Červen 2016

Petka a míč

23. června 2016 v 23:34 | Darina |  Srdce mušketýra
Asi jste si všimli, že nás přepadla úmorná vedra. Že se vůbec tak hloupě ptám. Nevím, jak kdo, ale já se cítím v takovém parnu jako rybička - také poněkud leklá. A pro mušketýra je to nová zkušenost. Už má za sebou podzim, nic moc zimu a teď tedy přišla letní vedra. Tipuji to tak, že by se nejraději stal psem vodním, ale v centru Prahy je koupacího vyžití pomálu. Vedra sem, vedra tam, pejsek se nudí a vyžaduje svou dávku objevování světa a výcviku.

Díky vedrům jsem přišla na jeho další strach, opět spojený s neobvyklými zvuky a hluky. Jednoho dne bylo třeba protáhnout se cestou za venčením kolem obrovského pytle naplněného PET lahvemi. Jak zní zvuk mačkaného plastu netřeba vysvětlovat. A Portík začal předvádět svůj nedůvěřivý taneček, že kolem téhle obludnosti v žádném případě neprojde. Pak se pokusil pytel velmi nedůvěřivě přeskočit, ale ze zvuků, které tím způsobil, byl docela nešťastný. Nešťastných 30 kilo živé váhy - to se na lehkou váhu opravdu brát nedá.

Při nejbližší příležitosti jsem zabalila do batohu půllitrovou PET lahev. Stejně teď máme dodržovat pitný režim, tak co. A tu lahev, přirozeně prázdnou, ale zazátkovanou (to aby držela tvar), jsem mu nabídla jako hračku. Chvilku na to koukal a pak to vzal do tlamy (půllitrovka je přesně ta správná velikost). Potom už je zjišťoval, že je to docela pěkná hračka. Proto si ji musel kutálet čumákem i tlapkami, pokoušet se hrát s ní fotbal, vraždit ji, aportovat. Jak do ní kousal, vyluzoval sám ty zvuky, kterých se předtím bál. Teď už mu nevadily, pochopil, že takto se ozývá "vražděná" PETka.
Nakonec si ji hrdě odnesl s sebou na vycházku. Vzhledem k tomu, že není kulatá a má přece jen jiné mechanické vlastnosti, o lahev ztratil tak po půlhodince zájem (a já ho také dál neprovokovala, kořistnický pud přece potlačujeme). Ale tím vzal PETky na milost. Pochopil, že se s tím dá hrát a že to lze ignorovat. Rozhodně mu žádná plastová lahev neublíží.

Ale protože je to pes-výzkumník, ihned svou novou zkušenost aplikoval. Potkali jsme se v parku s maminkou a tak asi patnáctiměsíční holčičkou. Doprovázela je stará fenka labradora. Měli jsme tam míček, čekala jsem vrčení ze strany Portose. Nic. Holčička si hladila oba pejsky, dávala jim kytičky a trávu a oba pesani se chovali jak beránci. Byla jsem v pohotovosti, kdyby se vyskytlo nežádoucí chování, ale to se zkrátka nekonalo. Přesunuli jsme se potom kousek výš k pítku. Holčička pak dávala oběma psům na střídačku pít z plastového kelímku. Vše v pohodě, ale Portos jí pak kelímek sebral. Jen si potřeboval ověřit, zda kelímek je jiná odrůda PETky. Když pochopil, že ano, nechal si klidně zase kelímek sebrat (to jsem radši udělala já) a holčička dál pokračovala v napájení pejsků.

Vedra nepomíjí, naopak se vystupňovala. Dnes bylo jak v peci i ve čtvrt na šest, když jsem se vlekla z práce. Do krámku, kde Portík bývá, jsem tentokrát nešla kvůli němu, ale kvůli vedru. V přízemí cihlového domu bylo příjemných 23 Celsiů. Portík tu tentokrát relaxoval i v tuto pozdní hodinu, rozvalený ve dveřích (to aby měl přehled). Neodvážil se přeťápnout ze schodů dolů (ví, že nesmí a občas to i respektuje), jen údery ohonem do podlahy nabyly staccatového rytmu. Počkal, až vejdu do povolené zóny a pak si to vítání vychutnal.

Na hřiště jsem ho v tomhle parnu táhnout nechtěla (sebe také ne), i byli jsme po domluvě vypuštěni na zahradu. Portík to tam zná a já se zaručila, že se tam nebude venčit (což jsme opravdu dodrželi). Zahrada byla příjemné místo, z větší části zastíněné. Byly tam dětské hračky a trampolína, pak přístřešek, kde se dalo sedět a krb. Zkrátka super místo, byť ne příliš velké. Chvilku jsme cvičili různé triky a pak Portos zpozoroval, že jsou tam také míče. Velké. Jeden byl starší a tak o něj projevil zájem. Ale nikoli jako o míč - volejbalová velikost už je pro něj kořist. Usoudila jsem, že by po nás neměl zůstat prokousnutý žádný míč (ani starý) a tak jsem použila důrazné NE. Zkusil to třikrát. Testoval, zda to myslím vážně. Když pochopil, že moje reakce bude vždy stejná, pokaždé míč položil. Po třetím opakování jo začal ignorovat. Supeeer. A pak že to nejde! (Přiznám se, že jsem použila kombinaci dvou věcí, které jsem okoukala loni na táboře - s vděkem jsem vzpomenula na Pavlu a Jiřinku, které mi daly inspiraci).

Portík ovšem dále experimentoval. Vylepšovali jsme pokládání aportu do dlaně. Seděla jsem na trávě a Portos zkoušel, co to udělá, když pustí míček těsně, ale opravdu těsně vedle mé ruky. Pak vyčkával, co já na to. Já na to nic. Byl trpělivý, dal mi na možné reagování skoro 2 minuty. Já ale stále nic. Otráveně tedy míček sebral a vložil mi ho do dlaně. Juchú, to fungovalo! Hned následoval hod tak, aby si ho mohl sebrat ze vzduchu (to oceňuje jako nejlepší, když se míček od něčeho odráží, je to také dobré, obyčejný hod do dálky je - zkrátka obyčejný). A šel mne prověřit znovu, zda jsem náhodou na umisťování míče nezměnila názor. Nezměnila, ale on si to potřebuje vždy ověřovat a zkoušet, kde jsou hranice. Díky jeho pokusům jsem mimovolně zjistila, že u mne přesně rozlišuje, co dělám kterou rukou. Výhoda i nevýhoda, kterou si musím zapamatovat. Občas zkrátka testuji také já jeho. Ale neříkejte mu to, prosím, zkazili byste mu představy o tom, jak funguji já.

Canisterapie

21. června 2016 v 21:27 | Darina |  Srdce mušketýra
Dnešní povídání bude tak půl napůl - výjimečně o mně i o mušketýrovi.

Dnešek pro mne začal jako typický den-blbec. Potřebovala jsem si zaskočit na ORL pro papír kvůli specializovanému vyšetření, které mne čeká. Pro lékaře to znamenalo kuk do jednoho, kuk do druhého ucha a čtyřřádková zpráva s úředním štemplem. Záležitost na pět minut. Na pět minut?

Na středisko jsem dorazila půldruhé hodiny před tím, než jsem měla o ulici dál smluvenou pracovní schůzku. Přede mnou byli dva pacienti. Tedy záležitost stihnutelná. Za normálních podmínek. Ale podmínky normální ani zdaleka nebyly. Ta šikovná paní doktorka, co k ní chodím, měla dovolenou. Byl tu jen pan doktor. A proti němu je zpomalený film tryskáčem a šnečí pohyb pohybem v Le Mans. Pan doktor je příšerně pooomaaaalýýýý. Ti dva pacienti mu trvali hodinu dvacet. Nutno dodat, že si po každém odbaveném dával tak 20 minut pauzičky, aby se nestrhal. Šílela jsem v čekárně a jak minuty ubíhaly, poslal jsem nejprve SMS, pak jsem i zoufale volala, že se zdržím. To zdržení bylo nakonec 45 minut, z nichž 25 minut jsem strávila v ordinaci. Když mě lékař zavolal, vysvětlila jsem mu během 30 sekund, co potřebuji. On pak se šoural minutu od svého stolu k ošetřovacímu křeslu (byly to asi 3 kroky), pak se minutu díval do jednoho ucha, minutu se šoural k druhému. Tam usoudil, že bude třeba je vypláchnout. K umyvadlu (další 2 kroky) mu to trvalo minutu. Než natočil vodu, uběhlo 5 minut. Ucho mi vyplachoval 10 minut (bylo třeba mi podat zástěru, zapnout mi ji na krku, naaranžovat misku ne vytékající vodu). Pak juknul do ucha, načež 5 minut datloval ty 4 řádky. Odcházela jsem z ordinace naštvaná jak puma s tím, že ode dneška chápu pacienty, kteří se s mačetou vrhají na své lékaře. Chuť jsem na to rozhodně měla, ale mačetu s sebou, naštěstí, běžně nenosím.

Prošvihla jsem dík tomu polovinu času té schůzky, a tudíž mi zůstala halda práce (nejlépe se přece úkolují ti nepřítomní).

Abych nepodlehla pokušení vrátit se do střediska s mačetou, naordinovala jsem si canisterapii s mušketýrem. Dnes mi rozhodně zvedl náladu. Zamířili jsme na hřiště. Když uviděl, že tam někdo je, museli jsme se dokonce dohadovat o tahání (napotřetí pochopil, že taháním to vážně neurychlí). Na hřišti se proháněl stejně starý welsh corgi (ve vybarvení blue merle, což jsem tedy zírala). Kluci na sebe nejprve trochu machrovali a vrčeli, ale Portos pochopil, že vrčení má za následek výchovné zásahy a rychle se zklidnil. Za chvíli si už kluci vlažně svorně hráli. Velká láska to nebyla, ale tolerovali se. Do toho přijuchala borderka Sissi s paničkou, která Portíka zná. Sissina si s přehledem postavila oba kluky do latě (chovala se jako typická alfa). Těsně po ní přišel ještě zhruba stejně velký kříženec Charlie a nejprve vypukla honička, pak se psi rozdělili na 2 tábory. Portos se pokusil zabrat pro sebe všechny přítomné míčky. Evidentně žije v přesvědčení, že všechny míče světa jsou tu pro něj. Ale i když se snažil, dva naráz do tlamy nenarval. Nějak se to prohodilo. Sissi se líbil víc náš tenisák a elegantně ho lapala ve vzduchu, Portík dal přednost jejímu měkkému červenému míčku (když se to dá žvýkat, je to top one) a nosil mi ho. Oslintaný zablácený míč mi kladl do dlaně (byla jsem zaprasená po dvou hodech) nebo do klína světlých kalhot (to je nápad, ale jsou to kapsáče, a tak jsem byla zaprasená po dvou hodech). Za míč byl Portík ochoten udělat cokoli, ani pamlsky ho tolik nezajímaly. S míčem v tlamě přefičel elegantně kladinu (už žádné padání, ani seskakování v půli) a ještě se tvářil, že tohle přece dávno umí a je to pohoda (jo, kdyby se viděl před měsícem!) Elegantně skákal, dokonce se nechal vést na několikeré opakování sekvence sedni-lehni. Sissi bystře usoudila, že by ze mne něco mohlo padnout i jí. Proto se občas snaživě pokoušela cvičit s sebou, jenže toho uměla podstatně méně. Ale myslelo jí to. Nabízela tedy to, co uměla, a dojemně mi podávala pac v situaci, kdy Portos ukázkově seděl s oběma předními tlapkami opřenými o mé nastavené předloktí. Nikde to na mne neříkejte, ale asi 2 piškoty nakonec vyloudila.

Po chvíli divoké hry jsme se dostali dokonce do situace, kdy pod každou lavičkou odpočíval jeden unavený pes. Ideál. Charlie nás potom opustil, ale místo něho přišupačil Jack, chundelatý rozježený pejsek zhruba ve stejné velikostní kategorii jako welsh corgi. Ti dva si padli hned do oka a vzápětí se kouleli v jednom hravém klubku po trávníku.

Usoudila jsem, že je čas jít. Už proto, že pokud zde byl v permanenci aspoň jeden z míčů, bylo jasné, že Portík nebude cvičit, protože jeho pozornost bude fixována jinam. Proto jsme se rozloučili a cvičili pak kapku cestou zpět. Couvání jsme tentokrát neopakovali, ale ještě i při návratu mi Portík nabízel míč. Je ohromně vytrvalý a vynalézavý, pokud je míč tam, kde je schopen se ho potenciálně zmocnit, bude to zkoušet. Nezkouší to v mém batohu ani v mé kapse. Dnes jsem s potěšením kvitovala, že se neodvážil si vzít pamlsek z lehce dostupné kapsy mé mikiny (supeeer!)

Dvě hodiny se psem mi výrazně zvedly náladu. Doktora vraždit nepůjdu. V kriminále by mi totiý nedovolili cvičit psy!

Výsměch

19. června 2016 v 21:34 | Darina |  Vážně
Moc se mi s nimi chtělo být. Říkala jsem si, že jsou to přátelé. I já jsem si to myslela. Cesta za nimi mi dala neuvěřitelnou námahu. Leccos mi teď dává neuvěřitelnou námahu. Snažím se moc nefňukat. Snažím se polykat ty takzvaně dobré a moudré řeči o tom, jaký jsem simulant. Ostatní nezajímají moje problémy. A mne už unavují řeči o tom, co a jak bych měla.
Jenže dnes jsem šla mezi dobré přátele. Snad jsem čekala trochu pochopení. Snad jsem doufala, že se aspoň někde a někdy mohu mluvit o tom, jak mi opravdu je. Že mohu věřit ve své přátele.

Namísto porozumění vyšlehl z kouta výsměch jak jedovatý had. Je to přece legrace vysmívat se nemohoucnosti, neschopnosti a obtížím druhého. Ohradila jsem se, ale už to nemělo smysl. Najednou, pro maličkost, nejde jít zpět. Myslela jsem si, že mám přátele... houby mám. Jako obvykle. Když je zle, budu na to, jako obvykle, sama. Zas se mi trochu zúžil svět. Co nadělám?

Pohodové dny

17. června 2016 v 18:01 | Darina |  Srdce mušketýra
Užívám si dnů, kdy se Portík chová jako pohodový pes. Těch dnů je nyní docela dost. Ale nemylte se, není to andílek v psím převleku. Dovede prý pořádně lumpačit. Naštěstí si za terč svých lumpáren obvykle nevybírá mne.

Systematičtěji pracujeme na netahání na vodítku a ignorování cizích rušivých jevů. A stále přirozeně odbouráváme kořistnický pud. A mušketýr jeví aspoň nějaké pokroky. Pokud je zaujat něčím jiným, nechávají ho teď už ne příliš hlučná dětská odrážedla a koloběžky celkem v klidu. Pokud je vůbec zaregistruje, neřeší je. V klidu ho nechávají i cizí psi a děti. K psům většinou přátelsky přičichne a ke hře se nechává vyprovokovat občas, když si oba tak nějak padnou do oka. Děti dokáže ignorovat a pokud je se mnou, trvám striktně na dovolení ze strany dětí, pokud mají zájem psa hladit. Tohle není ani tak kvůli mušketýrovi, ten je přátelský, ale trocha osvěty ve smyslu, že na cizího psa se bez dovolení nesahá, nikdy neuškodí. Dokáže ignorovat i cizí psy, pokud vyhodnotím situaci tak, že by ji pes (nebo častěji jeho pán) nezvládl. Zrovna minule se s námi kamarádil kříženec, který měl nejblíže k JRT. Milý přátelský pejsek, jenže jeho venčitelka ho nedokázala ani přivolat. Okázale ji ignoroval a ona (přirozeně k jeho velké švandě) se za ním marně honila po trávníku. Přivolala jsem tedy Portíka a dala jí možnost si svého pejska odchytit. Bylo to stejně na nic, za dvě minuty už opět velmi okázale skotačil s někým jiným a na ni ještě okázaleji kašlal. Byla pro něj moc málo zajímavá.

Portos se konečně odnaučil bát kladiny. Poprvé ji přešel se svou paničkou. Prý ji to stálo dost piškotů, ale tento "výkrm" se vyplatil. Když jsem si šla jeho novou schopnost ověřit, stačil nám napoprvé jeden piškot a napodruhé mi kladinu nabídl sám ve stylu - tohle přece chceš a odměňuješ a já to umím! Byl přirozeně mohutně pochválen a od té doby považuje kladinu za další skvělou legraci, která způsobí, že z lidí padají dobroty. Stejné chování občas nabídne i v parku, kde sice kladiny nejsou, ale kde jsme trénovali zpočátku na lavičkách, které měly tu výhodu, že byly podstatně širší a o něco nižší.

Mimo klasiku jsem oprášila některé triky a tak se Portík v podstatě za dvakrát naučil slalom mezi nohama - po dvou nácvicích zvládá 4-6 kroků naráz a už přidávám povel. Stejně tak mi sedící pes umí dát obě tlapy na předloktí. Nově jsme začali couvat. Zatím ohromně jásám, když se to povede o jeden krok, ale myslím, že jakmile pochopí, co chci, bude to hned.

A Portos u výcviku opravdu myslí. Naučil se perfektně odečítat řeč těla. Nedávno jsem zpozorovala, že si z ničeho nic sedl. Až potom jsem si uvědomila, že zareagoval na posunek, který jsem bezděčně udělala kvůli tomu, že jsem jakémusi cizinci ukazovala cestu a zrovna jsem tou rukou tak šikovně mávla… a pes udělal přesně to, co si myslel, že udělat má.

Mušketýr se naučil báječně vyhledávat dobroty. Tam velice dobře chápe povel. Pro sebe si to přeložil tak, že dovedu nějak způsobit, aby se pamlsek s mým pachem někde objevil a že ten povel říká, že tam je. Je tedy trpělivý a najde si ho. Dokáže si poradit i s pamlskem položeným v malé výšce. Nu, to sousloví malá výška je vlastně relativní, protože s přehledem objevil pamlsek i na stole zahradní restaurace (a to bude dobrých 70 cm nad zemí). Uvědomila jsem si, že protože nikdy neví, co dobrého to bude, orientuje se opravdu podle mého osobního pachu. Nastal tedy asi čas pro to zkusit vyhledávání předmětů. Pracuje pěkně nízkým i vysokým nosem a vypadá to, že by ho pachové práce mohly aspoň trochu bavit. Jen… budeme muset začít na nějakém nekulatém tvrdším předmětu. Mušketýrovu soustředěnou pozornost by asi látkový pešek nepřežil. Doma prý jeho soustředěnou pozornost nepřežila přikrývka.

Ve hře s míčkem jsme doznali značný pokrok. Když sedím, nabízí mi Portos míč spolehlivě do klína nebo do ruky. Vypadá to sice divně házet aport ze sedu, ale když to zatím funguje, je mi jedno, jak to vypadá. A spolehlivě to funguje. Nemusím míček ani kontrolovat zrakem, jen hmatem, zda mi volně leží v ruce. Teprve potom následuje oblíbená činnost - hození, trysk, zachycení (často i ve vzduchu) a úprk zpět. Pes také pochopil, že dokážu způsobit zmizení míčku a pokud by se pokusil mi ho třeba vytáhnout z kapsy (jasně, že to zkusil), ihned následuje pro něj nežádoucí zmizení míče úplně (třeba do batohu). Také si zkusil chňapnout po pamlsku před dokončením cviku. Ouha! Děsná nuda, místo žádoucí pozornosti najednou pozornost nežádoucí (mimo mírného nesouhlasu existuje způsob, jak dát mušketýrovi najevo, že to už ale opravdu přehnal). Vteřina rozmýšlení, pak konejšivé signály. Z mé strany signál, že tedy ano, omluva se přijímá. Možná, že to zkusí ještě jednou, ale spíš ne. Je sice objevitel, ale také velký pragmatik. Navíc, se "svými" lidmi si to nechce nijak rozházet.

Ve vratech

11. června 2016 v 22:07 | Darina |  Vážně
Klopýtám k tramvaji. Ještě na terase se otáčím. Stojí ve vratech, která už nepatří jeho domovu. I on je zde jen host. Setkali jsme se. Po dlouhém čase, kdy naše přátelství dělily tisíce kilometrů. Setkali jsme se zde. V divné době. V divném prostředí, kde nejsme ani jeden doma. V divném prostředí, kde jsme se setkali před lety. V té době jsme sem oba jaksi patřili. Dnes už ne. Snad naštěstí.

Na toto setkání jsem čekala v kostele, který tu k tomu všemu patří. Nu, v kostele… tohle není dům modlitby. K tržišti to má blíž. Seděla jsem tu a přemýšlela. Snad se i trochu modlila. Má-li to být dům modlitby, tak kde jinde se modlit? Jen… vypadalo to tu jak ze starozákonních příběhů. I tady brousil prostorem místní kněz Élí. I tady nebyl schopen vůbec detekovat, že se tu někdo modlí. Nějak se to tu asi nečeká. Obrovský studený prostor, v kterém brousí davy turistů. Ani oni se tu příliš nemodlí, jdou jen navštívit profláknuté snad i poutní místo.

Ten místní Élí mne nepoznal. Přesto, že mne tu před několika lety celkem pravidelně vídal. Nu, nestála jsem za pozornost. Nevadí. Dnes asi vypadám exoticky, oslovil mne totiž anglicky. Češi jsou tu patrně bílé vrány. V kostele samém se přelévaly davy. V přilehlých prostorech také. Ne, není to dům modlitby. K tržišti má blíž. Je mi proto smutno. Pro něco z minulosti.

Ručička hodinek se přiblížila k času schůzky. Vstávám, snad trochu s úlevou. Jdu vstříc vyhlíženému setkání.

Mluvíme potom o časech, co se odvinuly v těch dalekých dálkách i tady. Sdílíme to, co bylo, je a co snad bude. Čas uplývá a potom musím odejít. Bylo to krásné setkání. Budu na ně vzpomínat, ale někde na pozadí zůstane smutek z toho čekání v kostele nekostele. Odcházím a ten druhý stojí ve vratech, která už nepatří jeho domovu. Naštěstí.

Anonymní?

7. června 2016 v 13:21 | Darina |  Ne-vážně
Můj zaměstanvatel mne nutí lhát. Drsné prohlášené? Legrace? Přehánění? Nikoli.

Můj zaměstnavatel se totiž chce starat o své zaměstnance. Pravděpodobně na to dostal nějaký peníz, možná i z evropských fondů. Peníz byl určen na to, aby se zjistily a možná i zajistily rovné příležitosti mužům a ženám, aby se vyloučila šikana a harašení a aby... zkrátka abychom byli ti nej nej nej.

V rámci toho všeho byl vymyšlen dotazník. Přirozeně zcela anonymní a bezpečný. Má dvě části. V té první se má pracovník vyjadřovat k tomu, zda byl někdy šikanován, sexuálně obtěžován či jinak znevýhodněn. Prima. Lze odpovědět, zde snad i pravdivě.

Druhá část dotazníku je veselejší. Nutno zodpovědět otázky typu zda jsem muž či žena, kterého roku narození, z které sekce našeho pracoviště, přidat rodinný stav, počet dětí, rok získání maximální kvalifikace. Pokud zodpovím tyto otázky, mohu se rovnou pod ten dotazník podepsat. Kód, který by mi stoprocentně vytáhl podle těchto kritérií jednoznačně příslušnou osobu, dokáže u nás napsat chytřejší student prvního ročníku.

Pokud se tedy nad tím vším zamyslím, anonymní dotazník není anonymní. Po konzultaci s kolegy jsem se dozvěděla, že
  • buď kvůli této "maličkosti" dotazník nevyplnili
  • anebo zfalšovali údaje druhé části, aby nemohli být tak snadno identifikovatelní
  • anebo, když už museli falšovat druhou část, nic jim nebránilo v tom, aby si vymýšleli i v části první
Pokud je to celé tak, vypovídací hodnota celého dotazníku je pro kočku. Ale peníze byli vyčerpány, možná na tom všem někdo ještě udělá "vědecký" výzkum. Všichni budou spokojeni. Jen... je to všechno jedna velká lež.

Kroky zpět a vpřed

4. června 2016 v 21:09 | Darina |  Srdce mušketýra
Mušketýr se po týdenním pobytu "na venkově" vrátil zas s o něco silnějším kořistnickým pudem. Někdy se to tak zkrátka stává…

Museli jsme se tedy ve výcviku vrátit o krok zpět. Opět si podáváme míček vsedě do klína. To funguje docela dobře, protože Portík už získal zkušenost, že jakmile se chce o míč tahat, ignoruji ho, sedím si a zírám někam úplně jinam. Jednou už se tedy překonal a dokonce mi míč vnutil až do ruky. Sice velice dobře chápe vzorec - nedáš, nehrajeme si, ale když ono je to silnější, než on a jeho dobrá psí předsevzetí.

Pokusem jsme zjistili, že zvlášť nevhodnou hračkou je pro něj míč na šňůře. Ten totiž musí vraždit, pobíhá s ním jak flagelant, třepe s ním, nadhazuje ho… naštěstí v jednu chvíli tak nějak zatáhl (a třicetikilový pes má v tahu docela neskutečnou sílu - a ejhle, měli jsme míč extra a šňůru taky extra. (Panička nás asi požene, ale mně to nijak nevadilo).

Portík je ovšem neskutečný aportér. Pro ten míč se dokázal vrhnout i do vody (a užíval si to, však taky bylo letní vedro) plaval si pro něj docela slušnou dálku.

A mimochodem, mám-li míč v ruce a poveluji, následuje perfektní provedení cviku jak z příručky.

Po určitém čase bylo ovšem nutno způsobit "zmizení" míče, abychom se dostali i jiným činnostem. Využila jsem toho, že nás dnes bylo víc a začala s tzv. odbíhačkou (přípravný cvik pro hledání lidí). Na poprvé jsme to pojali hodně akčně, ukázala jsem, že mám dobrotu, pomocnice Portíka držela a měla vypustit s přesným komentářem, až když jsem odběhla. Následoval doslova přílet psa. Portík by byl spíš vynikající obranář, protože jeho start připomínal velice dobré zadržení. Ale bez odborného dohledu a dobrého figuranta se do toho pustit nemůžeme, i kdyby ho to bavilo tisíckrát. Takhle jen radostně našel a byl odměňován i cestou zpět na výchozí místo. Co se po něm chce, pochopil už napoprvé. Podruhé se běžela "schovat" pomocnice a Portík vůbec neváhal, co má udělat. Ale baví ho na tom ta akčnost. Nicméně hledání čichem také přijde na řadu. Zatím jsme u prvních kroků.

Dalším cvikem do skládačky je hledání pamlsků. I to pochopil neuvěřitelně rychle a je velice trpělivý, protože je to činnost samoodměňovací. Pamlsky zatím jen volně pokládám, ale už jsme u toho, že nemusejí ležet jen na zemi, Klidně si ho najde i na stole, nebo na vršku zábradlí. Jde jen o to, aby pamlsek dost voněl.

Nu a jako bonus jsme se dnes seznámili s cyklistickou helmou. To proto, že jsou stále problémem děti na odrážedlech. Helmu jsem si půjčila od jedné holčičky a nejprve jsme si ji prohlédli a očichali (helmu, ne holčičku), potom jsem si ji posadila na hlavu. Prošlo to dobře (příštím krokem bude bližší seznámení s dítětem v helmě). Slušně jsme pak poděkovali a na oplátku předvedli pár triků, které už dobře ovládáme.


Paničce jsem vracela mokrého, šťastného a unaveného psa, který sotva pletl tlapkami. Doufám, že teď někde slastně spí… i když, domácí mazlíčci všeho druhu většinou regenerují ohromně rychle.