Asi jste si všimli, že nás přepadla úmorná vedra. Že se vůbec tak hloupě ptám. Nevím, jak kdo, ale já se cítím v takovém parnu jako rybička - také poněkud leklá. A pro mušketýra je to nová zkušenost. Už má za sebou podzim, nic moc zimu a teď tedy přišla letní vedra. Tipuji to tak, že by se nejraději stal psem vodním, ale v centru Prahy je koupacího vyžití pomálu. Vedra sem, vedra tam, pejsek se nudí a vyžaduje svou dávku objevování světa a výcviku.
Díky vedrům jsem přišla na jeho další strach, opět spojený s neobvyklými zvuky a hluky. Jednoho dne bylo třeba protáhnout se cestou za venčením kolem obrovského pytle naplněného PET lahvemi. Jak zní zvuk mačkaného plastu netřeba vysvětlovat. A Portík začal předvádět svůj nedůvěřivý taneček, že kolem téhle obludnosti v žádném případě neprojde. Pak se pokusil pytel velmi nedůvěřivě přeskočit, ale ze zvuků, které tím způsobil, byl docela nešťastný. Nešťastných 30 kilo živé váhy - to se na lehkou váhu opravdu brát nedá.
Při nejbližší příležitosti jsem zabalila do batohu půllitrovou PET lahev. Stejně teď máme dodržovat pitný režim, tak co. A tu lahev, přirozeně prázdnou, ale zazátkovanou (to aby držela tvar), jsem mu nabídla jako hračku. Chvilku na to koukal a pak to vzal do tlamy (půllitrovka je přesně ta správná velikost). Potom už je zjišťoval, že je to docela pěkná hračka. Proto si ji musel kutálet čumákem i tlapkami, pokoušet se hrát s ní fotbal, vraždit ji, aportovat. Jak do ní kousal, vyluzoval sám ty zvuky, kterých se předtím bál. Teď už mu nevadily, pochopil, že takto se ozývá "vražděná" PETka.
Nakonec si ji hrdě odnesl s sebou na vycházku. Vzhledem k tomu, že není kulatá a má přece jen jiné mechanické vlastnosti, o lahev ztratil tak po půlhodince zájem (a já ho také dál neprovokovala, kořistnický pud přece potlačujeme). Ale tím vzal PETky na milost. Pochopil, že se s tím dá hrát a že to lze ignorovat. Rozhodně mu žádná plastová lahev neublíží.
Ale protože je to pes-výzkumník, ihned svou novou zkušenost aplikoval. Potkali jsme se v parku s maminkou a tak asi patnáctiměsíční holčičkou. Doprovázela je stará fenka labradora. Měli jsme tam míček, čekala jsem vrčení ze strany Portose. Nic. Holčička si hladila oba pejsky, dávala jim kytičky a trávu a oba pesani se chovali jak beránci. Byla jsem v pohotovosti, kdyby se vyskytlo nežádoucí chování, ale to se zkrátka nekonalo. Přesunuli jsme se potom kousek výš k pítku. Holčička pak dávala oběma psům na střídačku pít z plastového kelímku. Vše v pohodě, ale Portos jí pak kelímek sebral. Jen si potřeboval ověřit, zda kelímek je jiná odrůda PETky. Když pochopil, že ano, nechal si klidně zase kelímek sebrat (to jsem radši udělala já) a holčička dál pokračovala v napájení pejsků.
Vedra nepomíjí, naopak se vystupňovala. Dnes bylo jak v peci i ve čtvrt na šest, když jsem se vlekla z práce. Do krámku, kde Portík bývá, jsem tentokrát nešla kvůli němu, ale kvůli vedru. V přízemí cihlového domu bylo příjemných 23 Celsiů. Portík tu tentokrát relaxoval i v tuto pozdní hodinu, rozvalený ve dveřích (to aby měl přehled). Neodvážil se přeťápnout ze schodů dolů (ví, že nesmí a občas to i respektuje), jen údery ohonem do podlahy nabyly staccatového rytmu. Počkal, až vejdu do povolené zóny a pak si to vítání vychutnal.
Na hřiště jsem ho v tomhle parnu táhnout nechtěla (sebe také ne), i byli jsme po domluvě vypuštěni na zahradu. Portík to tam zná a já se zaručila, že se tam nebude venčit (což jsme opravdu dodrželi). Zahrada byla příjemné místo, z větší části zastíněné. Byly tam dětské hračky a trampolína, pak přístřešek, kde se dalo sedět a krb. Zkrátka super místo, byť ne příliš velké. Chvilku jsme cvičili různé triky a pak Portos zpozoroval, že jsou tam také míče. Velké. Jeden byl starší a tak o něj projevil zájem. Ale nikoli jako o míč - volejbalová velikost už je pro něj kořist. Usoudila jsem, že by po nás neměl zůstat prokousnutý žádný míč (ani starý) a tak jsem použila důrazné NE. Zkusil to třikrát. Testoval, zda to myslím vážně. Když pochopil, že moje reakce bude vždy stejná, pokaždé míč položil. Po třetím opakování jo začal ignorovat. Supeeer. A pak že to nejde! (Přiznám se, že jsem použila kombinaci dvou věcí, které jsem okoukala loni na táboře - s vděkem jsem vzpomenula na Pavlu a Jiřinku, které mi daly inspiraci).
Portík ovšem dále experimentoval. Vylepšovali jsme pokládání aportu do dlaně. Seděla jsem na trávě a Portos zkoušel, co to udělá, když pustí míček těsně, ale opravdu těsně vedle mé ruky. Pak vyčkával, co já na to. Já na to nic. Byl trpělivý, dal mi na možné reagování skoro 2 minuty. Já ale stále nic. Otráveně tedy míček sebral a vložil mi ho do dlaně. Juchú, to fungovalo! Hned následoval hod tak, aby si ho mohl sebrat ze vzduchu (to oceňuje jako nejlepší, když se míček od něčeho odráží, je to také dobré, obyčejný hod do dálky je - zkrátka obyčejný). A šel mne prověřit znovu, zda jsem náhodou na umisťování míče nezměnila názor. Nezměnila, ale on si to potřebuje vždy ověřovat a zkoušet, kde jsou hranice. Díky jeho pokusům jsem mimovolně zjistila, že u mne přesně rozlišuje, co dělám kterou rukou. Výhoda i nevýhoda, kterou si musím zapamatovat. Občas zkrátka testuji také já jeho. Ale neříkejte mu to, prosím, zkazili byste mu představy o tom, jak funguji já.