Říjen 2016

Malý výlet

28. října 2016 v 22:41 | Darina |  Srdce mušketýra
Když jsme před nedávnem navštívili oboru Hvězda za účelem odlovu keše, bylo tam moc krásně. Proč tu krásu nedopřát také čtyřnohému kamarádovi? Od myšlenky k činům nebylo daleko a vhodná příležitost nastala dnes. Byl to den opravdu nebitý událostmi.

Pejska jsem vyzvedla po obědě u něj doma. Už to bylo atypické. Ale o to větší byl jeho údiv, když jsme nemířili k oblíbenému hřišti, ale na druhou stranu. Bylo vidět, jak jeho mozkové závity šrotují. Navíc - brali jsme s sebou náhubek. Zatím ho měl spíš na ozdobu, panička si povzdechla, že tohle nedává…

Po chvíli bylo Portíkovi jasné, že nemíříme ani do Stromovky. Pojedeme tramvají! Kdyby uměl mluvit, určitě by křičel Hurá! Chvilinku jsme čekali na to správné číslo a měli štěstí, přijela dlouhá kloubová tramvaj. Nastoupili jsme dozadu a nasadili náhubek. Portík, který je na městkou hromadnou zvyklý a jízdy si spíše užívá, začal mírně řádit. Nejprve si zkusil náhubek sundat tlapkou. Přesvědčovala jsem ho, že tohle ne. Moc říci si nedal. Dokonce trochu vyváděl. Naštěstí nehlučně. Ale aspoň se při každém nasazení náhubku tvářil velmi smutně. Na smutné oči jsem nedala. Cestu do obory jsme trávili tak, že vždy jednu zastávku jsme jeli s náhubkem, jednu bez a při každém sundání byla obrovská pochvala. Portík to zatím nevzdával a bojoval. Pán, který seděl vedle, se smál. Měl pocit, že na body vede pes. Přirozeně, že nastávaly takové grotesky, že sotva jsem mušketýra po 30 sekundách pochválila, jak je šikovný, ihned poté si košík sundal. Pán vystoupil někde před Břevnovem. Evidentně ale fandil psovi. Jenže Portos je hodně inteligentní. A tak milý pán neviděl, že poslední dvě zastávky se pes sice tvářil stále zoufale, ale už v klidu seděl. Když jsme vystoupili, jásala jsem tak, že se lidé ohlíželi. Ale co. Portík dostal jackpot, že si vydržel poslední dvě zastávky náhubek nesundat a konečně mu to docvaklo - bude snášet ten nesmysl na tlamě, sice ho to bude kapku omezovat, ale neublíží mu to, ale hlavně - po vystoupení bude pochvala a něco dobrého. A vydělat si pamlsek tímto způsobem je vlastně docela jednoduché!

Přešli jsme na velikánskou louku před oborou a konečně zazněl ten sladký příkaz: Volno! Pes se rozletěl k obzoru s větrem o závod a ohromně si ten pohyb vychutnával. Že je v cizím prostředí a měl by si mne tudíž hlídat, to pomyslel až nějakých 200 metrů ode mne. Pak nadšeně lítal po louce, chytal nové pachy a nové dojmy. Zamířili jsme k bráně obory a pak jsme se už ponořili do závějí listí. Na kus cesty jsme vytáhli i míč. Portose moc bavilo běhat za ním do svahu a ze svahu. Naučil se klouzat se po listí a moc se mu to líbilo. Přitom zkoumal všechny nové a neobvyklé věci. Ta nejneobvyklejší byla velikánská dýně, která tu z ničeho nic trůnila uprostřed cesty. V psích očích zaplálo nadšení: TO je ale velikánský míč! Pak nadšení pohaslo, když zjistil, že to míč není. No uznejte, takhle šidit by se hodní pejskové, kteří jsou tak trochu magoři do všeho kulatého, šidit neměli. U skalek jsme si zahráli hru na ztráty a nálezy. Jen jsem nečekala, že mi krom míče a peška označí i keš, která je tu opodál. Ale asi u ní někdo těsně před námi byl, moje stopa vedla docela blízko a tak si asi chudák Portík nebyl jistý, zdali jsem neztratila i tento divný předmět. Zkusil to tedy, zda je to skutečně předmět mého zájmu. Naštěstí mi ji neaportoval. Dobře, je to tedy perspektivní geopes a příště ho vezmeme s sebou na lov.

Další vlnu nadšení vyvolal potok. Je to tu spíš taková stružka, ale mušketýr se jí radostně brodil, dokonce poctivě vykoupal svůj míč. Mývalovské sklony ho stále ještě neopustily. Vyhnuli jsme se proto radši rybníku (jak přesvědčíte psa, že konec října není doba na koupání?) a vysupěli do kopce na libocké straně obory. Chvíli jsme si hráli a cvičili u brány směrem k Petřinám.

Potom jsme ukázněně zamířili na tramvaj. Nu, toho chechtajícího se pána by smích přešel, kdyby nás viděl teď. Tramvají zpět domů se mnou jel vzorný pes s nasazeným náhubkem, který mi klidně ležel u nohou, nevyváděl, neškrábal, nesnažil se košík si sundat. Vydržel to vážně celou tu čtvrthodinu, frajer! A zjistil, že to funguje! Po výstupu ohromné nadšení a obrovskááááá odměna.

Zatímco jsem pila svůj obligátní zahřívací čaj, usnul mi na nohou a docela krásně hřál. Chvíli pak řádil, než jsem odešla. Regeneruje podstatně rychleji. Teď už jsem doma. Právě volala jeho panička, že spí jak zabitý. Má doma tedy toho nehodnějšího psa. A já… já jdu také spát. Dobrou noc.

Dny padajícího listí

28. října 2016 v 22:04 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýrova panička trochu choří. O to víc tedy chodím venčit já. S Portíkem si ty podzimní dny brouzdání v krásně zabarveném padajícím listí užíváme.

Včerejšek byl ideální den k procházce. Potřebovala jsem si pročistit hlavu po náročném dni a mušketýr se potřeboval vyběhat. Povedlo se. Na louce jsme potkali psí kamarádku Frídu. Oba pesani jsou stejně velcí, stejně aktivní a tak se bez váhání pustili do divoké honičky. Za míčem, za klackem… pak si v žertu zazápasili, přetahovali se o ten míč, zkrátka neposeděli, nepoleželi. Později se nim přidala ještě černá Majda, která také sršela energií. Nu a my, lidé, jsme si pochvalovali, jak budou pesani večer hodní a hlavně - spící.

Po nějakých 20 minutách jsme se z louky odpoutali a courali se přes Letnou až na druhý konec. Na našich oblíbených místech totiž řádily malotraktůrky s vysavači listí a všude byl nepředstavitelný rámus. Zabrousili jsme tedy do hodně vzdálených koutů parku a trochu procvičovali vše, co už umíme. Tentokrát to bylo hlavně přivolání, protože pubertální mušketýr zkouší předstírat selektivní hluchotu.

Vlastně dnes byla ta puberta nějak horší. Jednou se aktivně zapletl do sporu více pejsků a tam se i naježil a zavrčel si, po chvíli se pokusil sebrat mi míč z ruky ještě před provedením cviku. Jejda! Mělo to pouze ten následek, že jsem způsobila zmizení míče (do svého batohu) a dlouhý další kus cesty jsme se bavili jinak. Šlo to i bez míče, přirozeně. Ale když jsem v druhé půli procházky šla míč schovat, abychom si mohli zahrát oblíbenou hru na ztráty a nálezy, tančil čekající Portík netrpělivě na vodítku a pak vyrazil, jako by chtěl míč zadržet a eskortovat, nikoli najít a aportovat.

Cíl však byl splněn, vracela jsem totálně utahaného a spokojeného psa.

Vrrrr

20. října 2016 v 11:55 | Darina |  Srdce mušketýra
Mělo to být mimořádné venčení. Ale problém se objevil prý pár minut předtím, než jsem vešla do obchůdku vyzvednout si mušketýra.

V obchůdku právě dokončovala nákup starší paní. Na první pohled nijak výrazná, asi bych jí zvláštní pozornost na ulici nevěnovala. Portos byl zavřený v zadní místnosti. Prý strašně vyváděl. Štěkal na ni a vrčel. Rozhodla jsem se problém řešit hned, protože paní evidentně nijak zvlášť nespěchala. Sdělila mi, že doma žije se čtyřmi kočkami. A přijela s taškou na kolečkách. Nechala ji sice venku, ale Portos a rachotící předměty… to není vždy zcela kompatibilní.

Šla jsem tedy nejprve vysvobodit psa. Bouřlivě se se mnou přivítal. Nějaká cizí paní mu byla v ten moment zcela ukradená, což přesně byl ten žádoucí stav. Není třeba ho učit, aby ji miloval, ale aby si uvědomil, že lidé, kteří přicházejí do obchůdku - ať jsou jacíkoliv a ať voní čímkoliv -, nejsou bubáci a neohrožují ani jeho (což mu asi tak moc nevadí), ani jeho milovanou paničku.

Po patřičném uvítání jsem si Portíka připnula na vodítko. Chtěla jsem ho jednak mít stoprocentně pod kontrolou, jednak zvýšit jeho pocit bezpečí. Začali jsme pak kolem té paní, stále ještě v obchůdku, rejdit. Mušketýrovi byla i nadále ukradená a neřešil ji. Byl zcela jasně přepnut do modu: Jdeme ven a já se ohromně těším! Za nevšímání si byl odměněn. Tohle už zná z různých socializací cyklistů, skateboardistů a jiných divně se pohybujících hlučných věcí. Panička i ona cizí paní projevily přání, že jako by měla odměnit Portíka ta cizí paní. Instinkt mi v tu chvíli řekl, že je to pěkná blbost, ale i já jsem byla v té chvíli zahlcena sledováním psa a sledováním paní současně. Ale instinkt pracoval i dále. Podala jsem jí tedy pamlsek velmi okázale, aby pes jasně viděl, že jí ho dávám. Stejně na mne nejistě mrkl, zda smí, protože se už naučil, že bez dovolení si vzít nesmí. V našem velkoměstě je to nutné bezpečnostní opatření, protože po ulicích nechodí jen pejskomilové, ale i pěkní grázlové, kteří jsou schopni psa otrávit nebo vážně zranit. S mým dovolením si mušketýr tedy pamlsek maličko zdráhavě vzal. Další jsem mu položila venku na tu tašku na kolečkách. Sezobl ho jako malinu a už jen koukal, zda jdeme na hřiště, do parku, nebo jinam. Paní pro něj i nadále byla vzduch.


Teprve když jsem měla čas přemýšlet, přišla jsem na to, co mi na přání obou žen nesedlo. Tenhle pes je totiž tak chytrý, že si může dát dohromady jako úspěšnou strategii jednání: zavrčím a z toho člověka vypadne piškot! A to by byl vážně velký průšvih.

Krabice a rukavice

18. října 2016 v 21:32 | Darina |  Srdce mušketýra
Babí léto pomalu končí. Jírovce shodily svůj náklad a alejí se dá již zase bezpečně procházet. Nepraští vás zlotřilý jírovec kaštanem po hlavě. Prořídly i davy turistů, lavice u zámečku se vyprázdnily a podobně i louka a cesty v parku. Nechodíme sem sice sami, ale lidí i pejsků je tu podstatně méně.

Užíváme si to. Portík vyrůstá z období štěněcí zmatenosti a už je zase ochoten si hrát s jinými přátelskými pejsky. Nebo se s nimi aspoň společensky očuchá a zase jde. Ale občas, když si padnou do oka, řádí jako malí. Nedávno se tu hodil jako štěně s jednou elegantní ohařkou. Ale ta mu moc nerozuměla, páníček jí velel anglicky. Nikoli ze snobismu, byl to zkrátka cizinec. A ona byla elegantní, evidentně s modrou krví. Ale byla moooc nadšená, že mušketýr je ochoten s ní pořádat soukromé dostihy. Jindy jsme se zase kamarádili se dvěma super cvičenými pejsky a jejich paničkami. Byla to radost vidět, že někdo to se svým psem tak umí. A byla radost pochopit, že Portík už také umí spoustu věcí docela pěkně.

Potkali jsme i méně vycválané psy, ale ve většině případů to bylo dáno méně vycválanými páníčky. Jednou na nás kurážně zastěkl mrňavý jorkšírek ve snaze bránit svou paní, ale to byla spíš legrace. Portos ho tedy vznešeně ignoroval. Ale jindy po něm vystartovala mrňavá kříženka, evidentně ze strachu a štěkala jak pominutá. Její panička sháněla tipy všude, ale evidentně si s ní nevěděla moc rady. Jenže s hysterickým přetočeným psem už se toho v danou chvíli moc nezmůže.

Aby to však nevypadalo, že mám na druhém konci vodítka andílka. Nikoli. Pořád tam kluše puberťák, který zkouší kde co všechno možného a testuje hranice. Miluje svůj míč, ale hážu či kopu jako odměnu za nějaký výkon. Miluje hledání míče. Ať již po stopě či prohledáváním terénu. Spolehlivě najde i ty míče, které jsme "neztratili" my. Občas tedy vyjdeme s jedním tenisákem a vracíme se se dvěma.

Konečně jsme začali přecházet z míče na další předměty. Tedy předmět. Posloužila mi stará vlněná rukavice. Není problém, že by ji Portos nenašel. Našel. Znuděně po ní mrknul: Jo, je tu něco, co má tvůj pach, ale není to míč. Co já s tím? Do tlamy ji vzít nechtěl, je zdrženlivý vůči věcem, které nejsou jeho. Učíme se tedy značit zalehnutím. Atraktivitu rukavice jsem zvýšila dvojím způsobem. Schovávám do ní piškot. A když projeví zájem a zalehne, vybalím mu ho. A odměnou za nález je aport míče. Vypadá to, že to začíná fungovat. Jen budeme muset trochu trénovat.


Další pokrok jsme udělali ohledně krabic. Portos obecně nerad strká hlavu do stísněného prostoru. Původně mu vadil i kbelík. Na ten si zvykl teď v létě, kdy v kýblech na Letné pečlivě pral míč, aby mi ho podal neoslintaný, ale jen vodou nasáklý. Koše a krabice byly problém. Obětovala jsem tomuto jeho strachu trochu času a pár piškotů. První si sezobl z krabice povalené na bok, kdy byl piškot položen hodně blízko. Pak jsem mu ho v hluboké krabici posouvala postupně víc dozadu. Pak jsem krabici pootáčela. Asi na pátý pokus jsem ji již postavila a hodila piškot na dno. Mušketýr na mne frustrovaně štěkl, že chce piškot, ale tohle že ne, že je to podraz. Trochu jsem mu krabici naklonila, aby připomínala předchozí konstelaci. Po dalších třech pokusech si suverénně sezobl piškotek ze dna. Zkusila jsem to s proutěným košem. No problém! Přestal se tedy bát další věci. Prima. Máme položen základ na uklízení a krámování hraček do koše. Už se těším, až budeme tento trik umět!

Fidlík alias Fiedelmann I

12. října 2016 v 13:57 | Darina |  Genealogické hádanky
Dlouho jsem čekala na dobrodiní digitalizace středočeských matrik, abych se mohla vypravit po stopách rodových kořenů své prababičky Anny Janouškové. O rodu Janoušků už něco vím, tam mne matriky zavedly do Popovic u Benešova. O Annině matce, Anně Fidlíkové, jsem věděla právě jen jméno a pravděpodobnou lokalitu. Klecany.

Ukázalo se, že věc je složitější. Křestní zápis Anny byl nesmírně bohatý na informace. Dozvěděla jsem se tudíž, že Václav Janoušek se svou ženou se obcí Klecany de facto jen mihl. Stihl tam svatbu 29.6.1858, což bylo opravdu tak tak na poslední chvíli, protože má prababička Anna se narodila 24.7.1858. Další záznam je pak ze vsi Přemyšlení, čp. 1, kde se narodilo další dítě, Kateřina, 1.4.1860. A pak milí Janouškové zmizeli. Kam, to zatím nevím. Museli se pohybovat někde ve středních Čechách, protože můj praděd narazil na prababičku v Praze, tedy přesněji řečeno v Libni (ta se tehdy ještě jako součást Prahy netvářila). Ale určitě to nevzdám a jednou budu vědět, kam se zatoulal můj prapraděd Janoušek s praprabábou.

Ale věnujme se chvíli rodu Fidlíků. Oddací list prozradil, že další stopy vedou do Libčic. A tam jsem také Fidlíky našla. Konkrétně v obci Dolany, to je co by kamenem dohodil a jednu vlakovou zastávku podél Vltavy ujel. Znala jsem jména rodičů a dohledat pak konkrétní křestní záznam byla hračka.

Rodiče Anny Fidlíkové se jmenovali Josef a Anna. Matka Anna je poněkud záhadnou postavou, její předci na křestních záznamech většiny dětí chybí nebo jsou informace hodně kusé. Shodují se v tom, že otec byl příjmením Hora, živil se jako kovář a jeho manželka se jmenovala snad Eva. Křestní jméno kováře Hory zůstalo neznámé. Podobně i rodiště je zatím zahaleno mlhou záhad, snad by se mohlo jednat o ves Hostín u Vojkovic.

Josef a Anna Fidlíkovi žili snad šťastně v Dolanech, kde se jim narodily tyto děti:

  • Antonín (1832)
  • František Josef (1836)
  • Anna (1838), praprababička, provdala se 1858 za Václava Janouška
  • Josef (1841-1843), který záhy zemřel
  • Marie (1844)
O osudech ostatních sourozenců Fidlíkových se zatím nepodařilo dohledat žádné další podrobnosti, ale doufám, že se něco najde.

Pustila jsem se tedy časem zpět, vypátrat původ Josefa Fidlíka.Najít jeho křestní záznam byla hračka, ale vzápětí se ukázalo, že to s Fidlíky nebude tak jednoduché. Josefův otec se jmenoval Jakub. Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil r. 1787 s Kateřinou Čebišovou (či Czebišovou) a s ní měl 6 dětí: Annu (1788), Václava (1790), Kateřinu (1792), Jana (1798-1801), Rozálii (1800-1801) a Matěje (1802-1804). Vypadá to, že tři starší děti přežily. Rodina žila nejprve v Lobči u Kralup, někdy mezi lety 1792 a 1798 se vrací do Dolan. Lze z toho usoudit, že z Lobče patrně pocházela Kateřina. Roku 1803 Kateřina umírá a Jakub se narychlo opět žení, v kolébce mu doma vrněl Matěj, který potřeboval mateřskou péči. Svatba s Annou Varvařovskou z Dolan náseduje 6 týdnů po umrtí první ženy. Ale ani druhé manželství nemělo dlouhého trvání. R. 1806 se narodil můj předek Josef, pak následovala r. 1808 mrtvorozená dvojčata, patrně chlapečci. Matka je přežila o pouhé tři měsíce a Jakub ovdověl podruhé. Co bylo dále, těžko říci - zatím. Ale Jakub musel někde v okolí Dolan zůstat. Teoreticky lze předpokládat další sňatek, ale matriky dosud nevydaly všechny informace.

Bylo však zajímavé podívat se na Jakubovy rodiče. Nejprve se zdálo, že nikde v okolí se žádný Fidlík nevyskytuje a pokud, tak zcela náhodou. Nezmátlo mne to, přece jen za ta léta, co se v matrikách hrabu, dokážu předvídat, co by se tak mohlo dít. Projela jsem tedy všechny dolanské obyvatele s příjmením na F. Fiala, Forejt, a ejhle - Fidlmon, ve starší verzi psaný jako Fidelmann nebo Fiedelmann. A jsme doma! Narazila jsem na původní verzi příjmení a pan farář zapisoval dle toho, zda měl zrovna českou či německou náladu. Aspoň pro Jakubova otce Václava to tak platilo. A aby to Václav co nejvíc zkomplikoval, i on byl dvakrát ženat a dětí měl jako smetí (zatím jsem jich doložila 14!).

Václav se narodil v Dolanech r. 1737 a poprvé se oženil mladý (1758), s Ludmilou Císařovou. Než Ludmila (asi 1736 -1772) zemřela, stihlo se jim narodit 6 dětí. Žel, nebyli příliš nápadití při výběru jmen, proto rozmotávat osudy této rodiny bylo docela náročné. Tak se na ně podívejme:

  • Kateřina I (1759), i když se jméno zopakuje, mohla se dožít dospělosti
  • Anna I (1761) patrně záhy zemřela
  • Jan I (1763) jeho osudy jsou neznámé
  • Václav (1766-1769) zemřel jako dítě
  • Jakub (1767) je můj prapředek
  • Anna II (1770-1773)
Ani Václav nedodržel roční smutek a hned r. 1772 se podruhé žení s Annou Rubínovou. S ní zplodil dalších 8 potomků:
  • Jan II (1773-1773) umírá několik okamžiků po porodu
  • Jan III (1774-1774) kopíruje osud svého bratra a ani on se nedožije více, než několika desítek minut
  • Magdaléna I (1775-1778)
  • Magdaléna II (1777) se asi dospělosti také nedožila
  • Kateřina II (1779)
  • Jan IV (1784-1784) se dožil několika měsíců
  • Rosina (1785)
  • Magdaléna III (1798-1815) je možná chybně přiřazena k tomuto Václavovi, ale jiný zatím nepadá v úvahu
V této rodové linii je však Jakub nesporně jediným přeživším mužským potomkem. A Václavovy rodiče a sourozence si necháme na příště...