Březen 2017

Konflikty a radosti

27. března 2017 v 18:00 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýr oslavil polo-narozeniny, bylo mu již 18 měsíců. Dostal nádherný nový obojek s vyšitým jménem a telefonem, který mu ohromně sluší. Ale 18 měsíců je i vážný věk, pejsek dospívá a s koncem psí puberty se přivalily starosti.

Spouštěcím mechanismem byl jeden ne zcela vychytaný kontakt s fenkou zhruba stejné velikosti. Její panička tvrdila, že je to dobračka. Což o to, Portík má rád všechny holky a je gentleman, proto jí, jako obvykle, přenechal svůj míček. Ale její pohled na hru byl jiný. To, že mu ho sebrala, ho ještě nesebralo. Ale sebralo ho to, když signalizoval po psím způsobu - je to moje, vrať mi to - a ona místo vrácení na něj zavrčela a náznakově vyjela. To je v pohodě, nic neudělá, informovala mne její panička. Nu, přesto jsem ji požádala, aby nám vrátili míček, tedy, aby ho sebrala své fence a dala mně. Podcenila jsem jen jednu maličkost, nechala jsem mušketýra na volno. A milá fenka vyjela i na svou paničku. A protože to bylo směrem k nám (s kamarádkou jsme stáli až za ní), ruply mušketýří nervy a vrhl se po té drzé psí holce a začal ji vychovávat. Bylo to natvrdo, s patřičně naježenou srstí a hlasitými zvukovými efekty. Cizí panička mezi ně zručně hodila vodítko, uvědomila jsem si, že v tom má asi jisté zkušenosti a že jsem jejímu povídání neměla věřit. Pesani se naštěstí jen oslintali a po prohlídce jsem nezjistila žádnou újmu. Vypadalo to, že ani psychickou.

Jenže… jste-li v kontaktu se psem výzkumníkem, který se rychle učí, učí se rychle i to špatné. Následující týden tedy mušketýr zkoušel. Zkoušel to převážně na paničce, protože měl jednak utkvělou představu, že přece musí svou paničku chránit a že musí také chránit své míčky a házedla. Suma sumárum, další dvě rvačky. Pokaždé se psy. Mezi tím něco machrovacího vrčení.

To už začínalo být vážné. Portík naučené chování posiluje celkem rychle a tady se mu rvačky z jeho pohledu ve všech případech vyplatily. Vždy zachoval míček i paničku bez úhony. Nikdy nevíme, co straší ve psí hlavě. Hrozba, na niž pes reaguje, může být jen v jeho představách, strašidlo.

Bylo tedy třeba udělat nějaké změny. Panička byla instruována, co dělat a pokud jde o mne, vrátili jsme se důsledně k pojetí, že míček je můj, nikoli mušketýrův, jemu je propůjčen jen za odměnu. Pokud jde o mne, skončily čas, kdy si s míčkem v tlamě lítal po celé Letné. Teď je míček u mne v kapse. Pokud náhodou odpočívám a sednu na lavičku, může Portík, pokud má volno, pozdravit jiného psa za předpokladu, že míč zůstane pod lavičkou. To pochopil velmi rychle, protože má jistotu, že jinému psovi míč nedám. Dokonce ví i to, že jinému psovi nedám pamlsky, takže neřeší ani ty rozverníky, kteří u mne v zápalu boje o něco loudí. Psy, s nimiž by potenciálně hrozil konflikt, buď s dostatečným předstihem obejdeme, aby si mušketýr vůbec neuvědomil, že je to schválně, nebo děláme kuk. Tuhle jsme to dokonce zkusili tak, že jsem nechala mušketýra vyskočit na lavičku a dělat kuk z výšky. To se mu moc líbilo, protože byl v klidu a zároveň měl dostatečnou kontrolu nad celým prostorem okolo.

Zkoušíme začít i s povely na dálku, ale to moc nejde. Portos je závisláček a než by udělal sedni nebo lehni na dálku (pokud není uvázaný), tak trpí pověrou, že musí napřed přiběhnout. Ale rozhodně to nevzdáme.

Začali jsme pilovat základy několika nových triků. Učíme se dělat hají (leh na boku) - to se hodí pro některé manipulace, související s péčí. Je to také mezikrok pro válení sudů. Dále se učíme vymrštit pamlsek z psího čenichu a chytit do tlamy. Vymršťujeme už s přehledem, zatím na všechny strany. Ale jakmile pamlsek Portos jednou dvakrát chytí, bude to ono. Pak se snažíme také naučit vrtění hlavou, ale zatím vrtíme spíš celým psem. Paničce doma občas přinese míček do tašky, je tedy položen základ k triku ukliď.

V mezičase trochu čicháme, daleko líp mu jdou prostory. Zkoušeli jsme i docela obtížná místa, třeba krámeček jeho majitelky. Ten voní kde čím, jsou tam čaje, pečivo, ořechy… přesto tam skořici s přehledem našel. Zkoušeli jsme to i u mne doma. Tam se pokusil pod záminkou skořice uvelebit na pohovce (ano, skořice vážně byla schovaná pod jedním polštářkem). Ale vysvětlili jsme si velmi rychle, že v zápalu hledání se na pohovku smí, ale že to není výzva k uvelebení se tam po odměněném nálezu).


Každý den bez konfliktu s jiným psem je výhra. Neposilované chování má čas vyhasínat a ukazujeme si, že jsou jiné, snazší cesty.

Konečně prababička!

23. března 2017 v 18:14 | Darina |  FEIK
Když už jsem byla tak pěkně rozjetá v listování sčítacími archy, osvítil mne nápad. A šla jsem si zalistovat archy v Bílé Třemešné čp. 170. Zajímalo mne, co tam najdu. Prapraděd František Fejk zemřel r. 1904, očekávala jsem tu tedy někoho z jeho potomků z druhého manželství s Annou Kudrnovskou (více o tom v článku http://dbartova65.blog.cz/1402/in-principio-erat). Nikolivěk, pravda byla jiná.

Na uvedené adrese bydlely dvě rodiny, jejichž příjmení mi nic neříkala. Ale podívala jsem se blíže. Tak jsem udělala ten velký objev. Bydlel tu totiž jakýsi Jan Vopršálek, hajný, poměrně již starý pán (*1859) s ženou Františkou a malým synkem Františkem (*1914). A ejhle, Františka se narodila r. 1875 v Chotči! To přece nemohla být náhoda. Musela to být moje prababička. A tak šup do matrik, respektive do indexů (matriky nejsou dosud zpřístupněny). Překvapení to bylo velké a ještě větší. Františka Fejková se totiž provdala dvakrát. První sňatek uzavřela již roku 1903 s továrním dělníkem Janem Šubrtem z Nových Lesů. V tomto bodě tedy asi rodinná pověst nelže, Františka odešla z Filířovic asi ihned poté, co jí již nebylo potřeba, tj. když přestala kojit. Manželství s Janem Šubrtem bylo patrně bezdětné. Není jasné, zda s nimi bydlel i nejstarší syn Karel Fejk (*1899), ale Jan jej nelegitimoval, nebyl tedy patrně jeho otcem. Rodina bydlela s největší pravděpodobností v Bílé Třemešné, protože v Nových Lesích hospodařil Janův starší bratr František. Jan Šubr zemřel r. 1911 na tuberkulózu. A r. 1913 se Františka vdává znovu, za Jana Vopršálka, s nímž má syna Františka. V době sčítání lidu je již syn Karel samostatný, Bernard v Martinicích.

Nikdy se již nepodaří zjistit, zda mezi prababičkou Františkou a jejími syny vládla trpkost nebo lhostejnost. Podle toho, co Bernard uvádí do oddacího listu, se zdá, jako by vůbec netušil, kdo a kde je jeho matka. Jenže na to je lokalita Bílá Třemešná - Filířovice - Nové Lesy příliš malá. Bernard minimálně chodil do Třemešné do školy. A vesnické tamtamy vědí. Určitě se našla nějaká dobrá duše, která mu byla ochotna vylíčit celou kauzu v patřičných barvách. Vždyť právní úkon vzdání se dítěte nebyl tehdy zas tak častý. A že by se matka, aspoň na zapřenou, nepřišla občas podívat na dítě právě třeba k té škole?

Jisté je, že se Františka v zoufalé životní situaci dokázala o sebe postarat. Zda byl první sňatek z rozumu či z lásky, nelze říci. Druhý byl určitě na jistotu, vždyť Jan Vopršálek byl výrazně starší. O sebe se tedy postarala a v Bílé Třemešné patrně i dožila. Jisté je, že se tam nalézala r. 1921.


Pátrání po Karlových potomcích bude asi těžké, sto let je doba příliš živá. Podaří-li se najít i potomky Františka Vopršálka (pokud se dožil dospělosti), bude to jen příjemný bonus.

Bukovští z Martinic

22. března 2017 v 17:54 | Darina |  FEIK
Hlavní rodová linie Bukovských je poměrně snadno zmapovatelná. Bukovští žijí v Martinicích minimálně od r. 1774. Obývali čp. 20, až někdy kolem r. 1860 se linie, která mne zajímala, přesunula do čp. 78. Nejstarší syn dostával tradičně první křestní jméno Josef, které používal, Od toho roku 1774 se mi zatím podařilo shromáždit tyto údaje o Bukovských.

Zatím nejstarším doloženým předkem je Josef, který měl za manželku Kateřinu neznámého příjmení, Byl chalupníkem, nejednalo se tedy o žádného boháče. Musel se narodit nejpozději kolem r. 1750. Měl čtyři zatím doložené potomky:
  • Josef Matěj (1774)
  • Anežka (1775)
  • Terezie Kateřina Josefa (1779)
  • Anna Marie (1781)
Josef Matěj se někdy mezi roky 1795 a 1811 žení s Marií Pitrmanovou, dcerou Jana a Marie Pitrmanových z Branného. Jedná se patrně o dnešní vesnici či spíše městečka Horní či Dolní Branná. Z Martinic je to ostatně přes kopec. Ale záznam sňatku se zatím nenašel - ani v jednom z Branných, ani v Martinicích. Matriky však udávají dva syny:
  • Josef František (1812)
  • František (1815)
Postupujeme dále po linii Josefů. Tento další potomek se r. 1834 oženil poprvé s Anežkou Novotnou z Martinic čp. 26. trochu opožděně, první syn Josef Jan (1834) trochu předběhl svým narozením svatební veselí. Anežka však umírá v r. 1840 a ihned následuje (patrně z důvodu nutné péče o malé děti) druhý sňatek s Františkou Hamáčkovou z Martinic čp. 35. Josef měl celkem 7dětí:
  • Josef Jan (1834-1899) - přestěhoval se do čp. 78, zemřel na zánět ledvin
  • František (1836)
  • Jan (1838) - v matrice je poznámka, že záhy zemřel
  • Marie (1840) - možná že její narození stálo matku život)
  • Antonín (1841) - jen nejstarším potomkem Františky
  • Anna (1843)
  • Barbora Marie (1845)
Josef Jan se r. 1862 žení s Annou Jebavou, která pocházela právě z čp. 78. Z jejich potomků jsem zatím vyhledala pouze Josefa (1864). Ukázalo se, že i tento Josef byl ženat dvakrát. Poprvé se oženil r. 1892 s Marií Tichou. S ní měl 3 děti, ale dospělosti se dožila pouze Anna. R. 1901 se oženil podruhé, s vdovou Marií roz. snad Lizrovou, které figuruje na sčítacím archu z r. 1921. Shrňme si tedy Josefovy potomky:
  • Josef (1893-1906) - umírá jako šestnáctiletý na TBC, v úmrtní matrice je u něj již poznámka, že je textilním dělníkem, je však otázkou, zda vyšel školu ve 14 letech nebo dokonce dříve. Rodina tedy hmotnými statky nijak neoplývala
  • Marie (1896-1897) - zemřela na prudký zápal mozkových blan
  • Anna (1898-1980) - je matkou Zdeňka Bukovského, který snad žil ve Vrchlabí a snad měl syna Zdeňka a dceru Danu
  • František (1902) - je synem druhé ženy, Marie Lizrové

Tolik tedy o historii rodu, s nímž se v jakémsi dramatickém rodinném tabu propletly osudy předků a naše geny, ale paměť a další příběhy již společné nemáme.

Nevlastní strýc

22. března 2017 v 17:04 | Darina |  FEIK
Téměř každá rodinná historie má svá tabu. Výjimkou tedy není ani naše rodina. Vlastně… těch tabu máme docela dost. Po předcích zděděná zvídavost však žádá své. S digitalizací matričních knih se lze pustit do rozplétání gordických uzlů záhad. Tentokrát jsem se vydala po stopách nevlastního bratra mé matky.

Dědeček Bernard pocházel z Podkrkonoší. Jeho život rozhodně nebyl triviální, ale zanechal po sobě spousty bílých míst. Jednak proto, že zemřel již v červnu 1945, jednak proto, že už jeho vlastní příchod na svět byl více než komplikovaný. Ale o tom jsem psala více v dílu Dědeček Bernard (http://dbartova65.blog.cz/1306/dedecek-bernard).

Od té doby jsem pokročila i v pátrání po příbuzných jeho otce. V dědově životopise však zejí díry a rodinná historie praví, že po dědově smrti se babička dočkala nepříjemného zjištění, že je třeba vypořádat dědictví s dědovým nemanželským synem. Nakolik rodinná historie bájí, nelze již dnes ověřit. Ale nedovedu si představit, že by se dědeček ženil a toto malé tajemství si nechal pro sebe. Buď jak buď, nemanželský syn, Zdeněk Bukovský, existoval. Narodil se prý kolem roku 1925. Rodina Bukovských snad pocházela z Martinic v Krkonoších. Šlus.

První pátrání mne vedlo do krabice s rodinnými dokumenty. Našla jsem dopis z počátku 80. let minulého století, kdy se po svém nevlastním bratru pokoušela pátrat moje maminka. Dozvěděla se, že Anna Bukovská, která měla být jeho matkou, zemřela r. 1980 a že Zdeněk Bukovský žije ve Vrchlabí. Není mi však známo, že by ho někdy kontaktovala.

Další, co krabice vydala ze svých útrob, byla dědova legitimace ze Sokola, která potvrzuje, že pobýval v Martinicích zhruba asi v období 1922 až 1926. Osvítil mne nápad. V roce 1921 bylo sčítání lidu. Tak třeba… Bingo! Nápad to byl dobrý, byť poněkud pracný. Bylo třeba prolistovat se stovkami stran sčítacích arch, protože jsem neměla ani páru o tom, v jakém čísle popisném by se měli Bukovští vyskytovat. Ale nakonec jsem dosáhla úspěchu. Sčítací arch prozradil, že příslušného roku obýval Martinice čp. 78 Josef Bukovský (*1864) s manželkou Marií (*1859) a dětmi Annou (*1899) a Františkem (*1902). A jako podnájemník u nich bydlel Bernard Feik, který v Martinicích pobýval od února 1919. To už byl slušný podklad pro to, pustit se do pátrání v matrikách. Sčítací informace jsem brala trochu s rezervou, protože vím, že bývají občas pěkně zmatečné, ale v tomto případě se ukázalo, že většina z nich v sobě nese nějaké pravdivé informace. Podívala jsem se tedy nejprve na dědův pobyt v Martinicích. S největší pravděpodobností zde žil skutečně od roku 1919 asi do Vánoc roku 1924. Nepobýval zde celou tuto dobu, protože do příslušného období spadá i jeho výkon vojenské služby od října roku 1923 do podzimu 1924. Jak se do Martinic dostal, se mi zatím nepodařilo zjistit. Celá rodina Bukovských se živila tkalcováním (později asi pracovali v nějaké textilce) a děda sice v textilce pracoval také, ale vzhledem k vyššímu vzdělání patrně nikoli manuálně, ale pravděpodobně na postu, kterému bychom dnes řekli "modrý límeček".

Je také pravděpodobné, že tato rodina měla vliv na formování jeho postojů a názorů. Možná zde očekával náhradu za nepoznané rodiče (stále není jasné, co se stalo s jeho matkou Františkou a kam se vydala z Filířovic). Rozhodně v době přestupového hnutí vystoupil z církve a asi si zde vůbec odžíval svůj rebelský věk, vždyť při příchodu do Martinic mu bylo 18 let.

Jenže… Zdeněk Bukovský se měl narodit v r. 1925. Vypadá to tedy, že jeho očekávaný příchod na svět se provalil někde kolem těch Vánoc 1924. Co se stalo, těžko říct. Kdo koho svedl, také ne. Děda měl po vojně, ale Anna byla zase o 3 roky starší (ve skutečnosti se narodila 1898). Celá věc rozhodně neměla happy end. Svatba se nekonala a děda odešel na druhý konec republiky. Byl to útěk? Nebo jen obrovské zklamání?

V mém rodném městě se rozhodně do dobrodružství nepouštěl. I když, žádnou puťkou asi nebyl. Ale je faktem, že s babičkou se oženil až v r. 1930. Podotýkám, že nemusel. A patrně, jako na něj měl v Martinicích vliv Annin otec, tak v Klatovech asi dědu trochu zformoval můj praděd. Rozhodně až do té míry, že došlo k nějakému zrání a usazení. Dokonce k jakémusi návratu k víře. Později dokonce k opakovaným návratům do rodného kraje.


Zda se někdy nějak stýkal se svým synem, nevím. Svého nevlastního strýce ani jeho potomky neznám. Jediné, co mohu, je vypátrat, co o rodu Bukovských prozradí matriční záznamy.

Pravidla tréninku

3. března 2017 v 18:05 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac dvounožci,

Tak jsem vám nedávno koukal a to, co jsem viděl, mi nešlo do hlavy. Vždycky jsem si myslel, že se učí mladší od starších, méně zkušenější od zkušených. Já se základní věci naučil od mámy, ty ostatní od paničky a na vyšší dívčí, ehm, psí, mám trenérku. A představte si, co jsem viděl:

Když jsem teď nedávno trénoval staronové a nové věci, byli jsme sice na relativně klidném místě, ale vedle nás byl velký dospělý člověk. A měl s sebou lidské štěně. Nebylo to úplné mimino. Taky trénovali, ale úplně jinak. To mrně si trénovalo toho velkého člověka. Nejprve něco chtělo a tak zkusilo řev. Když dosáhlo určité intenzity, ten velký udělal, co mrně chtělo. Po chvíli se situace opakovala a mrně začlo na té úrovni řevu, na níž skončilo minule. Evidentně se nechtělo namáhat zbytečně, vzalo to tedy od té hladiny, která se osvědčila. Jo, jednal bych stejně. Také pragmaticky dělám to, co se mi vyplatí. Velký zareagoval. Mrně ho neučilo operantně (tak se většinou učím já, protože jsem šikovný), ale budovalo mu podmíněný reflex: začnu řvát, začneš kmitat. Vzhledem k tomu, že úroveň řevu byla už docela nesnesitelná, trenérka mne poodvedla, protože ví, že hlasitý řev nemám rád. Že bych to třeba chtěl řešit.

Ale to ještě nebylo všechno. Za chvíli chtěl ten velký člověk něco dělat. A místo toho, aby oznámil, že bude dělat to a ono a své štěně po tu dobu něčím zaměstnal - třeba tím, že bude sedět a tiše na něj dělat kuk (to, prosím, zvládám i já a bravurně), začal s ním diskutovat, zda může to či ono udělat. Dokonce se ho pokoušel podplácet nějakými pamlsky. Ale pamlsky se přece dávají až po vykonané práci!

Trenérka to pozorovala také a chechtala se. Pak jsme šli pryč. Ale vrtalo mi to hlavou. Protože jsem výzkumník, zkusil jsem, zda bych to také nemohl dělat takhle. Na trenérku si netroufnu, to bych hned slyšel ten zvuk, co mi jemně říká, že je to hloupý nápad. Zkusil jsem to na Zu-zu. Představoval jsem si to asi tak: já ti dám míč a ty mi ho kopneš, nebo hodíš. Fungovalo to jen jednou. Prokoukli mne. A když nabídnu míč, tak už i od Zu-zy slyším třeba lehni. Přirozeně, že rád lehnu, protože Zuza patří do mé smečky, mám ji moc rád, je s ní legrace a já vím, že pravidla platí. A za provedený cvik mne pak i ona odmění.

Když tak nad tím přemýšlím, tak člověci se asi trénovat dají. Ale jen ti hloupí. Jestli nějakého potkáte, dejte mi vědět, zkusil bych, jak moc je trénovatelný.


Pac
Porthos

Skořicové vzlety a pády

3. března 2017 v 17:40 | Darina |  Srdce mušketýra
S noseworkem jsem se seznámila před dvěma lety v létě, na psím táboře. Ač nemám svého psa, tento sport jsem si zamilovala. Na tom táboře jsem kibicovala mnoha různým lidem a jejich pejskům, což bylo fajn, protože jsem spoustu věcí odkoukala, spoustu promyslela. Pak jsem kibicovala kamarádce, která vlastní kelpií chovku Kimbilio. Od ní se toho permanentně přiučuji hodně. Shrnuto a podtrženo: jsem nadšencem pro nosework. Portík sice čenich má, ale bylo třeba ho přesvědčit, že by ho mohl začít využívat.

Když jsem zkoušela imprinting na skořici poprvé, čichl k tomu a koukl na mne otráveně pohledem: "Co já s tím? Tohle je na mne moc málo akční." A šel si po svých. Ufff. Trochu se to zlepšilo na sněhu. Pachy se tam chovaly jinak a o skořici zapíchnutou do sněhu zájem projevil. Tak honem, podchytit, pochválit, odměnit. Vypadalo to, že pochopil. Zná, že předměty, které nejsou jeho (tedy patřící paničce, nebo jinému pejskovi, nebo mně, nebo někomu úplně cizímu) nemá brát do tlamy. A tak mi u druhého opakování nabídl spontánně zalehnutí skořice. Ok, vybral si to jako značení, budeme to respektovat. Jenže… po třikrát nadějně dobře přišlo po čtvrté totální zatmění. Portík zalehával kde co - list, klacek… Ne, nedělal si ze mne legraci. Dokonce ani nešlo o to, že by nepochopil princip nové hry na drogy. Dokonce nešlo ani o to, že by ho to otravovalo, protože hledání považuje za hru a těší se. Je to daleko jednodušší. Portos není "čichač" ze své podstaty. Sama akce mu tedy dá dost námahy na soustředění a pravděpodobně i na jeho psí přemýšlení. A po třech opakováních je zkrátka grogy. Jenže… Portík je tvrďák a nedá to najevo. Snaží se vyhovět, jenže úroveň jeho stresu už je vysoko. Proto mne naučil, že pokud budeme trénovat nosework, platí pro jeden den právě ono - třikrát a dost. A funguje to spolehlivě!

Na sněhu nám šlo čuchání znamenitě. Jednou nás dokonce Portík dostal. Byla s námi Zuzana. Tak jsem ji poprosila, aby někam odhodila skořici ona (kvůli tomu, abych si byla jistá, že hledáme skořici a nikoli můj pach). Udělala přesně to, oč jsem ji poprosila a já vypustila Portose hledat. Nadšeně se motal prostorem s čenichem u země. "Kde je ta skořice?" ptám se tiše Zuzany. "Já nevím, někde tam," obkroužila paží území zvíci 50 metrů čtverečních. Orosila jsem se. A hlavou mi jel rychlík: To nenajde a já ho nemohu navigovat, aby měl úspěch. Vždyť se to zatím jenom učíme. Budu muset nenápadně odhodit další skořici. Ale počkám ještě minutu. V momentě, kdy jsem už už sahala do kapsy pro další kousek onoho zpropadeného koření, zalehl Portos s klidem anglického gentlemana na trávník. Vzorek měl zcela předpisově mezi předními tlapami a my jen zíraly. Jo! Z radosti se dočkal jackpotu a ohromné pochvaly. Říkala jsem mu, jak je šikovný, že je frajer a borec, že je úplně super pes, zkrátka nej. Byl si toho vědom, ale jukl na mne - jako že toho s tou skořicí nadělám.

Pak zas byly méně úspěšné dny, kdy se tvářil právě takhle. Skořici najde vždy spolehlivě, ale proč by ji měl značit? Začali jsme se tedy učit ještě doplňkový povel ukaž. Ten už zná z jiné situace. Když si zakopne někam míč (třeba pod regál v krámku), dovede velice krásně ukázat, kde ta věc je. Využili jsme toho a přidali ten povel i do téhle hry. A pokud jde o vzorky, uzavřeli jsme dohodu. Je zcela jednoduchá: Ty (Portos) mi najdeš a hezky ukážeš skořici, já si ji zvednu a ty dostaneš za odměnu parádní hod míčkem nebo přetahovadlo. Když jsem dnes na míček zapomněla, měla jsem odvážný čenich v kapse (jinak Portík ví, že nemá) jako připomínku, že neplním svou část dohody. Omluvila jsem se a parádní hod byl.
Mimo naturálních terénů, které jsou tu docela těžké, protože zdupané desítkami lidí a psů, občas sem vanou pachy z hospod a tenisových kurtů, jsme začali i s přípravou na diskriminačky. Nashromáždila jsem skleničky od dětských výživ. Napoprvé jsme šli ven se třemi. Dnes už Portos dvakrát suverénně označil mezi čtyřmi. Budeme se tedy pomalu učit počítat do deseti.

Skořice a člověk, to je pro něj zatím těžké téma. Zkusili jsme to jednou, kdy nám vzorek ochotně přišlápla jedna super mamina ze sadů, ale mušketýr byl na rozpacích. Ví, že cizí lidé se ignorují, ale budeme se muset naučit, že při práci platí jiná pravidla. Ruce jsme proto zatím nezkoušeli. A až začnem, budou to muset být známé ruce.

Stáváme se pomalu atrakcí Letné. Několikrát už nás viděli různí lidé hledat a byli nadšení z toho, jak je mušketýr šikovný. Pověst si budujeme trochu plánovitě, třeba právě proto, aby - až přijde čas - bylo po ruce dost ochotných rukou.