Intermezzo kynologické – Brit

24. ledna 2016 v 20:24 | Darina |  Všechny mé domovy
I když samotu tak dobře chránily po římském způsobu husy, pes zde byl nezbytností. Když jsem tam začala chodit, byl obyvatelem boudy na dvoře Don. Byl stařičká a svým založením to byl spíše pes vítací. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se završí jeho pozemská pouť a Don se odebere do psího nebe.

Strejda se tedy rozhodl, že si pořídí nového. Koupil ho u pohraniční roty. Brit byl nadpočetné štěně z vrhu. Pro aktivní službu nebyl bez průkazu původu použitelný. Než se ho pohraničníci zbavili, dali mu sice nějaký základní výcvik. Tehdejší kynologické metody nebyly zcela user friendly. Žádná pozitivní motivace a pamlsky! V jeho případě snad skoro ani žádné žrádlo.

V pátek odpoledne toho dne, kdy jsem dorazila na víkend i já, se na dvoře u provizorního přístřešku objevilo cosi šíleně vyhublé, s matnou srstí a žhnoucíma očima. Věk neurčitý, odhadem tak necelé dva roky. Parodie na německého ovčáka. Mamka tehdy přijela se mnou a zpozorovala nového obyvatele dvora dřív, než já. A ihned vypuklo rodeo mateřského napomínání, jak k tomuhle nebezpečnému tvorovi nesmím ani na 10 kroků, jak bude potřeba se s ním seznamovat pomalu a opatrně. Hlavně pomalu.

Mamka tu byla naštěstí jen na otočku. Já na celý víkend. Sotva za ní zapadla branka, zeptal se strejda: "Chceš, aby byl tvůj?" "No, jasně," odpověděla jsem. Nic jiného jsem si nepřála víc, než mít svého psa. I když jen víkendového. "Tak mu jdi dát žrádlo!" řekl a strčil mi do ruky velký kastrol. Měla jsem trochu respekt, ale pustila jsem obavy z hlavy obavy a šla. Tím okamžikem začalo největší a nejvěrnější přátelství. Přeskočila mezi námi jiskra. Oba jsme byli osamělí. Oba jsme potřebovali kamaráda. A teď jsme se tedy potkali.

V sobotu ráno jsem už s Britem na volno běhala po okolí. Pohyboval se v terénu tiše, uměl se plížit, nádherně skákal přes překážky, slušně stopoval. Jen aportovat ho zjevně nebavilo. To mi ale tehdy nevadilo. Brit také uměl tiše upozornit na cizího člověka v okolí. Byla jsem s ním naprosto bezpečná. V přítomnosti Brita by neměl nikdo šanci na mě ani sáhnout.

V neděli odpoledne jsem s ním šla naproti mamce. Měla jsem potřebu pochlubit se svou cvičitelskou schopností. Mamka ji ocenila po svém. Když pochopila, že se mnou nejde stařičký dobrák Don, ale ta nevypočitatelná bestie, pokusila se vyšplhat na nejbližší borovici. Vidět vlastní matku v takové situaci bylo k popukání! V té chvíli jsem bezvýhradně svěřila svou bezpečnost do psích tlap a dala mu za to všechnu svou náklonnost a lásku.

Za pár týdnů vypadal už Brit zcela jinak. Poté, co spořádal každodenně svůj kastrol rýže či těstovin s masem, mléko a nějaké další dobroty, byl najednou elegantní, štíhlý, s uhlově černým hřbetem, mandlovýma očima, krásnou pálenou maskou. S tlamou rozesmátou očekáváním, co nového spolu podnikneme. Dělili jsme se o všechno - půl krajíce já, půl on. Psí pamlsky tenkrát nebyly, cvičil za sýr. Nebo za cokoli. Jediné, čím pohrdl, byly maliny, jinak žral i jablka a třešně.

Pro další léta se Brit stal mým útočištěm a nejlepším kamarádem. Teď mi nechyběli ti lidští. Za sobotních odpolední jsme se toulali krajinou široko daleko. Naběhali jsme spolu neuvěřitelný počet kilometrů v blízkém i vzdálenějším okolí v lesích, plavali jsme spolu v požární nádrži nebo v řece, vyhřívali se na sluníčku… V okruhu pěti kilometrů od samoty jsme znali každý strom, každý kámen, každou stezičku a zkratku. Stoicky snášel mé kynologické pokusy. Výhodou bylo, že byl částečně vycvičený a teď pro něj ty cviky byly hrou, součástí našich toulek a funkčními dovednostmi. Nechodili jsme po kladině na cvičáku, ale překonávali jsme potoky po kládách. Přeskakovali jsem strouhy.

Prožili jsme spolu náramných sedm let. Kolem maturity jsem Brita trochu zanedbávala. Povinností bylo najednou strašně moc. Potom jsem odešla studovat do Prahy. Vracela jsem se jen jednou za měsíc a ne pokaždé byla příležitost dostat se za ním, i když jsem se snažila. V té době byl můj kamarád už starý a apatický. A strašně smutný, když už jsem musela jít. Vždy však na nějakou dobu ožil, když jsem přišla. Vždy se nechal vylákat k vycházce. Vždy zuřivě štěkal na auto, pokud mne odváželi známí. V zimě 1983 ho stesk a stáří přemohly. Nedočkal se jara. Dodnes mám vůči němu pocit dluhu, že jsem s ním nebyla v jeho poslední pozemský den. Spí pod mezí v rokli, v hebké trávě, v které jsme spolu tisíckrát sedávali a dělili se o různé dobroty. Zjara tam voní fialky. V létě se stráň rozzáří sluníčky kopretin. Podzim tam rudne krví šípků.

Brit byl jednoznačně mým nejlepším a nejvěrnějším kamarádem. Otevřel mi dveře pro velké umění. Jak se stát tím, kdo mluví se psy. Jsem v tom sice stále jen tápajícím začátečníkem. Mám mnoho kamarádů, kteří to umějí skutečně profesionálně. Ale když mne tak kdosi nedávno pejorativně označil, paradoxně jsem to vnímala jako kompliment. Ti, kdo tohle umění ovládají, jistě vědí, proč.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama