Únor 2017

Co mám a nemám rád

24. února 2017 v 16:31 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac, dvounožci!

Slíbil jsem vám povídání o tom, co mám a nemám rád. Začněme tím, co mám nejradši. Jednoznačně vodu a plavání. Na to mne ukecáte vždycky. Vodu jsem objevil, když jsem byl ještě celkem malý a od té doby ji náruživě miluji. Také mám dík plavání hezky pevné svaly a neuvěřitelnou vytrvalost.

Potom miluji míče. Všeho druhu, prosím. Ty malé proto, že se dají dobře uchopit a žvýkat - a žvýkat něco, to já rád. Ale to vy děláte taky, že? Jen na to máte tu divnou hmotu, kterou nesnáším, protože se mi jednou nalepila na srst na pacce a pak to nešlo dolů. Velké míče se zase dají suprově kopat. A pískací, jéééé, to je bezva kořist. Ty musím vždycky za každou cenu najít a ulovit. Dokážu s nimi potom vytrvale pískat. Trenérka říká, že doháním k šílenství celou Letnou a ven mi pískací míč moc nepovoluje. Mimo míčů miluji i peška a přetahovadla, ale ty dostávám jen jako moooc vzácnou odměnu.

Potom mám rád malé dvounožce. Nechám se od nich klidně hladit, vím, že jsou to vaše štěňata. Ke štěňatům je každý dobře vychovaný pes tolerantní. Nelíbí se mi však, když dělají rámus. Ale naštěstí jsem nikdy žádné lidské štěně nemusel vychovávat, to vždycky vyřeší nějaký člověk za mne. Ani bych je vychovávat nechtěl.

Moc rád taky pracuji, hraju si a objevuju nové věci. Na tohle je super moje trenérka, ta vždycky přijde s něčím novým a já musím hodně přemýšlet a snažit se. Teď víc objevuji, na co mám čenich a často hrajeme či pracujeme na různých variantách hledání věcí.

Co nemám rád? Jednoznačně rámus a nečekané hlasité zvuky. To mi vážně nedělejte. Potom nemám rád, když se na mne chvátá. Já si totiž musím vše rozvážit a promyslet. A prozkoumat. Moc rád dělám experimenty, zda věci stále fungují tak, jak mají. Jo, a pak nemám rád tu smečku psů, co bydlí o patro níž. Strašně na mne machrují. To se jim to dělá, když jsou tři. Kdybych je potkal po jednom, byli by taaakhle malincí. Ale to se mi zatím nepovedlo. Tak na ně jen preventivně sem tam zavrčím a psí řečí jim nadávám, že jsou drzouni. Moji člověci to moc neschvalují, ale v tom případě mi budou muset ukázat, co mám dělat. Také nemám rád Quida. Jako malí jsme si hráli, ale teď na sebe také machrujeme. Ale tam je mi jasné, že ho mám ignorovat. A když hezky sedím a dělám kuk na trenérku, tak se Quido nikdy nepřiblíží na vzdálenost, která by mi vadila, a ještě inkasuji odměnu.

Nemám také rád většinu takových těch laciných barevných pamlsků pro psy. Nevoní mi a do tlamy bych tu chemii nevzal, ani kdybych dva týdny neměl co žrát. Jinak vybíravý nejsem. K žrádlu dostávám od paničky fantastické věci. Zkusil jsem si trochu začít vybírat (jako, že bych si dal jen masíčko a zeleninu ne), abych zjistil, co to udělá. Ale neudělalo to nic, jen na mne to žrádlo trpělivě počkalo do dalšího krmení. A já měl hlad. Tak už to nedělám, protože se mi to vážně nevyplatí. Za hodně vzácnou lahůdku považuji to, čemu říkáte roh-lík. Chutná mi to a musí to být ohromná vzácnost. Normálně k žrádlu mi to panička nedává. Proto tedy asi ulovit roh-lík musí být děsně obtížné. Dostávám to občas za cvičení a je to můj druhý nejoblíbenější pamlsek. Když jsem šikovnýýý, tak je za cvik větší kousek, normálně jen kousíček. A tuhle, když mi konečně docvaklo, jak správně označit jednu z věcí, kterou mám hledat nosem, dostal jsem celou třetinu naráz. To byla dobrota!

Víte o mně zase o trošku víc a já si jdu zdřímnout, dnes byl trénink docela náročný. Hodně jsem běhal a čuchal a postupně jsem si vysloužil celý roh-lík. Byl to tedy prima den a teď jdu odpočívat. Pac.

Co je horšího, než bláto?

19. února 2017 v 7:29 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
S kamarádkou Zuzanou jsme naplánovaly nenáročnou sobotní odpolední procházku. Měla být někam blízko, sobotní odpoledne jsou ještě krátká, stmívá se po 17 hodině. Můj geo-kačerský zájem byl, aby tam bylo několik keší blízko sebe. To je už obtížný cíl, ve chvíli, kdy je skóre úlovků čtyřmístné a nezačíná jedničkou, je čím dál obtížnější nalézt blízkou lokalitu, která by tento požadavek splňovala. Tak tedy… kuk do mapy hlavního města, kuk po okrajích. Bingo! Naším cílem budou Nebušice. Busík tam od metra jede nějakou slabou čtvrthodinku a obyčejných keší se tu nějak zelená celkem dost.
Pravda, malou komplikací se jevilo to, že busík do této části Prahy jede s bídou 2x za hodinu, ale dobře zvolený sraz eliminoval tuto nevýhodu. Proto krátce po půl třetí vystupujeme na konečné v Nebušicích.

Odlov první keše je bezproblémový, mimo objekt, který objevit máme, objevujeme i sídlo jakési obskurní církve. Pravděpodobně se tu mimo zraky občanů usadili mormoni. Další keš, věnovanou místnímu kostelu, si vychutnáváme. S elánem oblézáme kostel i nově opravenou faru a počítáme kde co, co spočítat máme. Cestou k finálce objevujeme romantické zákoutí. Od rybníčka na nás rozhořčeně kváká kačer, jehož jsme vyrušily z námluv. Chvilinku nám trvá finále najít. Je pod mrakem a GPS je na počasí citlivá. Dnes tím, že přihazuje toleranci plus minus 10 metrů. Nicméně pozorným zrakům se finále po chvíli zjeví a po další chvilce rozpaků již víme, jak na něj. Pokračujeme v procházce dál a cestou sbíráme dvě další, celkem nenáročné kešky. Povzbuzeny úspěchem zatáčíme z hlavní ulice k lesíku.

Tady náš optimismus maličko poklesl. Cesta se mění v blátivý kluzký sešup. Ale dobré, bláto zatím zvládáme. Za zatáčkou na nás čeká překvapení. Co je horšího než bláto? Bláto, po němž klouže vrstva loňského listí. Pořád to ale zatím ujde. Dorážíme k první keši. Ale ouha. Cesta se změnila v erodované koryto a my se potřebujeme dostat po svahu nahoru. Ten svah není moc vysoký, nějaké slabé 4 metry. Není dokonce ani úplně kolmý. Ale je tu bláto a listí. Na první útok na svah doplácí Zuzana. Neelegantně a nechtě sjíždí dolů po břiše. Zkouším to o kousek dál a dostávám se asi do třetiny, kde se beznadějně "zašpricnu". Nemohu ani nahoru - v dosahu není keř nebo strom, za nějž by se dalo chytit a přitáhnout. Nemohu dolů, terén pod botami podkluzuje. Nakonec to nějak společným úsilím vyřešíme, do svahu se vydrápeme a keška je naše. V tu chvíli vyslovuji myšlenku, která mne napadla už před chvílí, kdy jsem trčela v blátě v půli svahu. Jak se dostaneme dolů? Pokračovat horem nad cestou se nedá, rokle se dále svažuje daleko prudčeji. Vrátit se není kam. Opatrně se tedy spouštíme na místě, kudy jsme pronikly nahoru. Je to o to horší, že jsme cestou vzhůru cestu trochu uklouzaly, jak nám boty nahoru pěkně podkluzovaly. Poslední část Zuzana elegantně sbíhá a já neelegantně a chtěně sjíždím po zadku. Dokud bláto neopadá, bude mne zadek pěkně zábst. V téhle chvíli jsem nejblíž tomu prohlásit, že se na to vykašlem. Představa romantické nenáročné procházky se bortí. Ale na druhé straně, co nás může čekat horšího?

Funíme po cestě dál. Mírně stoupá a nemírně klouže. U další keše potkáváme další dvě kačerky. Dámy jsou sice do terénu vybavené lépe, než my, ale v téhle chvíli si s keškou nevědí rady, ač všichni vidíme, kde je. Přichází tedy okamžik slávy mé věrné georobotky Zuzany. Nejen, že rychlým zásahem dokáže keš získat, ale činí tak naprosto elegantně. Dámy maličko zírají, ale zatím se nechtějí moc kamarádit. Jedna je podle několika zachycených útržků konverzace spíše geo-káčátkem. A ta druhá si zatím moc věří. Nicméně terén a umístění této keše dává tušit, že ani zbytek série nebude žádná legrace. Supíme dál do kopce. Dámy o pár kroků před námi a zatím se pořád moc nebaví. V půli kopce se však už začínají ujišťovat, zda postupujeme dobře. Postupujeme. Následující keš už lovíme ve spolupráci, protože kolegyním došlo, že ve čtyřech se naše šance zvítězit nad terénem, rapidně zvyšují. Tato keš je proti ostatním skoro lehká. Jen tentokrát musíme trochu sklouznout ze svahu. Sklouzneme tedy řetězem, lépe se pak dostáváme nahoru.

K předposlední keši se brodíme loukou. Tedy, spíš močálem. Na botách mám po kilogramu bláta a nohy mi kloužou na všechny strany. Co je horšího, než bláto? Bláto s ledem, bláto ve svahu, bláto s blátem… Další keš, když odhlédneme od kopy marastu, je přímo vlídná. Nikam se neleze, odnikud se nepadá, boty oklepávám na kraji lesa. Prima, váží hned o pár kilo méně. Úleva!

Konečně můžeme do GPS zadat souřadnice poslední, finálové keše. Dosavadní zkušenosti nás poučily, že finále bude strhující. Bylo. Bloudíme dvaceti metry čtverečními lesa solidně rozrytého divočáky (musí jich tu být opravdu hodně a já doufám, že děláme dost velký rámus) a nejdřív nic nás nenapadá. Nikde žádný pravděpodobný úkryt. Prasata navíc terén natolik zdevastovala, že najít tady lidské stopy je nemožné. Začneme tedy přemýšlet a procházíme tím kusem lesa, kde po chvíli známe každý strom, výmol, křoví a pařez (ty jsou tu jen dva) s hlavou skloněnou, s hlavou v oblacích, prohlížíme stromy nahoře, dole, zleva, zprava… jedna ze strategií zabere. Získat keš je pak hračka. Poučení, GPS ustřelila tentokrát o 7 m vlevo. Ale je nám to jedno. Blaženě se zapisujeme, loučíme se s kolegyněmi a cestička nás po chvilce vyvede z lesa ven. Opět oklepáváme boty, na nichž se mimo bláta nabalily v posledním úseku i piliny (trochu více se tu kácelo). Dupeme směrem k hlavní silnici, bláto z nás vesele opadává. Opadá i adrenalin. Tohle bylo všechno možné, jen ne nenáročná sobotní procházka. Vědět, do čeho lezeme, asi bychom utekly. Teď jsme na sebe ovšem ohromně pyšné a hrdé, že jsme to zvládly. Jeden kolega kdysi definoval keš jako jednotku zážitku. Nu což, pro dnešek jsme zážitků pořídily několik opravdu kvalitních jednotek. K tomu nepočítaně adrenalinu a v neposlední řadě i endorfinů. Jen mi vysvětlete, proč mne dnes ráno tak šíleně bolí nohy.

Bezmyšlenkovité bloudění krajinou

10. února 2017 v 21:34 | Darina |  Cesty
Autobus se prodírá večerním šerem na jihozápad. Snažím se spát. Tříletý mrňous přede mnou pusu nezavře. "Projíždíme strašidelným lesem", hlásí. Tichounce glosuji: "Co by tu tak mohlo strašit?" Jeho babička mne neslyší, ale on ano a začne rozvíjet teorii, že strašidla nejsou. Jsou to jen "převlečenci". Pěkný novotvar. Strašidelný les máme dávno za zády. Chlapeček teď řeší, zda doženeme rychlík, uhánějící po souběžné trati. Nejprve je nešťastný z toho, že nám ujíždí, potom z toho, že jsme ho nechali daleko za sebou. Má to, chlapec, těžké. Ale něco z jeho pohledu na svět mne bude provázet následujícími dny.

Vyrážím "do města". Tak se u nás vždy říkalo cestě do centra. Mám čas. Bloumám historickým jádrem města, v němž znám každý kámen, každou cestu a zkratku. Znovu žasnu nad detaily, které jsou. Vzpomínám na domy, zákoutí, plácky, dvorky a uličky, které byly. Jen tak, pro radost. Beru to oklikou, ulicí Čs. legií. Nakukuji do míst, kde se zachovala zázrakem v zástavbě synagoga, i když dávno slouží jiným účelům a o její existenci se za od r. 1948 nesmělo ani šeptnout. Dál jdu Zlatnickou. Vzpomínám na malovaný dům fotografa Hahna, místo něhož stojí socialistická hrůza. Pražskou se vracím na náměstí. Důvěrně známá dominanta radnice, kostela a věže uzavírá horní cíp náměstí. Uprostřed se zimou choulí kašna, v které skoro nikdy nepamatuji vodu. Na rohu Vídeňské a Plánické zatáčím na Plánickou. Kolem nejstarších městských domů k domu se sgrafity a ke kostelu sv. Vavřince. Dnes je koncertní síní. V minulosti byl tajemný. Uzavřen, skoro v ruinách. Protější blok historických domů vzal za své a ustoupil socialistické velebudově, kde sílily sekretariáty všech možných složek moci. Vzhledem k tomu, že dole je prostor uzavřen arciděkanským kostelem, neřekl tomu tady nikdo jinak, než "U všech svatých". K velké nelibosti soudruhů.

Zajdu pak do parečku. Z domova důchodců je pizzerie, ale hřiště, kde jsme si hrávali, je tu pořád aspoň naznačeno. A nahoře u hradeb si opravdu hrají děti. Kolem okrouhlice pak přejdu do další části. Jsou tu školy, základní z 19. století se slunečními hodinami, nad ní secesní budova, využívaná jako 1. stupeň ZŠ. Naproti budova muzea. Jedna z ozdobných pilných včelek na fasádě je rukama generací studentů vyhlazená do běla. Jdu si ji pohladit. Důvěrně známý dotyk. Pro vzpomínku.
Vracím se na Plánickou. Stojím proti ošklivému parkovišti. Dále se souběžně s hradbami roztahuje panelák. To vše stojí na místě zvaném Jezuitský, dřív Korálkův dvůr. Tady začínala ves Korálkov. V polovině 19. století byla přičleněna k městu. Zde žil můj prapraděd poté, co přišel r. 1856 do města. Pracoval tu jako kočí. Vychoval tu děti a vnuky. Dvůr ještě pamatuji, byla tam nádherná barokní sýpka. A dřevěný domek, jehož obyvatelé pěstovali popínavé růže. Krásně růžové. Chodívala jsem okolo do školy. Z polí bývalé vsi Korálkov, na nichž vyrostla čtvrť domů hezky budovatelsky zvaná Rozvoj. Stojím a vzpomínám.

Potom mne spolkne další autobus a dýchavičně šplhá do kopců. Projíždíme vesničkami s poetickými jmény - Pečetín, Píhovice, Kroměždice… za Plánicí následují Kvasetice, Lovčice, Bližanovy… tady se čeká na Godota, tedy na autobus z jiného okresu. Stejně jím nikdo nepřijede, ale čeká se. A další vsi a osady. Jejich jména znám z matrik, z těch tisíců stran prolistovaných v honbě za kořeny. Tady už leží sníh. Dobrých 15 cm. Vystupuji. Tady sníh nikdo neodklízel a ve všední den tu nepotkám ani nohu. Kloužu po ledové krustě. U hřbitova zastavím. Neodolám a rozhlížím se. Je odtud vidět daleko, daleko. Jižní obzor hradí hřeben Šumavy. Někde tam nad Sušicí a Hartmanicemi. Tam nahoře, na pláních Šumavy, sice neznám všechny cesta, ale mnohé ano. Tento kraj teprve objevuji. Názvy z matrik dostávají konkrétní podobu.

Do vedlejší vsi se jde přes kopec. Starý strom, který tu stojí u cesty, už vyhlížím zdaleka. Míjím doje Boží muka a kapličku. Kostelů se v krajině mnoho nepotká. Jeden mám za zády a další je až v 7 km vzdáleném městečku. A jeden poutní kdesi přede mnou. Ale kapliček je tu spousty. V každé vsi či osadě jedna. A zastoupena je celá plejáda světců - Barbora, Václav, Jan Křtitel, Anna, Vojtěch… neodbývali to tady, když už to měli do kostela přes hodinu cesty.

Skoro na konci cesty mne čeká vesnická hospoda. Jediná otevřená v celém kraji. Než se přikodrcá autobus, kterým se vrátím do civilizace, mám šanci se ohřát. S místními se bavím, jsme na vsi, jsou tedy zvědaví. Ale trochu si dávám pozor. Stín vědomí nevítanosti je cenzorem mé zdánlivé sdílnosti. Zatím není čas tu zanechávat stopy. Spíše pozoruji, co kraj vepisuje do mne, o čem ke mně hovoří.