Duben 2016

Růženka

27. dubna 2016 v 19:34 | Darina |  Srdce mušketýra
Po nějakých deseti dnech mne opět čekaly dvě hodinky s mušketýrem v parku. V mezidobí si Portík užíval s paničkou rekreace a slyšela jsem na něj jen samou chválu. Vzorně cestoval, zvládl s přehledem eskalátor, tramvaj, autobus a nakonec i vlak. Pilně lítal po lesoparcích jiného krajského města, plaval a lovil rákosiny. Jen s labuťákem to nějak nevyšlo, ten divný bílý pták si s ním prý nechtěl hrát a hnal ho pryč. No jo, to je taky nápad, vyzývat ke hře ustaraného otce v naději na četnou labutí rodinku. A i když si Portík neskutečně užíval, doma je prý doma a tak se mohl zbláznit radostí, když pochopil, že půjdem řádit ven.

Nu, já tentokrát nebyla na řádění moc stavěná. Vyrazili jsme tedy na psí hřiště. A tam se zrodilo veliké kamarádství. Mezi tlupou jiných pejsků tam pobíhala Růženka. Podobný kříženec, zhruba stejné velikosti, jen hnědá, s plavou náprsenkou, elegantní hlavičkou, čtyřletá dáma každým coulem. A i ona byla zapůjčená. Jejím venčitelem byla holčička, odhadem tak osmiletá. Obě holky byly ohromně přátelské a taky ohromně šikovné. Na požádání mi předvedly, co všechno spolu dokážou a jestli holčičce její zájem vydrží, bude to jednou kynoložka jako fík.

Bylo však zajímavé sledovat Portíka a Růženku. Ti dva jako by měli něco společného, podobné zájmy, podobné pohyby a reakce. Dokázali spolu řádit, ale po vydovádění byli oba odvolatelní ke svým činnostem. My opět, ale vůbec ne nudně, cvičili povel PUSŤ. Tentokrát jsem si již nechávala míček pokládat do klína do ruky. A Portík opět s badatelským zájmem zkoušel, zda by se to nedalo nějak "ošulit". Zkusil mi tedy míček do klína položit, ale v momentě, kdy jsem ho chtěla odměnit, ho smetl čumákem na zem. Ouha! Odměna nebyla! Pak mi ho zkusil položit jen k nohám. Nic. Pamlsek zase nevypadl. Pak už mi ho pořádně podal do ruky, ale zkusil si hrát na přetahovanou. Zase špatně - já míček ihned pustila a nebyla ani hra, ani dobrota. Konečně jsme se dohodli a Portík mi podal míč do ruky a na povel ho opravdu pustil. Sláva!!!! A já už vím, že musím mít s badatelem trpělivost, aby měl šanci ozkoušet si, jakže to, co po něm chci, funguje.

Potom už následovala jen bouřlivá hra a mimo házení jsme se naučili i kopanou. Ta ho bavila opravdu moc, protože nedočkavě odhadoval, kam míček doopravdy kopnu a vydržel si ho nevzít i přes sérii klamných pohybů. Už pochopil, že kdyby porušil pravidla, hru bych ukončila. Takhle se celý blažený hodil za starým tenisákem a nakonec si jej ještě blaženěji odvlekl v tlamě domů. Teprve tam jsem mu ho sebrala, protože jsem chtěla trochu potrénovat cestou jeho pozornost, totiž aby se mimo tenisáku dokázal soustředit i na mne. Celkem to šlo, soustředění bylo maličko horší, ale vnímal a i se svou "kořistí" se nedostal do stavu přetočení, kdy by neviděl a neslyšel. To je ovšem velikánský pokrok a já mám z Portíka ohromnou radost, jaký je šikovný.

Růženka odešla skoro stejně s námi a patrně bydlí také někde v blízkém okolí. Doufám, že se s ní i s její mladou venčitelkou ještě sejdeme. Rozhodně jsme si užili docela dost legrace a stálo by to za to si to někdy zopakovat.

Členská

25. dubna 2016 v 9:54 | Darina |  Ne-vážně
Má církev je opravdu úsměvnou institucí. Ledva jsem se otřepala z podivuhodnosti našich komisí (od té doby byly ustaveny další, dokonce na celocírkevní bázi a osud mne za mé posměváčkovství potrestal členstvím v jedné z nich), kroutím hlavou nad další pozoruhodností, která může nastat snad jen v naší malé komunitě.

Věc se má zkrátka tak. Jistá velká zahraniční církev nemá v naší končině samostatné biskupství a spadá skrze nějaké spletité, složité a hlavně nesrozumitelné dohody pod náš církevní dvoreček. Právníci bývají nesrozumitelní rádi a jaksi z podstaty věci. Protože se v době vzniku těchto dohod předpokládalo, že zrovna z této církve se k nám lidé masově nepohrnou, bylo ustaveno jedno cizojazyčné společenství, jehož členy by podle té dohody měli být všichni příslušníci dané cizojazyčné církve na území ČR. Právně hezké, formálně nedomyšlené, protože jak se může chudák cizí státní příslušník žijící např. v Aši či Ostravě plnohodnotně účastnit života svého společenství v Praze? A co se nám nestalo. Chodí k nám, relativně pravidelně, několik lidí, kteří patří k této velké cizojazyčné církvi, ale cítí se být spojeni s naším společenstvím. Nu a nyní tak nějak ze situace přišla na přetřes otázka jejich členství. V případě cizích státních příslušníků tu žádný problém nebyl, cítí-li se u nás doma, jsou vítáni.

O něco pikantnější však byl stav jednoho českého státního příslušníka, který v době, kdy jsme o věci začali diskutovat, měl již dvojí členství. Jeho mateřská (mimochodem dost velká) církev dvojí členství umožňuje z pastoračních důvodů. Myslí se tím jednak konfesně smíšené sňatky, jednak situace, kdy člen jiné církve dlouhodobě pobývá na místě, kde nemá možnost navštěvovat bohoslužby a účastnit se církevního života své původní denominace. Jedno členství má tedy tento člověk ve své původní církvi, která je u nás hojně zastoupena (v Praze je přinejmenším několik možná i několik desítek jejích společenství). Druhé členství získal v oné cizozemské církvi sňatkem. Cítí se být doma v našem společenství. V této chvíli jsme nechtěli jako příslušníci onoho společenství říci nic jiného, než: Ano, cítíš se tu doma a my to akceptujeme, aniž bychom pátrali, jaké právní spletitosti mohou být v pozadí. Ale právě proto, že ty spletitosti tu mohou být (a ať je jednou řeší právní komise), chceme říci jasně - patříš k nám. Jak jsme pomysleli, tak jsme učinili.
A ejhle, jako sršeň se na nás vrhl jeden z cizích státních příslušníků. Jak si prý vůbec dovolujeme bavit se o něčem takovém jako je formální příslušnost ke společenství? Jeho argument byl kouzelný: člověk je prý členem tam, kde se účastní plného svátostného života (tedy chodí k Večeři Páně či eucharistii).

Vytřeštila jsem zrak a dvakrát promnula ucho. Ještě jsem se zeptala souseda, zda jsem slyšela a pochopila správně. Prý ano, slyšelo nás to nejméně patnáct. Pokud by tento krásný argument platil, znamená to, že jsem automaticky členem všech denominací, kde jsem byla pozvána k plné účasti. Nebudu jmenovat konkrétní denominace a církve, aby se některá necítila být opomenuta, ale vzhledem ke svým obsáhlým kontaktům z ekumény by to v mém případě znamenalo automatické členství minimálně v devíti (!!!) denominacích. Počítala-li bych jednotlivá konkrétní společenství, tak těch jsou řádově desítky. Pikantní na tom je, že mnohé z těch denominací a společenství, které formulují své eucharistické pozvání směrem k ostatním křesťanům, je formulují mimo jiné i na základě toho, zda člověk patří k nějaké křesťanské církvi a pravidelně se účastní jejího života.

Promnula jsem ucho ještě jednou. Z pohledu onoho dotyčného jsme nepružní zákoníci, hnidopiši, zkostnatělí frangličkáři a kdo ví co ještě. Takhle to neřekl, jeho mateřština nemá tak bohaté jazykové prostředky.

Asi jsem zkostnatělým formalistou, ale nevidím v tom nic špatného. Naopak, považuji za velmi důležité vědět, kam a proč patřím, kde jsem doma, kde mám kořeny (a to i ty formálně církevní). Kam se utíkám v bouři. Za co mám odpovědnost, kam nasazuji své síly. A považuji za důležité vědět i to, kde jsem hostem, vítaným, přijímaným, ale hostem.


Možná je to v cizině jinak. Mohu tomu věřit, vždyť s tím argumentem přišel člověk nikoli nevzdělaný. Možná to má jeho mateřská církev položené podobně jako jiné velké světové církve. Je možno si chodit kam chci, kdy chci a jak chci - a hlavně nikomu ničím nebýt odpovědný. Individualisticky a konzumně využívat církevní servis, ale nemuset se nijak a nikde angažovat. Kdo ví?

Tvarování

17. dubna 2016 v 19:38 | Darina |  Srdce mušketýra
Tvarování (anglicky shaping) je technika, kterou učíte psa požadovanému chování po malých krůčcích. Na tuto techniku nastal čas nyní, kdy bojujeme s kořistnickým pudem.

Minulou lekci jsme skončili tím, že Portík pochopil, že žádoucím chováním je, aby na povel pustil přinesený předmět. Že se tak dočká jednak odměny - a i když si dovede do tlamy narvat i dva kladcky, klacek a pamlsek nezvládá, naštěstí. A za druhé dosáhne pro sebe žádoucího chování, tj. že se může opakovat aportovací hra.

Tentokrát jsme byli venku jen na chviličku, pořádně se vyvenčit a trochu posílit socializaci s jinými pejsky. A také si zopáknout přechod po kladině a několil dalších triků.

Vrátili jsme se tedy poměrně brzy a ve stavu neunaveném. Portos odkudsi zpoza skříně vydoloval tenisák a chlubil se mi jím. Ihned dostal povel k jeho upuštění. Poprvé nezáleželo na tom, jak míč pustí, ale že ho pustí. Vzorně provedl a byl odměněn. Podruhé jsem si sedla na židli a počkala s povelem, až bude mít tlamu nad mým klínem. Pak teprve jsem dala povel. Povedlo se! Tenisák skončil na mém klíně. Pochvala, radost, a další aport. Protože je Portík výzkumník, zkusl ihned poté toto jednání zopakovat. Pochvala, radost a já míček pustila tak, aby se skutálel dolů a Portík si ho mohl "ulovit". To, že se míčky kutálejí shora dolů, už má vyzkoušeno a fascinuje ho to. Pak už mi míčky dál nosil pravidelně do klína.

Doufám, že příštím krokem už dokážeme, aby mi míček podával přímo do ruky (do které je obtížnější se trefit, protože je o něco menší, než klín). Pokud se to povede, máme vyhráho a také by se nám povedlo mít velice dobře nakročeno na klasický aport.

Puuusť

12. dubna 2016 v 16:50 | Darina |  Srdce mušketýra
Konečně se aspoň sem tam objevily nádherné jarní dny. Vyrážíme tedy se sedmiměsíčním mušketýrem do parku. Na programu máme někulik témat.

Tentokrát mám s sebou až podezřele vzorného psa. Dopoledne se utahal procházkou s paničkou a teď cape krásně vedle nohy, dokonce ani na vodítku netahá. V parku ho pouštím. Hned si najde klacek, který si hrdě nese. Tím může začít hlavní téma dnešní lekce. Portos má extrémně silný kořistnický pud, jak ukázalo povídání o Zelené příšeře, a už pěkně přezubil (o tom vědí něco moje prsty). A tak se dnes budeme důsledně učit pouštět předmět, který "má" a považuje za svůj. Jdu na to přes výměnu za pamlsek. To víte, když má jeden chudák pes tlamu plnou klacku, tak pamlsek už do ní nesebere, i kdyby kotrmelce metal. Musí hezky pustit a pak následují dvě velice lákavé činnosti. Zaprvé mňamka, za druhé hození klacku. A pro aport by se mušketýr přetrhl. Negativum celého dění je mu záhy jasné: nepustí klacek, ale odnese si jej někam okusovat, v té chvíli ho ani nikdo nezačne honit, ani se s ním o aport prát, ale taky není dobrota a aport. Jak jednoduché! Zkouší to na mne rlzně, protože Portos je svou podstatou badatel. Musí všechno prozkoumat velmi vážně a podniknout příslušné experimenty. Jako menší se například neučil, že míček se kutálí ze svahu a svědomitě podnikl několik pokusů, zda se míček bude chovat stále stejně. Zjistil, že ano, dokonce i to, že tuto činnost lze někdy čekat od šišky, ale od klacku nikoli. Teď tedy zkouší, jaká jsou pravidla hry "Pusť". Zkouší si klacek odnést. Žádná zábava. Zkouší mě vyprovokovat k honičce a boji. Smůla, nebojujem. Zkouší fofrem chytit klacek poté, co lapne po pamlsku - a zjišťuje, že mám aport pevně přišlápnutý špičkou tenisky tak, aby to vážně nešlo. Zkouší to u kamarádky, která s námi chodí. A přesvědčuje se jen o tom, že z té pamlsky nikdy nepadají, ale že když jí klacek pustí, hodí mu ho. Prima, aspoň jedna odměna!!!! Po půlhodince plodné badatelské činnosti, kdy se už vracíme zpět, přinese mi k nohám opravdu veliké dřevo. Velmi demonstrativně ho přede mne pustí a pak se na mne tázavě zadívá: Tak TOHLE chceš? Jo? A pamlsek bude?

Vedlejším produktem procházky je tentokrát opětovná socializace skateboardistů. Procházíme se v parku tak daleko od nich, aby je jen slyšel, ale necítil se ohrožen. Postupně přestává hluk vnímat. Ale nelíbí se mu ani bruslaři. Ti sice nedělají ty děsivé rány, ale blíží se k němu moooc rychle. Naštěstí nepanikaří, jen couvne a kouká, co na to my. My na to nic. Ale když zůstane sedět v našem dosahu a necouvá, ejhle, možná bude odměna. To ho povzdbudí k tomu, aby si šel bruslaře prozkoumat trochu blíž. Velice rychle zjistí, že se sice pohybují rychle, ale že pro něj nepředstavují nebezpečí, protože si ho tihle tvorové nevšímají. Cestou zpět k domovu už je neřeší.

Portos je už docela velký halama a má tendenci sem tam občas si přeskočit nějaký ten malý plůtek. Zatím nebyl ve skocích podporován, rostl a páteř a klouby se vyvíjely, nebylo by tedy dobré je nadměrně zatěžovat. Zkusím však jeden trik - pomocí pamlsku ho nechám vyskočit na nizounkou lavičku a navedu ho tak, aby ji přešel. Uvítá to jako novou hru. A při další procházce, kterou směřujeme na hřiště, poprvé projeví sám zájem o kladinu, na kterou dosud odmítal vstoupit. Kladina je široká a on zvědavě vyběhne kousek šikmé plochy. Zachycuji jeho spontánní jednání, posiluji pamlskem a šup! Napodruhé přejdeme kladinu celu. Bouřlivá pochvala! Je vidět, že se ani tak nedme pýchou, jako že mu v hlavičce šrotuje něco ve stylu: To je ale báječná nová aktivita!

Portíkovi je třeba zkrátka dát jeho badatelský čas a pak se dostavuje i radost ze správně načasovaných objevů. Pokud se povede ještě vypilovat cvik "lehni", mohli bychom konečně zkusit jeho vlohy pro nosework.

Číhošť

9. dubna 2016 v 16:43 | Darina |  Cesty
Číhošť by byla zcela bezvýznamnou pomalu se vylidňující vískou Vysočiny, kdyby...

Kdyby jsou na nic, dějiny šly jinudy. 11.12.1949 se při adventním kázání místního faráře Josefa Toufara pohnul křížek na oltáři. Sám farář si ničeho nepovšiml, nicméně komunistická státní bezpečnost celou věc ihned zneužila a kněz, který byl obviněn ze zinscenování zázraku, zaplatil životem kruté výslechové metody tehdejšího režimu. Nikoho nezajímalo, že byl nevinný. Jeho ostatky skončily v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích. Po značné práci se podařilo ostatky nakonec identifikovat a převézt do Čihoště... Tolik rychlá suchá fakta.

Teď tedy vstupuji do malého kostelíku v Číhošti já. Nefandím moc kultu světců, ale skláním se před lidmi, kteří si zaslouží úctu a respekt. K těm Josef Toufar bez debaty patří. Snažím se vnímat genius loci kostela, který je menší, než mi připadal v úryvcích komunistického rádoby dokumentárního filmu z "rekonstrukce" místa činu. Kostel se po kouskách renovuje, rpotože byl v dědném stavu. Věřím, že kdyby nestál uprostřed vesnice, nenechali by ho bývalí mocipáni žít a srovnali by ho se zemí, jak se stalo mnoha kostelům jinde.

Paní správcová, která v dešti obětavě přiběhla přes půl vesnice s klíči, vypráví nikoli o Josefu Toufarovi, ale o místě, v němž léta žije. O mlčení, strachu, bolesti, smutku a zmatku místních obyvatel, o tom všem, co vesnice nosila v sobě a o čem se neodvážila do roku 1989 mluvit ani doma šeptem za zavřenými dveřmi. Pak nás, kteří jsme připutovali, nechává tichu a modlitbě. O pár desítek kilometrů dál vypuklo bujné veselí. Je to v pořádku, ti lidé mají důvod. Pro mne ovšem ono právě teď a tady dává celému dění tam za obzorem smyslu. Nové věci je třeba začínat vážně a pokud možno na kolenou. Nepochybně začínají nové věci. Proto tato jako by zdánlivě nesmyslná odbočka z proudu veselí. Někdy potřebujeme své emauzské cesty, abychom došli cílů. Stojíme tu tedy, spolupoutníci, u hrobu, kde stojí napsáno:

Žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli.
Žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný.

Modlím se a přitom čtu tato slova pořád dokola. Prosím o onu pečlivou moudrost - pro nás všechny, kdo jsme zde. Věřím, že Hospodin slyší. Slyšel přece už kdysi Šalomouna, když prosil o moudrost.

Tiše se pak vracíme do všednosti dne, deště a bláta cest. Spolupoutníci.