybovala, i když jsem měla jen přibližnou představu, kam jsem vzorek zahodila. Bylo zajímavé pozorovat, jak nasál pach a jak potom dohledává přesné místečko. Bylo zrovna bezvětří a podle toho, co mušketýr předváděl, se pach šířil jako malý kužel. Portos se za ním otáčel do spirály, až měl konečně zdroj! Nádherná práce. Tentokrát jsem litovala, že nemám videokameru. Tenhle zákrok by stál za to!

Na terénech typu N a U už musíme jen sbírat zkušenosti a ztěžovat úkryty. Na diskriminačkách budeme pomalu přidávat zavazadla a květináče. Teprve pak zkusíme ruce. I když věřím, že teď už to bude mušketýr chápat rychle.
Pak už jsme si jenom "hráli". To znamená pilovali k dokonalosti další a další cviky. A zkusili i sed na dálku. Portos už pochopil, co po něm chci, na vzdálenost nějakých 10 metrů. Sice na vodítku (tenhle závisláček se jen tak odložit na volno zatím nedá), ale pěkně.

Cestou domů přišla ještě nečekaná odměna. Potkali jsme poprvé po zimě Frídu. Zmohutněla, ale protože jsou s Portíkem kámoši, pořádně se vzájemně prohnali po louce. Domů pak capkal krásně unavený pes. A abych řekla pravdu, i mně je krásně unaveně. Budu se tedy teď večer věnovat specifické kynologické disciplíně - gaučingu.

Jarní

20. dubna 2017 v 18:44 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac, dvounožci!

Po delší době pro mne dnes přišla trenérka. Poznám ji už podle klapnutí výtahu. O tom, co se děje na podestě před bytem, mám docela slušný přehled. Stačí mi k tomu nos a trochu našpicovat uši. Hned vím, kdo kam jde a co nese. Takže mne čeká určitě venčení! Hurá, to bude adrenalin!

Trenérku jsem vítal poctivě, ale ne divoce, byl jsem kapku rozleželý po poledním zdřímnutí. A protože jsme nějak delší dobu nebyli venku, umínil jsem si, že dnes nebudu vyvádět žádná alotria. Začínám být dospělý a chci si to venčení dnes opravdu užít.

Cestou do parku jsem sice šlapal před trenérkou a příležitostně očichával pes-emesky, ale na pevném vodítku netahám. Nevyplácí se to. Okamžitě se objeví protitah a vodítko se zkrátí. Případně se zastavíme a adié, cíli mého snažení! To na flexině s paničkou je to jiná. Ale trenérku zkrátka neukecám. Vzorně jsem tedy došel do parku a vzorně se posadil. Ozvalo se cvaknutí karabinky a prý že mám volno. Místo pelášení po louce jsem předvedl tanec u nohy, kterým jsem říkal: Já vím, že máš v kapse míček! Tak na něj, prosím, nezapomeň a vytáhni ho! Víc si netroufnu, pokus strčit čenich do kapsy nebo do batohu by končil výchovným zvukem, že to není dobrý nápad, nebo pak ostřejším ne! A já chci dnes být vzorný pes. Ale ten míček chci! Aha, když nevím, co dělat, platí sedni. Zkusil jsem to. Jo, to je ono! Začali jsme si tedy hrát. Před každým hozením míčku musím splnit nějaký úkol. A protože už umím hodně věcí, musím dávat pozor, co zrovna přijde. Je to tak napínavé! Několik cviků rychle za sebou. Leh se pokouším trochu ošidit, ale trenérka si počká, až zalehnu pořádně. Ten sedo-leh zkrátka nebere jako splněný úkol. Prima, zaznělo oki a já mohu vyrazit za dalším hozeným míčem.

Pomalu se přesouváme k hornímu konci louky. Na lavičce sedí dva výrazně vonící muži. Necítím žádné mýdlo, ale hodně potu a alkohol. U nohou jim spí dva psi. Tedy smečka. Ale nemusím to řešit. Tak nějak se stalo, že jsme je úplně přirozeně obešli. Já běžel za aportem a mezitím se trenérka přesunula tak, že nedošlo k žádnému kontaktu. Nepřiblížili jsme se ani na tu seznamovací vzdálenost. Pustil jsem to z hlavy. Trenérka by mi určitě vysvětlila, že problém nebyl v tom, že by nebyli v pohodě, ale v tom, že asi nechodí k doktorovi. To já tam chodím moc rád. Doktor je kamarád. Vždycky se tam něco zajímavého děje a skoro zadarmo dostanu vždycky něco dobrého. To, že mne u něj občas něco štípne, neřeším, mám prý práh bolesti hodně vysoko. Dostávám od něj takové zvláštní pamlsky, co mi je pak panička většinou dává se sýrem. A protože je dostávám jen tam, tak to musí být také něco super.

Pomocí střídání úkolů a aportů jsme se rychle přesunuli až k dětskému hřišti a dál do parku na pláni. U hospody přeskakuji za aportem zídku. Už to umím a dokonce to dokážu dělat velice elegantně. Pak jdeme čuchat. Dnes se soustředím a první vzorek najdu skoro hned. Dám si záležet na tom, abych ho krásně zalehl. Abych ležel u vzorku a ne někde na půli cesty. Jo, to bylo ono! Tohle se po mně chce. Radost, pochvala, odměna a míček hozený dokonce víckrát, než kolik mám tlapek. Povedlo se. Hned mám lepší motivaci k dalšímu pokusu. Ten je těžší, protože vzorek leží těsně vedle hodně moc frekventované cesty. Je tu spousta pachů pejsků i lidí a rozeznat tu ten jeden dá kapku čuchání. Ale najdu během minuty, vzorně zalehnu. Stejně se ale ozve doplňující ukaž! To už vím, že musím mávnout čenichem ke vzorku. Opět pochvala. Jsem prý šikovnýýýý! A dokonce i super a frajer! Jsem na sebe ohromně pyšný, jak mi to jde. A mohu se pak pořádně prolítnout za hozeným míčem.

Pro zpestření mi pak trenérka schová míč. Sice koukám, ale jde tak klikatě, že se pak musím na její stopu, kterou obešla terén, kde míč může být, dost soustředit. Na první oběh míč nenajdu, prý jsem kapku zbrklý. Ale spíš se jen seznamuji s prostředím, jak co voní a odkud. Občas si potřebuji pach nabrat z různých stran. Trenérka sleduje, jak procuji. U míče mi už nikdy nepomáhá, protože ví, že najít předmět se svým pachem dokážu i po delší době. Ví taky, že jsem vytrvalý a nevzdám se, dokud úkol nesplním. Hledání míčku je pro mne už vlastně relax, něco, čím jsem si jistý.

Hrajeme si pak ještě chvíli všelijak. Když potom ale obíhám jeden strom, praští mne do čumáku vůně. Hele, tady někde musí být skořice! Ale nepřišel povel. Je to test? Ta skořice musí být tady kolem toho stromu. Ten pach jde odněkud seshora. Trenérka nic. Kouká, co dělám. Točím se kolem stromu. Vtom přibíhá zvědavá fenka ohaře. Sice pracuji, ale protože je to holka, neřeším ji, jen ji ignoruji a snažím se přijít na to, kde ta skořice roste. Pak přijde pomoc. Trenérka mne navede okolo stromu. Ten pach leze po kmeni dolů trochu divně, jasně, záleží odkud a kam fouká. Ale mám novou zkušenost a pak už dokážu udělat i ono ukaž! Odměna. Aha, takže to byl test. Prý jsem moc a moc šikovný.

Tím pro dnešek s čucháním končíme, cestou zpět už si jen hrajeme a opakujeme staré cviky a triky. V jednu chvíli procházíme kolem skupinky hodně hlučných kluků, ale trenérka nic, tak je neřeším. Potom potkáváme něco, co dělá rámus jako skejťák, ale nevypadá to jako skejťák. Poznámka pro mne: když je skejťák člověčí mládě, může na tom rachotícím prkně i sedět. Taky je ho neřeším. Dělá jen rambajs, ale je neškodný.

Poslední, co zkoušíme, je cvičit na dálku. Povel sedni už chápu, u lehni váhám, leží se přece vždycky těsně u trenérky. Říká, že budeme pilovat nejdřív ten sed, abych ho prý dokázal udělat i na velkou dálku. Pak se asi budu muset naučit i leh. Ale zatím to nechápu.

Byla to hodně intenzivní hodinka. Když se vracíme domů, vychlemtám nejprve misku vody a pak už se mi klíží oči. Jsem docela unavený. Tak budeme dělat cvik odpočíváme, ano?


Portos

Velikonoční ne-venčení

17. dubna 2017 v 21:20 | Darina |  Srdce mušketýra
Vydala jsem se tentokrát za Portosem domů, venku lilo jako z konve, pravé aprílové počasí. Mušketýr mne vítal, jak dávno ztracenou a znovu nalezenou, s dychtivým očekáváním, co vše se bude dít.

Dělo se. I v omezeném prostoru bytu se dalo trochu trénovat. Zkusili jsme trochu vypilovat trik ukliď, ale spíš než ten, jsme se naučili věci rozházet. Tedy vyndávat postupně z košíku. To pochopil raz dva a košík s hračkami vykrámoval na druhý pokus dočista dočista. Uklízení budeme muset trénovat jen s jednou hračkou, Portíka zatím příliš fascinuje ta možnost hrát si s tolika věcmi, že z toho až ztuhne. K vykrámování věcí si postupně přidáme povel a půlku triku budeme umět.

Pak jsme maličko trénovali pozici popros. I to se asi třikrát povedlo. Zopakovali jsme si i trik s házením piškotu z čenichu. Z toho Portík tak nadšený není, zatím umí piškoty házet, ale nikoli chytat. A také se mu úplně nelíbí úchop za tlamu, když je potřeba piškotek umístit. Ale snáší to statečně a drží.

Aby si odpočinul a abychom využili prostředí bytu, schovala jsem postupně tři skořičky. Hned pochopil, o co se jedná a šel hledat docela nadšeně. A skutečně také našel. Dokonce i tu pod polštářem na pohovce. Budeme moci začít se složitějšími úkryty.

V mezičase se mušketýr věnoval umravňování kocoura, s kterým sdílí domácnost. V jeho psí hlavě je to jasné. Kocour je na hierarchickém žebříčku domácí smečky hluboko pod ním. Jenže… kocour právě toto odmítá pochopit. Pokud chce posilovat svou pozici u lidí, pohybuje se natolik vysoko, aby na něj pes nedosáhl. Pokud se psí maso octne v misce, kterou si kocour nárokuje, protestuje poměrně hlasitým jekotem. Pokud je pes zaměstnán jinde, kocour se vrhá mazlivě do náruče paničky a vyžaduje její přízeň.

Portík nemá rád, když se kocour motá kolem jeho misky. Dokonce sem tam preventivně zavrčí. A když zpozoruje, že se někdo věnuje kocourovi, ihned se přijde přihlásit o své práva. Dnes ovšem objevil, že aspoň u mne mu to funguje obdobně jako s cizími psy. Pokud mne nechá pohladit kocoura a dělá při tom na mne kuk, bude odměna. Zkusili jsme to dvakrát a pak už můj zájem o kocoura neřešil. Věděl, že mu zachovám přízeň. Dokonce neřešil ani to, když se kocour vydal prozkoumat moji kapsičku s pamlsky. Byl si jist, že tohle je kapsička pro mušketýří odměny a že kocour z ní proti mé vůli nevydoluje ani granulku. Nevydoloval. Sice mi při svém marném snažení namočil ocásek nechtě do hrnku s čajem, ale k dobrotám se nedostal. Dokázali jsme se však domluvit, které doteky má rád a které nikoli, jak dává najevo, když o pohlazení stojí a kdy chce mít klídek.

V závěru tréninku jsme se pokusili odbourat jeden dynamický stereotyp. Panička i babička mu občas házejí míček z kuchyně do předsíně. A mušketýr již předjímá věci budoucí. Všimla jsem si, že po odevzdání míčku peláší do předsíně. Smůla! Se mnou to měl těžší. Míček se choval jinak. Občas se kutálel opačným směrem, občas mi "spadl" z klína - a Portík sebou musel pořádně mrsknout, aby ho chytil ještě ve vzduchu. Protože chytit míč na zemi umí přece každý. Ale chytit míč v letu - to je ono!


Po dvou hodinkách ani ne tak intenzivní péče (stihla jsem při tom ještě klábosit s jeho paničkou a dělat asi dalších 5 jiných věcí) byl výsledkem krásně unavený pes. Cíle tedy bylo i protentokrát dosaženo.

Nevlastní pradědové: Kdo byl Jan Vopršálek?

14. dubna 2017 v 9:19 | Darina |  FEIK
Osoba Jana Vopršálka je daleko tvrdším genealogickým oříškem. Ze sčítání lidu r. 1921 se o něm dozvídáme pouze to, že byl hajným a že se narodil v Bílé Třemešné r. 1859. Ale… nikdo takový se tehdy v Třemešné nenarodil.

Bylo tedy třeba sáhnout někam jinam. Po určitých peripetiích se mi podařilo získat oddací list Františky Šubrové, roz. Fejkové a Jana Vopršálka. Ten naopak informacemi přímo přetéká. Ale…

Dobře, začněme tím, co příslušný dokument tvrdí:

…žení se Vopršálek Jan, řezník, bydlící v Bílé Třemešné 164, vdovec po zemřelé Kristině Vejnarové, nemanželský syn Marie, dcery tesaře Josefa Vopršálka z Bílé Třemešné 20 a jeho manželky Kateřiny Dufkové z Dehtova 17. Narodil se 25.5.1859 v Bílé Třemešné 2, následuje odkaz na matriku a číslo folia.
Zdánlivě vše křišťálově jasné. Ale…

Pokud se jedná o řezníka Vopršálka, tak ten v matrikách skutečně figuruje. Spolu s manželkou Kristinou Vejnarovou je otcem 7 dětí. Tento Jan Vopršálek se měl oženit 14.1.1884 (alternativním datem je 16. leden, k tomuto oddacímu listu jsem se zatím nedostala). Nicméně jsou k dispozici křestní a úmrtní záznamy dětí. Narodily se jim tedy:
  • Josef (1884)
  • Marie (1885-1886) - umírá na psotník, což bylo, jak uvidíme, v této linii časté postižení
  • Jaroslav (1888) - příčinou úmrtí je opět psotník
  • Vilém (1889-1891) - správně, umírá na psotník
  • Anna (1892-1893) - ze smutné statistiky vybočuje příčina úmrtí: katar střev
  • Emilie (1896-1897) - umírá jako maličká, prý na vodnatelnost mozku
  • Jan (1900)
U pozdějších křestních záznamů pečlivý pan farář připisoval data narození a oddavek rodičů. Není divu, mezi všemi těmi Vejnary, Jarolímky, Brdičky a jinými častými příjmeními byl mohl nastat kapku chaos. Odsud se dovídáme, že se Jan Vopršálek narodil 3. ledna 1860.

Dobře, tak spěchám listovat matrikou narozených let 1858 až 1861. Beru to důkladně. Ale nic. V Třemešné v tu dobu ani jeden Vopršálek. Ani v květnu, ani v lednu. Nikde. Nic.

Zkusím to tedy jinak. Na oddacím listě je odkaz na matriční záznam. Ano, na příslušném místě matriky je opravdu zapsáno nemanželské dítě Marie Vopršálkové, dcery Josefa Vopršálka z Bílé Třemešné 20 a jeho manželky Kateřiny. Ovšem tímto dítětem je dcera Marie! Narodila se 17.6.1858 a zemřela 4.7.1858 na psotník. Že by si pan farář spletl Jeníčka s Mařenku, je velmi nepravděpodobné. Že by přehlédl, že mu přinesli dvojčata, to je také nepravděpodobné. Tak kde a kdy se Jan Vopršálek, který má v kolonce rodičů uvedenou Marii, dceru Josefa z čp. 20, narodil? Existovat musel. Pokřtěn být také musel, v době, kdy se narodil, existovaly pouze církevní matriky.

Zkusme tedy jít po stopách Marie Vopršálkové, která měla nejméně 2 nemanželské děti. O dceři Marii již víme. Hledala jsem tedy dál. Zjistila jsem, že Marie Vopršálková nemanželskými dětmi přímo oplývala. Další dítě, které z matriky vykouklo, je syn Josef, narozený 25.8.1854. Převracím listy stále vpřed a nacházím dalšího syna, Františka, narozeného 28.5.1847. Měli bychom tu tedy květen, ale nesouhlasí den, ani jméno. Listuji ještě více dopředu a nacházím ještě dceru Barboru, narozenou 9.11.1842. Nikde žádný Jan. Podle dat narozených dětí, se Marie Vopršálková musela narodit někde kolem roku 1820. V době předpokládaného narození Jana musela být tedy na hranici produktivního věku, mělo by jí být nejméně 40 let.

Dobře, zkusme najít Marii Vopršálkovou. Existovala? Ano. V Bílé Třemešné čp. 20 opravdu žil po r. 1808 Josef Vopršálek s manželkou Kateřinou, rozenou Dufkovou, z Dehtova. Prokazatelně měli 3 děti: syny Jana (*1808) a Josef (*1810) a dceru Marii (*1816). To tedy bude hledaná Marie. Dobře, v době předpokládaného narození Jana jí bylo 44 let. Statisticky pravděpodobnější by byl spíše rokem Janova narození to starší datum. Ale nevíme. Bude třeba pokusit se najít, kdy a kde Marie zemřela. A podívat se po okolí, kdeže se to Jan Vopršálek mohl narodit. Patrně ani on sám to nevěděl přesně.

Nevlastní pradědové: Kdo byl Jan Šubr?

14. dubna 2017 v 8:19 | Darina |  FEIK
Jedna genealogické hádanka je vyřešena, posunula jsem se co do znalosti osudů prababičky Františky Fejkové - Šubrové - Vopršálkové. Další hádanka se vynořila. Kdo vlastně byli moji nevlastní pradědové?

Dopátrat se osudů Jana Šubra bylo celkem jednoduché. Jednalo se o mladého vdovce z Novoles (dnes Nové Lesy), dělníka. Podařilo se mi zrekonstruovat jeho rodové kořeny k osobě jeho pra-praděda. Tento Jan Šubr měl pocházet z Vidoně, malé vesnice mezi Miletínem a Lázněmi Bělohrad. Janovou manželkou byla Karolína. Toto tehdy asi ne právě časté křestní jméno by mohlo pomoci při dohledávání dalších členů rodiny.

Jisté je, že tento Jan měl syna Václava, který se oženil s Annou, příjmením snad Velímskou (uvidíme, co napoví originální matrika, zápisy pozdějších let jsou prapodivné a rukopis faráře takřka nečitelný). Svatba musela proběhnout před r. 1830. Z potomků se mi podařilo najít zatím tři děti: dceru Marii (*1830) a syny Jana (*1840) a Františka (*1844). Ti všichni se narodili v Třemešné. Vzhledem k časovému rozestupu mezi Marií a Janem lze ale čekat, že se rodina pohybovala ještě někde jinde. Tam se mohly narodit další děti. Marie se narodila v čp. 19, dožila se dospělosti a provdala se za Antonína Jarolímka z Lipnice. Osudy Františka se vypátrat nepodařilo. Jan se narodil v čp. 30 a zůstává zde jako hospodář. Napovídá to tedy, že byl patrně nejstarším synem. Žení se r. 1863 s Marií Peterovou z Dehtova a narodí se jim 6 potomků, z nichž náš Jan Šubr, tedy jeden z nevlastních pradědů, byl nejmladší. Shrňme si tedy tyto Šubry:
  • Emanuel (1864) - zemřel jako miminko na záškrt
  • Anna (1866)
  • František (1868) - dědí hospodářství v čp. 30, žení se r. 1898 s Annou Horníkovou z Bílé Třemešné a narodí se mu nejméně 9 potomků
  • Marie (1871) se dožila dospělosti a provdala se za Adolfa Kmínka z Bílé Třemešné
  • Filoména (1874) - další osudy neznámé
  • Jan (1876-1911) - nevlastní pradědeček
Jan se na konci r. 1901 oženil poněkud urychleně s Annou Šmídovou z Třemešné, v únoru 1902 se jim narodí syn Jan, který ovšem není životaschopný. Umírá téměř okamžitě po narození, je v nouzi křtěn porodní bábou. Anna umírá na tuberkulózu o půl roku později, v červenci 1902. O rok později se Jan Šubr žení s Františkou Fejkovou, která začíná provozovat řemeslo porodní báby. Toto manželství je bezdětné, díky porodům, kterým Františka asistovala, lze zrekonstruovat, že Šubrovi bydleli v Třemešné čp. 170. Tam také Jan r. 1911 umírá. Opět na tuberkulózu. Tím jsou tedy osudy tohoto nevlastního praděda uzavřeny.