Můj první svět

8. ledna 2016 v 21:27 | Darina |  Všechny mé domovy
Můj svět se zpočátku sestával z jednoho bídného podkrovního bytu. Dvě samostatné místnosti pod střechou, oddělené dlouhou temnou studenou chodbou V létě tam bývalo neuvěřitelné dusno, v zimě zima vskutku strašlivá. Ani dva svetry nepomohly. Uhlí se tahalo ze sklepa po točitých dřevěných prošlapaných schodech. Záchod se splachoval kýblem, protože v zimě stále zamrzala voda a praskaly trubky. To vše šlo zpočátku mimo mne. Byl to můj svět a já ho milovala.

Z kuchyně vedla malá dvířka na malinkou půdičku, vedle dveří do pokoje byl vstup na velikánskou tajemnou půdu, která patřila našim domácím. Tedy lidm, kteří se měli o něco lépe, než my, protože v přízemí měli přidělenou dokonce koupelnu.

Na půdě bylo plno nádherných věcí - starý stůl a lampa, křeslo s vylezlými péry, pytle s obilím pro slepice, v kterých se dalo nádherně hrabat, staré časopisy… ale to vše mě začalo zajímat až později. Můj svět - to byla především kuchyně, kde jsem si hrávala pod stolem. Jinde moc místa nebylo a stůl - mohl se změnit v zámek, stan beduínů, iglú, africkou domorodou chýši, garáž, pirátskou jeskyni - zkrátka v cokoli, co bylo právě potřeba.

Tenhle dům byl doslova babince. V přízemí "paní domácí" se třemi dcerami. Její manžel v době, kdy jsem se narodila, již nežil. Také označení "paní domácí" byl v době reálného socialismu spíše anachronismus. Ten dům jim sice patřil, ale mimo ni tam bydlela ještě moje babička, máma a já. Navíc dole v přízemí v samostatném pokoji ještě stará a snad bláznivá žena. Nikdo jí neřekl jinak, než bába Bozděchová. Asi také bez jakéhokoli příbuzenského poměru k domácím.

Báby se všechny děti bály. Nikdy s námi nemluvila, a když už vyšla ze svého království ven, křičela. Byla zanedbaná, špinavá… Zemřela, když mi bylo tak sedm či osm. Její životní osud jsem nikdy nedopátrala. Nevím, jak se propletly osudy všech těchto lidiček, že se dostali do jednoho domu. Soudruzi zkrátka dbali na to, aby se nikdo buržoazně neroztahoval na přebytečných metrech. Vím jen to, že moje babička s dědou bydleli původně o dva domy dál. Jenže v červnu roku 1945 děda zemřel a pro babičku a mamku nastaly tvrdé časy. Skončily stěhováním do menšího, daleko horšího bytu.

Z okna naší kuchyně bylo vidět krásně na ulici. Ta měla tehdy ještě takový téměř venkovsky idylický ráz. Po obou stranách byly sice domy. Na naší straně to byly dokonce samostatné vilky z 30. let 20. století. Naproti se táhl přes polovinu ulice kompaktní blok. Tyto domy měly své uvnitř bloku. Ulice byla prašná, chodník a silnici odděloval travnatý pruh - svědek mých prvních kroků. Chodník byl vydlážděn obrovskými betonovými dlaždicemi, které v létě příjemně hřály do bosých nohou. Do prachu silnice se dalo kreslit klacíkem či jen prstem. Byl to vlastně tehdy konec města. Stačilo vystoupat další dvě ulice do kopce a člověk se octl v polích. Na podzim zde voněl dým bramborové natě. My děti jsme žily skoro jako na venkově. Ulice - to byl náš svět. Dospělí na něj viděli z oken a nenápadně dohlíželi, ale nepletli se do našich dětských věcí. A hned za rohem byl kus travnatého pozemku, kterému nikdo neřekl jinak, než Palouk. Pro naše malá dobrodružství, sny a hry byl zpočátku velký až až.

Ulice - to byl tak trochu život ve smečce. Bylo tu mnoho dětí přibližně mého věku. Potom skupina těch o osm, deset let starších. Občas nás milostivě přibrali do svých zábav, ale jinak nás nechávali našim hrám. Přesto nás mnohé naučili - přizvali nás občas hrát vybíjenou, bambinton, kopanou, sem tam dokonce volejbal. Pomohli nám učit se jezdit na kole a bruslit. Podobně my jsme je uznávali. Šikana byla tehdy něčím, o čem nebylo třeba vůbec uvažovat. Pokud se už vyskytly nějaké rozmíšky, děly se vždy uvnitř věkově stejnorodé skupiny. Vždy a všude se najdou ti, které nejvíc baví zkusit, jak moc mohou ubližovat ostatním. Ale co se v dětské partě ulice navařilo, to se tam také snědlo a jít žalovat dospělým bylo něco nepředstavitelného.

Lidé se tu navzájem dobře znali. Mnozí zde žili od té doby, co byly postaveny domy. Ostatní se přistěhovali po skončení války. Ale většina jich tu spolu válku přežila. Ve stínu gestapáckého šoféra Liebla, který se ještě v roce 1938 jmenoval Líbal. Společné válečné nebezpečí je stmelilo. Přesto, že byli různého sociálního postavení - od obyčejných dělníků po kdysi zámožnější "majitele realit" přes učitele až po téměř zemědělce - měli k sobě docela blízko. Malé dítě těžko posoudí, jak se kdo měl, ale vládla tu spokojenost. Všichni naši rodiče tvrdě pracovaly. Všechny děti tedy byly vedeny k samostatnosti. Toto byl můj první svět po celých devět let.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama