Únor 2016

Centrum Prahy

28. února 2016 v 23:04 | Darina |  Všechny mé domovy
Opojena sametem revolučních změn jsem v září přijala práci v jedné (z dobrých důvodů nejmenované) křesťanské organizaci. A z nezbytí bydlení v domovnickém bytě spolu s další částí úvazku v křesťanské organizaci jiné. Měla jsem tedy nový domov.

Domov… což o to, střecha nad hlavou byla. To byl základ. Ale to, co nebylo, byly peníze. Z předchozí práce jsem sice něco ušetřila, ale většinu jsem dávala domů, mámě, která už byla v důchodu. Na koupi nábytku nebylo pomyšlení. I vybavila jsem se stylem "každý pes jiná ves" z toho, co bylo právě po ruce k vyřazení a ještě se to zcela nerozpadalo. Přišla jsem tak k poměrně slušné válendě a knihovně, což byl základ. Pak se našel ještě rozměrný šikovný psací stůl a docela stylová židle. To vše bylo vybavení "ložnice". Obývák byl skromnější. Jedna šatní skříň, pár vyřazených skříněk, jeden stůl. A odkudsi se vykulilo dokonce křeslo. Ani nebylo moc prosezené. Kuchyně byla částečně vybavená, sehnala jsem tedy jen stolek a židli.

Všechny své věci jsem naskládala do knihovny a šatní skříně. Skříňky byly jen dekorací, v tuto chvíli jsem do nich neměla co dát.

Co bylo trochu atypické, byla skutečnost, že domovnický byt byl ve 3. poschodí. Nahoru vedlo 96 schodů. Vím to přesně, úklid domu patřil k mým povinnostem a s každým z těch schodů jsem se důvěrně seznámila. Také se secesním kovovým zábradlím, které vypadalo velmi dekorativně, ale po jeho vydrbání měl člověk neskutečně potlučené ruce.
Byt nejen že byl ve 3. poschodí, také měl velice vysoké stropy (typických 4,2 metru) a 3 zdi ze čtyř byly obvodové, trčící nad okolní zástavbu. Nade mnou půda a ne příliš odizolovaná střecha. Suma sumárum, ať člověk topil, jak chtěl, byla to v zimě lednice. Všechno teplo uteklo nejprve vzhůru a potom ven.
Studený zimní odchov jsem zvládala péřovým spacákem a tím, že jsem se doma zdržovala jen po nejnutnější dobu. Ono také s jedním a kusem pracovního úvazku nebylo právě mnoho času na to být doma.
Opět byl první rok nejkrušnější. Pro onu organizaci jsem vydržela pracovat celých 9 měsíců. Doba porevolučního opojení vzbudila v některých lidech zdání, že není třeba dodržovat jakákoli pravidla. Pod heslem "vždyť jsme všichni křesťané" se pak tito rádoby-manažeři pokoušeli zavést cosi až příliš nápadně připomínající otroctví. Ano, křesťanství se opravdu zrodilo v otrokářském společenském řádu, ale netřeba to s návratem ke kořenům přehánět. Po 9 měsících jsem konečně posbírala odvahu a řekla dost. Nebyla jsem sama. Někteří z mých spolupracovníků nevydrželi ani tak dlouhou dobu. Během jednoho roku do této organizace přišlo a záhy odešlo 11 lidí. Netřeba to tedy dále rozpitvávat. Vlastně - nechce se mi. Dnes už noční můry nemám. Ale zařekla jsem se, že pro křesťanskou organizaci už profesionálně nebudu pracovat nikdy.

Po roce jsem se vrátila na vysokou a fofrem si dodělávala pedagogické vzdělání. Tohle a domovničení, ke kterému patřily i dobrovolné brigády na objektu, stačilo bohatě zaplnit veškerý můj čas. Víc než stoprocentně.
Typický zimní den začínal v 5 ráno. Bylo třeba uklidit chodník, odházet sníh, zlikvidovat zmrazky. Po této rozcvičce poklus na autobus a hupky dupky na autobus, abych stihla začátek výuky v půl osmé. Když nesněžilo, mohla jsem si užít polední pauzu v práci. Pokud sněžilo, znamenalo to otočit se za polední pauzu doma a odházet sníh. Po návratu z práce šup do montérek a čekal mne buď úklid domu. Standard byly schody a průjezd. Když byl sníh, uklízel se znovu chodník. Co měsíc přibylo zábradlí, co čtvrtrok okna na chodbě. Ostatní dny nejméně dvakrát v týdnu šup do montérek a hupky na brigádu. Čekalo mne obvykle něco pomocných prací. Nejradši jsem měla práce elektrikářské, u těch se aspoň muselo myslet. Pak následovalo obstarání teplé večeře typu párky, sekaná, guláš či polívka, podle toho, kolik pracujících se sešlo, a co se právě podařilo koupit. Někdy kolem desáté večer se naposled zkontroloval chodník, rychlá sprcha a ještě rychlejší bezvědomí ve spacáku.

V létě to bylo lepší. Větší mimořádný úklid byl většinou jen po páteční noci, v blízkosti byl hodně vyhlášený hudební klub a po jeho produkcích se pak ráno našlo na chodníku leccos. Sem tam i nějaký opilec zralý k odeslání na záchytku. Zametení chodníku a úklid metabolitů (lidských i psích) bylo nepoměrně rychlejší.

Čas od času mne čekával mimořádný úklid "v zadním domě", který měl normálně na starosti někdo jiný. Ten bylo nutno vzhledem k církevnímu provozu zmáknout v sobotu večer, a pokud na mne padlo opravdu vše, byly to nejméně čtyři hodiny tvrdé makačky. Začít se přitom nedalo dřív, než tak po 18 hodině. V té době jsem měla fantastickou fyzičku. Navzpírané bedny a kýble se postaraly o pořádné bicepsy.

Hodně špatně jsem v té době prožívala vpád cizince, tedy vlastně cizinky, do svého soukromí. Jednalo se o Korejku, pracující pro poměrně renomovanou misijní organizaci. Koho však chtěla právě ona misionařit, mi kapku unikalo. V Praze byla za účelem učení se češtině. Musela někde bydlet a tak kdosi moudrý usoudil, že u mne je přece místo a já se sama musím cítit smutně. Pravdou bylo, že jsem si po letech kolektivního bydlení užívala všechny chvilky, kdy jsem mohla být sama, číst si, poslouchat rádio, nebo jen tak přemýšlet. Navíc, misionářka jaksi s češtinou žádné závratné pokroky nedělala. K tomu očekávala, že se o ni budu ještě starat. Nesamozřejmou věcí pro ni bylo i umytí hrnku od kafe. Mnoho věcí mi zdevastovala, ale nikdy neřekla: hele, rozbila jsem to a to, přispěju na opravu. Naše komunikace tedy vázla na bodu mrazu. K tomu, mělo to být přechodné, maximálně na měsíc. Jenže uplynul druhý, třetí, čtvrtý. To už jsem byla naštvaná a hodně nepříjemná. Nakonec se vskutku odstěhovala někam, kde byly ochotni se o ni starat. Ale pokud vím, česky se nenaučila, rozhodně ne na použitelné úrovni.

Míjel den za dnem, týden za týdnem, jeden rok, druhý, třetí… Jedinou výhodou toho bydlení bylo, že u mne mohli přespat občas kamarádi z rodného kraje. Nevýhodou bylo, že doma máma pomalu stárla a potřebovala mou větší fyzickou pomoc, nezvládala už velké úklidy a velké nákupy. Ať jsem dělala, co jsem dělala, byla jsem schopná jezdit za ní, pokud bylo vše dobré, jednou za měsíc. Pokud nebylo, stávalo se, že jsem sice v pátek ráno zabalila batoh, ale pak jsem musela zůstat, protože bylo třeba mimořádně zaskočit a udělat to či ono. A stávalo se nějak docela často. Prázdniny jsem trávila v Praze, odjet déle, než na týden, byl také problém. Letní pražská výheň byla zvlášť nuda. V těch létech jsem si najednou povídala víc i s lidmi z jiných církví. To prý nebylo dost loajální.


Když končil čtvrtý rok, nazrál čas na změnu. Jenže moci odejít znamenalo sehnat někde bydlení. Začala jsem se tedy opatrně poptávat.

Život studentský III – Samet

28. února 2016 v 23:02 | Darina |  Všechny mé domovy
Na vysokoškolských kolejích mne dostihla Sametová revoluce. 17. listopad byl pro mne nejprve obyčejným podzimním pošmourným pátkem, kdy jsem se v pozdním odpoledni plížila domů s horečkou a virózou. Doma jsem do sebe hodila dva aspiriny a litr čaje a slastně usnula, abych to přes víkend trochu vyležela.

Že se děje něco mimořádného, jsem proto zaregistrovala až v sobotním podvečeru, kdy jsem přešla z třetího stadia umírání k normálnější existenci. Od očitých svědků se začalo šířit, co a jak se na Národní třídě dělo - a že je to tentokrát už velký průšvih. Viróza měla smůlu. V neděli večer už bylo jasné, že se bude stávkovat a v pondělí jsem sice jela na fakultu, ale hlavně proto, abych se účastnila schůze, na níž jsme vyjádřili podporu studentům. Jediný, kdo na našem pracovišti makal na plné pecky, byly tiskárny. Chrlily štosy letáků, které se ihned distribuovaly ochotným kolportérům. Odpoledne jsme trávili na Václavském náměstí a doufali, že se komunisté nezbláznili natolik, aby na nás poštvali za Prahou připravené oddíly Lidových milic. (Kdo nepamatuje, tak to byli takoví frustrovaní zakomplexovaní tatíci, kteří se považovali za ozbrojenou pěst dělnické třídy a strašně rádi si hráli na vojáčky. Jejich brutalita v květnu 1988 byla větší než u speciálních policejních jednotek, protože potřebovali dát průchod svému opojení mocí.) Tu historii dál znáte - Václavské náměstí, Letná, pád vlády jedné strany a v prosinci volba prezidenta…

V té době už nás posedaly přízemnější starosti - jak dostat do studentských hlav všechnu zameškanou moudrost, jak naložit s novou svobodou, co teď bude důležité…

V té době již se také počty křesťanů na našich vysokoškolských kolejích počítaly na desítky. A to ještě nenastaly důsledky nové svobody. S jedním z pamětníků jsme se pokusili dát dohromady alespoň některá jména. Naše paměť je kusá. Přesto to byl úctyhodně dlouhý seznam.

Ale… byla nová doba. Doba nadějí, doba plánů, doba očekávání. Do jisté míry také doba naivity, víry, že teď už to opravdu půjde s tou pravdou a láskou, které vítězí nad zlem a nenávistí. Že ta vítězství nejsou jednoduchá ani automatická, to měla ukázat nejbližší budoucnost.


V kontextu doby jsem se rozhodla, že je čas zkusit dělat něco smysluplnějšího. Na jaře roku 1990 jsem tedy ukončila práci na vysoké škole, abych zkusila své štěstí jinde. S tím jsem také automaticky pozbyla po sedmi letech domova, na který jsem si sice těžce zvykala, ale také těžce jsem se loučila. Ale k dospělosti patří stát na vlastních nohou.

Srdce mušketýra VI – Pojízdné schody

23. února 2016 v 19:02 | Darina |  Srdce mušketýra
V deštivo-sněhovém únorovém odpoledni nebyla moc šance vydržet příliš dlouho venku. Co tedy s načatým odpolednem? S kamarádkou a pejskem jsme vyrazili na Hlavní nádraží. Kamarádka byla nedocenitelnou pomocí, mohla jsem se plně soustředit na psa a ona řešila vše ostatní.

Pes už jednou jezdící schody viděl a usoudil, že je to něco, k čemu neradno mít důvěru. Zkrátka se mu nelíbily. Dnes jsme to poprvé zkusili na pojízdném chodníku. Když ho zaregistroval, zatvářil se stejně jako minule - "na tohle mne tedy v žádném případě nedostaneš". Poprvé jsme se jen podívali. Podruhé jela nejprve kamarádka, pak jsme nastoupili my dva. S trochou dopomoci, i když dopomáhat psímu juniorovi, který v necelém půl roce váží přes 20 kg, je docela fuška. Když už jsme jeli na chodníku, přijal to jako fakt. Spíš než aby panikařil, rozhlížel se zvědavě kolem sebe a koukal dolů. Usoudil, že se mu to vlastně docela líbí. Bylo to tedy v pohodě. Až na tu maličkost, že po chodníku kapku rejdil a k místu sestupu dojel zadkem napřed. Sestup z chodníku byl tedy poněkud méně elegantní. Ale zvládli jsme to. Zpět dolů to bylo už o maličko lepší. Druhý pokus byl už lepší, i když jsem Portíka k nastoupení ještě maličko přemlouvala. Při cestě zpět pochopil, co se po něm chce, že jízda na chodníku není nebezpečná, ba že je to dokonce legrace a ještě je za to pochvala a pamlsky. Potřetí už nastupoval jako suverén. Prima, chodník jsme zvládli, bylo možno jít zkusit pojízdné schody, které jsou trošku náročnější.

Vybrali jsme si schody v hale na straně u Billy. Sídlí tam i policie. A hlídka nás zastavila s tím, že ten pes musí přece mít košík! Naštěstí byli oba policisté rozumní, a když jsme jim vysvětlili, o co jde, že se tady učíme a že potřebuji psa hodně odměňovat, přikývli a popřáli nám štěstí.

Napoprvé schody také nebyly vrcholem elegance, přece jen je to prvek o něco obtížnější, ale Portík už při cestě dolů pochopil, že je to vlastně variace na minulé téma. Jel tedy mnohem elegantněji a dokonce už se stavěl i pěkně po směru jízdy. Třetí jízdu zvládl levou zadní. Byl na sebe moooc pyšný, protože se mu dostalo hodně chválení a přímo piškotový jackpot. Na tři opakování, která zahrnovala vždy cesty nahoru i dolů, jsme se naučili, co jsme potřebovali. Pejsek byl pochválen, jaký je šikulka. Vraceli jsme se zpět kolem policistů, kteří předtím zdálky sledovali, zda nekecám (a viděli, že nikoli), pěkně jsme se s nimi pozdravili a jeli domů.

Pejsek toho měl už tak akorát, v trmvaji po cestě domů už jevil známky únavy a poté, co se bouřlivě přivítal se svou paničkou, spokojeně se stočil do pelíšku a usnul jako dřevo. A abychom končili jako ve správné pohádce… možná, že spí doteď. Já budu taky, tak dobrou noc.

Srdce mušketýra V – Zelená příšera

18. února 2016 v 12:27 | Darina |  Srdce mušketýra
Vyšli jsme si na nedělní podvečerní procházku, Portík, jeho panička, naše společná kamarádka a já. Zamířili jsme svorně do jednoho z blízkých pražských parků, kde se psi prohánět smějí téměř svobodně.

Začátek cesty byl úplně vzorový, Portík šlapal na vodítku své paničky jako hodinky (a ani moc netahal), před přechodem občas i sedl, zkrátka idyla.

Pak jsme u popelnic jednoho z bloku domů našli vyhozený či zapomenutý míč. Nebyl to ovšem obyčejný míč. Bylo to cosi ostře zelené, vyrobené z měkké nekvalitní čínské gumy a mělo to dlouhé spíš třásně, než ostny. Představte si takovou imitaci ježka v punkovém provedení s přerostlými změklými bodlinami.

Portík se k tomuto čemusi choval nejprve velice nedůvěřivě. Obcházel to širokým obloukem, štěkal na to a čekal na reakci. Ono to moc nereagovalo, ale když se do toho koplo, tak se to pohybovalo. Ne tak přímočaře jako míč či klacek, ale ten pohyb o něco více imitoval živého tvora. Zkrátka jako by se nám tu přelévala poněkud přerostlá améba. Pak si pejsek dodal odvahy a hrábnul na to packou. Dobré, nic se mu nestalo, ono ho to nekouslo, nežahlo ani jinak neporanilo. Zkusil tedy ostřejší výpad. Přirozeně to, podle zákonů fyziky, uvedl do pohybu, který nebyl ani rovnoměrný, ani přímočarý. (K čemu nám tedy ty poučky ze školy jsou???) Hýbalo se to, bylo to tedy zajímavé, ale stále ještě nebyla zhodnocena míra nebezpečnosti. Chvíli to intenzivně zpracovával tlapami. Podivně to poskakovalo. A provokovalo ho to k další akci. Najednou zábleskem zvítězil lovecký pud, a šup do toho čenichem. Opět to nijak neopětovalo útok, stále se to jen divně hýbalo. Pak už si dodal odvahy a chytil to do tlamy.

Následovala etuda, kterou zná každý, kdo kdy pozoroval psa s aspoň minimálním loveckým instinktem. S tím oním bylo třeseno, byl tomu symbolicky lámán vaz. Etuda však pokračovala - to bylo házeno do vzduchu, opět chytáno a vražděno. Vše v pohodě, normální štěněcí hra. Se dvěma výjimkami. Pejska přestalo zajímat cokoli jiného - silnice, auta, ostatní psi, to, kam jdeme, a do jisté míry i panička. Podnikal však s tím docela zajímavé pokusy. Když to umístil na svah, kutálelo se to dolů. Poprvé tak učinil náhodou, podruhé a potřetí už podnikl cílenou akci a pozoroval, zda se to bude chovat stále stejně předvídatelně. Jenže nastal okamžik, kdy to odmítl vydat komukoli z nás. A také nebyl schopen přestat se o to zajímat. Zelená příšera sežrala veškerou jeho pozornost, dokonce i schopnost odpočívat a ukončit hru, zvládnout jakoukoli komunikaci s jinými psy či lidmi. Ten, kdo má psa, ví přesně, o co jde. Najednou to už není milá štěněcí hra, i když to tak povrchnímu pozorovateli může ještě stále připadat.

Co s tím? Moje racionální já si učinilo dvě mentální poznámky - Portík má silný kořistnický pud a s tím bude třeba pracovat. Hodil by se možná i na trénink obran, pokud by se naučil s tím trochu pracovat. Druhá mentální poznámka se týkala toho, že je třeba hru co nejrychleji ukončit. To se povedlo. Přece jen občas Portík chtěl, abychom mu do zelené příšery kopli (sebrat jsme ji nemohli, to si opravdu pečlivě hlídal a byl rychlý jako blesk). Byla to nešťastná náhoda! Tak nějak se stalo, že se mi nešťastně podařilo přidržet Zelenou příšeru botou, asi mi nějak uklouzla noha či co, Portík se zakousl, nedočkavě zatáhl a projevily se fyzikální nedostatky čínské gumy. Zelená příšera praskla a splaskla. Tím změnila své kinetické vlastnosti a přestala být až tak ohromně lákavá. Sice si její trosky odvlekl, ale opravdu už to nebylo ono a pro danou chvíli se podařilo, aby ji někde u cestičky odložil. Procházka pokračovala. Po nějaké době jsme se vracely skoro stejnou cestou zpět. Portík mi předvedl, že má absolutní orientační schopnosti a vynikající paměť. Přesně věděl, kde jsme odbočili jinak a kde je u vedlejší cestičky odložená Zelená příšera. A ruče si ji donesl. Pak už ji používal spíše k provokaci jiných psů takovým tím lehce škodolibým "heč, já mám kořist", ale tentokrát už nebyl takový problém, aby trosky Zelené příšery opustil a odmašíroval domů.

Praha – život studentský II

17. února 2016 v 14:26 | Darina |  Všechny mé domovy
Po delší odmlce se dostávám k líčení dalšího pobytu na vysokoškolských kolejích v Praze. Nad tímto pokračováním jsem dlouho váhala. Za prvé proto, svým způsobem to byl nejkrásnější a nejbolestnější čas. Za druhé proto, že nelze než se zmínit v této souvislosti o své víře. Za své křesťanství se nestydím. Nechci však Pána Boha cpát všem, vhod či nevhod, protože dnešní doba je na to maličko alergická. Do tohoto příběhu však zkušenost mé víry v konci totality patří, bez ní by celé to povídání nemělo smysl a do jisté míry ani tu správnou "šťávu".

Po prvním roce a půl, kdy jsem se s Prahou sžívala těžko, se najednou věci obrátily k lepšímu. Právě velikánskou roli v tom sehrála skutečnost, že - jak jsme spolu všichni žili v hodně těsné blízkosti - začala jsem najednou objevovat podobné "vírou postižené". Jako první se kdesi objevil kamarád M., který se (jak dnes již mohu prozradit) podílel na distribuci pašované křesťanské literatury. Záhy jsem poznala další dva, studenty ČVUT - J. a Ernesta. Ernestovo jméno mohu zmínit, protože už nežije. O ročník níže se objevila další dívka - L. Dnes jsou ti lidé rozptýleni po celém Česku a - pokud mám zprávy - všichni dodnes velmi aktivní ve svých sborech, farnostech a společenstvích. Tito všichni zmínění byli z protestantského prostředí. Na kolejích byli zastoupeni i bratři katolíci, nejen jako jednotlivci, ale záhy se zformovala pod vlivem hnutí Oáza (Světlo - život, u nás spjaté s osobností Jana Railicha) i katolická skupinka. Protestantská sekce nezůstala pozadu, takže se vbrzku scházela i skupinka evangelicko-evangelikální, do níž jsem zapadla jako ryba do vody.
Mimo to jsem nezůstala uchráněna nějakých školně svazáckých funkcí. Být v Socialistickém svazu mládeže jsem sice nechtěla, ale v podstatě se mne na to nikdy nikdo neptal. Záhy mi byla přidělena i sféra činnosti - a když jsem se líp porozhlédla, tak právě tam, kde jsem se pohybovala, bylo křesťanů jak naseto. Dá se tomu říkat náhoda, dá se tomu říkat i jinak. Možnost dělat něco jiného, než se jen učit, skládat zkoušky a trávit čas tehdy běžnými studentskými aktivitami (hospoda, hospoda a ještě hospoda), což mi nic neříkalo, mi hodně pomohla.

Další věc, na kterou jsem se těšila, byl konec zkouškového. V té době jsem většinou měla všechny povinnosti splněné a bylo možné na týden či dva vyrazit někam buď na hory, nebo za přáteli. V té době byl můj okruh přátelských i křesťanských kontaktů hodně široký a v rámci pozkouškových výletů jsem detailně poznala kus Východních Čech, kus Moravy, Slovensko, Pardubicko a další zajímavá místa. Dodnes, potřebuji-li relaxovat, jsem nejšťastnější někde venku.
Byla jsem také už plnoletá, proto mé křesťanské aktivity neohrožovaly přímo mou rodinu. Máma navíc odešla do důchodu, proto už ji za mé aktivity nemohl nikdo šikanovat. Nebyla jsem už vydíratelná. Část mých letních prázdnin byla tedy věnována tzv. Rodinným rekreacím. Pod tímto téměř odborářským pojmem se ukrývaly ilegální tábory pro děti z křesťanských rodin. Ti věkem pokročilejší vědí, že tohle se nesmělo, ba dokonce to bylo trestné, neb aktivity mimo kostely a modlitebny podléhaly paragrafu o maření dozoru nad církvemi. Účastnila jsem se maření s velkou chutí a sbírala tu zkušenosti z práce s dětmi. Jestli jsme se tehdy báli? Báli. Jenže dělat něco, co mělo smysl, to byla větší výzva a větší dobrodružství. A každý z nás, ať už se angažoval na kolejích, nebo jinde, věděl, jaká je možná cena za to, padne-li do drápů Státní bezpečnosti.

K lepšímu se změnila i další věc. Jak jsme se postupně znali, ve vyšších ročnících jsme už mohli vybírat, kdo s kým bude bydlet, kdo s kým si lépe "sedne". Na našem pokoji jsme nakonec byly každá z jiného oboru - fyzikální chemie, ekonomika, chemické inženýrství a automatizované systémy. I přes různé rozvrhy to fungovalo. Trochu jsme to v rámci buněk přehazovaly, ale poslední dva roky jsem bydlela s Lenkou. Vlastně jen rok. O prázdninách před posledním ročníkem se vydala s dvěma kamarády na vandr. Všichni nadšení ochranáři, fajn lidé. Z toho vandru se již nevrátili. Až po čase byly nalezeny jejich ostatky kdesi na severu Čech. Lenčina postel na koleji zůstala prázdná a já bydlela sama, v pokoji, kam jsem na začátku roku pečlivě vyvěsila naše plakáty s upoutávkami na jednotlivá chráněná území u nás i ty ručně vyrobené, jako ten s textem písně Most přes rozbouřené vody. Tato ztráta bolí dodnes. Mezi mé po-zkoušková a později dovolenková výletní místa přibyly pravidelné návštěvy Lenčiny maminky v jižních Čechách.

V tomto období se začal počet křesťanů na vysokoškolských kolejích zvyšovat. Jednak přišli studovat další a naše skupinka se rozrostla o další tři děvčata - Ž. a E. Někdy kolem roku 1988 se navíc změnila nálada ve společnosti. Na kolejích se tohle všechno projevilo tím, že najednou se nás začalo mnoho spolužáků ptát na podstatu naší víry. Nezůstalo jen u dotazů, mnozí se - křesťany také stávali. Nebylo to od nich jen plácnutí do vody či módní záležitost, i když už oficiálnímu marxismu-leninismu docházel dech a skoro nikdo té ideologii už nevěřil, komunisté byli stále nebezpeční. Představitelé mnoha církví si toho byli vědomi a báli se stále onoho paragrafu o maření. Báli se i o to, že by ohrozili svá společenství, proto dali od dění na kolejích ruce pryč a důrazně nám doporučili nevyvíjet žádné aktivity. Ale zastavte rozjetý rychlík. Naštěstí se našel jeden jediný statečný. Skutečnost, že zaštítil to, co na vysokoškolských kolejích začalo, mělo do budoucna vážný dopad - raketový růst velikosti sboru tehdy ještě ČCE "Na Maninách" a posléze i vznik nové denominace Křesťanská společenství. Mnozí vysokoškoláci se vraceli po získání akademického titulu domů či odcházeli mimo Prahu a pomohli tak k velmi rychlému rozšíření této denominace u nás. Maniny poskytly nejen záštitu, ale i základy teologického vzdělání těm, kdo se nějak na vysokoškolských kolejích angažovali. Pro mnohé z nás to byl první kamínek do stavby budoucího teologického vzdělání.

Zůstala jsem v Praze a na kolejích i po ukončení studia. Má alma mater mne zaměstnala coby lektora a já získávala praxi nejen vědeckou, ale i pedagogickou. Na kolejích jsem prožila Sametovou revoluci. Na kolejích jsem prožila boom zájmu o křesťanství, které porevoluční vlna přinesla. V té době byly koleje pro mne skutečným domovem a ráda jsem se tam vracela.