Leden 2017

Psiny na sněhu

14. ledna 2017 v 19:49 | Darina |  Srdce mušketýra
Sněhová nadílka v Praze zatím drží. Pejskaři uvažují tak nějak podobně. Proto jich dnes byly v parku zástupy. Pesani jsou trochu rozvernější, trošku divočejší, mnozí si sníh vyloženě užívají. My také. Spolu s řadou drobných setkání a příhod.
Potkali jsme Quida. Zde se nic nezměnilo. Kluci na sebe vrčí a machrují. Iniciátorem je Portos. Kdyby mi tak mohl vypovědět, čím ho ten Quido tak naštval!

Ale potkali jsme i jiné pejsky. Třeba Bertu a Manon. Berta byla už stará fenka, ta si hrát nechtěla. Ale Manon byla éro. Sebrala Portíkovi míček a bohatě mu oplatila to, co před několika měsíci prováděl on jiným. Vždy mu míč nabídla, počkala, až bude mít čenich těsně u míče, pak ho rychlostí blesku uchvátila a tryskem zmizela. Byla o něco menší a lehčí tělesné stavby, Portík tedy měl sice snahu, ale nikoli šanci ji chytit. Když ho tak zlobila už několik minut, přišel si "postěžovat", že bych to jako mohla vyřešit já. Mohla. Částečně. Mušketýr byl odchycen a připnut na vodítko. Vzorně si sedl a čekal, co bude. Tím byl eliminován jeden vliv. Manon neměl kdo honit. Tak teď už to bude hračka, myslela jsem si. Odevzdá svému páníčkovi míč, ten ho dá mně a bude! Zlatý voči! Páníček vychrlil sérii povelů s kadencí kulometu. Stůj-sedni- čekej-lehni-sedni-pusť-dej mi toooo!!! Čuba ho přirozeně ignorovala. Když mu ruply nervy a začal ji honit, brala to jako pokračování hry. Bezpečné přivolání tento pán v repertoáru neměl. Proto vrácení míče trvalo ještě několik dalších minut, kdy zběsile pobíhal a ječel. Ke švandě své rozdováděné Manon. Berta to jen tiše kriticky sledovala. Portos měl pocit, že to trvá kapku dlouho. Proto, když mi pán konečně podával míč (neuvědomil si, že mi ho podává přes Portíka), pokusil se vzít si ho sám. Byl okamžitě posazen a míč zmizel v kapse. Za okamžik pak dostal příležitost vydělat si zpátky své výsady. Ale mezi tím jsme trochu potrénovali pozornost, zklidnění a výdrž v některých cvicích. Míč je stále odměna, nikoli nárok.

Poté jsme potkali půlroční Andy menšího plemene a rozstřapaceného voříška Edu. Vypadalo to nejprve jen na divokou hru. Ale pak jsem si všimla, že Eda projevuje o fenečku zájem, který se nedal nazvat rituálním. Pro jistotu jsem se majitele Andy zeptala. Tvrdil, že ne, ne, v žádném případě se nemůže hárat. Je přece ještě malá. Jenže když se trochu divně začal projevovat i mušketýr a fenečka navíc vypadala, že ji dotěrnosti kluků obtěžují, Portíka jsem odvolala. Edova panička to tak snadné neměla. Vypadalo to, že pejsek má v hlavě zcela vygumováno přívalem hormonů. Ale i Andy byla připnuta na vodítko. Z povzdálí jsme pak pozorovali scénku, která by mohla simulovat chod planetária. Na trávníku stál pán, na vodítku Andy. Ta uhýbala před dotěrnostmi Edy a postupně svého páníka obtáčela vodítkem. I on se tedy musel otáčet, aby nebyl zamotán a spoután. Kolem plíživě a nesmírně rychle kroužil rozježený Eda, který evidentně myslel jen na to jedno jediné. Vlastně na dvojí. A ještě kolem lítala Edova panička, která se ho snažila odlapit. Eda ji stíhal sledovat jedním okem a vždy včas uklouznout z jejího dosahu. Tušil, že pokud ho panička dohoní, bude po legraci. I tato akce trvala poměrně dlouho. Ale to už jsme byli v bezpečné vzdálenosti. K Portosovým kladům patří i to, že respektuje, že ne je ne. Neměl tedy tendenci utíkat zpět. Společná práce pro něj byla zajímavější. Proto byl i tentokrát odměněn jízdou tramvají. Tedy, byla to odměna jen napůl, protože na podlaze tramvaje tála černá břečka. Ale mušketýr vzorně seděl, jak vytesaný, a naštěstí neměl tendenci si do toho sajrajtu lehat. Je přece jen trochu aristokrat, když ne původem, tak rozhodně chováním.

Dokonce se tentokrát dočkal i rituálního čaje, protože jsem byla při jeho odevzdávání na čaj pozvána. Neodmítla jsem, měla jsem pěkně promrzlé ruce. Při čaji jsme zkusila nacvičit nový trik, ale zatím nám to moc nejde. Tak třeba příště.

Snííííh

14. ledna 2017 v 18:48 | Darina |  Srdce mušketýra
Po krásných dnech, kdy jsem byl s paničkou stále, se vrátila do té malé místnosti s vchodem do ulice. V létě jsem tam rád lehával mezi dveřmi a pozoroval cvrkot venku. Panička je důležitá. Sem za ní totiž chodí s potravu ti, kdo pro ni loví. Ona si od nich potravu bere a zas ji dává jiným. U lidí je to vůbec s potravou komplikované. Pochopil jsem, že to mají nějak specializované a nějak si to mezi sebou vyměňují. Panička tomuto svému působišti říká krám. Ale chodí i do jiných krámů, které zajímavě voní. Z jednoho mi nosí maso.

Tentokrát jsem s ní ale v krámě být nechtěl. Byla tam nuda. A hlavně strašná zima. Proto mne panička odvedla domů. Bylo tam teplo, ale strašná nuda. Chvíli jsem si hrál s tím jiným chlupatým čtvernožcem. Ale ten, když nemá náladu, na mne syčí, nebo mi uteče někam nahoru, na stůl nebo na skříň. Je to nefér. Bá-ba si se mnou sice také hraje, ale do večerního krmení, než se panička objeví, je to dlouhé.

Pak jsem zaslechl, že jede výtah. A že zastavuje u nás. Panička přišla! Hurá!!! Nasál jsem pachy. Hele, ona mi přivedla trenérku. Supeeeer! Jde se ven! Huráááááá! Na vítání jsem si dal opravdu záležet. Vždyť mne čeká báječné odpoledne!

***

Po vánočních svátcích připomínala kancelář spíš mrazničku. Na chodbách protahovalo a právě uvařený čaj mi v hrnku spíše chrastil. Vydržela jsem to pár hodin a pak si sbalila věci na práci domů. Jenže… venku ležela bílá nádhera. První letošní pořádný sníh. V Praze. To dlouho nevydrží. Rozhodla jsem se tedy, že budu pracovat v noci a v ty odpolední hodiny půjdu udělat radost mušketýrovi a vezmu ho vyřádit se do té bělostné a ještě nadýchané nádhery. Pravda, žádné závěje se tu nekonaly, ale poctivých 5 cm se na trávnících na Letné našlo.

Portík v krámku nebyl, protože tam vládla zima ještě o kousek větší, než v naší instituci. Ale jeho panička mne vítala s radostí, protože sníh je sníh a Portík je Portík. Došla se mnou pro něj domů (je to opravdu za rohem). Mušketýr projevoval obrovské nadšení a vítal mne, jak kdyby mne viděl nejmíň po deseti letech (viděl mne naposled včera večer).
Vyrazili jsme ven. Tam bílo. Jukl na to. Nevykolejilo ho to. Sníh si pamatoval z loňska. Aspoň trošičku. Je to bílé, studené, mokré. Okolí se tím trochu proměnilo. A hlavně, jinak se začaly chovat pachy. Sedí více u země, někdy jsou sice tlumené, ale víc se drží místa. A to bylo třeba řádně prozkoumat.

***

Vyrazili jsme ven. Mokro a bílo. Trochu si to pamatuji. Ale svět se chová jinak. Líp se mi lokalizují pachy. Šmejdím tedy čenichem u země, protože si musím uvědomit, jak to v tom bílém funguje. A pak také zjišťuji, že míč se při setkání s tím bílým chová jinak. Pokud je to nadýchané, brzdí to jeho pohyb. Musím míči pomáhat tlapami. Dělám to, co jsem odkoukal od toho chlupatého doma. Honím míč střídavě tlapkami. Jo, jde to. Trenérka se mi směje, že hraju hokej. Sice nevím, co to je, ale jsem spokojený. Když je to bílé ušlapané, trochu to klouže. To je báječné. V letu za míčem mohu brzdit smykem. A to mne baví, když zjistím, jak ovládat tělo, abych si nenatloukl čenich.

***

Venku moc pejskařů touto dobou není. Pomalu přecházím přes pláň. Portos však pomalý není. Lítá, nadšeně razítkuje neposkvrněnou plochu vzorkem svých tlap a raduje se. Potom potkáváme běžkaře, který sjíždí z mírného kopce. Je to mušketýrovo první setkání s lyžařem, proto na něj nedůvěřivě kulí oči. Ten člověk nejde, a přesto se přibližuje. Navíc má divné dlouhatananánské dolní tlapy. Je to člověk, nebo nějaké nebezpečné zvíře? Voní jako člověk, ale jeden neví… Naštěstí se mušketýr nechá přesvědčit slovy: Nic se neděje! Ví, že má tuhle divnou příšeru ignorovat.

Záměrně jdeme až dozadu, ke svahu. Jezdí tam děti na bobech. Ty už dokáže ignorovat s přehledem. Radostně si několikrát zaaportuje do kopce, aby trochu posílil svaly a aby během z kopce měl šanci zjistit, jak bezpečně seběhnout po sněhu. Potom zkusíme obměnu našeho hledání míčku. Míček volně nepokládám, ale zakrývám ho sněhem. Portík se nemůže spolehnout na zrak. Musí věřit svému nosu.

***

Byla to vážně dlouhá procházka. A hráli jsme zase ztratil s míčkem. Už jsem se naučil nešvindlovat a nekoukat, protože opravdové hledání je větší zábava. Jenže když jsem vyběhl, tak jsem na té bílé pláni míč nikde neviděl. A on přece jen zářil. To bílé funguje podobně jako voda. Míč je pak mokrý a není na něm sajrajt. Nemusím ho tedy koupat, stačí, když ho v tom bílém pořádně vyválím. Proběhl jsem tedy tu plochu a nic. Ale povel byl jasný, proto tam míč být musí! Tak mi musí pomoci stopa trenérky. Tu jsem si našel nosem i očima. A pak jsem se víc spoléhal na nos. Můj míč voní přece po mně, po paničce a po trenérce. Jo, tady vlevo tahle směs pachů leží a nehýbe se. Půjdu se tam mrknout. Jooo! Tedy, trenérka mi to komplikuje, zahrabala mi míč. Tak to tedy ne! Fofrem ho vyhrabávám a hrdě nesu ukázat, že jsem našel a ať mne kouká odměnit pěkným hodem. Má velikánskou radost. Dokonce dostanu i mňamku. A pochvalu, že jsem šikovnýýýýý! A představte si, že jako bonus jedeme domů tramvají! Do večera to teď uteče rychle, protože si musím zdřímnout. Ale trenérka porušila rituál. Nezůstala se mnou a nevypila si čaj. Na protest jsem, ač jinak nejsem moc ukecaný, štěkal. Vždyť jsem se chtěl také pořádně rozloučit, jako každý správně vychovaný pes.

Novoroční

3. ledna 2017 v 7:05 | Darina |  Srdce mušketýra
Silvestrovské petardy přežil mušketýr se svou paničkou v posteli. Po negativních zkušenostech minulých týdnů dvakrát klidný nebyl. Po Silvestru, jak známo, následuje Nový rok. Tedy tradiční novoroční ohňostroj. Tentokrát byl pálen z Letné. Po poradě s Portíkovou paničkou jsme se dohodly, že nebudeme mušketýra dále stresovat a že dobu ohňostroje přežije u mne. Čekalo nás tedy velmi speciální novoroční odpoledne a podvečer.

Od rána mrzlo, jen to praštělo. Vyzvedla jsem si pejska brzy odpoledne a nejprve jsme šli sportovat do spodní části letenského parku. Předpokládali jsme, že horní část už bude zavřená a tak jsme se spokojili s hřištěm, loukou a cestou sady dolů na nábřeží.

V té zimě jsme měli štěstí. Potkali jsme česko-italskou rodinku s čubinou Clarou, neurčitou to kříženkou. Byla neuvěřitelně akční a lítala po louce jak blázen. Ke hře vyprovokovala i Portose, který její rozmary trpělivě snášel. Mezi lidmi mezitím probíhala relace na téma pejskaření. Clara byla z útulku a vzal si ji páníček (Ital). Panička (nějaké zkušenosti s pejsky měla) ho v tom trochu nechávala smažit, protože "je to jeho pes". Ach jo. Doporučila jsem jim, aby se obrátili na psí školičku, která vyučuje pozitivní metodou, protože mi přišlo, že Clara by byla velice ochotná se učit, cokoli. A že je i docela bystrá, odkoukala, za co je Portík odměňován a ihned nabídla mně vzorný sed, ve kterém - vezmu-li v úvahu její akčnost - vydržela poměrně dlouho. Jde jen o to, aby příslušná autorita ukázala páníčkovi, jak na to a pak měla dost pák na to to vyžadovat. Potíž je v tom, že na lidi většinou klikr a pamlsky nefungují. Po půlhodince jsme se rozloučili a my vyrazili z kopce dolů. Byla jsem ráda, že byl Portík v pohybu, na počátku mu byla trochu zima.

Seběhli jsme z kopce a počkali na tramvaj. Jeli jsme ukázkově, s náhubkem. Přirozeně bezproblémově, ač nás čekala docela dlouhá cesta. Ukázkově jsme také přestoupili u Masarykova nádraží. Měli jsme štěstí. Přijela nám tramvaj, kterou jsme mohli jet až na konečnou. Byla poměrně dost plná a tak jsem si sedla proti pánovi, který byl už od pohledu zvláštní. Ale Portík ho neřešil a já psí intuici věřím. Ten chlapík se dal se mnou do řeči. Ukázalo se, že je to člověk, jehož mentální vývoj odpovídal tak asi 8-10 letům věku. Vyprávěl mi o tom, že jeho otec měl kdysi psa a ten jim pak umřel na paralýzu. A že on, až bude v důchodu, chce mít vlčáka Rexe, protože toho zná z televize a Rex je přece nejlepší jméno pro psa. Připomněl mi něčím postavu Banja z Pratchettova Otce prasátek. Bylo mi smutno, protože tenhle člověk, pokud je sám, nikdy psa mít nebude. Pokud by měl, pes by asi trpěl jeho "péčí" přesto, že on sám by to myslel dobře. Vlastně to ani nebyl dialog. Byl rád, že mu někdo naslouchá a opakoval své myšlenky vytrvale dokola. Nebyl schopen dialogu, protože nebyl schopen přemýšlet nad tím, co vysloví ten druhý. Tady jsem vzpomněla na jednoho podobného člověka z kraje, odkud pocházím. Ten, žel psy má.

V monologu tohoto člověka jsme dojeli až na konečnou a vystoupili. Portík byl jako u vytržení. Tady nikdy nebyl. Proto musel vše oňuchat, přečíst si všechny pes-emesky… vše tu bylo nové. Hluky, pachy… Pomaličku (ono to očichávání všeho dá docela práci) jsme došli ke mně domů. Šli jsme zadem, přes zahradu. Nechala jsem mušketýra, aby si ji celou proběhl, prohlédl a prozkoumal. Pak jsme vešli do domu. Po pavlačích se pohyboval suverénně, jen musel zkontrolovat všechny kouty. V domě žije docela dost psů a Portík musel všechny navětřit. Cestou po schodech čekal v každém mezipatře, protože nevěděl, kam jdeme. Ale na naší pavlači už "byl doma". Zkontroloval první dveře - jo, čubina, druhé - hele, taky čubina, ale větší, poslední - nic zajímavého. Pak se posadil u mých, předposledních (jen se potřeboval ujistit, že jsou to ony, protože poslední dvoje dveře jsou jen metr od sebe). Vzorně počkal, až dorazím a mrkl na mne: Ty mne zveš do svého doupěte, jo? No, to jsem poctěn!

Vstoupili jsme. Volně si několikrát proběhl bytem, vše si prohlédl a očichal a bylo vidět, jak si skládá informace: aha, tady se dělá jídlo, tady býváš nejčastěji, tady je mnoho předmětů, kterých se často dotýkáš… Pak se napil, po dlouhé cestě (a značkování) a předchozím řádění v parku to vážně potřeboval. Chvilku jsme si hráli s přetahovadlem. Pak jsem si uvařila čaj, sobe složila na pohovku, Portíkovi nabídla deku… Sice se zkusil nasáčkovat na pohovku ke mně, ale byl jemně upozorněn, že ne. No jo, tvoje doupě, tvoje pravidla… juknul na mne. A blaženě usnul. Já poslouchala tlumenou hudbu, popíjela čaj a také odpočívala, nebo spíš rozmrzala. Tak jsme prolenošili celou hodinu. Potom se Portík probudil. Nereagoval ani tak na to, že za chvíli někde začne ohňostroj, jako na to, že jsem se začala hýbat já. A zatímco někde v dálce tlumeně duněly rány (na Letné se třásly okenní tabulky i zdi), my se v klidu a v pohodě učili nový trik. Vypilovali jsme ho skoro do finále. Ohňostroj končil sérií obzvláště hlučných ran. Na ty mušketýr reagoval jen tak, že se zaposlouchal, ale dál to neřešil a věnoval se zase cvičení.

Byla to vzorná návštěva. Nic neřešil, neničil, nejančil, neštěkal, nekňučel, nebál se, jedním slovem - choval se jako někdo, kdo je opravdu na návštěvě. Hlavně - byl v pohodě.

Ohňostroj skončil. Tak rychle obléknout, vyběhnout před dům. Tramvaj nám jela za 2 minuty a až někam k Vltavské nikde nikdo. Tam se s námi pak dali do řeči fotbaloví fanoušci, trošku v náladě, kteří si chtěli psa hladit. Ale dali se celkem snadno usměrnit vysvětlením, že Portík je trochu vykolejený, protože mu ohňostroj pozměnil denní režim. Portík nebyl ani tak vykolejený, jako utahaný a tak dával najevo, že se mu zrovna teď nelíbí pohyb a skřípání té kožené harmoniky v kloubové tramvaji - únava má vliv na to, že pak bývá v nepohodě a snáze se něčeho lekne. Když jsme vystoupili na známém místě, hned se rozzářil - jdeme domů! Následovalo bouřlivé vítání paničky a blažená vydatná večeře. Když jsem odcházela, šel se slušně rozloučit, ale oči mu padaly a bylo vidět, že se už moooc těší na pelíšek. Tak dobrou a šťastný nový rok. Bez ohňostrojů a petard.

Předvánoční

2. ledna 2017 v 17:49 | Darina |  Srdce mušketýra
Pac, dvounožci!

Je to teď nějaká divná doba. Tma je dřív a delší, venku je zima a míň lidí i pejsků. Navíc, panička má hrozně moc práce a tak jsem byl poslední týden trochu nevyběhaný. Trochu jsem se i nudil. Ale nakonec jsem se dočkal dokonce tří velkých venčení (asi byste řekli tréninků) a moc jsem si je užil.

Poprvé jsme vyrazili do parku později odpoledne a vraceli jsme se až za šera. Aby mi nebyla moc zima, běhal jsem ten den hodně za míčkem. Aportuji krásně, jen mám ještě problém občas míč pustit. On totiž v čelistech tak krásně pruží. No co, vy lidi také žvýkáte, ne? Jenže trenérka mi takové hlouposti moc netrpí. Když žvýkám míč moc dlouho, hra končí. Tak se snažím to trochu vylepšovat, ale někdy je to zkrátka silnější, než já. A také jsme hráli fotbal. Ten já hraju moooc rád. Úplně nejradši jsem, když se mi podaří chytit hozený či kopnutý míč do tlamy ze vzduchu. Poprvé jsem cíleně aportoval přes překážku. I to byla docela legrace, byť mi nejdřív nedocházelo, že to mám přeskočit a ne obíhat
.
Potom jsme hráli na ztratil. To já taky moc rád. Zvlášť když je schovaným předmětem míč. Sleduji trenérku, jak tu věc schovává. Dřív jsem se směl koukat beztrestně. Teď už mi to různě ztěžuje klamnými pohyby. Musím tedy vážně hledat nosem. Moc se těším, už jsem jednou málem urval nedočkavostí vodítko. A pak hledám. Dokážu najít moc hezky. Tentokrát jsem zabodoval a skoro předpisově zalehl pohozenou rukavici. Ale byla to náhoda, ještě to nemám zafixované, budu to muset ještě několikrát zkusit. Zatím mi totiž není úplně jasné, kde si mám lehnout. U toho předmětu? U trenérky? Na půl cesty? Jsem výzkumník a potřebuji se přesvědčit, jak věci fungují. Asi proto, že jsem už několikrát nalítl na kynologickou pověru a pak jsem předváděl jako hlupák jednání, které nemělo na konci odměnu. A já jsem nerad za hlupáka. A ještě více nerad se zbytečně dřu. Protože to pak není za práci žádný pamlsek, pochvala, ani hra. To přece chápete, ne?

Večer jsme byli v krámku. To je moje území. Ale tentokrát tam přišlo trochu víc lidí, než mi bylo milé. Ale neřešil jsem to, jen jsem je musel všechny sledovat, aby něco neprovedli. Bylo to docela náročné. A potom přišla na návštěvu ségra. Se svou paničkou. Snažil jsem se chovat jako gentleman a pozorný hostitel, ale ona byla strašně v nepohodě. Její panička pejskům rozumí, přesto ji nepustila z vodítka (asi si nedovedla představit, co by předvedli dva řádící psi na tak malém prostoru a v relativně husté koncentraci lidí). A mně vlastní ségra pomalu nedovolila, abych ji přivítal. Ocásek měla pod břichem a pokaždé po mně cvakla. Sice nikdy nekousla, ale podle nakrčeného čenichu mi jasně říkala, že o žádné sbližovačky se mnou nestojí. Byl jsem z toho upřímně zmatený a nešťastný. Moc rád bych si s ní hrál a třeba si i žertem zazápasil. Ale jen žertem, vím, že se holkám neubližuje. Ale nebylo z toho nic. Mohu se ale těšit, možná se lidé domluvili na nějakém sejití všech, nebo aspoň některých mých sourozenců. Ale to by chtělo obrovskou louku a spoustu času. Co vy lidi, na to?

Před Vánoci jsem měl ještě dvě další dlouhá venčení s trenérkou. Mimo couvání se teď učím chodit bokem jako krab. Zvládám krásně proplétání mezi nohama, když trenérka jde, ale na místě běhat do osmičky ještě stále kapku pletu. Ale snažím se. A také občas trénujeme podivnou věc. Trenérka chce, abych seděl a koukal na ni. Nic víc. Ale to koukání je těžké proto, že v té chvíli kolem mne pobíhá nějaký jiný pes. Když jenom pobíhá, tak už to zvládám, ale když přijde otravovat až ke mně, je to horší. Tuhle se mi jeden miniraťafák pokoušel při tomto tréninku zakousnout do ocasu. Ne, nesežral jsem ho, ale zavrčel jsem na něj. Víc jsem nemusel, řešila to trenérka (nemá ráda, když vrčím, ježím se a machruji a netoleruje, když to dělám jen tak), postavila se mezi mne a něj - a on, zbabělec, zdrhnul.

Ale když mám volno, to smím řádit s jinými pejsky, co hrdlo ráčí. A právě při jednom z těchto venčení se nás postupně honilo po trávníku asi dvakrát tolik, co mám tlapek. Byla tam jedna prima akční bordera, pak menší pejsek neurčité rasy a postupně se k nám přidávali aspoň na chvilku jiní - dvě ohaří holky, labrador… Krásně jsme se vyběhali. Potom jsme šli dál a tam zas bylo moc prima, že mi trenérka házela míček dolů s kopce a já aportoval nahoru. Musel jsem zapojit všechny svaly a krásně jsem si je procvičil. Zlatým hřebem bylo to, že jsme pak jeli zpátky tramvají. Možná proto, abych nenastydl, možná proto, že já jezdím tramvají ohromně rád. Tedy, s tím divným předmětem na čumáku je to menší legrace (ale prý se tu má). Když ho nemusím mít, moc si jízdu užívám. Hlavně v nízkopodlažních soupravách. To si lehnu tak, abych viděl ven a sleduju, jak krajina ubíhá daleko rychleji, než bych dokázal běžet já. Ta tramvaj umí běhat opravdu mooooc rychle. Je v ní teploučko, plno zajímavých pachů a občas mi někdo řekne, že jsem hezký pes. Ale také se těším na to, že když vystoupíme, tak mi trenérka řekne, že jsem byl šikovnýýý a dostanu něco malinkého dobrého z kouzelné ho pytlíčku. Mňam! Slůvka supeeer, šikovnýýý a frrajerr - ta mám moc rád, protože vím, že bude odměna.

Tak pac v novém roce.


Portos

Představuje se Portos - Srdce mušketýra II

2. ledna 2017 v 17:10 | Darina |  Srdce mušketýra
Skončil jeden rok vyprávění mušketýrových osudů a je před námi rok další. Všem čtenářům blogu děkujeme za přízeň. A v novém roce budeme v povídání pokračovat, ale trošku v novém hávu. Budeme vám vyprávět oba.

Pac, dvounožci!

Tedy, já už vím, že se vám správně říká člověkové nebo lidé. Já jsem chlupatý, krásně hnědý. Mám čtyři packy, dvě klopené uši, které registrují každé šustnutí, zvědavý čenich, který strkám, kamkoli jen mohu, chlupatou oháňku, kterou nosím jako periskop a krásné oříškové oči. Vy mi říkáte pes. Jmenuji se Portos, ale slyším i na jiná oslovení. Panička, když se se mnou mazlí, mi říká Poortíčkůůů. Slyším i na oslovení Porto, Portííínebo Portíku. Dosud jsem byl moc malý a měl jsem plné tlapy práce s objevováním světa a učením se, jak v něm žít (tomu prý říkáte socializace). Proto moje příběhy psala moje cvičitelka. Ale teď už jsem větší, proto o sobě budu někdy vyprávět sám. Ale jen někdy. Ona komunikace s vámi, člověky, je docela náročná a ne vždy vám rozumím.

Jsem už vážně docela velký. Větších psů, než jsem já, potkávám docela pomálu. Miluju například Hertušku, psí holku plemene německá doga. S tou se dá nádherně řádit. Pak mám rád stejně velké psy. Nu, abych byl upřímný, radši psí holky. K těm se chovám jako gentleman a dovolím jim skoro všechno. Moc rád skotačím s Majdou nebo s Frídou. Sisi taky ujde, ale ona je typický vůdce smečky a dokáže postavit všechny hafany v okruhu sta metrů do pozoru. A teď jsem se seznámil s Bublinkou a bylo to prima. A taky s Clarou. Ta je sice menší než já, ale příšerně akční. Jednomu nedá chvilinku pokoje. Ale i s ní je legrace. Jo, holky já mám všechny rád.

Kromě toho, že jsem velký, tak jsem asi docela známý. Máma, táta i bráchové a ségry mají celkem obyčejné zabarvení, na mně se projevil, kdo ví odkud, merle gen. Já sice nevím, co to je, a vlastně je mi to jedno, protože rozhodně nejsem pes narcis, jako někteří ti hafani, co špacírují po výstavách (nebavilo by mne to dlouhé česání a nicnedělání, já jsem akční pes), ale pro můj netypický vzhled si mne hodně z vás, lidí, zapamatovalo.

Nu, a pak jsem asi ten nejšťastnější pes. Uznejte, mám paničku, která mne má mooooc ráda. Jako malý jsem si přál, abych měl svého člověka, který by na mne měl čas a věnoval se mi. Jenom mně. Psí smečka je sice fajn, ale já strašně moc potřeboval lidi. Panička je skvělá. Dokonce jí nevadí, když za ní občas hupsnu do postele. Když někdy pracuje doma, mohu se blaženě rozvalovat v křesle. Musí být velmi zdatná v lovu, protože mi dopřává také dostatek superžrádla (dokonce jsem si v poslední době začal trochu vybírat), dlouhatananánské procházky každý den (dokonce ráno i večer). Navíc mi pořídila - vážně jen pro mne samotného - trenérku, která mne učí správnému chování k pejskům i k lidem a seznamuje mne s různými neobvyklými věcmi a situacemi. Jo, a vymýšlí pro mne bááááječné hry. Sice mám podezření, že něco z toho je dokonce i práce, ale pokud je práce taková zábava, budu makat rád a do roztrhání těla.

Do mé smečky patří ještě jiný chlupatý čtyřnožec, který ale jinak voní a jinak se pohybuje. A někdy mne docela zlobí. Ale bez něj by mi bylo smutno. Pak je tu další člověčice. Vím, že se jmenuje -ba (maminka paničky) a na toto jméno ji dokážu identifikovat. Hned k ní běžím. A do širší smečky patří mimo mé trenérky - o té jsem si dlouho myslel, že se jmenuje Kdopak, protože panička pořád opakovala: Portíčku, kdopak to přišel? ale už vím, že je Da-rri - (promiňte, zakecal jsem se) ještě Zu-za. Ta je také prima, a když se objeví s mou trenérkou dohromady, vím, že mne čeká ohromná legrace.

Příště vám o sobě povím něco víc. Tak zatím pac.

Portos