Květen 2016

Katastrofická

31. května 2016 v 22:05 | Darina |  Ne-vážně
Zase mi došly mé oblíbené dietní potraviny. To se stává. Potíž je v tom, že širší sortiment těchto pochutin vede pouze jeden z obchodních řetězců (do ouška pošeptám, který, abych se nedopustila nedovolené reklamy). Řeším to běžně tak, že jednou za týden či deset dní si cestou z práce udělám malou zajížďku na Smíchov, kde nakoupím vše potřebné a hezky pohodlně bez přestupů doharcuji metrem s nacpaným batohem až domů.

Dnes přišel opět den D. Když jsem u Chotkových sadů čekala na tu správnou tramvaj, trochu s obavami jsem se rozhlížela po obloze. Jeden černý mrak seděl nad Letnou (asi tak nad bývalým Stalinem), druhý nad Hradem. Počítám, že mraky nečtou noviny a jejich lokace byla čistě náhodná, ale ten hradní mrak si navíc výhružně huhlal. To dám, pomyslela jsem si a skočila do přijíždějící dvanáctky. Nu, dala jsem. Průtrž mračen nás dostihla před Malostranským náměstím. Během několika sekund se jemný deštík změnil v neprůhlednou záclonu a na střeše tramvaje zabubnovaly kroupy. Bylo jasné, že tohle tedy do svého hypermarketu nedám bez toho, abych promokla do niti.

Vedena pudem sebezáchovy jsem vyskočila na Arbesáku a udělala ty tři skoky do tamního jídelního zařízení. Je to arabská kebabárna. Obsluhující personál měl pochopení a tak se nás za chvíli tlačil u otevřených dveří hlouček. V různě namoklém stádiu. Mne ty tři skoky stály jen promočené boty a půl trička. To jsem dopadla relativně dobře. Venku stála dívka, která se už ani nešla schovat. Nemělo to cenu, byla do niti.

Noví příchozí škemrali na obsluze igelitové pytlíky, aby tu průtrž přežily bez úhony mobily a doklady. Staří příchozí byli asi stálí hosté, podle odění a chování Arabové. Dospělí tradiční. Ale k tomu tu vyváděli tři chlapečci. A protože se jednalo o chlapečky (to víte, jiný kraj, jiný mrav), maminky jejich vyvádění nechávalo zcela v klidu a tatínkové se neměli k jejich umravnění. Jo, Herodes - to byl král! pomyslela jsem si v duchu.

Nejprve jsem si dlouhou chvíli krátila s maminkou, která volala do školky, že si své dítko vyzvedne o něco později. Potom s paní, která měla namířeno vedle do řeznictví a jevila obavy, aby jí snad, než se to přežene, nezavřeli (bylo něco před půl čtvrtou). Větší hlouček se odpoutal ode dveří a naskočil do přijíždějící tramvaje, která ovšem také vyplivla pár lidí, kteří pro změnu skončili v našich řadách. Venku nekonečně lilo, auta vystřikovala gejzíry vody do půlky chodníku, voda se valila ulicí do výše dobrých 2 centimetrů. Udýchaně mezi nás vpadl muž, který tu silnici právě přebrodil. Zajímal se, jak se dostane do Vodičkovy ulice, provokatér. Jako by tady měl té vody snad málo. Bez škodolibosti jsem ho ujistila, že brodil zbytečně. Zastávka správným směrem je na opačné straně ulice. Jen zoufale zasténal a vrhl se znovu do rozvodněné vozovky. Plavat ale ještě nemusel.

Než se dalo aspoň vyjít ven a čekat spořádaně na tramvaj, uběhlo víc než půl hodiny. Nastoupila jsem a šťastně dojela k hypermarketu. Právě padala roleta u vstupu a poněkud hysterický ženský hlas hlásil, že se okamžitě zavírá a že mají lidé ponechat vozíky na místě a za pomoci personálu se evakuovat. Z dění by jeden nabyl dojmu, že je tu někde bomba. Ve skutečnosti asi voda zkratovala elektřinu a ejhle, black-out byl na světě. Zkusila jsem vyzvědět, co se děje a zda bude šance nakoupit třeba za další půlhodinu, ale všichni se tvářili, že za a) nic nevědí, za b) nic vědět nechtějí a za c) můj dotaz je přímým útokem div ne na národní bezpečnost. Nadávala jsem jak špaček, vidina nejen večeře, ale i dalších snídaní a svačin a jiného vaření v tomto týdnu se rozplynula. Navíc se ochladilo a mně se udělalo špatně, tedy o dost hůř, než je můj momentální stav, v němž funguji.

Dopotácela jsem se k druhému hypermarketu. I zde bylo zavřeno a prodavačky s mopy marně bojovaly s loužemi vody. Tedy, spíš těmi mopy v těch ložích rezignovaně kvrdlaly. U stanice metra, aby nezmokli a nerozpustili se, stáli dva pomahači a ochránci. Asi dozírali na to, aby se tu nikdo z nás neutopil a hlavně, aby rozhořčení zákazníci nevzali některý z obchodů útokem.

Smutně jsem odjela domů. Bez nákupu. Jedna bouřka s přívalovým deštěm (jak se ukázalo, lokální - ve Vysočanech taková spoušť nebyla) dokáže ochromit běžný chod institucí nevídaným způsobem. Přežvykuji zbytek suchého chleba, je mi nastydle a přemýšlím, zda pojedu zítra do práce lodí, moje druhá škola byla prý také vytopena.

Voda, puberta a jiné maličkosti

22. května 2016 v 20:03 | Darina |  Srdce mušketýra
Portík právě přesáhl věk sedmi měsíců. Ač vše ukazuje na to, že to bude habán (stále ještě roste a sílí, má už něco kolem 30 kg a odpovídající kohoutkovou výšku). Je teď v tom věku samá tlapa. Nadšení badatele ho neopouští, naopak, zesílilo.
Snažíme se zachovávat pravidelný rytmus venčení, tedy jednou týdně dvě tři hodinky. Letenské sady a přilehlé okolí zná už jako vlastní boty, ech, chci říci tlapky, boty přece pesani nenosí. Má také haldu psích kamarádů. Nejvíce si vyhraje s Quidem, který je zhruba stejně velký a silný. Na hřišti běhají tito psí kluci s větrem o závod, žertem zápasí a vůbec, chovají se tak, jak se na psí puberťáky sluší (ač Quido je starší). Oba tyto společné akce milují.
Další psi, které Portík nezřízeně miluje, jsou dogy. Čím větší, tím lepší. Po Letné špacírovává hnědá Hedvika, Kdykoli se potkáme, je Portík na vrcholu blaha, ač si spolu nikdy nehráli.
Ovšem mušketýr miluje i jiné věci. Jak říkám, Letenské sady má zmáknuté. Dokonce už neřeší ani vzdálený rachot skateboardů, pokud je něčím řádně zaujat. A to teď bývá. stále, do omrzení, trénujeme pouštění a opouštění lákavých předmětů. Minule to byla kost, která se tu povalovala. Kdyby to byla NAŠE kost, neměla bych námitek, ale u kosti neznámého původu, či obecně u předmětu neznámého původu nejásám nadšením. Dalo mi snad deset minut práce, přesvědčit Portíka, že kost zůstane ležet na trávníku a my jdeme dál a už se k ní nevrátíme. Metoda "zapomeneme" nefunguje, mušketýr má výborného pamatováka a bezva orientační smysl, je schopen se dobývat na míček, který se zakopl pod skříň, i po několika dnech, cítí-li ho tam. Podobně je schopen se dobývat i za pamlskem na nepřístupná místa. Jediné, co mi zbývalo, byla v tu chvíli nekompromisnost a trpělivost: Máš kost? Prima, nehraju si s tebou a pamlsky taky nejsou! Necháš kost být? Prima, určitě tě čeká něco dobrého z kouzelné krabičky a k tomu oblíbená hra. Chvilku mě testoval, jak vážně to myslím, ale už získal zkušenost, že mne "neukecá", nechal tedy s lítostí kost kostí a šel. Nelitoval, čekalo ho řádění a aportík klacku.
Na Letné jsme objevili další věc, která si získala psí srdce. Místní restaurace jsou většinou "dogs-friendly", což v praxi znamená, že se tu dá najít dostatek kýblů s pitnou vodou. Jenže bylo třeba pamatovat i na lidi. A tak se v sadech objevily repliky starodávných litinových pump. Jsou to spíš vodovody. Nahoře kohoute a voda teče do litinové nádržky. Pravda, čivava se z ní nenapije, ale psu velikosti Portíka stačí natáhnout krk. Je přirozené, že dává přednost lidskému pítku než plastovému kýbly. Voda je tu čerstvější a nebude přece strkat svůj vznešený čumák do kýble jako ostatní psi-plebejci. Při těchto pokusech objevil mušketýr další báječnou zábavu - totiž moment, když někdo z lidí způsobí, aby tekla voda. To potom vrhá hlavu rovnou do proudu, chlemtá a poté frká, protože si většinou nabere vodu do čenichu. Občas se musí i oklepat, protože si zamáčí nejen hlavu, ale i krk a hruď. Ale je to přece tak báááááječná zábava! Portík ihned zaznamenal do své mentální mapy sadů polohu všech pítek a jde-li na volno, musí se u každého z nich zastavit. Způsobit tečení vody - to je velice silná odměna a já ji začínám aktivně využívat. Jeden dva krásně provedené cviky dokáží tečení vody způsobit jako nic!
Mimo kořistnického pudu, který už máme aspoň kapku pod kontrolou (včetně toho, že Portík ví, že pokud si bude nějaký předmět příliš uzurpovat, dokážu způsobit jeho zmizení a konec legrace), je stálým problémem skákání na lidi. Potíž je i na druhé straně, lidem můžete do omrzení vysvětlovat "Neječte, otočte se, ignorujte ho, on si sedne a bude vědět, že tak si vaši pozornost nezíská." Lidé stejně ječí, naklánějí se nad něj, hovoří vzrušeným hlasem. Na mne si dovolí skákat jen občas, když je příliš rozkurážený a zapomene se. Ale většinou už to nedělá, ví, že se otočím zády a budu ho ignorovat do doby, dokud si pěkně nesedne. To je totiž dohoda: Chceš pozornost? Nevíš, co dělat? Sedni! Funguje to téměř bezchybně. Až teď mne Portík dostal. Velice dobře už ovládá cvik "domeček" (tedy vklouznout zezadu mezi moje mírně rozkročené nohy a sednout) a velmi se těší na to, až si bude moci lapnout pamlsek, které se neučil chytat ve vzduchu. A tuhle si opět rozkuráženě v rámci hry dovolil skočit mi předními už skoro na ramena. Ihned jsem se otočila do postoje: Nemluvím s tebou. Jenže badatel, jak byl rozjetý, využil příležitosti a ač jsem nebyla nijak moc rozkročená, ihned nabídl domeček. Naštěstí ne razantně, protože to bych asi skončila na nose. Nicméně se tentokrát odměnil, protože se mi nepodařilo udržet vážnou tvář a jak jsem vybírala rovnováhu, rozchechtala jsem se. Opravdu mne dostal. Nabídl cvik, který se učíme - a vyšlo mu to.
Vše nasvědčuje tomu, že po dobu mušketýrovy psí puberty se nikdo nudit nebude. Však ani výchova psů v Čechách není žádná maličkost.