Srpen 2016

Paradox hřiště

20. srpna 2016 v 17:34 | Darina |  Srdce mušketýra
Psí hřiště se nám v poslední době stává netušeným zdrojem zábavy, poučení, legrace, tréninku a hlavně setkání. Občas jsou to lidičkové a psi podivní, ba nejpodivnější.

Letní odpoledne jsme šli utrácet nejprve na louku, potom na hřiště. Bylo docela teplo a tak byl program jasný, trošku mušketýra na úvod utahat a vyběhat, potom trošku cvičit a při tom se projít, aby zbytek odpoledne unavený pes prospat.
Zamířili jsme tedy na louku. Na horním konci jsme byli sami. Mám tam vysezené místo na zábradlí, odkud se hezky dá házet míčem přes půl louky. A Portík běhá trochu z kopce a do kopce (i když jen mírného) a posiluje svaly. Když jsme se na louce trochu usídlili, na spodním konci se objevili další pejskové a další míčky. Ale bylo to v pohodě, Portík rozlišuje mezi mým a tvým a tentokrát to respektoval. Na obzoru tedy žádný konflikt. Přirozeně, že jsem nepraktikovala jen mechanické házení míče. Prokládali jsme to cviky sedni-lehni-vstaň a cvičením pozornosti. Mušketýr byl šťastný a běhal jako o závod.

Pak se poblíž nás objevil retrívr Monty, kterého se snažila marně zvládnout starší paní. Pes ji měl viditelně "na háku". Přivolání nula, za míčkem se rozběhl, ale v momentě, kdy míč dopadl, ztratil zájem a začal se potulovat kolem místa dopadu. Panička si pro míč přece dojde. Opravdu došla. Ze psa byla trochu hysterická. Po chvíli z ní vypadlo, že je venčitelka a že pes patří jejímu synovi. V rodinné smečce ovšem byla omegou ona. Nedovedla psa zaujmout a nedokázala trvat na povelu. Pes ji nebral, takže chápu, že venčení pro ni bylo utrpením. Obdivovala, jak Portos poslouchá (zvlášť když jsem jí řekla, že jsem de facto ve stejné pozici, ale v Portíkově smečce jsem na mnohem atraktivnějším postu).
Potkali jsme ji ještě cestou zpět, kdy se s Montym vzájemně přetahovali na vodítku a skončilo to zalehnutím psa v jízdní dráze. Zkusila se mne na pár věcí zeptat, ale tohle by bylo na dlouhé povídání. Jediné, co jsem jí mohla v rychlosti poradit, bylo, aby promluvila se synem. Snad komunikace mezi lidmi pomůže i její komunikaci se psem.

My jsme se potom odebrali dál po parku, abychom si trochu zacvičili a celkem nám to šlo. Snad mimo jeden moment. Něco se stalo. Ale bylo to mimo naši lidskou slyšitelnost a cítění. V jednom okamžiku všichni psi zbystřili a pak se někteří rozštěkali. Portos také (a to štěká jen zřídka). Postojem mi ukazoval směr, ale nebyl s to mi ukázat, co ho zneklidnilo. Uklidnila jsem ho a postupně přestali bláznit i ostatní. Jen ze hřiště se ozýval vytrvalý hysterický štěkot. Stálo za to jít se tam podívat.

Když jsem dorazila na hřiště, nevěděla jsem, zda mám padnout smíchy nebo utéct. Jakýsi mladý muž se tam pokoušel "cvičit" Jack-Russel teriéra. O výcviku psů asi nikdy nic neslyšel, nečetl. A pravděpodobně ani nepřemýšlel. Jeho výcviková metoda spočívala v tom, že dráždil psa klackem a tak se ho snažil vyprovokovat ke zdolání překážky. V momentě, kdy jsme přišli, stál nahoře na kladině (tady je udělaná z opravdu bytelných trámů), a dráždil psa. Pes už byl ve fázi, kdy byl spíše přetočený a vytočený, neschopný se soustředit na cokoli, hystericky štěkal a skákal jak gumídek, ovšem na zemi. Nechápal, proč by měl následovat klacek a někam lézt. Štěkal z rozčilení, frustrace a z neschopnosti domluvit se se svým podivným páníkem.

Přemýšlela jsem chviličku, zda na to nějak reagovat. Jenže nevyžádané rady se nevyplácí. Počkala jsem tedy, až nám uvolní kladinu a mezi tím jsme absolvovali všechny překážky, které tu jsou - překážku, kladinu, kruh i slalom. Portose musím navádět pouze na slalom, ostatní překážky už zvládá na povel. Doufala jsem, že když dotyčný expert uvidí, že to umíme, třeba se zeptá. Nezeptal. Své úsilí znásobil a poslední věc, kterou udělal (potom jsme rychle odešli, protože bych se asi přestala ovládat), bylo, že svého psa, který nechtěl a nemohl pochopit, že by měl proskočit kruhem, tím kruhem prohodil. Sice nijak razantně (to bych se asi vážně neudržela), ale…


Lidi, prosím, pokud máte rádi své mazlíčky, ale nevíte, jak na ně, nebojte se poradit s odborníky. Ušetříte si mnoho starostí teď i do budoucna.

Pravidla hřiště II

20. srpna 2016 v 16:58 | Darina |  Srdce mušketýra
... pokračování ...

Z drsného zážitku na hřišti jsme se museli kapku zotavit. Udělali jsme tedy pejskům maximální pohodu. Dokonce jsem se odvážila i hry s míčkem. Každý ze psů měl svůj a ukázněně si ten svůj aportoval. Nekonaly se žádné konflikty. Portos opět zkoušel, jak moc do ruky mi musí míček dávat, ale tentokrát to z jeho strany mělo spíš nádech škádlení a ujišťování se, že pravidla platí a svět jede ve svých kolejích. Rošťácky pak zkusil sebrat míč, který mu nepatřil. Co že já na to. Já na to ihned povel, aby nechal cizí míček být. Aha, zase to nevyšlo, mrkl na mne. Tak tedy dobře, nechám ho.

Zkusili jsme i rychlé hledání skořice. Přesvědčila jsem se, že hledá skořici skutečně podle pachu skořice (vzorek umístila kamarádka). Najde ji velice hravě, ale ještě nechápe, že má nějak výrazně značit. Budeme muset pracovat na tomhle.
Šli jsme se potom projít k nahoru do parku. Také se napít, což bylo v dusném dni třeba. Portíkův styl pití z kohoutku byl opět předmětem legračních poznámek turistů, které se ihned změnily v obdiv, když předvedl těch pár triků, které už umí pěkně. Šlapali jsme líně parkem, Portík lítal po trávníku s ukořistěným klackem a relaxoval. Kamarádčina čubina zcela nerelaxovala, byla v cizím rušném prostředí. Ale nijak nehysterčila, v pravidelných intervalech si zobla svých granulek a capala s námi. V půli parku jsme to otočili, protože tu probíhal jakýsi dětský mumraj. Spousta drobotiny na kolech a na prknech. Motat se mezi tím by nebylo moudré. Jen jsme zkusili, jak daleko jsme pokročili v desenzitizaci těchto divných hlučných tvorů. Z mého hlediska složil Portos psí maturitu, protože jsme se dokázali přiblížit ke klukovi, který dělal randál s prknem, na 2 metry a on to nijak neřešil. Následovala obrovská pochvala a jackpot dobrot. Z Portíkova hlediska to byl jackpot "snadno" vydělaný, pochopil, že když si nebude těch divných tvorů vůbec všímat, dostane dobroty. A jak je známo, mušketýr chápe zběsile rychle (občas).

Zvolna jsme se potom vraceli směrem k civilizaci a ke hřišti.

Na hřišti bylo nyní živo. Pobíhal tam psí kamarád Quido a ještě nějaký pes. Tedy, tipuji, že to byla spíš fenka německého drsnosrstého ohaře. Přes plot se všichni tři začali velice kamarádit. I dohodli jsme se tedy, že kamarádka se svou čubinou, na niž by tohle bylo už příliš mnoho pejsků, se odpoutají. My že ještě chvilku pobudem. Ledva jsem ovšem vypustila Portose na hřiště, z kamarádského klubka bylo klubko vrčící. Kluci se nějak potřebovali vyjasnit kompetence. V této chvíli byl provokatérem mušketýr, ale vše skončilo tím úvodním blafnutím a hromadným zavrčením. Pak už ta trojka celkem spořádaně pobíhala po hřišti. Quido toho měl za chvíli dost, i plácl sebou na zem. K další větší akci ho rozhoupal až příchod dalšího dorostence - bílého Otíka. Ti dva se dali do docela divoké hry. Portos zatím dále opruzoval ohaře, který toho už měl dost a zalezl pod lavičku. Portík se choval rozverně a dokonce se nechtěl nechat odvolat. Žertovně přede mnou prchal. Puberta, nebo hormony té psí dámy? Kdo ví. Nicméně si vysloužil omezení psích práv na vodítku. Když byl po chvíli vypuštěn, šel opruzovat ohaře znovu. Dokonce vyzýval ke hře, ale nebylo to kvitováno s povděkem. No ano, sympatiím a antipatiím nelze poručit. Jenže čeho je moc…

A tak jsme opustili hřiště poté, co jsme se domluvili s Otíkovou paničkou, že se tu někdy určitě sejdeme.

Jakmile jsme se vrátili, unaven pes sebou plácl a usnul hlubokým spánkem. Však to tentokrát bylo opravdu náročné.

Pravidla hřiště I

20. srpna 2016 v 16:56 | Darina |  Srdce mušketýra
Vzhledem k tomu, že už je Portík velký kluk, domluvili jsme pokusně společné venčení s další, o něco málo větší, ale o dost starší fenkou. Bylo z toho velice vzrušující odpoledne…

Na kamarádku s její čubinou jsme čekali vzorně u tramvaje, opravdu vzorně, Portos buď polehával, nebo posedával a zvědavě pozoroval cvrkot kolem. To ho baví, i ve svém druhém doma (v krámku, kde občas tráví s paničkou pár hodin) si navykl lehat mezi dveřmi. Jednak proto, že je tam příjemný chládek, jednak proto, že mu neujde ani šustnutí v ulici. Dobře ví, že zakázanou zónou jsou schody dolů a většinou to i respektuje. Nyní měl ruch ulice na dosah tlapky a moc se mu to líbilo. A přirozeně - on se líbí lidem. Povídali jsme tedy s jednou paní, která čekala na tramvaj, a rychle nám to uteklo.

Seznámení s novou psí kamarádkou bylo z její strany nevrlé. Bylo pro ni náročné cestovat dopravou a teď ji tu ještě bude oňuchávat nějaký rozježený puberťák. Blafla po něm. Portos se na ni v údivu zakoukal, co jako blbne, ale dál to neřešil. V průběhu odpoledne naznal, že se jedná o rozmarnou dámu, od níž je třeba se držet aspoň na 2 metry - a zařídil se podle toho. Směřovali jsme na hřiště, které bylo vhodným bezpečným prostorem k seznámení. Psi nemohou nikam utéct, mají dost prostoru k vyjádření osobního odstupu a je tu spousta prvků, na nichž se dá řádit. Předpokládali jsme tedy, že vše proběhne hladce. Neproběhlo. Na vině však nebyl ani jeden z našich psů.

Když jsme docházeli k hřišti, zpozorovali jsme, že tam někdo je. Tohle většinou nebývá problém, drtivá většina majitelů spolu komunikuje, někteří se i znají, někteří psi spolu kamarádí. Nebo se alespoň tolerují. Jenže ne každý den je svátkem a ne všichni majitelé jsou ideální. Pohroma se na nás přiřítila díky poněkud podivnému složení smečky, která se po hřišti pohybovala. Nejprve jsem zaregistrovala 2 holčičky ve věku tak 7 a 9 let. Potom psa. Když jsem si zpětně promítala velikost, chování a tvar zubů, vycházelo mi z toho poněkud odrostlejší štěně. Fenka. Tvar hlavy a hrudníku jednoznačně mluvil o tom, že máme buď stoprocentně, nebo aspoň převažujícně co do činění s americkým bulíkem. Jen velikost neodpovídala. Zatím?

Čubinda lítala po hřišti a snažila se na sebe upoutat pozornost tím, že na každého příchozího (jedno zda psa či člověka) skákala. Snažila jsem se dopátrat, kde má s sebou nějakou kompetentní osobu. Nemusela jsem očima. Zvukově bylo vše jasné. Na úplně nejzastrčenější lavičce vzadu seděla pohodlně žena, která ve dvouvteřinových intervalech na psa ječela. Tedy přesně řečeno ječela jeho jméno. K tomu ovšem nic, žádný povel, žádná snaha nějak zvládnout jeho chování. Čubina jednak evidentně neuměla nic, ani přivolání, jednak ji nepřetržitý jekot její paničky nedal šanci k tomu vůbec nějaké chování nabídnout. Nota bene, aby věděla, že by nějaké chování mohlo být žádoucí! Panička se rozhodla nekomunikovat ani s námi, dokonce ani na pozdrav neodpověděla, a dál ječela na psa, který mi razítkoval kraťasy slušivým vzorkem svých tlapek. Kamarádčina fenka kupodivu tuto zátěžovou situaci zvládla a moudře si šla pro granulku (její naučené bezpečné a osvědčené chování říká: když nevíš, jdi si pro granuli a nech paničku, ať to řeší). Poprvé zamířila pro granuli ke mně a navázala oční kontakt, když viděla, že ani já nijak neplaším, brala si od své paničky a dokonce se soustředila i na nějaké cviky.

Portos to vzal s přehledem. Jeho bezpečným chováním je nabídnout sed a ze své výchovy ví, že skákající pes je ignorován. Proto se vůbec nedivil tomu, že jsem to neposedné hnědé štěně ignorovala a tvářila se, že tu není. Zkoušelo to stále znova, evidentně vůbec netušilo, jak se vlastně má chovat, jak zvládnout své já. Chvilku si hrálo s holčičkami, které se ovšem chovaly velmi podobně. Dělaly si, co chtěly, a případná matčina usměrnění (také ječená) úspěšně ignorovaly. Všimla jsem si, že ovšem se svým psem mají podivný kontakt. Například se ho vůbec nedotkly. A když se k nim zvědavě přiblížil Portos, hned se ošívaly (a to se na ně nijak nevrhal, protože nějak vycítil, že asi není stoprocentně vítán).

Celá scénka trvala asi 10 minut. Přemýšlela jsem intenzivně, zda mám té ženské říct, aby si pořídila radši plyšového psa a také plyšové děti. Ostřížím zrakem jsem dozírala na to, aby se děti neměly šanci přiblížit k našim psům. Nebála jsem se, že by něco vyvedli psi, oba mají dost rozumu, ale nevěřím liberální anti-výchově dětí. Klidně jsem se snažila mít Portíka pod kontrolou a zabaveného. K mému podivu, on v této superzátěžové situaci cvičil! Byl velice soustředěný na to, co chci a poměrně precizně zvládal ty překážky, na kterých se zrovna nehoupaly holčičky. To vše přesto, že v pravidelných intervalech se přiřítila ona cizí čubina a skákala a skákala. Ani teď její panička nejevila známky zvládnout ji jinak než jekotem. Představa, že by mi třeba chování jejího psa mohlo vadit, jí byla vzdálená jako jiná galaxie. Naštěstí po deseti minutách ta dáma usoudila, že my asi ze hřiště neodejdeme a tak jekotem shromáždila své dcery, nějak odchytila psa a odešly. Ufffff!

Jaké to byla zátěž, mi došlo ve chvíli, kdy byly všechny 100 metrů od nás a na hřiště se vrátilo ticho, klid a pohoda. Blahodárné ticho! Oba naši psi sebou plácli na zem a tázavě koukali, co to jako mělo být. Ani já netuším, co to jako mělo být. Večer jsem si četla povahové charakteristiky tohoto plemene:

… je téměř vždy poslušný a chce potěšit svého pána, má extrémní toleranci k dětem, potřebuje majitele, který je pevný, sebejistý a klidný, s konzistentní povahou…

Bojím se, že téhle psí holce se ničeho z toho nedostane. Její panička evidentně zastává názor, že pes se přece vychová sám, že je škodlivé dávat mu hranice a nějak omezovat jeho chování. A také, že psí hřiště slouží k tomu, aby byl pes vypuštěn do prostoru a pán se o něj dále nestaral. Vzhledem k tomu, že čubina byla určitě aspoň půlroční, tipuji to na to, že za pár měsíců bude mít tahle rodinka doma buď neurotického psa, který se naučí nereagovat na nic, protože získal zkušenost, že jakékoli chování je špatné, anebo psa, který se namíchne a bude mít tendenci vzít vedení smečky do svých tlap. Na problémy je zaděláno. A proti tomu, jaké budou, jsou naši psi - i se svými vadami chování - miloučká zlatíčka.


…pokračování…

Časem zpět za Mühly

17. srpna 2016 v 20:35 | Darina |  Genealogické hádanky
Zpřístupnění dalších matrik postupně odkrývá další rodové kořeny. Vydejme se dnes časem zpět za rodovou větví Mühlů. Cesta časem ukazuje, že se kdysi psávali hezky česky Míl (nebo také Mýl, protože s pravopisem si faráři 18. století vážně nedělali vrásky).

Minule jsem začala psát o Richardovi a jeho rodičích a sourozencích. Od té doby se podařilo některé věci maličko zpřesnit. Zopakujme si to tedy:

Richard Alois (1866-1901) - tak byl pokřtěn, protože v lokalitě vládla móda dávat dětem dvě či 3 jména - byl nejmladším dítětem Josefa Mühla z Vedreka a Marie Jarolímkové z Filířovic čp. 6. Měl šest sourozenců:
  • Marie (1849-) se někdy před r. 1875 provdala za Josefa Šáfera z Verdeka čp. 1 (příslušný kus matriky chybí a bude nutno se dopídit, zda to pan farář psal někam jinam). Měla 6 dětí, přičemž zatím neznámé jsou pouze osudy syna Emila Josefa.
  • Viktorie (1851-1852) zemřela v kojeneckém věku
  • Rozálie (1853-1924) se před r. 1876 provdala za Mikuláše Peteru z Vilantic a rodina žila dále v Hřibojedech
  • Kryštof (1855-) má zatím neznámý osud
  • Julie (1858-1889) se provdala za Josefa Certnera, který pracoval u dráhy v Liberci, a zemřela poměrně mladá na tuberkulózu
  • Josef Ondřej (1860-1867) zemřel jako dítě na jakýsi plicní neduh (matrika jej uvádí jako ochrnutí plic)
Již je nám také známo, že Josef Mühl (1821-1895) se na Jarolímkův statek přiženil. Marie, již pojal za manželku, byla nejstarší a její sourozence a rodiče jsme poznali v minulém dílu. Rodinný klan Jarolímků bude asi poněkud tvrdším oříškem, v blízkém okolí se to totiž Jarolímky jen hemží a rozplést jejich vzájemné vztahy bude docela obtížné.

Josefovým otcem byl také Josef (1795-), který se narodil ve Verdece 33. Po ženitbě s Františkou Voršilou Staudovou (1788-1823) se usadil v čp. 46. Je pozoruhodné, že Františka byla o dost starší, než její manžel a navíc vdova. Jaké byly příčiny sňatku, těžko říci. Případné manželské štěstí nemělo dlouhého trvání, v r. 1821 se narodil Josef, někdy na sklonku r. 1822 Františka, která umírá jako miminko a do půl roku ji na věčnost následuje i Františka. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že se Josef znovu oženil, ale lze to skoro předpokládat. Nějakou dobu s ním asi žili jeho rodiče.

Josefův otec se jmenoval Václav, psáno opravdu hezky česky Míl. Narodil se někdy kolem r. 1747, zatím těžko říci, kde. Matriky o Verdeku čp. 33 mezi lety 1770 a 1781 mlčí. Nikde žádný pohyb, žádné narození, svatba či úmrtí, ale usedlost musela existovat, protože Verdek měl tehdy nejméně 40 popisných čísel. Až v r. 1781 se objevuje záznam, že se Václav z čp. 33 oženil s Annou, dcerou Václava Jarolímka. Svatba je překvapivě situována do čp. 33, o Anně se mimo jména otce nedozvídáme prakticky nic. Na pak svět přišla - a také v rychlém sledu odešla - řádka dětí:-
  • Václav Antonín (1781-1785) zemřel prý na psotník, ale jednalo se spíše o nějakou epidemii, protože ho mladší bratr přežil jen o několik dní
  • Antonín (1783-1785) - když se neví, je diagnóza "psotník" hned po ruce
  • Václav (1785-1797) se narodil několik týdnů po smrti svých bratří a zemřel tragicky při jakési nehodě se saněmi v zimě 1797
  • Anna (1787-1788) opět nenápaditá diagnóza"psotník"
  • Anna Rosina (1789) totéž
  • František (1790) se patrně dožil dospělosti
  • Rozálie (1792-1795) zemřela na neštovice
  • Josef (1795-) je přímým předkem
  • Rozálie Anna (1797) se opět dožila jen několika málo měsíců
Úmrtnost v této rodině je extrémně vysoká, ze 7 dětí přežily pravděpodobně dvě. Ještě více mne zarazily informace o rodičích. Václav zemřel r. 1827. Jeho věk je zaokrouhlen na 80 let. Tolik mu sice být nemuselo, ale přežil manželku o více než 10 let, lze tedy předpokládat, že se opravdu narodil někde před rokem 1750. Anna Jarolímková, provdaná Mühlová, zemřela roku 1813 ve Verdeku čp. 33. Její úmrtní diagnóza ovšem nápaditá je - syfilis. Na jedné straně by to vysvětlovalo vysokou úmrtnost potomků, na straně druhé těžko mohla být chorobou nakažena pouze ona a děti a nikoli manžel, který ji přežil. Je to nepochybně genealogická hádanka - buď si zapisovatel do matriky pustě vymýšlel, nebo…

Neznámý pradědeček

13. srpna 2016 v 16:33 | Darina |  Genealogické hádanky
S další etapou digitalizace matrik Východočeského kraje bylo možné rozkrýt další část vlastní identity, rodinných kořenů. Potvrzení či vyvrácení rodinných legend, spolehlivosti lidské paměti. Je to vlastně celé trochu neradostná historie….

V genealogických hádankách jsem kdysi psala o svém dědečku Bernardovi (+1945), kterého znám jen z vyprávění a fotografií (http://dbartova65.blog.cz/1306/dedecek-bernard). Zachytila jsem tam něco málo z tradovaných rodinných legend. Teď tedy přišel čas ověřit si, kolik pravdy v sobě rodinné vzpomínky nesou a kolik je tam naopak rádoby přání. Jediné čeho jsem se mohla chytit, bylo místo narození - malá osada Filířovice u Dvora Králové nad Labem, čp. 6. A pravděpodobné jméno otce, které paměť zachytila jako Mühl, možná Richard.

Rodinná tradice tvrdila, že tento sedlák (Filířovice čp. 6 byly interpretovány jako Mühlův rodový grunt) přivedl do neštěstí prababičku Františku, která tam sloužila (už je ovšem známo, že byla přivedena do neštěstí kýmsi i v roce 1899 a syn Karel vyrůstal v Bílé Třemešné čp. 170 u svého dědečka, dožil se dospělosti, nicméně při sčítání lidu v r. 1921 je veden jako svobodný čeledín, zdržující se v čp. 60, jeho další osudy jsou zatím neznámé). Ale zpět k rodinné tradici. Richard si Františku zamýšlel vzít, ale nestihl to, protože zemřel na zápal plic, ke kterému měl přijít o žních. Statek dále spravovala jeho sestra, provdaná za někoho z rozvětveného klanu Šáferů (či Šáfrů, jak se postupně psaní různilo a ustalovalo).

Konečně bylo možné se podívat, jaká je pravda. Začala jsem od Richarda Mühla. Tušila jsem, že musel zemřít někdy mezi zářím 1900 a létem 1901 (dědeček se narodil v půli května). V září je na žně kapku pozdě, soustředila jsem se tedy na letní měsíce r. 1901. Přineslo to úspěch. Matriční záznam z knihy zemřelých tvrdí, že… 4. 7. 1901 zemřel ve Filířovicích 6 Richard Mühl, svobodný, rolník, narozený tamtéž 21.3.1866, na hnisavý zánět pohrudnice. Byl zaopatřen svátostmi církve. Lze tedy předpokládat, že měl opravdu čas postarat se i o budoucnost svého dvouměsíčního syna Bernarda, k němuž se sice matričně nepřihlásil, ale zdá se, že tak nějak všichni věděli, že je otcem. Díky datu narození, které zapisující laskavě uvedl, bylo možno poohlédnout se po matrice narození a vystopovat Richardovy rodiče a sourozence.

Prvním překvapením byli samotní rodiče. Otec, Josef Mühl, nepocházel z Filířovic, ale z Verdeka a na usedlost se přiženil. Jednalo se tedy nikoli o rodinný grunt, a když už, byl to rodinný grunt Jarolímků (patrně se později ukáže, že ani to nebude tak zcela pravda). Tak tedy Josef (*1821) se oženil s Marií Jarolímkovou (*1824), dcerou Antonína Jarolímka (který se ovšem ve Filířovicích 6 nenarodil) a Marie Divišové z Novoles (dnes Nové Lesy). Marie byla prvorozeným dítětem. Její jediný bratr Josef zemřel r. 1858 ve věku 20 let. Dědičkou usedlosti se tedy stala ona a její manžel, který je při narození většiny dětí uváděn jako kočí na usedlosti, nikoli její majitel. Prarodiče Antonín (cca 1797-1883) a Marie (cca 1797-1874) zůstali v čp. 6 do konce života. Jen pro informaci, podařilo se v matrikách dopátrat se sedmi jejich dětí:
  • Marie (1824) provdána 1849 za Josefa Mühla z Verdeka
  • Kateřina (1825) provdána 1845 za Josefa Doubravu
  • Antonie (1827) provdána 1848 za Antonína Staudu z Verdeka
  • Josef (1838-1858) zemřel jako svobodný, důvod úmrtí je uvedeno ochrnutí mozku, těžko říci, co přesně si pod touto diagnózou představit
  • Viktorie (1841) zemřela v kojeneckém věku
Vzhledem k tomu, že se nejstarší Marie vdávala jako poslední ze sester, lze spekulovat, že se alespoň na nějakou dobu počítalo s tím, že její rodina na statku zůstane. Zůstala. Asi tu byl nějaký zádrhel. Josef, i kdyby přežil (a byl toho schopen) by se statku dokázal ujmout nejdříve tak v r. 1860.

Již jsem zmínila, že Marie se provdala za Josefa Mühla v létě 1849, přesněji 26. června. A bylo tak skoro na honem. Obvyklá řádka dětí se rodila v průběhu dalších sedmnácti let.
  • Marie se narodila v září 1849, na svatbu rodičů byl tedy čas více než vrchovatý, pokud nepředpokládáme silnou nedonošenost dítěte. Tato Marie sehrála v dalším příběhu svou důležitou roli. Právě ona se totiž někdy před r. 1875 provdala za Josefa Šáfera z Verdeka a nakonec skončila jako dědička a majitelka statku ve Filířovicích.
  • Viktorie (1851-1852) zemřela jako malá, úmrtní matrika uvádí věk 9 měsíců, ve skutečnosti byla o něco málo starší - 18 měsíců
  • Rozálie (1853) se asi dospělosti dožila, ale její další osudy se nepodařilo zmapovat
  • Kryštof (1855) je synem, nad nímž se vznáší otazník, protože by byl přirozeným dědicem. Zatím je ověřeno, že žil ještě v r. 1887, ale lze předpokládat, že zemřel někde v období mezi lety 1887 a 1901, nebo z nějakého důvodu odešel z kraje (možné příčiny mohou být vojna či emigrace). Rozhodně dále v dědickém gordickém uzlu nevystupuje
  • Julie (1858-1889) se provdala za Josefa Certnera pracujícího u dráhy v Liberci, ale jako mladá zemřela na tuberkulózu.
  • Josef Ondřej (1860-1866) zemřel v dětském věku na ochrnutí plic
  • Richard Alois (1866-1901) je mým pradědečkem
Podíváme-li se na rodinu Mühlů v r. 1901, vypadá to asi takto:
Rodiče Josef a Marie již pravděpodobně nežijí nebo je jim bohatě před 70 let. O chod statku se tedy nemohu starat. Zcela zaručeně nežijí ani jejich potomci Viktorie, Julie a Josef. Rozálie a Kryštof jsou z nějakého důvodu také mimo hru. Umírající Richard tedy určuje za poručníky mého děda svou nejstarší sestru Marii s manželem Josefem Šáferem, kteří do té doby žili ve Verdece čp. 65, kde se jim narodilo 6 dětí:
  • Růžena (1875) provdána za Karla Brdičku
  • EmilJosef (1878)
  • Josef Richard (1880), který se r. 1918 oženil s Eliškou Rejlovou. Richard byl jeho kmotrem a s touto rodovou linií jsme udržovali velmi vřelé vztahy. Proto znám i Josefovy potomky - děti, vnuky a pravnuky, kteří žijí ve Dvoře Králové a jeho okolí, někteří pak i v Praze. Pamatuji i tetu Elišku, která zemřela v r. 1993 ve věku požehnaných 95 let.
  • Karel Boromejský I (1882) zemřel jako několikatýdenní miminko
  • Marie Eleonora (1884) se provdala za Stanislava Psotníčku z Verdeka. Z jejich dětí vím jen o Miloslavě Bedřišce (1930) zvané Milča, která byla o něco málo starší než moje maminka. Rodina pak žila na Žirečské Podstráni a moje maminka k nim jezdívala za války na prázdniny.
  • Karel II (1889) se oženil r. 1919 s Julií Manovou a měl syna Zdeňka, jehož pamatuji. Na Karla přešel statek ve Filířovicích 6. Mému dědečkovi bylo tehdy 17 let a musel odejít. Toto je část rodinné historie, o níž se cudně mlčí.
Rodinná historie má v lecčems pravdu. Byl to souboj dvou matek. Obě bojovaly za budoucnost svých dětí. Františka se vzdala svého syna, aby mu zůstal dědický podíl na statku. Marie chtěla zajistit co nejlépe své děti. Navíc, byl to i její domov. Takže Bernard, který se do toho všeho nevhod narodil a měl trochu životní smůly, překážel. Jenže za své předky nemůžeme. Kdyby Bernard zůstal na rodném statku, nikdy by předčasně nezemřel. Ale také by se nikdy nerozvinul naplno jeho talent. Nikdy by nepoznal mou babičku. A já bych nepsala tyto řádky…

Baby-dog sitting VII

10. srpna 2016 v 22:36 | Darina |  Kimbilio
Dospělí, kteří se motají kolem psů, mají své specifika. Také své hry. Jakmile se někde narodí štěňata, je oblíbenou hrou tato: Které by sis vybral? (V závěsu přichází otázka: Proč?) Protože jsme lidé různí, s různými sklony, zájmy a povahami, zaujmou nás psi s různými sklony, zájmy a povahami. Navíc odpovědi na tu druhou otázku vypovídají hodně moc o nás, lidech. Tak tedy: Které bych si vybrala?

Vybrala bych si žlutou fenečku. Oceňuji její vysokou komunikativnost a důvěru v člověka. Vím, že bych se mohla spolehnout na to, že se svého pána bude vždy snažit potěšit. Možná až tak, že bude třeba dávat pozor, aby se nebála dělat chyby. I pejskové totiž mohou být perfekcionisté. Určitě ale bude pejskem-parťákem, kámošem do nepohody. Vybrala bych si ji tehdy, když bych měla hodně času a sil dopřát jí akční život: agility, frisbee, dogdancing, možná i obedience, to by bylo ono. Určitě bych s ní zkusila pachové práce, protože jsem si všimla, že občas šmejdí čeníškem, pokud poznává nové věci. Určitě by mne bavila její akčnost, odvaha, vytrvalost. Pokud se probudí i pastevecký pud, určitě by ocenila nějaké zkušenosti s ovečkami. Určitě bych se těšila z jejích výstavních úspěchů, protože je hodně podobná mamince Miye, ale pravděpodobně bude mít v dospělosti barvu hořké čokolády.

Vybrala bych si fialovou fenečku. Líbí se mi její individualistická osobnost a vím, že bude čekat od svého pána vzájemný respekt. Vyhovovala by mi její rozvážnost a přemýšlivost, bavila by mne její snaha řešit věci po svém a nutnost vysvětlovat jí, že občas je to po tom člověčím lepší. I ona bude skvělým parťákem, pokud si její pán získá její důvěru. Pro její větší rozvážnost bych ji volila jako partnera pro canisterapii, obedienci, projeví-li nadání, pak pro pachové práce, protože bych se mohla spolehnout na její preciznost. Akčních sportů, ani pasení bych se ovšem v případě talentu nevzdávala. S napětím bych očekávala její výstavní kariéru, protože její hněď bude hodně světlounká, možná s nádechem do červena, možná se tam někde skrývá i ten dilute gen (její potomci by tedy mohli být stříbrní).
Vybrala bych si červenou fenečku. Určitě pro její dravost, akčnost a touhu jít za svým, pro neobyčejnou vytrvalost. Byl by to možná trochu souboj vůlí a zásadovosti, ale výsledek by mohl být krásný. Dalo by to hodně přemýšlení a tahle fenečka pomůže svému člověku, aby se naučil být vůdcem smečky. Její povaha je výzvou. Určitě bych jí dopřála hodně pohybových věcí. Vypadá to, že po tatínkovi Benovi bude šikovná na pasení oveček, mimo to bude všestranně upotřebitelná. Právě kvůli nutnosti zásadovosti bych asi sáhla po obedienci, pro rozvoj vzájemného kontaktu po dogdancingu. Někdy pomůže, když si ze sebe tým člověk a pes může trochu dělat legraci.

Vybrala bych si pejska. Imponuje mi jeho rozvážnost a zároveň odvaha, rozumnost a filozofický klid. Bude skvělým kamarádem pro toho, s kým naváže vztah důvěry a pak bude téměř všestranný. Očekávala bych jeho výstavní úspěšnost, protože má mnoho rysů svého táty Bena (a to je mezinárodní výstavní šampion krásy). V oblasti pracovní tuším, že bude možné se na něj spolehnout, věřit jeho úsudku. Pravděpodobně by byl vhodný pro náročné pachové práce a snad i pro záchranařinu, která je dostatečně akční. Přes jeho vyrovnanou povahu by asi nebylo dobré trápit ho canisterapií, protože po tatínkovi zdědil také trochu tu opatrnost vůči dotekům a manipulaci. Jeho názorem je, že jeho tělo je jeho a nikdo nemá právo ho příliš dachmat.


Vybrala bych si… v pořadí, v jakém jsem to psala, nehledejte klíč. Není tam. Pořadí určilo hemžení se štěňat v ohrádce, nic víc. To jen my lidé, si myslíme, že si vybíráme psy. Ve skutečnosti si oni vybírají nás. A pokud se nám povede setkat, bývají to osudová setkání. Přesně to přeji novým páníčkům vrhu B. Aby to jejich štěně bylo právě pro ně tím nejúžasnějším pejskem a aby spolu dokázali vytvořit skvělý a šťastný tým.

A stejně je zlatý...

8. srpna 2016 v 20:57 | Darina |  Srdce mušketýra
Po odskoku za hranice všedních dnů mne opět netrpělivě očekával mušketýr. Tentokrát bylo společné venčení poučné.
Informaci, že byl předchozího dne venku několik hodin, jsem pořádně začala vnímat v momentě, kdy jsem zaregistrovala, že mám vedle sebe unaveného psa, kterému se ani nechce moc capkat po parku. Mělo to jednu výhodu, k psímu hřišti jsme tentokrát dorazili vzorně a bez tahání na vodítku. Uchýlili jsme se tam hlavně proto, že naši oblíbenou louku právě kosily Technické služby a nechtělo se nám proplétat mezi sekačkami, čichat spaliny a naslouchat řevu křovinořezů.
Na hřisti už jeden pejsek řádil. S paničkou cizinkou, která si nás trochu pamatuje. Psí kluci si nejprve museli vysvětlit, čí je který míček, ale pak už to respektovali. Cizojazyčný pejsek byl chudák. Brzy vypozoroval, že děláme něco zajímavého a že za to Portík dostává ňamky. Taky by rád něco. Jenže jeho panička ho tak trochu ponechávala osudu a jen občas mu zakázala, co nemá dělat. Jenže on by bával tak rád něco dělal! Pravda, moc toho asi neuměl, nabízel mi tedy snaživě aspoň sed. Ale měl smůlu. Bez dovolení se cizím žebrajícím pejskům pamlsky nepodstrkuji, takže chudák utřel čumák. Panička ho venčila pasivně, tj. nechala ho řádit v rozumných mezích a sama se věnovala svému mobilu. Nic proti, ale virtuální mazlíček by jí asi vyhovoval o něco líp. A já navíc zjistila, co Portík proti mnohem staršímu pejskovi už umí. Trochu jsme nacvičovali slalom. Zatím je to ještě pomalé a je nutné ho navádět, ale už zdoláme celou řadu tyček na dvojí zátah. Kladina a malé překážky - to už jsou staré věci a tam stačí jen ukázat a říci příslušné kouzelné slůvko.
Bylo vedro. Šli jsme se tedy napít. U první fontánky seděla jakási dobromyslná slečna. Když viděla, jak "chudinka" Portík pije z kohoutku, nabídla nám plastový kelímek. Vysvětlila jsem jí tedy, jak se věci mají - že by toho "chudinku" kelímkem připravila o jednu zábavu, na niž se vždycky těší.
Potom jsme courali parkem ve stínu stromů. Tady byla na mušketýrovi znát únava, klidil se do stánu a uvítal povel k odpočinku. Dík tomu, že byl tak unavený, že ani nejančil, troufli jsme si otestovat, nakolik pokročil s bruslaři. Klopýtal tu totiž příměstský tábor. Děcka v helmách a s kryty na lokty a kolena vypadala trochu jako robůtci. Robůtci nerobůtci, zvládli jsme to na půl metru a žádná strachová reakce. To je moc prima! Ještě nás budou čekat tašky na kolečkách. Uffff.
Díky tomu, že unavený Portík neměl žádné zdrhací tendence, zkusili jsme inovaci. Z parku jsme poprvé šli ty dva bloky na volno, bez vodítka. Vždy, když se mušketýr příliš vzdálil, zavolala jsem si ho zpět, aby si uvědomil vzdálenost, v níž se na chodníku smí na volno vzdálit. Na přechodech šel u nohy a bez úrazu jsme se vrátili zpět.
Unavený pejsek si hodinku zdříml, ale v chladnějším prostředí rychle zregeneroval a po té hodince měl zájem o cvičení. Máme pěkně nakročeno na povel K noze. Zatím si sice sedá hodně nakřivo, ale chápe, co by měl dělat. Zbytek už bude otázka tvarování. A to zkusíme někde u zdi.
Začali jsme dnes s povelem Vstaň! Nějakou dobu jsem o něm uvažovala, už proto, že když se učíme couvat, Portík někdy po několika krocích sedne. A pak, chtěla bych ho naučit i pohyb bokem. Přemýšlela jsem, jak mu "vysvětlit", co po něm chci. Potom jsem zvolila tu nejjednodušší metodu. Zkušení kynologové se teď smějí pod vousy, protože je jim to jasné, ale já na sebe byla hrdá. Ono to totiž klaplo. Stačilo vzít pamlsek a navádět Portíka tak, jak se všeobecně dělá posunek pro tento povel. A bylo to. Pochopil to napodruhé. Zkusili jsme hned variantu Sedni-Vstaň i Lehni-Vstaň. Příště to už budeme jen fixovat a pilovat k dokonalosti. Myslím, že ho hra na postřeh (který povel přijde teď?) s možností volit více povelů bude bavit. Když chce, dokáže se nádherně soustředit. Ano, jen chtít. Bije s ním puberta, zkouší, občas neslyší, ale umí spoustu věcí a spolupracuje. Trénink je pro něj zábava. A vedle obyčejných psů už toho umí nadstandardně dost. Důležité je, že procvičuje mozkové závity a že si to užíváme. Takže je vlastně zlatý…

Baby-dog sitting VI

7. srpna 2016 v 18:37 | Darina |  Kimbilio
Odpolední směna byla zase mou doménou. Unavená štěňata ukázkově chrupala až do odpoledního krmení, aby se s o to větší vervou vrhla do lumpačení. Poučena předchozími zkušenostmi jsem tentokrát zvládla odklidit skoro vše pro ně potenciálně nebezpečné. Musela si tedy najít jinou zábavu. A našla si ji. Soustředěným náporem se vrhla na deku, která zakrývala zadní část ohrádky (jednak proto, aby byly uchráněny kytky pod oknem, ale také proto, aby byli mrňousci chráněni před průvanem). Když se čtyři vrčící tlamičky zakously do spodního okraje deky a táhly směrem dovnitř, chudinka ohrádka měla co dělat, aby vydržela. Nezbývalo, než vlézt dovnitř a deku zase pečlivě přichytit pod okraj mřížky. A potom zabavit ty čtyři malé piraně hrou. Tentokrát se osvědčil pískací krokodýl a potom obrovský (ve srovnání se štěňaty) plyšový klokan. Žlutá fenečka si ho stáhla z lavice v jídelním koutě a pak se na něj všichni vrhli, radostně štěkali a legračně vrčeli. Klokan je vděčná hračka. Po obvyklém kolečku krmení-úklid se mrňousci trochu zklidnili.
Odpolední odpočinek je však nabil dostatkem energie, proto byli vzhůru, když se jim panička vrátila z práce. Tentokrát se radostně i s předkem ohrádky (pamatujme, trochu se to hýbe), vrhli na ni a dožadovali se pozornosti a hry. Té se jim dostalo. Potom bylo ale nutno věnovat pozornost i zbytku smečky.

Byl krásný podvečer. Vyšli jsme do okolních luk, kde se kelpinky mohly pořádně proběhnout. Ben dával najevo radost štěkáním, aby si vynahradil vzorné mlčení doma. Střídavě pak běhal za aportem a pásl Miyu a Kelpí. Někdy také vzorně pásl klacky a kameny. Kelpí s ním lítala jako o závod, ale přece jen, jeho rychlosti nedosáhla. Ben je poctivě trénován šumavskými stráněmi a nejen že je velice rychlý, je také obrovsky vytrvalý.

Miya se honiček nezúčastnila, ani se jí moc nechtělo cvičit, zvláště ne Lehni! (pokousané a poškrábané bříško ji bolelo). Dala tedy přednost pachovým pracím a vzorně nacházela námi "ztracené" předměty. Tohle ji ohromně baví a nemá problémy ani s lokalizací předmětu ve větší výšce. Kapesník, který jsme "ztratili" na větev smrku dobrých 70 cm nad zemí, našla a přinesla přímo v mžiku. Kelpí zatím moc nechápala, o co jde a když v nestřežené chvíli kapesník ukořistila, běhala s ním hrdě okolo. Miya na ni mrkla, pomyslela si něco jako "Nojo, ty jsi ještě skoro štěně". Potom jí kapesník rázně zabavila a ukázkově ho donesla své paničce. Vždyť ta by byla bez svého ztraceného kapesníku jistě nešťastná. A hlavně, bez kapesníku by se nedala opakovat ta vzrušující hra na ztráty a nálezy, kterou Miya miluje!

Procházku jsme zakončili u vody. Ben se společensky smočil, Miya nejevila zájem. Ale Kelpí se ukázala jako potenciální kříženec s ondatrou. Plavala jako o závod a dokonce proti proudu. A že je na tom místě, kde jsme právě byli, proud docela silný, musela se skutečně hodně namáhat, aby se vůbec posunula vpřed. Cestu zpět měla perfektně vyměřenou, přesně věděla, kde vstoupit do vody, aby ji proud, teď zadarmo, vyklopil přímo u našich nohou. Tuto legraci si zopakovala třikrát a stále nevypadala nijak unaveně. Ale protože se už trošku klepala, další pokus jí panička zatrhla. Dala svou nespokojenost najevo tím, že nás aspoň řádně osprchovala, když vytřásala vodu z kožichu.

Pak už jsme zamířili domů. Všichni, dvou i čtyřnozí, jsme se těšili na večeři. Potom nás čekal poslední test povahy. Našeho psího kluka jsme museli budit, ale tentokrát se to povedlo. Poté, co se rozkoukal a trochu proběhl, spolupracoval vzorně. A hlavně krásně. Je poznat, že je rozvážný, ale také odvážný. Po tatínkovi Benym zdědil snad jen trošku větší citlivost na doteky. Ale s tím se dá žít. Jen by mne zajímalo, zda zdědil také vlohy k pasení.

Do večerního krmení štěňata jen ďobla. Ne, nic jim nebylo, žádná epidemie tu nevypukla. Zkrátka jen neměli hlad, odpolední porce byla možná trošku větší. Po dalším kole řádění s plyšovým klokanem a pískacím hadem se unavení pejsci uložili ke spánku.

I my jsme šli spát. Tentokrát o něco dřív. Vyplatilo se to. V půli noci se přihnala bouřka. Taková ta pravá horská. Blesk stíhal blesk a dunění hromu připomínalo obra, který si mezi kopci válí své kameny. Beny, který bouřky opravdu nemusí, se prý klepal u paničky. Štěňata pootevřela oči, když zjistila, že my všichni jsme v klidu, usoudila, že je to nová legrace. Bouřka je vzbudila a měla tendenci v ohrádce začít řádit. Ale kupodivu si dala domluvit tím, že je noc a v noci se spí, i kdyby se tu pořádal ohňostroj. Když nikdo z nás nejevil známky paniky, pejsci znovu klidně usnuli. Bez protestů, bez kňučení. Jsou to tedy přímo ukázková nebojácná štěňátka.

Ráno, po obvyklém ranním kolotoči (úklid po noci, krmení, úklid, hra) přišel konečně čas na stíhání drápků. Jako první šel psí kluk a ten - spíše pro formu a v nesouhlasu s novou, neznámou činností - maličko protestoval. Ale zjistil, že se nic neděje a že proceduru přežil. Žlutá fenka sebou šila a vrtěla se, spíš z nadšení, že ji někdo chová. Ale máte-li k dispozici čtyři lidské ruce a jedny kleštičky na drápky, je možné ošetřovanou tlapku účinně znehybnit a celý proces netrval snad ani 2 minuty. Zbylé psí holky si nechaly drápky upravit bez protestů.

Pro mne nastal čas se rozloučit. Mne čeká dlouhá cesta domů a štěňata hra na pasení s morčátkem, ještě něco socializace, zopakování testu povahy v 8. týdnu věku a pak už cesta do nových domovů za novými páníčky, kteří se na ně už ohromně těší.


pokračování (ještě jedno bude J)…

Baby-dog sitting V

6. srpna 2016 v 18:44 | Darina |  Kimbilio
Ráno se vyloupl den jako malovaný. Hurá! Čeká nás nové dobrodružství. Půjdeme ven. Tak rychle nasnídat a už se jdou proskotačit ti velcí. Těm totiž nevadí hustá rosa na nepokosených lukách. Štěňata musejí chvíli počkat, až sluníčko vypije rosu. Stihnou si aspoň po ranním krmení trošku zdřímnout. Noc se štěňaty byla klidná, pochopila, že noc je na spaní a vydrží spát opravdu těch 7 hodin. Teprve potom se ozve kničení, kterým se dožadují servírování ranní porce.

V druhé půlce dopoledne vyrážíme ven. Všechna najednou s sebou vzít nemůžeme, přesto, že mají ještě krátké nožky, jsou rychlá jako blesk. První průzkumnou dvojici sestavujeme z červené fenečky a psího kluka. Jen… najít tak malé venčící oboječky. Ale jsou tu. Připínáme k nim vodítka, ale první kus cesty pejsky stejně neseme, protože v bezprostřední blízkosti domu chodí velké množství jiných psů a štěňata teprve vytvářejí imunitu po prvním očkování. Kapsy máme nacpané dalšími věcmi - foťáky, hračkami.

Červená fenka mi blaženě spočívá v náručí a rozhled po světě z výšky se jí moc líbí. Když ji pak stavím na zem, zakousne se do vodítka - rozhodla se, že tenhle nesmysl mít ráda nebude (uvidíme, jak těžké bude pozdější přemlouvání). Pokládáme obě štěňata do trávy a čekáme, co ona na to. S vervou se vrhají do světa. A pěkným tempem. Baví je utíkat po asfaltové cestičce, ale i nořit se do (pro ně) vysoké trávy, z níž jim trčí jen ušiska a konce ocásků. Na hračky není čas. Všechno se musí prozkoumat, očichat, rozběhnout se za motýlem, za stínem fotografa… Snažíme se fotit. Tři čtvrti fotek budou na nic, v lepším případě zachytí rozmazaný ocásek tam, kde před vteřinou způsobně sedělo štěně. V horším případě je na displeji studie místních trav.

Štěňata si troufají, červená fenečka nemá problém se vzdálit na 15 metrů. Kluk si nás hlídá trochu víc, ale zkoumá svět také důkladně. Zamyšleně vyrobí loužičku a pak jde znovu vyzkoušet prodírání džunglí veletrav. Skočí do ní všema čtyřma a vykoupá se ve zbytku rosy. Juj, to je něco nového! Ale je teplo a kožíšek mu za pár minut oschne. Chytáme štěňata, protože na dráze kolem nás frčí bruslaři. Mrňata si je prohlédnou, ale nebojí se jich, je to nová divná věc, která sice dělá rámus, ale ona jsou přece v našich náručích v bezpečí. Jediný okamžik, který se jim nelíbí, je moment, kdy se hrdá majitelka snaží vyfotografovat oba dva na vodítku. Považují to za potupné omezení své psí svobody, zamotávají se do vodítek a hlasitě protestují. Mimo tento drobný incident si na nás ovšem nestěžují.

Vracíme je domů a čeká nás druhé kolo se zbylými psími holkami. Tato půlhodina má úplně jinou dynamiku. Obě holky si opět spokojeně užívají vyhlídkovou cestu v našich náručích. Když je však posadíme na zem, zpočátku se bouřlivost nekoná. Žlutá se kapku omámeně rozhlíží kolem sebe a fialová se rozhodla, že musí prozkoumat každou jednotlivou travičku kolem. Skoro bych věřila, že je počítá. Ale to asi ne. Nicméně, zkusí ji ochutnat. Sežvýká stéblo a pak si ho nechá vzít z tlamy. Granulky a mlíčko od mámy jsou lepší. Žlutá se zatím vzpamatovala z velikosti světa a s rozběhem skáče do vysoké trávy. Aha, ono se to chová jako nejměkčí deka! Cíleně opakuje své hupsnutí do trávy znovu, celá nadšená. Zafunguje reflex nápodoby. Fialová se rozběhne na (z její perspektivy) kopeček a z vrcholu této hory zírá. On je ten svět ještě větší, než myslela! Teď teprve se dá do energického zkoumání a dělá to důkladně. Musí prozkoumat i spadlou větev, která leží opodál, se ségrou se dokonce odvážně pustí na hliněnou cestičku přes vyschlý příkop, tedy do míst, kterých si předchozí dvojice ani nevšimla. Při tom stihnou ještě následovat míček a batolit se pak po asfaltu za ním. Ani tyhle holky nevyvedou z konceptu bruslaři, nicméně víc je láká objevná výprava do džungle. I ony trochu zmáčí kožíšky rosou, ale jsou z toho venkovního světa celé blažené. Naštěstí je nenapadlo se blíže pustit do zkoumání včel, to by asi nedopadlo nejlíp. Ponechme jim zatím iluzi, že svět je bááááječné místo stvořené pro štěněcí zábavu. Na to, že jsou tu také nějaká nebezpečí, přijdou časem a zkušenostmi.

Vracíme se domů. Velké psy čeká polední venčení, já sprintuji do kempu na oběd. Když se vracím, je v ohrádce veliké ticho. Štěňata spí. A udolána dojmy to tentokrát vydrží celé čtyři hodiny. Využiji neobvyklého klidu a zkusím učíst několik stránek moudré knihy. Ale napřed, napřed si také na hodinku zdřímnu. (Zvládla jsem obé, i tu moudrou knihu.)


pokračování

Baby-dog sitting IV

6. srpna 2016 v 17:49 | Darina |  Kimbilio
První večerní krmení už bylo hračkou. Před vypuštěním mrňousků jsem prozíravě uklidila koš, igeliťáky, vykasala závěsy, zavřela koupelnu, zkontrolovala obsah poliček… a pejsci mohli řádit. Ti velcí zatím řádili s paničkou venku. Po klidném odpoledni se potřebovali pořádně vyběhat. Vycházku zakončili zaplaváním v řece, jak mi dala najevo Kelpí, která se mi celá mokrá vrhla do náruče. Neviděla mne hodinu a to už přece je důvod k pořádnému přivítání. Beny capkal domů rezignovaně, zdaleka ne unaven. Hodina venku je pro zdatnou kelpii jako nic. Jeho nedokáže utahat ani celo-odpolední lítání po lese za míčkem, hodinovou procházku tedy považuje za minimální možné vyvenčení. Miya jedním okem spočítala potomky, ale moc se k nim nehrnula, podrápané a pokousané břicho ji musí dost bolet. Nedá se nic dělat, v dohledné době se opravdu budou malým stříhat drápky. Dospělá část smečky pak povečeří. V tento moment by se zastánci ujetých teorií o dominanci hrůzou ježily všechny vlasy. Čas lidské večeře ještě nenastal. Zkrátka není čas. Ale co, kelpie naštěstí ty teorie neznají, proto si nijak dominantně na svou paničku nevyskakují a jsou rády za plné misky.

Po večerním kolotoči máme dvě hodiny pro své lidské potřeby. Ty se smrskly na to se rychle navečeřet (poslední sousto rohlíku schovávám Benymu, aby věděl, že není opomíjen, radostně si ho zhltne později před posledním venčením) a chvíli poklábosit o světě, životě. Relaxujeme. Aspoň tu chvilku. Pak se kamarádka-majitelka vrhá na administrativu, protože za půldruha týdne mohou jít malí do světa a do té doby je potřeba vyřídit veškeré náležitosti.

Za dvě hodinky potom se štěňata vzbudí a nás čekají testy povah. Tím, že se štěňaty nežiji tak jako moje kamarádka, mohu mít trochu objektivnější pohled. Ale svá hodnocení jednotlivých disciplín tohoto víceboje srovnáváme. Už jsme si to kdysi vyzkoušeli na vrhu A. Teď je tedy třeba jen si rychle připomenout, jak jdou jednotlivé úkony za sebou.
A šup! Nastupuje první holka. Červená. Krásně spolupracuje, považuje testy za novou báječnou hru, dává najevo svou radost při spolupráci s člověkem a tu jedinou pro ni mírně nepříjemnou manipulaci mi docela dlouho toleruje, než lehce zaprotestuje. U dalších disciplín se naplno projevuje její zvědavost a vytrvalost.

V pořadí druhá je žlutá fenečka. Také pracuje ukázkově, udržuje nádherný oční kontakt. Při lákání k pohybujícímu se předmětu dá sice nejprve přednost zájmu o člověka, ale pak se na hračku energicky vrhne. Vynahradí si to u miniaportu, abychom si nemysleli, že jsou pro ni lidé středobodem. Dohoní hračku a ihned s ní zdrhne. Tak a vyhodnoťte si to, milí člověkové!

Fialová fenečka pracuje o něco rozvážněji, ale s vervou. Při seznámení se s neznámou situací nám ukazuje, že je to u ní opravdu rozvážnost, nikoli bojácnost. Při testování citlivosti na zvuky nereaguje, snad proto, že už je dnes slyšela vícekrát a nijak jí neublížily. Nezajímají ji tedy a nedá se vyvést z rovnováhy.

Tady musíme testy přerušit. Poslední adept nám totiž mezi tím usnul. Pokusili jsme se ho sice probudit, ale pootevřel na nás jedno oko, zatvářil se: Nerušit, spím!!! A už byl znovu v říši snů. Co naplat. I zítra je den. Také drápky musíme nechat na později. Pro štěňata je tesy přece jen docela náročný na psychiku a spolupráci s člověkem a tak po této nové hře ihned usínají. My se učeně přeme o výsledcích, ale v podstatě máme velikánskou radost z výsledků. Vypadá to, že z obou rodičů dostal tento vrh v nebývalé míře spoustu kladů. O víkendu je ještě čeká první zkušenost z pasení. Za tím účelem bude zapůjčeno morče. Určitě budu napjatě čekat na výsledky, protože jestli budou mrňata ještě jevit zájem o pasení, bude to velice všestranný vrh.

Denní kolotoč končí předspánkovým venčením velkých, přípravou krmení na ráno, dalším kolečkem úklidu. Když odpadám, kamarádka ještě šůruje předsíň. Obdivuji ji. Tenhle kolotoč už zvládá pár týdnů, spolu s prací. Pravda, nejsem ve špičkové kondici, ale mám dost. Stejně ji obdivuji. A to i přesto, že žít se štěňaty je velká radost. Ale teď, prosím, dobrou noc.


pokračování

Baby-dog sitting III

6. srpna 2016 v 11:08 | Darina |  Kimbilio
Před odpoledním krmením měla být štěňata vypuštěna do bezpečného prostoru bytu, aby si trochu zvykala na různá prostředí, seznamovala se s jinými zvuky a předměty.

Část bytu, kam smějí být štěňata vypuštěna, vypadá bezpečně. Ale… přesvědčím se velmi rychle, že zdání klame. Vypustím štěňata z ohrádky a začínám ji uklízet. Vtom zpozoruji podezřelý zájem o odpadkový koš. Odnáším koš do koupelny. Těch několik sekund stačí k tomu, aby se tam náš psí filozof vloudil za mnou a pokusil se odstranit kryt pod vanou. To se mu šikovným máchnutím tlapky podaří. Poté je odchycen a expedován ven. Pamatuje si však, že zde nechal rozdělanou práci a později toho dne se pokusí vloudit do koupelny znovu. Má pocit, že od nedodělků se neodchází a že ten temný prostor by zasloužil důkladný průzkum.

Mezi tím se žlutá fenečka nacpe do poličky a červená zjistí, že o poličku výše je krabice s mapami. Ihned se pokusí jednu získat, zda by se nedala sežvýkat. Mezitím tři štěňata zaútočí na závěs. Cože? Že mají být celkem čtyři? Pohybují se nadsvětelnou rychlostí nebo zvládla umění bi- či spíše trilokace. Zachráním mapu a závěs. Uklidím dvě hromádky a vytřu loužičku. Červená fenečka zatím otevřela dvířka od knihovničky, další dvě štěňata útočí na šuple a tři štěňata na tašku plnou igelitů. Nějak se mi povede zachránit vše a v mezičase dokonce připravit jídlo. Mám dvě ruce, nebo se mi zázrakem také namnožily? Ufff. Pro jistotu ověřuji počet štěňat - čtyři čumáčky, čtyři ocásky, čtyři komplet rošťáci. Dobré. Zatímco se krmí, podaří se mi uklidit ohrádku a vytřít předsíň. Ale musím sebou řádně hodit. Jakmile mám vytřeno, spokojeně nadlábnutá štěňata vyzdobí předsíň trojici loužiček a dvěma hromádkami (ostatek si schovají do vzorně uklizené ohrádky). Vyvenčené mrňousky chytám a umisťuji zpět. Znovu uklidím předsíň. Poté je znovu potřeba uklidit vše nepatřičné, co se objevilo v ohrádce. Když balancuji na jedné noze nad ohrádkou (v jedné ruce roli toaleťáku, v druhé již použitý papír, do nohy se mi zatnou dva páry jehlových zoubečků a nepočítané množství drápků (budeme muset stříhat). Zaječím spíš proto, abych dala najevo, že to vážně přehánějí (je jim to jedno), přelezu bočnici a uháním se zbavit použitého papíru. Ani si nestihnu umýt ruce a z ohrádky se ozve zoufalý nářek. Žlutá fenečka strčila čenich nešikovně do mříží a nemůže ven. Přeskakuji ohrádku, teď je mi jedno, že jsem nohou chytla o kraj a vyprošťuji vyděšené štěně. Malá naštěstí nepanikařila a neházela sebou, věřila, že jí pomohu a tak ji jemně vyprostím a prohlédnu. Tlamička v pořádku, zuby všechny, štěně to odneslo jen leknutím.

Štěňata si chvíli spokojeně hrají s pískacím krokodýlem a peškem. Pak už je zážitky uplynulé hodiny udolají a ony se stočí vedle sebe a blaženě odfukují.

Namáčím další várku granulek a vařím si další čaj. Za hodinu se vrátí z práce velitelka a paní smečky a vypukne další cvrkot. Užívám si hodinu klidu a pomalu čaj upíjím. Dokonce mám kapacitu i na to otevřít si knížku. Moc toho ale nepřečtu.

pokračování

Baby-dog sitting II

6. srpna 2016 v 10:31 | Darina |  Kimbilio
Po poledním krmení začíná moje směna. Velitelka této super smečky se musí na odpoledne zapojit do pracovního procesu. Dospělá část smečky má klidový režim. Na mne zbyde úkol postarat se o štěňata a o nevypočitatelnou pračku.

Zatímco mrňouskové chrupají po poledním krmení, vzdálím se na své polední krmení i já. Vedle na kempu senzačně vaří a v kolotoči péče o pejsky to bude optimální varianta. Oběd si opravdu užívám. Po návratu kontroluji pračku, která pere, jen když má zrovna náladu. Teď ji právě nemá, ale spotřeba dek a starých povlaků, které slouží štěňatům v ohrádce jako tepelná izolace, je obrovský. Ano, panička zakoupila speciální savé podložky. Sají. Ale nezadržují (ač to výrobce garantoval). A maličké zoubky dokázaly na podložkách nadělat větší škodu, než na starém vyřazeném prostěradle. Maličké tlapky pak dokázaly atomy savých podložek roznést i na nejneuvěřitelnější místa. Zůstalo tak u starých vyřazených prostěradel a dek.

Přemluvím pračku, aby prala, a napodobuji štěňata. Ukládám se na hodinku také ke spánku. Tak nějak vím, že to bude potřeba. Mrňousci jsou vzorní. Dopřejí mi hodinku oddechu. Pak se tiše vyplížím a posadím se do místnosti s ohrádkou. Pozorovat štěňata je totiž lepší, než jakýkoli televizní kanál. Sleduji a začínám rozlišovat jejich osobnosti.

Žlutá fenečka je nejkontaktnější. Jakmile se někde objeví člověk, je tam. V dožadování se pozornosti je vytrvalá. Je také ovšem rychlá, pohyblivá a aktivní. Teď je to právě ona, kdo nejčastěji vyzývá sourozence ke hře (ale to se ještě může v dalších dnech změnit). Ač to na první pohled nevypadá, ona je tím nenápadným vůdcem štěněcí smečky.

Červená fenečka je takový enfant terrible. Je ohromně zvědavá, a pokud se rozhodne něco prozkoumat, neodradí ji nic. Ani to, pokud ji od místa, kde se snaží dělat neplechu, vzdálíte. Ihned se otočí a vydá se pokračovat v činnosti, kterou považuje za důležitou. Také je to ona, kdo nejvíce pokouší sourozence. Zřetelně hledá stále znovu odpověď na otázku: Co se stane, když… (např. když se zakousnu bráchovi do ocásku, když budu vrčet na ségru, když zkusím ožvýkat kabel nabíječky…) Protože je důkladná badatelka, musí si své poznatky ověřit několikrát.

Fialová fenečka je osobnost. Ráda se účastní her se sourozenci, ale pokud ji přestanou bavit či pokud ji více zaujme něco jiného, neváhá se věnovat vlastnímu programu. Je trpělivá a vynalézavá. Je vidět, že si věci uvážlivě promýšlí, ale i ona dokáže být pěkné zlobidlo.

Psí kluk je filozof. Na první pohled se zdá, že je trochu pomalejší, než sestřičky, ale je to jen zdání. I on si musí věci promeditovat. Velmi přemýšlivý pohled nasadí pokaždé, když se chystá vyrobit loužičku. Ovšem jakmile má jasno, je rychlý jako blesk, mrštný (ač by se to u štěněte, které teď vypadá jako cvalík, nezdálo). Je velmi chytrý a vytrvalý. Od sestřiček si dlouho nechá líbit téměř vše, ale když má pocit, že to přesáhlo míru jeho psí trpělivosti, dokáže se ozvat či drzou ségru zpacifikovat (často jen převahou hmotnosti). Nejraději žertem zápasí se svou žlutou sestrou.

Tohle vše mi o sobě štěňata sdělila před odpoledním krmením. Dokázala však také, že jsou velice soudržná smečka, která se rychle učí nápodobou jednoho od druhého. V lotrovinách jedou všichni spolu a dokáží vyvinout neobyčejné úsilí. Mně to předvedli v etudě - hele kytka, dala by se sežrat? Jasně, že jim bylo v činnosti zabráněno, ale jejich synchronizované úsilí se k nebohé květině dostat prověřilo mé schopnosti předvídat a rychle reagovat. Ale to byl stále jen začátek.


pokračování

Baby-dog sitting I

6. srpna 2016 v 9:48 | Darina |  Kimbilio
Rodným městem jsem prosvištěla rychlostí téměř kosmickou. Podařilo se mi zvládnout všechny neodkladnosti, které se zde již dlouhou dobu odkládaly. Následujícího kalného rána jsem seděla v mini-autobuse, který si to fičel do hor. Bylo to ráno nevlídné a víc, než na srpen upomínalo na plískanice, které tu přicházejí se začátkem školního roku.

Vystupuji a spěchám podél řeky na samý okraj městečka. Dál už je jen pás luk a les. Zvoním. Odpovědí je štěkot kelpiácké smečky. Po otevření dveří mne nadšeně vítá Ben, zdrženlivěji Miya. Jasně, dlouho mne neviděla a má tu potomky, které jí pud velí chránit. Malá Kelpí mne zatím viděla jen jednou, ale přidává se k Benovu nadšení. Pokud snad některá z kelpií měla proti mé návštěvě výhrady, vše bylo odpuštěno momentem, kdy lovím z batohu obligátní vítací rohlíky. A do všeobecného chaosu už zaznívá pokus o "zuřivý" štěkot z vedlejšího pokoje, který se stal rájem štěňat. Většina nábytku je pryč a dominuje tu obrovská ohrádka, v které mají mrňousové dost prostoru na hru, odpočinek i lumpačení. Přední část ohrádky není ukotvená do země a štěňata se rychle naučila, že pokud spojí síly, mohou trošku vandrovat. Hned toho využívají a přesouvají se co nejblíž ke mně. Jsou nadšená. Člověk pro ně znamená samé dobré věci - krmení, hru, možnost zkoumat svět. Přitisknou mi tedy ohrádku k noze a začínají mne zkoumat. Nejsou nijak zdrženliví, takže se nejprve pokusí o zákus do pantoflí. První poučení - ke štěňatům je nejlíp jít bosky. Před jejich ostrými jehličkami to sice moje nohy neochrání, ale alespoň nepřijde k úhoně domácí obuv a ponožky.

Zkoumají mne důkladně a vydávají při tom rozlišnou škálu zvuků. Pokus o štěkot, pištění, nadšené kňučení, mlaskání (žel, z mých nohou se žádného mlíčka nedočkají). Snažím se kouknout, jak vlastně vypadají, ale je to těžké. Hemží se. Vím, že jsou čtyři. Ano, čtyři čeníšky, čtyři mávající ocásky, čtyři páry jiskřivých lumpáckých oček, spousta tlapek. Nejkontaktnější je kelpií holčička se žlutým oboječkem, barvou krásná čokoládička, stavbou těla a hlavičky celá maminka Miya. Pak je tu velká holčička s červeným obojkem. Nejsvětlejší je fialový oboječek. Nu a v této chvíli je nejtlustší a nejmohutnější jediný kluk z vrhu. Zatím mám problém se v té změti vyznat, ale to se rychle naučím.

Zájem o mne je vystřídán zájmem důležitějším - krmením. Už jen letmý pohled říká, že štěňata podvýživou netrpí, ale maminka Miya už je celá pokousaná a poškrábaná a na apetit svých dětí už sama nestačí. Servírují se tedy speciální štěněcí granulky s rýží. Následuje desetiminutovka soustředěného krmení se a mlaskání. Štěňata jsou velice ukázněná, neperou se, nehltají. Ale krmení si užívají. Na druhé straně, pokud nemají hlad, nenutí se do žrádla, věří, že vždy, když mají hlad, se krmení dostaví. Jako dezert si dají ještě lok mlíčka od maminky, která z toho není vůbec nadšená, ale pud jí velí vyhovět. Štěňata pak oslintají ještě Kelpí, ale rychle zjistí, že tady se mléko opravdu nečepuje.

Následuje chvilka intenzivní hry, s krmením mrňousové dobili baterky. A také intenzivního úklidu, protože takové sedmitýdenní štěně funguje stejně jako průtokový ohřívač. Ještě vytřít v ohrádce a šup zpátky. Štěňata si ještě pár minut intenzivně hrají, ale pak je přemůže únava a postupně se ukládají k dopolednímu zdřímnutí si. Teď přišel čas pro starší psy. I oni se potřebují proběhnout, protáhnout nohy a pokud možno i trochu zaměstnat hlavy. Nudící se kelpie dokáže totiž vymyslet neuvěřitelné věci. Na Benym je vidět, že se nedme otcovskou pýchou. Evidentně si nespojuje události před několika měsíci, jejichž byl aktérem, s vpádem malých uječených vetřelců. Má však zkušenost, že jejich přítomnost je dočasná a že ho nepřipraví o lásku jeho milované paničky. To je pro něj to nejdůležitější. Snáší tedy přítomnost mrňousů stoicky (a určitě se těší, až už půjdou do světa). Miyu v tuto chvíli nejvíc zajímá, kde by se dalo sehnat co k snědku, hormony a pudy jí velí, že se musí pořádně nadlábnout. V jejím případě ale velí až příliš, proto ji musí panička trochu usměrňovat. Kelpí je nadšená smečkou, čím více rozruchu, tím větší legrace. K maličkým se chová něžně a opatrně. Ale vyběhnout ven - to je větší zábava.

Než se vrátí dospělá část smečky z vycházky, mám šanci aspoň někam odložit batoh a udělat si dopolední čaj. Pár minut klidu.


pokračování