Trampoty s jírovcem

15. července 2016 v 21:17 | Darina |  Srdce mušketýra
Počasí se nějak na hony vzdálilo tomu, co by bylo možné slušně označit za léto. Cedí a cedí. Mezi tím pár minut proluky. Nikdy ne dost na pořádnou procházku, aby se při ní psí puberťák dostatečně unavil. S touto informací jsem si ho přebírala k venčení.

A skutečně. Kdo zažil život se štěnětem, ví. Kdo zažil nevybouřeného devítiměsíčního dorostence, s hlavou plnou bláznivých nápadů, ví ještě lépe. Protože zrovna nepršelo, tedy ne příliš, vyrazili jsme do liduprázdného parku. Za námi se neslo přání celým dnem již mírně unavené paničky: "Buďte tam co nejdéle!" I ona již ví, že výhodou fyzicky i psychicky náročné procházky je hodný spící pes. A právě uplynulý půlden byl psychicky náročný spíše pro ni. Mušketýr začíná být v povážlivě dobré kondici a je k neutahání. K regeneraci mu stačí trošku si zdřímnout a už je opět připraven poznávat svět a vymýšlet alotria.

Park byl téměř vylidněný. Komu by se také chtělo do takové sloty. Déšť a vítr trochu polámaly větve a shodily na zem vše, co řádně nedrželo. Já s sebou prozřetelně či neprozřetelně nevzala míč. K rozhodnutí nevzít nahrávala představa v bahně ováleného, psí tlamou oslintaného míče, který se mi Portík bude snažit vecpat v lepším případě do dlaně, v horším do klína. Byla to z mé strany zbytečná útlocitnost. Místo míče mi nabízel první omoklý uválený klacek, který našel. Na aportu jsme se však nedohodli, protože opět zkoušel, zda myslím vážně to, že by měl klacek pustit. Vysloužil si tím můj nezájem o klacek. Protože to nebyla žádná legrace, chvíli s ním běhal po trávníku s výrazem "Podívejte, já mám klacek!" Jenže nějak nebylo ani lidské, ani psí publikum. To ho tedy moc nebavilo. Pak se tam přece jen objevilo pár dětských cyklistů (místní oddíl pořádá příměstský tábor pro mrňata, která se učí jezdit na kole). Ti divní tvorové s helmami už nechávají mušketýra zcela klidným, ignoruje je, což je přesně to, co se měl naučit. Zkusil se s klackem předvést alespoň dětem, ale ty byly zaujaty plně svými bicykly, které ještě neovládaly příliš jistě. Pes jim byl proto zcela šumafuk.

Portík hledal tedy jinou zábavu. A ejhle, jako na zjevení zíral na podivné zelené koule, které ještě nikdy neviděl. Vítr mimo větví shodil na zem také něco nezralých plodů jírovce. Ano, ty tvrdé zelené ostnaté koule. "Je to kulaté, musí to být míč!" To byla úvaha, která prolétla psí hlavou. A protože to musel být míč, šel si ho sebrat. Jenže ouha. Ta zelená koule se chovala vůči ubohému pejskovi pěkně hnusně. Ostny už nebyly měkké a píchaly. S překvapením tu zelenou podivnost upustil a zkusil na ni zavrčet. Pak ji opět uchopil. Zjistil, že ho nevzala na vědomí a klidně si píchá dál. Zakňučel směrem ke mně, ať s touhle podlostí koukám něco dělat, protože mu to zelené ubližuje a nechce si to s ním hrát. Přiznám se, že mne rozesmála jeho důvěra v to, že dovedu jírovci odčarovat ostny. Nedovedu. I vysvětlila jsem milému mušketýrovi, že pokud si chce hrát s jírovcem, budeme hrát fotbal. Zábava to bude a nebude to muset brát do tlamy. Má přece tlapy a i on umí něco tlapkou postrčit kousek dál. Pochopil to dokonale. Vesele jsme si tedy po cestičce kopali jírovcovou koulí a bylo nám fajn.

Ovšem jen do té chvíle, než jsem pohlédla k nebi. Shlížel tam na nás mrak jako drak. Zdálo se, že nemá náladu na naše hry. Horem pádem jsme nechali jírovec jírovcem a zrychleným tempem se hnali k východu z parku. Mrak byl ovšem velmi v nenáladě a tak nám na tu cestu šplíchl několik kbelíků vody za krk. Mušketýr ji vyklepával z kožichu, kýchal a zapomněl i na to, že by na vodítku neměl tahat. Chtěl být horem pádem pod střechou. Moje bunda se proměnila v promáčený hadr, tak bylo vlastně jedno, jestli je čistá nebo ne.

Dorazila jsem zpět s neunaveným psem, který se na mne vyčítavě díval. Ty divné zelené koule a ještě liják. V jeho očích jsem četla, že mne aspoň pro dnešek pokládá za velmi neschopného venčitele. Nenechal mne ani vypít horký čaj a provokativně mi neustále nosil míček, protože usoudil, že mojí povinností je přece ho utahat. Dobře slyšel svou paničku a měl pocit, že dnes jsme to tedy opravdu odflákli.


Kolegové kynologové, naučte mne prosím, jak poručit větru dešti. Portík ode mne tuto schopnost zcela jasně očekává!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama