Červenec 2016

Testuje mne?

29. července 2016 v 20:18 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýr se právě vrátil z dovolené. S paničkou měl šanci se několik dní procházet kolem rybníků, plavat (je tu reálné podezření, že se mu do rodokmenu připletla vydra), do úmoru aportovat míč z vody. Když mu míč odmítla házet panička, byl ochoten zkoušet to s míčem v tlamě a s pohledem týraného štěněte zkoušet na kteroukoli náhodnou oběť, která se u rybníka objevila. Když míček v souvislosti s touto jeho, ne vždy žádoucí, aktivitou zmizel, chodíval si prý jen tak zaplavčit. Na paničku pubertálně zkoušel triky typu: Jsem uražen a neslyším tě.

Mušketýr se tedy vrátil z dovolené. O něco fyzicky zdatnější, ale také hodně unavený. Nicméně ani to nezabránilo bouřlivému vítání. Když se chce člověku pod vlivem emocí do klína nacpat pětadvacetikilový chlupatý chlapík, je co držet.

Vyrazili jsme tedy raději ven, aby své emoce vybouřil tam. Cesta do parku byla pomalá, Portík musel přečíst všechny pachové pes-emesky a znovu přeznačkovat "svůj" revír. Pak se musel seznámit se všemi novými věcmi, které se tu objevily v jeho nepřítomnosti. K novým věcem má apriori trochu respekt a musí je podrobit vážnému badatelskému úsilí. Tentokrát se objektem jeho zájmu stala nově vytyčená dráha pro malé in-line bruslaře. Spousta barevných kuželů a rampička. Kužely očichal, zkusil vzít do tlamy, ale na přímý zákaz je pak již jen očichával. Z různých barev jednoznačně preferoval oranžové. Z rampičky byl trochu nesvůj. Jeho pohled se ptal, CO že se to tu objevilo za podivnost. Ale s pamlskem jsme ji nakonec přešli (byla širokánská) a dokonce zvládl i to, když jsem na ní schválně dupala a skákala. Když pak po ní ale svištěly děti na inlinech, Portík se raději uklidil do bezpečné vzdálenosti. Ale bystře pozoroval cvrkot, už neměl tendenci bezhlavě zdrhat. A poté, co děti přejely, neměl ani problém se k rampě vrátit a přejít ji znovu.
Avšak bylo znát, že je unavený po celém týdnu a ještě cestě. Únava se projevovala malou pozorností a slabší reakcí na přivolání. I na mne zkusil trik s tím, že neslyší, respektive bádá, co se stane, když neposlechne.

Zbytek první společné vycházky jsme si tedy jen užívali, rychle projeli překážky na hřišti (aby byl vyčerpán příděl pamlsků) a hajdy zpět. Prý pak prospal celý večer a noc až do rána.

Na další vycházce bylo poznat, jak nabral síly. Ledva jsme vyšli a dorazili do parku, místo volného pobíhání mi tlačil čenich do dlaně. To je typická výzva: Pojď cvičit, nudím se a mám chuť si vydělat hrst pamlsků! Za přivolání zcela neočekávaně dostal pamlsek hodně vysoké hodnoty, což pro něj kupodivu není masíčko. Panička mu totiž luxusně vaří a Portík se tedy chová přesně jako malé děti. Nejvíc mu chutnají zverimexové "doplňky stravy" (jasně že nikoli nekvalitní a navíc pečlivě dávkované). Mrknul na mne stylem: To se dneska jen za to, že přijdu, dávají taaakové dobroty? Od té chvíle se přivolání podstatně vylepšilo. Když to zkusil ještě jednou (každý poznatek ověřuje dvakrát), zjistil, že mu pytlík s pamlsky (přirozeně spolu se mnou) klidně odchází. Dál už nepokoušel mou trpělivost a přilítl jak tryskáč a ještě zcela vzorově předsedl!

Mimo opakování různých dovedností jsme si i hráli. Opět jsme potkali jírovec a tentokrát už to bylo bez trampot. Jírovec je přece na světě proto, abychom s ním hráli fotbal! Klacky jsou na světě proto, aby se nosily v tlamě, ale už není problém takový klacek (i když je hooodně velký) opustit.

V poslední době je mušketýr trochu více uštěkaný. Našel svůj hlas v situacích, kdy se pokouší hlídat. Zatím se ještě neučil štěkat na povel, na to byl příliš mlčenlivý. Dnes to ale zkusil dvakrát. Jednou docela oprávněně. Parkem pochodovala skupinka skandujících alkoholem rozkurážených cizinců. I když byli ještě relativně daleko, jejich pořvávání vyhodnotil jako nebezpečí. Vstal celý naježený a jal se hlídat. Rozštěkal se na celé kolo. Z jeho hlediska to byla úspěšná strategie, protože ti lidé až k nám nedošli (nikoli kvůli jeho štěkotu). Ode mne si ale vysloužil připnutí na vodítko a jemnou informaci, že tuto situaci řeším já. Rychle se uklidnil. Ale štěkání pak zkoušel ještě v krámě u paničky. Testoval, co to udělá, když bude dávat najevo, že tady je to "jeho". Zjistil, že přijde zákazový povel. Naopak, když je ticho a lidi ignoruje, ejhle, přijde dobrota.

Došli jsme dnes dále než obvykle a potom jsme se vraceli po pláni. Zvedl se vítr a my zrychlili. Déšť nás zastihl ještě a parku. Byl tak hustý, že jsme jen stihli zalítnout pod strom. Většina návštěvníků parku si počínala podobně. Hustě lilo a po chvíli začal i náš strom propouštět vodu. Portíkovi to bylo jedno, ten ji z kožichu vytřásl raz dva. Já promokla do niti.
Dala jsem si tedy v krámku preventivně čaj, abych se zahřála. Mušketýr 20 minut relaxoval a pak začal dávat najevo, že se nudí a že by si chtěl hrát. Chvilku jsme si pohráli. Ale pak hračky zmizely, protože nejsem stroj na zabavení psa, a ejhle, unavený pes opět usnul.


Testuje mne? Jasně, že ano. Stále znovu si teď potřebuje připomínat, kde jsou hranice. Je otázka, co vymyslí příště. Psí puberta se ozývá naplno. Za měsíc bude slavit první narozeniny.

Trampoty s jírovcem

15. července 2016 v 21:17 | Darina |  Srdce mušketýra
Počasí se nějak na hony vzdálilo tomu, co by bylo možné slušně označit za léto. Cedí a cedí. Mezi tím pár minut proluky. Nikdy ne dost na pořádnou procházku, aby se při ní psí puberťák dostatečně unavil. S touto informací jsem si ho přebírala k venčení.

A skutečně. Kdo zažil život se štěnětem, ví. Kdo zažil nevybouřeného devítiměsíčního dorostence, s hlavou plnou bláznivých nápadů, ví ještě lépe. Protože zrovna nepršelo, tedy ne příliš, vyrazili jsme do liduprázdného parku. Za námi se neslo přání celým dnem již mírně unavené paničky: "Buďte tam co nejdéle!" I ona již ví, že výhodou fyzicky i psychicky náročné procházky je hodný spící pes. A právě uplynulý půlden byl psychicky náročný spíše pro ni. Mušketýr začíná být v povážlivě dobré kondici a je k neutahání. K regeneraci mu stačí trošku si zdřímnout a už je opět připraven poznávat svět a vymýšlet alotria.

Park byl téměř vylidněný. Komu by se také chtělo do takové sloty. Déšť a vítr trochu polámaly větve a shodily na zem vše, co řádně nedrželo. Já s sebou prozřetelně či neprozřetelně nevzala míč. K rozhodnutí nevzít nahrávala představa v bahně ováleného, psí tlamou oslintaného míče, který se mi Portík bude snažit vecpat v lepším případě do dlaně, v horším do klína. Byla to z mé strany zbytečná útlocitnost. Místo míče mi nabízel první omoklý uválený klacek, který našel. Na aportu jsme se však nedohodli, protože opět zkoušel, zda myslím vážně to, že by měl klacek pustit. Vysloužil si tím můj nezájem o klacek. Protože to nebyla žádná legrace, chvíli s ním běhal po trávníku s výrazem "Podívejte, já mám klacek!" Jenže nějak nebylo ani lidské, ani psí publikum. To ho tedy moc nebavilo. Pak se tam přece jen objevilo pár dětských cyklistů (místní oddíl pořádá příměstský tábor pro mrňata, která se učí jezdit na kole). Ti divní tvorové s helmami už nechávají mušketýra zcela klidným, ignoruje je, což je přesně to, co se měl naučit. Zkusil se s klackem předvést alespoň dětem, ale ty byly zaujaty plně svými bicykly, které ještě neovládaly příliš jistě. Pes jim byl proto zcela šumafuk.

Portík hledal tedy jinou zábavu. A ejhle, jako na zjevení zíral na podivné zelené koule, které ještě nikdy neviděl. Vítr mimo větví shodil na zem také něco nezralých plodů jírovce. Ano, ty tvrdé zelené ostnaté koule. "Je to kulaté, musí to být míč!" To byla úvaha, která prolétla psí hlavou. A protože to musel být míč, šel si ho sebrat. Jenže ouha. Ta zelená koule se chovala vůči ubohému pejskovi pěkně hnusně. Ostny už nebyly měkké a píchaly. S překvapením tu zelenou podivnost upustil a zkusil na ni zavrčet. Pak ji opět uchopil. Zjistil, že ho nevzala na vědomí a klidně si píchá dál. Zakňučel směrem ke mně, ať s touhle podlostí koukám něco dělat, protože mu to zelené ubližuje a nechce si to s ním hrát. Přiznám se, že mne rozesmála jeho důvěra v to, že dovedu jírovci odčarovat ostny. Nedovedu. I vysvětlila jsem milému mušketýrovi, že pokud si chce hrát s jírovcem, budeme hrát fotbal. Zábava to bude a nebude to muset brát do tlamy. Má přece tlapy a i on umí něco tlapkou postrčit kousek dál. Pochopil to dokonale. Vesele jsme si tedy po cestičce kopali jírovcovou koulí a bylo nám fajn.

Ovšem jen do té chvíle, než jsem pohlédla k nebi. Shlížel tam na nás mrak jako drak. Zdálo se, že nemá náladu na naše hry. Horem pádem jsme nechali jírovec jírovcem a zrychleným tempem se hnali k východu z parku. Mrak byl ovšem velmi v nenáladě a tak nám na tu cestu šplíchl několik kbelíků vody za krk. Mušketýr ji vyklepával z kožichu, kýchal a zapomněl i na to, že by na vodítku neměl tahat. Chtěl být horem pádem pod střechou. Moje bunda se proměnila v promáčený hadr, tak bylo vlastně jedno, jestli je čistá nebo ne.

Dorazila jsem zpět s neunaveným psem, který se na mne vyčítavě díval. Ty divné zelené koule a ještě liják. V jeho očích jsem četla, že mne aspoň pro dnešek pokládá za velmi neschopného venčitele. Nenechal mne ani vypít horký čaj a provokativně mi neustále nosil míček, protože usoudil, že mojí povinností je přece ho utahat. Dobře slyšel svou paničku a měl pocit, že dnes jsme to tedy opravdu odflákli.


Kolegové kynologové, naučte mne prosím, jak poručit větru dešti. Portík ode mne tuto schopnost zcela jasně očekává!

Pohovka a imprinting

7. července 2016 v 19:25 | Darina |  Srdce mušketýra
Sváteční dny trávil Portos s paničkou mimo Prahu. Objevil kouzlo plavání a stal se z něj nejen náruživý aportér z vody, ale i náruživý plavec. Je to dobře, protože plavání posiluje svalstvo a mušketýr opravdu není žádný drobeček. V kohoutku má poctivých 60 cm (plus minus) a váží 28 kg. Teoreticky může ještě trochu růst, proto je mu posilování svalstva jen k dobrému. Vrátil se rozjařený a dychtivý nových rošťáren.

Vítal mne pořádně, věděl, že ho čeká dlouhá procházka a spousta legrace. Takové očekávání není možné zklamat. Vyrazili jsme tedy na delší venčení. Bylo poznat, že pes je trochu víc unavený. I když ve vlaku spal, přece jen měl rozhozený denní režim. Snažila jsem se tedy o soustu krátkých pestrých aktivit, aby se neunavil ještě víc a aby se také nenudil.

Portos udělal velký pokrok, pokud jde o vztah k odrážedlům a skateboardům. Jejich hluk už mu vadí podstatně méně a na děti na odrážedlech už skoro nereaguje. Dnes dokonce ignoroval kluka na prkně, který přefrčel znenadání kolem nás. Neměl ani potřebu před ním couvat, jednoduše ho přehlídl jako placatou krajinu. Přirozeně následovala velkááá pochvala a hrst pamlsků.

Podobně jsme neměli žádný problém s vrčením na jiné pejsky, a to ani v případě, kdy mezi nimi ležel míč. Mušketýr se tvářil povzneseně. Povznesenost mu vydržela dokonce i v situaci, kdy na něj vyrazila docela mrňavá čivaví holka, která se chovala kapku nefér. Když jsme se blížili, zalezla ke své paničce a tvářila se, že neexistuje. Ledva jsme přešli, vyrazila do útoku a zuřivým štěkotem se jala nás "odhánět". Mušketýr na mne mrkl koutkem oka, co já na to. A protože jsem byla v pohodě a neřešila to, neřešil to ani on. Vznešeně přeplul kolem a nenechal vůbec cloumat svým majestátem.

Zkusili jsme dnes poprvé imprinting na skořici. Zájem měl hned, to ano. Zkrátka proto, že čekal novou hru. Učili jsme se zatím jen tu část, která bude jednou oním "Ukaž!" Přirozeně nejhorší bylo Portíkovi vysvětlit, že vzorek nesmí brát do tlamy. Ale snad to pochopil, když ve chvíli, kdy vzorek sebral, odměna jaksi nepřišla. Zatím maličko chápe, že chci, aby k té zvláštně vonící tyčince strčil čenich. Uvidíme, jak nám to půjde dál. Ale vzhledem k tomu, že umí hledat pohozené pamlsky a dovede po čichu najít i svůj schovaný míč, půjde jen o to, nějak vhodně propojit všechny tyto znalosti. Jakmile to pochopí, půjde to už samo. A nosework by ho mohl bavit, čich je pro něj velmi důležitý.

Uťapaní jsme se vrátili zpět. Pes byl tentokrát o něco uťapanější, než obvykle. Já se uvelebila s čajem na pohovku, bylo třeba doplnit v parném dni tekutiny. Portík ulehl do pelechu, který má vedle pohovky. Když jsem šla umýt hrnek, tvrdě spal. Hrnek jsem myla čtyři kroky od něj a trvalo mi to necelou minutu. Jak se tvrdě spící pes mohl z pelechu teleportovat a být stejně tvrdě spícím psem na pohovce, nechápu. Poslala jsem ho dolů. Ukřivděně na mne mrkl jedním okem, které otráveně říkalo: Co mne budíš? Já přece absolutně nevím, jak jsem se sem dostal! Zkusil to pak ještě jednou, ale když jsem dala najevo, že pohovka je mou doménou a nepozvala jsem ho, spokojeně tvrdě usnul v pelíšku. Tak tvrdě, že nevěděl o světě. Přesto - asi nastal čas začít vymýšlet psí uspávanky.