Září 2016

Podzim

30. září 2016 v 20:00 | Darina |  Srdce mušketýra
Posledních pár hezkých dnů. Příroda skočila rovnýma nohama k podzimu. V minulých dnech mimo Prahu se ráno za okny už válely podzimní mlhy. Vstáváme do tmy. Ale má cenu vyrazit ven i v podzimních dnech.

Neviděli jsme se týden. Jakmile jsem vstoupila do krámku, nudící se mušketýr, který se povaloval na podlaze, zázračně ožil. Vítání rozhodně neodbýval a hned mi přinesl ukázat staronovou hračku - gumovou kost. Dokonce mi ji vnutil do ruky (a to je tedy co říci!)

Zabalili jsme pár propriet a vyrazili ven. Dnes si to jen tak užít. Rozlehlý trávník v parku je stále ještě unaveně zelený, i když už dlouho nepršelo. Kupodivu tu bylo málo lidí. Portos si zavrčel na švýcarského ovčáka a zjistil, že si tím moc zkomplikoval život. Najednou žádná hra. Ale dnes byl trošku přešlý. Vždycky když je unavený, jsou reakce někdy komplikovanější.

Pokračovali jsme pak parkem vzhůru. Z ozdobných záhonů zmizely květiny, zbyly jen rozryté smutné záhony. Na druhé straně pod lavičkou trpěl Jack Russel teriér Barny, jehož panička si myslela, že ideál pro tohoto pejska je ideálem odpočinek pod lavičkou. Barny nám pustě záviděl, protože jsme postupně zopakovali celý repertoár triků, které už umíme: podávání tlapek, couvání, osmičku i slalom mezi nohama, obíhání, sed, leh, vstávání, … zkrátka jsme si užívali. Za každý perfektně provedený trik byl jeden aport. A potom hledání míčků. Schovala jsem dva. Portos mne překvapil - našel totiž tři! A ten cizí míček, ač byl hooodně jetý, si užíval jako kořist. Zkoušel ho zahrabat, pak ho různě přemisťoval, opouštěl a zase se k němu vracel… nalezený míč byl dokonce zajímavější, než nový pískací, který dostal od paničky čerstvě dnes.

Pokračovali jsme potom dále, abychom Barnyho neuvedli do totálního stresu. Museli jsme projít pod několika jírovci. Kaštany z nich dnes doslova pršely. Sebrala jsem si jich pár do kapsy, úplně čerstvý kaštan je na dotyk přece moc prima. Mušketýr se tvářil otráveně. Usoudil totiž, že někdo zlotřilý mu ničí potenciální fotbalové míče a navíc se ho snaží trefit kaštanem do hřbetu. Pod jírovci tedy probíhal krajně obezřetně a stále šilhal nahoru.

Zdvořile se napil u pítka a courali jsme se dál. Na cestě jsme zpozorovali paní o francouzských holích. Portos zpozorněl. Paní se podle něj pohybovala trošku jinak, než je obvyklé. Mrknul na mne, co já na to. Já na to nic. Dále jsme si hráli a já paní nevěnovala žádnou pozornost. Dala jsem pejskovi možnost, aby si paní prohlédl, ale vyslala jsem mu zároveň signál, že se neděje nic extra. Protože mi věří, neřešil to. Paní se s námi nakonec zastavila na kus řeči, hezký a poslušný pes stále vzbuzuje pozornost. (Dnes se od toho prvního vrčení choval vzorně, protože tušil, že by zase mohl přijít o nějaké požitky.) Předvedli jsme jí nakonec i pár triků, jen tak - pro radost.

Cestou zpět jsme zabrousili ještě na hřiště. Překážky už nám jdou krásně, dokonce i slalom už se sem tam povede. Poprvé jsme se šli seznámit s houpačkou. Zatím jsem chtěla jen to, aby Portík udělal několik kroků a vzal si pamlsek. Bylo to pro něj něco nového, ale zvládl to. Příště už zkusíme dojít až do těžiště a zalehnout.

Po návratu jsem se ještě chvíli zdržela a zkusila udělat první kroky směrem k budoucím povelům na válení sudů a plazení.

Krásně jsme tedy zrelaxovali. Jela jsem pak domů a vychutnávala si barvy podzimu, šikmé světlo mezi listím. V kapse mi chrastily kaštánky. A pak že je podzim smutný.

Koupání míčku

22. září 2016 v 21:10 | Darina |  Srdce mušketýra
Po dvou týdnech pauzy mne mušketýr vítal jako ztracenou matku. Jeho panička si maličko posteskla, že už tu jeho pubertu také pozoruje a pociťuje. Se všemi typickými projevy, jako je například notoricky známé ohluchnutí psa po odepnutí vodítka, vlažné přivolání atd. Vyrazili jsme tedy ven a já napjatě čekala, co vše mušketýr provede.

Na počátku neprováděl nic. Vzorně šlapal na vodítku a potom vzorně cvičil všechna ta sedni - lehni - vstaň a další triky. Zatím nejde moc odložení, protože jakmile couvnu (i přenesením váhy na zadní nohu), hned má tendenci mne následovat, aby o nic nepřišel. Asi to budu muset zkusit s vodítkem.

Po celou dobu procházky se choval téměř vzorně. Potkali jsme Quida, což věštilo potenciální problém. Minule na sebe kluci vrčeli. Tentokrát se Quido tvářil, že Portose ignoruje. Portos ho sice sledoval, ale nevrčel. Dočkal se tedy pochvaly, že tak je to dobře. I nějaký ten pamlsek upadl. Na vrčení došlo až mnohem později a opět přes plot, ve skrumáži psů. Jeden z nich s vrčením začal a Portík se ihned přidal. Zakročila jsem a pokusila se mu rázně vysvětlit, že vrčet se tu tedy vážně nebude. A následoval postih v omezení psích práv: vrčíš, prima, tak není hra na hřišti a jdem. Myslím, že tím jsme si snad otázku ritualizovaného vrčení vysvětlili jednou provždy.

Ale mimo tento okamžik byl Portos úplně ideální pes. Neřešil cyklisty, koloběžku a dokonce ani dítě na odrážedle, které mu přefrčelo přímo před čenichem (plánovaně). Neřešil míčky cizích psů a dokonce si od jedné fenky nechal míč sebrat! Ta se mu tedy musela líbit! Neřešil cizí lidi, ani když ho lákali k sobě (ví, že potřebuje povolení). Nesežral housku pohozenou v křoví, která nebyla naše. To, mimochodem, považuji za obrovský úspěch. Vzorně hledal své míčky a misku pod květináč - jako nový předmět. Zvolil si, že to, co není míček, bude zalehávat, což mi nevadí, naopak. Příště zkusíme něco dalšího.

S míčkem však Portík dnes zacházel velmi tvořivě. U jednoho pítka byl pro psy přistavený kbelík. Portos většinou pije z kohoutku, ale tentokrát dal přednost kýblu. Odpozoroval, že já míček často myji. Jasně, komu by se chtělo strkat do kapsy batohu oslintaný zablácený tenisák. Dnes se rozhodl, že mi udělá radost a tak on sám s tenisákem šup do kýble. Pak mi ho vítězně přinesl. Z míče crčela voda, ale pes byl šťastný, že udělal nějakou práci za mne. Trochu jsme si ještě házeli (používala jsem aport jako odměnu za každý hezky provedený cvik) a Portos šel vždy po několika aportech míč znovu vykoupat. Činil tak nesmírně vážně a zodpovědně. Já moc vážná být nevydržela. Ale copak se na něj mohu zlobit, když se mi takhle snaží ulehčit práci? Uvidíme, zda koupání míčku zařadí mezi své pravidelné rituály. Jak ho znám, tipuji, že nejspíš ano.

Mušketýrovy první narozeniny

6. září 2016 v 21:58 | Darina |  Srdce mušketýra
Čas uplývá jako voda. Totiž, tak to vnímáme my, lidé. Pes žije přítomným okamžikem. Tím, co se děje teď. Pes nevnímá svůj věk a nezaškrtává si přesný den v kalendáři červenou tužkou. Ani se neptá, kolikrát se ještě vyspí a vyvenčí, než… Portík si užil den svých narozenin se svou paničkou na velkém a dlouhém výletě. Nyní tedy oslavoval své narozeniny podruhé.

Vyrazili jsme do parku s batohem plným dárků a čekali, co to udělá. Nevrhnul se po nich sice hned - už slušně umí rozlišovat mezi moje a tvoje a občas to i dodržuje. V praxi to znamená, že ví, že bez dovolení se věci, které nemají atribut, že jsou jeho, neberou. Ani mně, ale ani jiným lidem a pejskům. Dokáže tak báječně ignorovat i potravu, což je prima (magoři, kteří ubližují psům, žel, ještě nevyhynuli).

Vyčarovala jsem tedy z batohu: Psí piškoty, tentokrát dokonce speciální, obohacené vápníkem, zkrátka extra ňamka pro psího puberťáka. Protože byly zatím uzavřeny v pytlíku, nijak nesváděly mušketýra k nepřístojnostem. Pobavilo mne, že na sáčku bylo důrazné varování, že nejsou určeny pro lidskou konzumaci. Což o to, mne to ani tak nesvádí, ale Portíkova panička později měla cukání ochutnat.

Dalším dárkem byla kostička z nějaké té buvolí šlachy. Jednoznačně špatná volba. Portos si s ní sice hrál, ale že by tohle měl žrát? No, to ani omylem. Vrhl na mne takový pohled, že mi to rázem bylo jasné. Příště vařím morkovou kost. S tou jeho zjemnělou chuť neurazím.

Následující dárek byl spíš pro mne. Plánuji cvičit některé věci za pomoci cíle. Obal od CD by byl pro jeho obr tlapy asi sice dobrý, ale nějak se mi ho nepovedlo sehnat. Podobně poslouží miska pod květináč. K této nové hračce má zatím Portos velice rezervovaný vztah. Nepodařilo se mi mu zatím srozumitelně vysvětlit, na co to bude. Zajímavé ovšem bylo, že když Portos netušil (asi nechci, aby to bral do tlamy), co s tím, nabídl mi, že ten předmět "zalehne". Bude tedy legrace se domlouvat, že chci, aby na to šlapal. Ale my na to přijdeme a dohodneme se. Jen to musím vyšpekulovat.
Naprosto nejúžasnějším dárkem byl ovšem pešek. Chvíli na to koukal. Takovou hračku totiž ještě nikdy neměl. Trochu jsem ho povzbudila a během několika sekund byl mušketýr pln údivu a na vrcholu blaha. Jestli do dneška byl hračkou číslo jedna míček, tak ten byl v tuto chvíli rázem zapomenut. Do peška se dá přece náramně kousat. Dá se o to přetahovat (teď opatrně). Dá se to i trochu házet a chytat! Super.

Hned jsme novou hračku zapojili do našich her a hodně rychle jsme se naučili hru na výměnu. Třeba tak, že: já ti hodím míč, ty mi ho přineseš a dostaneš peška. Pak mi přineseš peška a já ti hodím míč. Aportování míče ho dnes ale moc nebralo, takže jsme tenisák stále hledali. Tím pádem jsme procvičovali hru na ztracené. Pak jsem velice nenápadně ztratila peška a velice nápadně míč. Jasně, že se nechal nachytat a po vyslovení povelu pádil k míči, o kterém viděl, kde že jsem ho ztratila. Našel, následovala radost, pochvala a znovu povel k hledání (nic překvapivého, dva míče za sebou jsme už hledali). To už krásně jel po mé stopě (byť v protisměru), Bylo vidět ten úžas a radost, když našel peška! Tak napůl to cvaklo do podoby: hele, ono se dá ztratit i něco jiného!

Největším narozeninovým opruzem bylo focení. Portík nepózuje moc rád, fotit se dá jen, když je dostatečně unaven. Ale zkusili jsme to. Máme tedy krásné foto dárků. Foto, jak objevil peška, se nepodařilo udělat, kdykoli člověk někam zaměřil foťák, v tu ránu byl pes jinde. Měla jsem představu i hezkého fota, jak sedíme spolu s hromadou dárků na trávníku. Jo, představa to byla fajn. Ale člověk míní a pes mění. Zvláště pes netrpělivě očekávající nějakou akci. Na jediné společné fotce zírá na mne a nikoli do objektivu, protože ihned po stisku spouště mi potřeboval vyjádřit své psí emoce. Jako že ať jdem už něco pořádného dělat.

Dělali jsme pak různé pořádné věci skoro půldruhé hodiny, piškotky se ochutnávaly coby odměna za všechna ta sedni-lehni-vstaň a k noze. Nakonec jsme ještě zaskočili na hřiště. Překážky skáče už krásně sám a poprvé se nám povedlo projít rychlou chůzí celý slalom jen na ukazování s odměnou až na konci.


Zkrátka užili jsme si to. Po návratu padl pes za vlast. Sice se snažil mne ještě chvíli přesvědčit míčkem, že by jako něco mohlo být, ale pak docela respektoval, že si hodlám v klidu vypít svůj čaj. Doma jsem padla za vlast i já. Na rozdíl od psího puberťáka regeneruji doteď. Dobrou noc.

Ztratil!

3. září 2016 v 16:18 | Darina |  Srdce mušketýra
Zaměstnat nudícího se puberťáka je vždycky těžké. Platí to i v případě, že jde o puberťáka psího. Napadlo mne tedy sáhnout po vyhledávání předmětů. Idea to byla krásná. Což o to. Ale není pes jako pes. A mušketýr, protože je mix a má od každého něco, vyžaduje někdy nestandardní přístup.

Začali jsme tak, jak se mi to osvědčilo kdysi u jiného pejska - to byl ovšem čuchací šampion a jakákoli pachová práce pro něj byla sama o sobě odměnou. Předmět řádně napachovaný mým osobním unikátním aroma jsem velice viditelně "ztratila". Portos to přirozeně registroval, protože je zvědavý a neujde mu nic. Přiloudal se k předmětu, prohlédl si ho a pak se na mne otráveně podíval: A co já jako s tím? Když je to tvoje, tak si to zvedni. Já vážně nevím a nechápu, co bych teď měl dělat. Je sice aportér, ale teď mu to nějak nechtělo vůbec docvaknout. Proč by měl brát do tlamy něco, co se nedá sežrat a co ani není míč? Že to není míč?

Nu dobře, nedocvaklo to mušketýrovi, docvaklo to mně. Půjdeme na to jinak. Přes mezikrok. Na další venčení jsem nevzala jeden tenisák, ale rovnou dva. Tím jedním jsme si házeli. V odevzdávání své kořisti jsme se posunuli. Většinou už nemusím sedět (i když to mu jde nejlíp, protože tak s ním trémuje i jeho panička). Stačí již jen elegantní poklek na jedno koleno. Věřím, že časem to budeme dávat i pěkně ze stoje. Vzhledem k tomu, že Portos je pejsek pro radost a neaspiruje na jakékoli zkoušky, netřeba tlačit na "správnost" provedené cviku.

S jedním míčkem jsme si tedy hráli. Ve chvíli, kdy měl mušketýr plné tlapy práce, aby dostihl vzduchem letící tenisák, vhodně ho zpracoval a přinesl, "ztratila" jsem ten druhý opodál, tak 2 metry od sebe. Vzala jsem si ten aportovaný a šup, ukázala jsem na ten "ztracený". Teď to pejskovi docvaklo raz dva, protože má docela dobrou paměť a orientaci a svůj pohozený míček (myslím, když si ho ztratí sám) si dokáže najít. Tentokrát jeho pohled říkal něco jiného: Je, hele, tenisák. A nos mi říká, že je náš. Tak já ti ho přinesu, jo? Schválně, co to udělá! A udělalo to spoustu věcí - pochvalu a dokonce odměnu v podobě okamžitého hození onoho tenisáku (teď napoprvé). Bylo vidět, jak si to mušketýr přebírá. A protože jakékoli nové poznatky testuje znovu, nebyl problém tuto situaci zopakovat. Pořád ještě s míčkem viditelně "ztraceným" několik kroků od nás. Když ho přinesl, dočkal se stejné reakce. Bylo vidět, že to přijal jako novou super hru.

Po několika málo opakováních jsme se dostali na úroveň, že míček ztrácím daleko sofistikovaněji. Obejdu nějaký okruh (teď již docela velký), sem tam se shýbnu k zemi, aby nemohl odečíst, kde bude míč skutečně. A už ho jen tak nepokládám, ale schovávám - tu za lavičku, tu mezi kmeny stromů, tu vedle piknikujících lidiček (vždy se zeptám, zda jim nebude vadit, že se kolem ochomýtne pes, který si jich absolutně nebude všímat), to do dutiny stromu…
Portos pak vyrazí nadšeně hledat. Ví, že tam někde míč je. A míč je pro něj motivací číslo jedna (dokonce silnější, než dobroty). Ví, že mu pak míč hodím. A rychle pochopil, že abych mu mohla něco hodit, musí to najít a přinést.
Zpočátku se orientoval zrakem. Jak ale ztěžujeme podmínky, zapojuje i čich. Dokonce je už vidět, jak začíná systematicky prohledávat okolí stopy a hra na "ztratil" je opravdu na vyhledání předmětu kolem stopy.

Postupně jsem vyzkoušela přidávat rušivé elementy - lidi, jídlo a jiné pejsky. Ve chvíli, kdy hledá, je mu tohle všechno šumák. Ve chvíli, kdy najde a raduje se s kořistí (tedy ve fázi přinášení), jsou pro něj cizí pejsci zatím příliš silným lákadlem, protože má tendenci jim sdělit psí řečí, jaký je frajer, že si na povel dokáže najít míč s tím správným pachem.

Baví se tím nejen on. I lidé v parku jsou z toho někdy paf. Slýcháme obvyklé komentáře: Jéééé, on si dokáže najít míč! To je tak roztomilé! Nejde nám o roztomilost, jako o to dělat něco spolu a bavit se. Pes musí při tom všem docela dost přemýšlet. A laťka se zvyšuje. Už se dostáváme do fáze, kdy se snažím, aby vůbec neviděl, kam míč schovám. A najít si v rušném parku mou, byť úplně čerstvou, stopu, vyžaduje nějakou práci a úsilí. Po takové procházce je psí puberťák strašně hodný. Má jediný zájem - spát. A spící pes je - jak známo - velmi hodný pes.

Ještě nás čeká hodně práce. Velkým zlomem bude, až se nám podaří vyměnit míč za jiný předmět. Na to se ještě budeme muset naučit výměnu na principu: ty mi přineseš předmět, já ti hodím míč. Pokud se nám povede tohle, máme vyhráno. Pak už se nebudu muset bát o rukavice, kapesníky a čepice.