Prosinec 2016

Tradice staré a nové

24. prosince 2016 v 19:34 | Darina
Týden před Vánoci. V práci honička, nestíháme. Zaměstnavatel inovuje různými byrokratickými hloupostmi, asi aby nepolevila naše bdělost. Nemá cenu se stresovat nad tím, že člověk stejně nic neudělá, pokud se mu nad hlavou dohaduje pět cizích chlapíků, zda se to tu rekonstruovat bude či nikoli. Tradice stará či nová? Asi stará, nějak mi podezřele čím dál tím víc připomíná dobu před čtvrt stoletím, na jejíž některé aspekty bych s radostí zapomněla. Ale zapomínat se nevyplácí.
Čtvrtá adventní neděle. Dětská vánoční bohoslužba probíhá s milou spontaneitou a nepředvídatelnou akčností dětí. Pro nás už tradice stará, některé odrostlejší děti ji zažily už coby mimina. Díky za to, že jsou pořád ochotní lidé, co se přípravy ujmou. Sháním klíče od kaple, další týden bude nabitý. Skauti sem mimo jiné donášejí Betlémské světlo. Ale musejí se sem dostat. Klíčů se nedočkám. Odkudsi vykoukla jakási snad byrokratická saň. V jiných dimenzích o tom raději nechci uvažovat. Tradice nová. Doufám však, že nepřežije. I když životaschopnost hlouposti je občas nebývale silná.

Pondělí před Vánocemi. Před prací stíhám dosupět nahoru na kopec se symbolickým dárkem. Tradice stará. Vždy jsme se navštěvovali s přáteli a aspoň maličkost si vyměnili. Už jen pro ten pocit, že někde ti přátelé jsou. Týž den večer mne čeká ještě jedna taková dárková "party". Užívám si ji. A o dva dny později ráno jedu s dárkem na Kladno. Pořád v rámci téže tradice. Mám potřebu vidět se s lidmi, které mám ráda a kteří pro mne něco znamenají.

Někde mezi tím sedám k počítači a vyrábím vánoční přání. Těch pár set kontaktů se dnes už nedá řešit pohlednicemi. Takže něco malého do mailu. Tradice vlastně už stará. Přinejmenším nějakých deset, patnáct let. I když… jedny z prvních novoročenek jsem vyráběla manufakturně ještě za studií za pomoci speciálního papíru a uhlíku. Výsledek byl více než uspokojivý. A to už bude dobrých… radši to číslo nevyslovovat.

Vánoční večírek v práci je nejdřív nějak rozpačitý. Ale pak se nějak rozjedou kuloárové diskuse a docela to ujde. Odcházím mezi posledními, ale to není dáno výdrží, spíš únavou. Představa, že musím dojít na tramvaj… a nohy mě bolí už jen z té představy. Tradice stará, zaměstnanci se baví léta, tu lépe, tu hůře. Jen se mi nějak zastesklo po slovních soubojích o křesťanství s kolegou, který, žel, už není. Tedy na této straně řeky, který se říká čas.

Čtvrtek. Místo šůrování oken na dvě hodiny padám a spím jako zabitá. Pak si jdu hodinku zařádit na deskohraní v rámci geocacherského srazu. Koná se to tady vlastně skoro za rohem. Tradice nová a fajn. Odpočinu si a mám chvíli času promluvit si sice s relativně neznámými lidmi, sdílejícími však stejný zájem.

Pátek. Dokončuji nějaký ten úklid a odkazuji perfekcionistickou výchovu do … (právě tam). Poklusem na nákup a ještě větším poklusem do práce. Moc toho stejně nenadělám, ale mám čas si v klidu srovnat myšlenky. Pak jdu relaxovat s chlupatým nohatým psím puberťákem. Tradice nová. Loni byl ještě mrňavoučký a neznali jsme se. Pejsek se chová přímo ukázkově. Vracím ho, kopnu do sebe hrnek čaje a se stmíváním jedu pro Betlémské světlo. Tradice od loňska. Stojí za ní opět přátelé "kačeři", kteří nelení den před Štědrým dnem mrznout či moknout v altánku na Podvinní kvůli tomu, aby se podělili s ostatními. Večer je nějak tmavý, a i když Betlémské světlo hoří, stejně si někteří raději a ironicky na cestu posvítí baterkou.

Štědrodenní ráno. Vstávám, zdobím stůl a pod větev rozkládám balíčky. A už je čas vyrazit se skauty na roznášení světla. Pro oddíl tradice stará. Ti, co ho začali nosit jako děti, jsou dnes už dávno dospělí chlapi. Jsem tedy obklopena smečkou mladých mužů v rozmezí 15 až 30. Závidíte? I to je výhoda skautingu. Neabsolvuji s nimi celou trasu, ale mimo roznášení světla a radosti jiným máme potřebu se vidět a aspoň v holých větách sdílet uplynulý rok. Jo, v tom týdenním poletování u mne nakonec nějaké klíče od kaple přistály. Světlo je tedy doneseno, rozsvíceno, vše fotograficky zdokumentováno a u kaple děláme i společnou vánoční oddílovou fotku. Po donášce světla do nemocnice Na Františku se rozpadáme na několik skupin.

Jedu vyměnit ořechy za salát. V rámci vzájemné pomoci mezi známými. Tradice nová, ale také milá. V tramvaji mlčky přihlížím konfliktu, kdy se jakýsi pán pokouší do rozjeté soupravy dostat tak, že běží podél a zběsile buší na dveře. Když mu řidič otevře, ti dva se do sebe pustí hlava nehlava. Naštěstí jen slovně. Svým výstupem otráví celu tramvaj. Předpokládám, že oba aktéři si své emoce vylijí časem i na jiných - veselé Vánoce přeji. Je mi jich líto, ale pomoci jim nelze.

Když se pak vracím domů, prší. Kapky deště pláčou na oknech tramvaje. Ale vůbec se globálně neoteplujeme.
Večeře. Prostírám talíře po babičce. Tradice stará, je v nich zakleto něco let předchozích Vánoc. Doma, když jsem byla malá, když jsem byla větší. Vánoc radostných, nudných, totálně průšvihových… večeřím sama, ale nejsem osamělá. Po večeři si jdu přečíst vánoční evangelium. Tradice nová. Doma se to za socialismu jasně nedělalo, další léta pak byla kolem večeře spíš honička. Vychutnávám si čas, který je. Vychutnávám si těšení na dárky.

Pak pomalu rozbaluji tajemné balíčky. Duchovní strava zahrnuje přehršel knih - od teologa Brueggemanna po zvířecího etologa Šustu. Bude o svátcích co číst. Moc se těším. Z dalších balíčků se vykulí baterie čajů. Mám čaje ráda, ale stejně mne jímá podezření, zda se někdo nebál, abych se při větší církevní angažovanosti nestala náhodou a-teistkou (nebo ateinistkou?) Třetí sorta balíčků je pro krásu a pro zábavu. Děkuji dárcům aspoň v duchu.

Posedím pak chvíli a usrkávám první doušky jednoho z vánočních dárků. Přikousnu dort. Jakousi náhodou se kus (moc dobrého) dortu octl mezi dárky. A vlastně, je to případné. Přivedl mne na to jeden autistický chlapeček. Když má Ježíš narozeniny, tak by přece dort měl být. To přece dá rozum. Oslavuji tedy Ježíšovy narozeniny takto. Tradice nová, ale asi bude životaschpopná.

A teď? Za chvíli se budu chystat na půlnoční. Tradice stará. Za socialismu to bylo někdy ano a někdy ne (v Západočeském kraji, pevné to hrázi socialismu a míru to bylo leckdy o ústa), v dalších letech to občas ne bylo dáno utlumenou štědrovečerní dopravou. Ale tramvaje snad jezdit budou. Není to jen o tom, jít si zazpívat, že "nám, nám, narodil se…", jako spíš o to, pokusit se setkat s obsahem a důsledkem této věty.

Nové dny možná přinesou nové tradice. Možná zachovají ty staré. Přeji sobě i čtenářům moudrost k rozlišování toho, co z toho, co děláváme, má význam zachovat pro ty nadcházející dny.

Zkouška sirén, zkouška sirén…

8. prosince 2016 v 13:03 | Darina
Vydali jsme se ven na rychlo a trochu na zapřenou v neobvyklý čas. Podařilo se mi vyšetřit hodinu kolem poledne a mušketýr proběhnutí moc potřeboval.

Mušketýr vyrazil do parku s takovým elánem, že jsem ho musela krotit. Období pubertálních blbinek asi právě vrcholí. Portos dovršil 15. měsíc věku a zatím nemoudří. Tentokrát by byl ochoten se postavit na hlavu jen z radosti, že budeme něco spolu dělat. Ledva jsme dorazili do parku na velikánský trávník a chystali se k nějaké akci, ozvalo se hlášení městského rozhlasu. Tady na kopci to bylo strašně nepříjemné, protože se tu sčítal a lámal zvuk z několika stran - zespodu od řeky, z Holešovic dole a z čtvrti kolem Letné. Hlášení bylo prosté, je první středa měsíce, proběhne zkouška sirén. Výsledkem byl šílený nepříjemný rambajs. Jenže druhým důsledkem dění byl totálně vystresovaný a vyděšený pes, který se v tu chvíli neřídil rozumem, ale jen instinktem, který mu pravil Nebezpečí, zdrhej! Naštěstí mušketýr nezačal zdrhat bezhlavě. Na to už k sobě tolik důvěry máme. Takže co teď?

Nejprve jsem psa chytila za obojek. Klepal se jak sulc. Chtít po něm teď cokoli by bylo marné, na to byla míra stresu příliš velká. Navíc jsem věděla, že po skončení hlášení budou další 2 minuty houkat sirény. Byli jsme uprostřed parku. Nebylo de facto kam se před tím zvukem schovat. Některé příručky sice radí v souvislosti se psy a citlivostí na zvuk něco ve smyslu: dělejte jako by nic a nevšímejte si toho, pes by si měl uvědomit, že se nic neděje. Ano, pes by si měl uvědomit, že se nic neděje, jenže jemu se teď děje. Je vystresovaný na hranici možností a to, čemu se říká zahlcení, se mi tak úplně zkoušet nechce. Jediné, co jsem mohla udělat je posadit si ho (protože mezi námi existuje dohoda -když nevíš, co dělat, sedni si, to je vždycky dobře), držet ho za obojek a odměňovat za sed. Konejšila jsme ho při tom slovně (zná větu: Nic se neděje!) a tentokrát i dotykem (aby věděl, že je tu sice nepříjemný zvuk, ale že ten sám o sobě mu neublíží). Že mu stačí sedět a dlabat dobroty a že já situaci "vyřeším". Řešila jsem ji hlavně svým klidem a nějak nonverbálně jsem k němu vysílala poselství - neboj, nedám tě, když se nebojím a nešílím já, nemusíš ani ty! Když hlášení dohřmělo, hodně rychle se uklidnil. Měli jsme asi minutu na to přesunout se po trávníku tam, kde by nás od řevu sirén aspoň z jedné strany izolovaly stromy. Udělali jsme to. Ječení sirén jsme odbyli také v sedu, ale už tu u Portose nebyla tak šílená reakce (také už asi sirény několikrát slyšel, ale hlášení rozhlasu asi ještě ne).

Pak už to bylo dobré. Snad to bude dobré i příště. Jen je zkrátka třeba vzít jako fakt to, že je opravdu extrémně citlivý na zvuky a stále s tím pracovat. Jsem ráda za jednu jedinou věc: že mi, i když byl v těžkém stresu a přes to, že jsem jen jeho - byť relativně pravidelný - venčič, dokázal důvěřovat.

Jak jsme neplatili alimenty

8. prosince 2016 v 12:36 | Darina |  Srdce mušketýra
Poslední podzimní dny jsou pro psí venčení úplně ideální. Závěje spadaného listí, do něhož se dá leccos schovávat, lehce umrzlá půda, do níž se neboří boty ani tlapky, barvy podzimu a občas i nějaké to pohlazení od sluníčka.

Vydali jsme se tedy jako obvykle do parku. Ze záhonů zmizely květiny, listí ze stromů fofrem opadalo, parkem procházejí lidé s divnými vrčícími stroji a uklízejí. Tam, kde listí ještě zbylo, se v něm krásně rozběhnutý pes staví mírným smykem.
Portík teď miluje schovávání míče. V listí musí opravdu hledat čichem a je stále vytrvalý. Hledá, dokud nenajde. A nachází i tehdy, když si míč omylem někde zapomene a já nemám ponětí o jeho přesné poloze. Zkusili jsme vyhledávat i s různými rušivými faktory. Novou zkušeností pro něj bylo hledat v blízkosti dětského kočárku cizích lidí. Byl vůči nim rezervovaný, ale když pochopil, že tam někde míč skutečně je, hledal - a našel.

Z velkého trávníku v parku zmizeli piknikáři a zůstal doménou psů. A občas dětí. Zažili jsme tu drakiádu dětí z blízké školky. Dokonce jsme si šli odvážně ty vzlétající draky prohlédnout z blízka s povelem Nic se neděje! Mušketýr vlající fábory nijak neřešil, nebál se, ale ani je nelovil a ječící smečku dětí předpisově ignoroval.

Při dalším venčení byl již trávník pustý. Jen jsme se potkali s několika psy. Majdu známe, i když s ní většinou chodí panička. Tentokrát byla se svým pánem. Protože se pesani znají, snášejí se a dokonce si spolu s vervou hrají (jsou zhruba stejně velcí, ale mušketýr je mnohem robustnější), klidně jsem ho pustila. A zapředla debatu s Majdiným páníčkem. "To jsem rád, že se vylítá, ona má teď své dny a já ji nemohu moc pouštět", sdělil mi bezelstně. Nadskočila jsem a vedena instinktem jsem se optal, jak dlouho. "Nu, teď je to dvanáctý den, ale to se už nic nemůže stát," informoval mne. Ohlédla jsem se a koukám, že ono nic má podobu Portíka naskakujícího na převelice ochotnou a svolnou fenu. Naštěstí je ještě mladý a ne tak zkušený. Jednala jsem tedy bleskově. Nejprve jsem lapila psa, který jevil všechny příznaky slastného vygumování mozku (slintal, cvakal, čelistmi, oči protočené a přirozeně nebyl s to reagovat na jediný povel, protože nic jiného, než fenu nevnímal). Lapila jsem ho včas. Odvlekla jsem ho, uvázala o kousek dál, chytila jsem Majdu a poprosila jejího naivního páníka, aby si ji zase přivázal. Teprve potom jsem mu vysvětlila to, co by měl znát snad každý pejskař - totiž psí dámy mají své dny po dobu 3 týdnů s maximálně plodným obdobím zhruba mezi 10. a 13. dnem. Být o maličko pomalejší, byla by velká šance na to, že bychom platili alimenty. Že to tedy s venčením Majdy budou muset ještě pár dní vydržet. Ufff.

Portos na mne vrhal velice vyčítavé pohledy, něco v tom smyslu, že jsem hnusná, když mu nedopřeji to superpotěšení, které by ho čekalo. Když jsme se vraceli, ostentativně se na místě shledání s Majdou nostalgicky začuchal (nojo, tam to tedy muselo vonět). Jenom trnu, aby se Majdin páník poučil a těch pár dnů byl trochu rozvážnější. Jinak bude mít na Vánoce pod stromkem košík plný štěňat a hlavu plnou starostí.