Leden 2016

Praha – život studentský I

24. ledna 2016 v 20:26 | Darina |  Všechny mé domovy
Volba vysoké školy nebyla příliš svobodná. Nešla jsem studovat to, co bych ráda. Sen o veterině mi zkrouhla směrná čísla, která neúprosně ukazovala na to, že ani se super prospěchem nemám v následujících několika letech šanci se na studium dostat. Po humanitních oborech jsem ani nepošilhávala, s pomalu prosakujícími kádrovými skvrnami v profilu bylo jasné, že bych vylítla v ten moment, kdy by se zjistilo, že se neztotožňuji s doktrínami marx-leninismu. Jedinou možnou volbou tedy byla technika, v mém případě technika taková, aby se nedělaly přijímačky z fyziky, kterou jsem na střední škole opravdu nemusela.

Volba tedy padla na chemii s oborem kolem počítačů, nezapomeňme, že v té době počítač zaplňoval většinou hodně velký sál. Programování, jakož i čtení děrných pásek mi šlo, zkusila jsem proto své štěstí. Ačkoli jsem na přijímačkách zmastila, co se dalo, vzali mne - k mému velkému překvapení. Ne že bychom byli v tom prvním ročníku banda ztroskotanců, ale parta hooodně divných lidiček určitě, od géniů až po hlupáky, od politických kariéristů po disidenty a průšviháře.

Protože jsme semestr začínali otročinou na chmelu, znala jsem většinu lidí už odtamtud a obrázek, který jsem si udělala o tom, s kým budu několik let žít pod jednou střechou, nebyl příliš optimistický.

Škola sama vypadala jak vystřižená z hororu, šedivé oprýskané chodby, pod stropem se táhla divná tlustá potrubí, z nichž většinou cosi neidentifikovatelného odkapávalo, okna těsnila naposled tak ve 30. letech 20. století. Posluchárny byly amfiteátrové, což ale také znamenalo, že radiátory, které se krčily v průvanu pod okny, sváděly marný boj o to udržet v místnosti jakž takž přijatelnou teplotu. V seminárních místnostech byly otřískané lavice a rozbité židle. Kafe se nedalo koupit ani ve školním bufetu. Mimochodem, oba bufety v obou budovách měly své jméno, ale tomu, který byl víc na ráně, se právem přezdívalo "U šmudly". O známém trpaslíkovi tu ovšem řeč nebyla. Učilo se od půl osmé a často také do půl osmé. V prvním semestru jsme měli něco kolem 30 vyučovacích hodin týdně, a ještě se tam musely stěsnat nějaké ty laboratoře. Laboratoře a jejich vybavení by bylo na samostatné povídání, ale kdo někdy viděl alchymistickou dílnu, učiní si snadno představu. Přístrojové vybavení bylo supermoderní, na jednom z novějších měřicích prvků byl hrdý nápis Protektorat Böhmen und Mähren.

Koleje, kde nás ubytovali, byly postaveny na druhém konci Prahy. Byl to výkřik moderní techniky, studenti o pár ročníků výš ještě vzpomínali na ubytování v Neratovicích, odkud denně dojížděli. Ten druhý konec Prahy byl tehdy také hororový "vídrholec". Budovy kolejí tu stály, ale mezi nimi a stanicí metra (necelé dva kilometry, nu, co to je) bylo rozestavěné sídliště. Pro představu - znamenalo to zrádné bažiny, jimiž se dalo prokličkovat po důmyslně poloutopených prknech, která přemosťovala nejhorší úseky. Když měl člověk štěstí, občas tu jezdil i autobus. Na jízdní řád se ovšem spolehnout nedalo. Ani na to, že se do jedné malé červené krabičky vejde těch několik stovek studentů, kteří jej vyhlíželi. Bezpečnější tedy bylo chodit pěšky. Pokud se ovšem člověk nebál, že ho mezi temnými rozestavěnými paneláky někdo přepadne. Cesta metrem do školy trvala tři čtvrtě hodiny. Znamenalo to vstávat ráno před šestou.

Koleje, jak jsem již zmínila, byly nové. Čtyři obří budovy. Pátá kousek opodál. Do nich naskládáno maximum pokojů, spíše buněk - tedy dva pokoje se společným příslušenstvím. Zhruba tak 26 buněk na patro. Pater na koleji 11. Do jedné buňky se pohodlně vešli 4 studenti, ale prvňáci bydleli s přistýlkami většinou po šesti. Ten, kdo umí rychle počítat, už ví, že plně obsazené koleje znamenaly masu přibližně 12 tisíc lidí. Všechno přirozeně nezabrala moje alma mater, v té době tam bydleli i posluchači AMU - z jejich budovy se v kteroukoli denní i noční hodinu nesly nejroztodivnější zvuky, studenti ČVUT, něco málo zabrali lékaři, hodně ekonomové, kteří dnes uzurpují většinu areálu. Nicméně něco mezi třetinou a polovinou tvořili naši studenti.

Novost budov se projevovala v tom, že okna byla opět netěsnící a vybavení více než unavené. Pokud měl člověk štěstí a bydlel na buňce pro čtyři, měl k dispozici jednu válendu s úložným prostorem, do něhož se většinou cpaly konzervy na horší časy, jednu skříňku, poličku, kontejner a psací desku (ze tří zmíněných prvků se složil psací stůl). Pak tu byla k dispozici jedna rozvrzaná židle. V předsíni jedna šatní skříň s nástavcem. K tomu všemu dohromady miniaturní lednička, dvojvařič, skříňka na potraviny, sprchový kout a WC. Interiér vytapetovaný nevkusnými tapetami - snad nejhorší byly ostře oranžové variace na číslo 9. Na podlaze lino v optimistické šedi, většinou už poškrábané. Pokud měl člověk smůlu a bydlel na pokoji pro šest, bylo nutno se stoly, skříně a skříňky dělit. Postel měl naštěstí vlastní, ale palandy byly zrádné, zvláště kvůli nedostatku prken, která by spolehlivě držela horního nocležníka. Nestěžovali jsme si ale, tohle bylo v té době studentské bydlení, které patřilo k luxusnějším.

Na jakékoli soukromí ovšem mohl člověk zapomenout. Pokud si na 30 metrech čtverečních dupete na hlavu čtyři (nebo šest), je třeba zapomenout na stud, ostych, intimitu a podobné zbytečnosti. Od nás se navíc čekalo, že se tu také budeme učit. Ano, teoreticky mělo každé patro takzvanou studovnu, ale to byla místnost vybavená televizí, učit se v ní tedy v žádném případě nedalo. Člověk si však zvykne rychle a my, když jsme prošli na počátku opravdu nevýhodou pokoje po šesti, jsme ten po čtyřech, tedy vlastně po dvou (v každém pokoji buňky), považovali opravdu za luxus.

K tomu byla v dosahu i menza (dnes už nestojí, byla zbourána poté, co se zjistila přítomnost zdraví ohrožujícího azbestu). Menza někdy i vařila. Místní blafy moc k jídlu nebyly, ale občas tam člověk snídani či večeři přetrpěl, spíš proto, aby ušetřil čas. Obchod tu nikde v dosahu nebyl, k nejbližšímu se šlo 20 minut ostré chůze z kopce (a pak člověk dřel těžký nákup do kopce). Obědy se řešily v areálu školy, pokud na ně byla přestávka a čas. Pokud ne, jistily to rohlíky a mléko, což byla nejsnáze opatřitelná strava. Mám pocit, že jeden z mých kolegů se neživil prakticky ničím jiným.

Život studentský veselý nebyl, přinejmenším první dva roky. Učení bylo tolik, že nebyl čas se prakticky zastavit. Příprava na testy, domácí úkoly, protokoly, učení na přezkoušení - režim tvrdší, než na leckteré střední škole. Počítání se odbývalo stylem tužka, papír, kalkulačka, větší výkřiky techniky nebyly. Pomoc počítače? To znamenalo jeden týden napsat program, naděrovat štítky a počkat pár dní na sjetinu, zda tam náhodou někde nebyla chyba. Museli jsme tedy být hodně dobří v praktické matematice. A počítat i složité věci velmi rychle. Protokoly a přípravy na písemky jsme většinou dělali skupinově, mělo to výhodu, že pokud někdo něco neuměl, někdo mu to vysvětlil. Přesto bylo práce tolik, že dnešní studenti by se pravděpodobně oháněli těžkým stresem.

Ten první rok jsem se na škole trápila. Ne kvůli učení, to mi docela šlo, i když byly věci, které mne srdečně nebavily. Ale neexistence soukromí a zároveň neexistence bližších přátelských vztahů, ponorka z toho, že jsme pořád všichni z určitého okruhu spolu, možná i trocha naivity a nepřipravenosti na tvrdost světa, to vše mne vrhalo do pocitu totálního vykořenění. Jenže jinde by to asi nebylo lepší. Měnit školu? V té době byla výstředností i změna oboru. A já mohla být ráda, že vůbec něco studuji a snažila se soudruhy na sebe nadmíru neupozorňovat. Ony už tak stačily ty věci, kdy jsem se neudržela a upozornila.


Domů jsem jezdila na návštěvy na víkend tak jednou za 6 týdnů. Častěji se to stihnout nedalo, cesta tehdy trvala skoro 5 hodin (dnes po renovovaných tratích jede vlak pouhé tři), doma se nedalo moc učit, a pokud se člověk vrátil v neděli večer kolem půlnoci, nebyl v pondělí ráno nejsvěžejší. Ten první rok mne provázela permanentní únava, dokázala jsem usnout i ve stoje v autobusu. Trvalo skutečně půl druha roku, než jsem si na tento domov zvykla.

Intermezzo kynologické – Brit

24. ledna 2016 v 20:24 | Darina |  Všechny mé domovy
I když samotu tak dobře chránily po římském způsobu husy, pes zde byl nezbytností. Když jsem tam začala chodit, byl obyvatelem boudy na dvoře Don. Byl stařičká a svým založením to byl spíše pes vítací. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se završí jeho pozemská pouť a Don se odebere do psího nebe.

Strejda se tedy rozhodl, že si pořídí nového. Koupil ho u pohraniční roty. Brit byl nadpočetné štěně z vrhu. Pro aktivní službu nebyl bez průkazu původu použitelný. Než se ho pohraničníci zbavili, dali mu sice nějaký základní výcvik. Tehdejší kynologické metody nebyly zcela user friendly. Žádná pozitivní motivace a pamlsky! V jeho případě snad skoro ani žádné žrádlo.

V pátek odpoledne toho dne, kdy jsem dorazila na víkend i já, se na dvoře u provizorního přístřešku objevilo cosi šíleně vyhublé, s matnou srstí a žhnoucíma očima. Věk neurčitý, odhadem tak necelé dva roky. Parodie na německého ovčáka. Mamka tehdy přijela se mnou a zpozorovala nového obyvatele dvora dřív, než já. A ihned vypuklo rodeo mateřského napomínání, jak k tomuhle nebezpečnému tvorovi nesmím ani na 10 kroků, jak bude potřeba se s ním seznamovat pomalu a opatrně. Hlavně pomalu.

Mamka tu byla naštěstí jen na otočku. Já na celý víkend. Sotva za ní zapadla branka, zeptal se strejda: "Chceš, aby byl tvůj?" "No, jasně," odpověděla jsem. Nic jiného jsem si nepřála víc, než mít svého psa. I když jen víkendového. "Tak mu jdi dát žrádlo!" řekl a strčil mi do ruky velký kastrol. Měla jsem trochu respekt, ale pustila jsem obavy z hlavy obavy a šla. Tím okamžikem začalo největší a nejvěrnější přátelství. Přeskočila mezi námi jiskra. Oba jsme byli osamělí. Oba jsme potřebovali kamaráda. A teď jsme se tedy potkali.

V sobotu ráno jsem už s Britem na volno běhala po okolí. Pohyboval se v terénu tiše, uměl se plížit, nádherně skákal přes překážky, slušně stopoval. Jen aportovat ho zjevně nebavilo. To mi ale tehdy nevadilo. Brit také uměl tiše upozornit na cizího člověka v okolí. Byla jsem s ním naprosto bezpečná. V přítomnosti Brita by neměl nikdo šanci na mě ani sáhnout.

V neděli odpoledne jsem s ním šla naproti mamce. Měla jsem potřebu pochlubit se svou cvičitelskou schopností. Mamka ji ocenila po svém. Když pochopila, že se mnou nejde stařičký dobrák Don, ale ta nevypočitatelná bestie, pokusila se vyšplhat na nejbližší borovici. Vidět vlastní matku v takové situaci bylo k popukání! V té chvíli jsem bezvýhradně svěřila svou bezpečnost do psích tlap a dala mu za to všechnu svou náklonnost a lásku.

Za pár týdnů vypadal už Brit zcela jinak. Poté, co spořádal každodenně svůj kastrol rýže či těstovin s masem, mléko a nějaké další dobroty, byl najednou elegantní, štíhlý, s uhlově černým hřbetem, mandlovýma očima, krásnou pálenou maskou. S tlamou rozesmátou očekáváním, co nového spolu podnikneme. Dělili jsme se o všechno - půl krajíce já, půl on. Psí pamlsky tenkrát nebyly, cvičil za sýr. Nebo za cokoli. Jediné, čím pohrdl, byly maliny, jinak žral i jablka a třešně.

Pro další léta se Brit stal mým útočištěm a nejlepším kamarádem. Teď mi nechyběli ti lidští. Za sobotních odpolední jsme se toulali krajinou široko daleko. Naběhali jsme spolu neuvěřitelný počet kilometrů v blízkém i vzdálenějším okolí v lesích, plavali jsme spolu v požární nádrži nebo v řece, vyhřívali se na sluníčku… V okruhu pěti kilometrů od samoty jsme znali každý strom, každý kámen, každou stezičku a zkratku. Stoicky snášel mé kynologické pokusy. Výhodou bylo, že byl částečně vycvičený a teď pro něj ty cviky byly hrou, součástí našich toulek a funkčními dovednostmi. Nechodili jsme po kladině na cvičáku, ale překonávali jsme potoky po kládách. Přeskakovali jsem strouhy.

Prožili jsme spolu náramných sedm let. Kolem maturity jsem Brita trochu zanedbávala. Povinností bylo najednou strašně moc. Potom jsem odešla studovat do Prahy. Vracela jsem se jen jednou za měsíc a ne pokaždé byla příležitost dostat se za ním, i když jsem se snažila. V té době byl můj kamarád už starý a apatický. A strašně smutný, když už jsem musela jít. Vždy však na nějakou dobu ožil, když jsem přišla. Vždy se nechal vylákat k vycházce. Vždy zuřivě štěkal na auto, pokud mne odváželi známí. V zimě 1983 ho stesk a stáří přemohly. Nedočkal se jara. Dodnes mám vůči němu pocit dluhu, že jsem s ním nebyla v jeho poslední pozemský den. Spí pod mezí v rokli, v hebké trávě, v které jsme spolu tisíckrát sedávali a dělili se o různé dobroty. Zjara tam voní fialky. V létě se stráň rozzáří sluníčky kopretin. Podzim tam rudne krví šípků.

Brit byl jednoznačně mým nejlepším a nejvěrnějším kamarádem. Otevřel mi dveře pro velké umění. Jak se stát tím, kdo mluví se psy. Jsem v tom sice stále jen tápajícím začátečníkem. Mám mnoho kamarádů, kteří to umějí skutečně profesionálně. Ale když mne tak kdosi nedávno pejorativně označil, paradoxně jsem to vnímala jako kompliment. Ti, kdo tohle umění ovládají, jistě vědí, proč.

Srdce mušketýra IV – Moje jízda tramvají

13. ledna 2016 v 19:18 | Darina |  Srdce mušketýra
Milý Portíku, nedá se nic dělat, žiješ ve velkoměstě. Proto je nutné, aby ses co nejdříve seznámil se všemi lidskými vymoženostmi a naučil se s nimi nějak vycházet. My lidé tomu učeně říkáme socializace. A dnes nastal čas, kdy tě seznámím s tramvají.

V brzkém odpoledni jsem převzala na procházku natěšeného Portíka a nejprve jsme trochu řádili na hřišti s jinými pejsky. To proto, aby byl trochu zrelaxován a taky trochu unaven. Tramvaj měla být premiéra. Po této rozcvičce jsme sešli z kopce dolů a počkali na tramvaj. Napoprvé jsme si počkali na nízkopodlažní soupravu. Líp se do ní nastupuje, není třeba řešit schody. Nastoupili jsme do předposledních dveří (mám vyzkoušeno, že tam je mezi sedadly malinko větší mezera a pes se tam krásně vejde). Jeli jsme jenom kousíček, pár stanic nahoru zpět na kopec.

Portík se choval přímo ukázkově. Nebál se, nezajímali ho jiní lidé, daleko víc ho zajímalo, jestli i tady něco kápne z té pamlskové krabičky. Káplo. Nejdřív za nastoupení, pak za krásný sed u nohy. Pak jen za to, že neotravoval ostatní lidi, nekvičel, nekousal, neštěkal a vůbec neprojevoval strach ani stres. Jednou, když sebou tramvaj trhla, umu sice ujely tlapy, ale přijal to stoicky. Jedním slovem, ideální jízda tramvají to byla.

Když jsme vystoupili, byl moooooc chválen za to, jaký je šikovný. I to bral jako samozřejmost, on přece šikovný pes je. A když u nás zastavila další tramvaj, rošťácky na mne mrkl, jako by říkal: "To je prima hračka! Tak co? Jedem?" Tentokrát jsme už nejeli. Důležité však je, že seznámení s tramvají bylo pozitivní.

Když jsme se vrátili, hned se hnal k paničce. Kdyby uměl mluvit, určitě by jí vyprávěl, jaký nový zážitek má, jakou novou prima věc objevil a jak je šikovný. Dožadoval se obdivu. Takhle jsem to musela vyprávět paničce já. Obdiv pak zaslouženě přišel.

Můžeme tedy s nadějí hledět do budoucna. Tyto lidské "hračky" zahrnují v Praze ještě minimálně autobusy, metro, jezdící schody a přívoz. Zdaleka jsme tedy nevyčerpali všechny socializační aktivity. Portíku, neboj, v rámci tréninku tě čeká ještě halda dobrot!

Srdce mušketýra III – Na volno

13. ledna 2016 v 19:15 | Darina |  Srdce mušketýra
Dalším krokem výcviku bylo naučit Portíka běhat na volno. Vodítková vyhláška zatím naštěstí neplatí. Napoprvé jsem s Portíkem vyrazila na psí hřiště sama. Chtěla jsem vidět, jak se chová k jiným pejskům a na jakou vzdálenost je přivolatelný.

Hřiště jsme si užili. Spolu s námi tam řádil bíglík a pak psí slečna neurčité rasy, zachráněná z útulku a trochu zdrženlivá, ale jinak pohodová. I její panička byla pohodová a všichni tři psi se po hřišti pořádně vylítali. Problém pak nastal s příchodem dalšího pejska, ve čtyřech už začali řešit, kdo je největší pes a bylo třeba jejich domlouvání trošku korigovat.

Asi po 20 minutách jsme zbyli na hřišti už jen my. Nechala jsem Portíka na volno s tím, že zkusíme přivolání. Tento cvik jsme ovšem neprocvičili. Jakmile jsem se vzdálila více, než na nějakých dvacet metrů a chystala se ho zavolat, byl u mne sám. Velice pečlivě si hlídal moji kapsu, protože věděl, že je tam ta super žlutá plastová krabička, z které padají ty dobroty. Jestliže takhle hlídal mne, byla jistota, že svou vlastní paničku nepustí o nic dále. Bylo tedy rozhodnuto, že příště vyrazíme na procházku ve třech se štěnětem na volno.

Vycházka byla mimořádně úspěšná. Procházeli jsme Letenskými sady a pro Portíka bylo všechno nové. Musel si vše očichat, proběhnout kdejakým křovím, přečíst všechny pesemesky… Od paničky se vzdaloval maximálně na 30 metrů, v průměru ale spíš méně. Jednou ho strhla zvědavost a šel se podívat na jiné pejsky. Trochu se zlou potázal, byli to tři psi jednoho majitele, tedy smečka, a štěndu ocejchovali jako vetřelce. Moc si tedy hrát nechtěli, spíš ho začali drsněji zahánět. Jen kvikl. Šla jsem ho vysvobodit z jejich spárů, protože nebylo žádoucí, aby měl s jinými psy negativní zkušenost. Ale jen se oklepal. Našel si pak kus klacku a zbytek procházky se bavil tím, že ho buď nesl v tlamě, nebo si ho nechal házet či kopat. Zcela správně po dobu procházky soustřeďoval svou pozornost na paničku.
V půli cesty zpět už sotva pletl tlapami. Ne, že by byl tak vyčerpán fyzicky, ale těch nových báječných věcí bylo příliš mnoho. Bylo vidět, jak se těší na svůj pelíšek, kde si bude moci celou procházku zažít a promudrovat.

Od té doby chodí Portík na procházky na volno (přirozeně, že ne na silnici) a ohromně si to užívá. Přivolání není problém, má zkušenost, že se mu vyplatí, vždycky je nějaký typ odměny. I kdyby to měla být právě jen pozornost jeho paničky. Portík ji totiž má moc rád.

Srdce mušketýra II – Přivolání

13. ledna 2016 v 19:12 | Darina |  Srdce mušketýra
Na dalším malém setkání s Portíkem jsme trénovali přivolání. "Určitě mi zdrhne", usoudila jeho panička kriticky. Vycházela z toho, že zvědavé štěně bude zajímat vše ostatní více než ona. Navrhla jsem tedy bezpečný postup. Budeme se Portíka posílat na krátkou vzdálenost na klidném chodníku a necháme mu vodítko. Stále ještě mám dost rychlé reflexy na to, abych v případě, že by si štěnda chtěl udělat výlet jinam, dokázala vodítko přišlápnout.

Ouha, pokus nám trochu komplikovalo to, že Portík chodí na flexi vodítku. To je taková ta plastová krabička, z níž se odvíjí neurčitý počet metrů vodítka. Pes tak nikdy neví, jak velký akční rádius vlastně má a záhy se naučí tahat, protože flexi funguje přesně způsobem "zatáhnu - a mám více svobody". Profesionální kynologové mají potom aspoň dostatek frekventantů do kurzů Kterak odnaučit tahání na vodítku. Když tahá taková čivava, o nic nejde, ale už dvanáctikilový pes dokáže nepřipravenému člověku pěkně trhnout paží. No nic, nic jiného k dispozici nebylo, situace byla jasná. Portík za sebou bude tahat tu plastovou krabičku po zemi.

Postavila jsem se tedy na jeden konec a pustila psa. V tu chvíli si ho panička přiměřeně radostně zavolala. Vyrazil ihned k ní s tím, jak je báječné, že ho volá. Určitě ho čeká nějaká dobrota. Flexi krabička drkala po dláždění za ním. Portík se po dvou krocích zastavil, podíval se otráveně na tu věc, která tu tak divně rachotila, na vteřinu se zamyslel a pak uchopil krabičku do tlamy. Pak tryskem vyrazil k paničce, očividně hrdý sám na sebe, jak to krásně udělal. Když jsem si ho zavolala já, uchopil vodítko rovnou předtím, než vyrazil. "Já jsem taaaak šikovný", říkal každým pohybem. Nevyvracím mu to. Je to pejsek, kterému to myslí.

Dlouhé intermezzo – na samotě

10. ledna 2016 v 21:25 | Darina |  Všechny mé domovy
Mezi kopci s divnými názvy jako je Husín, Dobrochovec, Svrčovec a Houňovka leží samota. Na křižovatce kaplička a statek, který kdysi býval výletní hospodou, o kousek dál další stavení a o čtvrt kilometru ještě jeden bývalý statek. Do nejbližšího dalšího osídlení o deseti domech přes půl kilometru, do pořádné vesnice s autobusovou zastávkou kilometr. Obchod ovšem nebyl ani v této civilizaci, zajížděla tam pojízdná prodejna. Kdo propadl kouzlu nakupování, musel pěšky nebo autobusem do mého rodného města. To bylo vzdálené přes čtyři kilometry. Pěšky tedy přes hodinu cesty.

Ve městě to vlastně celé začalo. Bylo mi tehdy už deset. Ve městě v květinářství se objevila rarita. Miska s květy orchidejí. Dnes má sice orchideje doma každá hospodyňka, ale v polovině 70. let je mohl člověk vidět maximálně na obrázku ve specializované knize. A tady je najednou prodávají za 30 korun. Pro srovnání, zhruba tolik stála v průměru nová kniha. Mně zas tak moc orchideje nebraly, i když Flossovy Lovce orchidejí jsem měla přirozeně přečtené. Mamka jako člověk z oboru jásala. Místo knihy se tedy tentokrát koupily kytky a máma ještě na prodavači vyzvěděla zdroj. Tedy jméno a adresu pěstitele. Uvědomila si pak, že ho zná. Ten člověk před několika lety dálkově odmaturoval na zemědělské škole. Bylo tedy rozhodnuto, že se změníme v lovce orchidejí my a při první příležitosti se vydáme tam podívat. Až sem to byl pouhý tip na zajímavý výlet.

Když se pak vylouplo jasné sobotní odpoledne, vydaly jsme se na cestu. Byla docela romantická. Po silnici se šlapalo jen asi půldruhého kilometru, zbytek cesty vedl lesem a roklemi až na planinku mezi kopci s těmi divnými jmény. Ukázalo se, že samota nabízí víc, než jen svépomocně postavený skleníček, v němž kvetla křehká a barevná krása s exoticky znějícími latinskými názvy - Catlleya, Phalenopsis, Cymbidium, Dendrobium, Oncidium


Bývalý statek byl obydlen i jinak: ve stáji bučela kráva, chrochtal pašík a podupávalo stádečko ovcí, od boudy si nás zvědavě prohlížel dobrácký starý pes, na dvoře pobíhalo hejno slepic slepic, houf krůt s nedůtklivým krocanem, ale také - žel - hejno husí. To byly ty pravé hlídačky místního klidu a nebylo radno se k nim otáčet zády. Hned se ozval svištivý zvuk a v příští vteřině měl člověk rozzuřeného housera přímo za patami. Před husami bylo nutné mít respekt. Svým kejháním hlásily příchozí na 100 metrů. Pořád to nebylo vše. V chlívku pomekávala koza a v kotcích dupali králíci v barvě bílého kafe. Pak tu byla doména koček - stodola nacpaná senem a slámou, do níž se dalo skákat z trámu dolů.
K tomu všemu obrovská zahrada. Její ozdobná část se chlubila exotickými dřevinami. Byly tam i tsuga a douglaska. Uprostřed vévodila skalka a mezi ní soustava různě hlubokých jezírek, kde po hladině rozkládaly listy lekníny nejrůznějších barev a velikostí. Ty nejmenší by se daly pěstovat v kafešálku. Ty největší sice nedosahovaly rozměrů Viktorie královské, ale i tak byly impozantní.

Užitková část zahrady byla také svůdná, byť jinak. Malinové šlahouny - mimo červených malin tu byly i žluté, nádherně slaďounké. Opodál keříky obrovských kanadských borůvek, něco jahod, rybízové a angreštové keře, líska i ořešák, jabloně a hrušky. A v předzahrádce pod okny kvetly zjara holandské tulipány fantastických barev. Do skleníku se vešly i citrusové stromky, Bouganvillea, mučenky a další exotická květena. Přes zimu tu v malém bazénku vegetovaly zlaté rybky, které se v teplejších částech roku proháněly v největším ze zahradních jezírek.


Tohle byl prostě ráj. Pro mne určitě. V té době jsem měla jediný životní cíl - půjdu na veterinu. Tento sen se rozplynul až v mých sedmnácti, kdy zasáhli soudruzi a jejich směrná čísla, která určovala, kdo a odkud smí co studovat. Ale to jsem tehdy ještě nevěděla.



Pěstitel orchidejí byl docela fajn člověk. Tehdy již starší. Věk jsem nedokázala odhadnout, venkovští lidé stárli rychleji vlivem těžké dřiny. Dnes, přes propast času, dokážu již aspoň trochu ocenit jeho hlubokou životní moudrost. Důvěřovala jsem mu hned od začátku. Hned od začátku jsem mu říkala "strejdo". Od začátku mi pomáhal nějak se vyrovnat s tím chybějícím mužským elementem v mé rodině. Rozuměli jsme si. Měla jsem ho moc ráda. Jenže… každá idyla má své jenže. Jeho žena byla udřená družstevnice, která vychovala tři děti, v té době už dospělé. Musela se otáčet kolem hospodářství, vaření, domácnosti a kdo ví, čeho všeho ještě. Já jí připadala jako zhýčkané městské dítě. Myslím, že nebyla ve své podstatě zlá. Jen se mnou nedokázala navázat kontakt. Nedokázala už vidět svět okouzlenýma očima dítěte. Teto jsem jí říkala, ale moc blízko jsme k sobě neměly. Přesto jsem sem začala jezdit pravidelně. Se strejdou jsem uzavřela dohodu, že sem budu moci jezdit. Když si svůj pobyt odpracuji. Vždy na konci víkendu jsme se dohodli, kdy se to bude hodit příště. Moje pobyty zde byly pravidelné. Jednou dvakrát do měsíce. Bylo tu totiž cosi, pro co bych byla ochotná snášet muka pekelná. Objevil se asi po třech měsících od mé první návštěvy, byl černý a jmenoval se Brit.

Krátké intermezzo – u tety Andy

10. ledna 2016 v 20:36 | Darina |  Všechny mé domovy
Přišlo to v tu samou, ještě nezabydlenou zimu. Máma dostala těžký ledvinový záchvat, který skončil v nemocnici a následně operací. V tu první kritickou noc jsem běžela do vrátnice blízké továrny zavolat sanitku. Vymoženost telefonní linky nám nebyla dopřána ještě dlouhá léta. Tu první noc jsem doma přečkala sama a ráno se vypravila v pohodě do školy. Však už mi také bylo skoro deset let! Jenže z hlediska pohledu dospělých nebylo možné, abych sama hospodařila doma několik týdnů. Moc možností nebylo. Babička zemřela před pěti lety, byly jsme s mámou samy.

Když jsem odpoledne klusala do nemocnice, dokonce mne tam pustili, ač socialistické návštěvy bývaly jen ve středu a v sobotu od 14 do 16 hodin. A bylo rozhodnuto, že se mám obrátit na tetu Andu, u níž bych mohla tuto dobu přečkat. Přečkala jsem tam nejen dobu máminy hospitalizace, ale na jaře ještě čas jejího pobytu v lázních.

Sbalila jsem si tedy učení a pár věcí. Bylo jasné, že do bytu se musím aspoň dvakrát týdně stejně podívat, vybrat poštu a zalít kytky. Stěhovala jsem se k tetě Andě s batohem na zádech a aktovkou v ruce. Snad tady někde je počátek mého pocitu, že doma jsem tam, kde právě mám svůj batoh.

Doma u tety Andy bylo opět skromňoučké. Další administrativně rozdělený byt. Dva pokoje patřily jiné paní, která s tetou Andou moc nevycházela. Tetino území se sestávalo z kuchyně, úzkého pokojíku (kdysi to býval pokojík pro služku) a spížky. V pokojíku spávala teta, nevešlo se tam nic jiného, než velká almara a stará postel s dřevěnými čely. Já vegetovala na pohovce v kuchyni pod oknem. Před pohovkou stál stůl. Do kuchyně se dále vešly dvě židle, kredenc, uzoučká skříňka, sporák, starý mycák - to byla taková obluda výšky stolu, nahoře měla vytahovací šuple, v němž trůnily dva dřezy, dole úložný prostor na nádobí. Okno kuchyně koukalo do zahrádky. Svůj batoh jsem uložila do prostoru mezi pohovku a dveře od špajzu, A bylo to. Na několik týdnů domov.

Teta Anda byla hodná, ale i soužití s ní mělo svá úskalí. Přece jen, byla již starší a tak měla jednak trochu rakousko-uherské představy o škole a učení. Já se tehdy ještě učit nepotřebovala, a úkoly jsem čmárala většinou na konci příslušné hodiny. Teď jsem byla konfrontována s tím, že bych se měla učit. Nu, což, učila jsem se, ale potom to pro mne byla ve škole několik dalších týdnů nuda, protože nejen že jsem měla přečtenou čítanku až do konce, ale také jsem měla vyřešenu většinu příkladů z matematiky, do konce jsem dočetla vlastivědu. Hodně mi vadilo, že se tady nedalo jít nikam ven, teta sice nebydlela v centru města, ale kamkoli, kde by se dalo hrát si, bylo strašně daleko. A parčík mezi hradbami byl tak pro mrňata. K tomu dostat se aspoň na chvíli někam, jsem využívala pravidelné zalévací cesty domů. Jen jsem se při svých kratičkých toulkách nesměla zašpinit. Občas jsem šla i dobrodružnější cestou z nemocniční návštěvy přes svou starou čtvrť.

I tento byt měl přes to všechno své kouzlo. Ve spodní zásuvce ložnicové skříně byly staré knihy. Dokonce i pohádkové, s krásnými obrázky. A bylo možno si hrát také na to, že kredenc je kouzelný zámek. Bylo krásné sledovat tiše u okna, jak se slétají ptáci ke krmítku. V nejhorším případě bylo možné se zasnít nad otevřenou učebnicí. I tady jsem měla své povinnosti podobně jako doma, chodila jsem nakupovat, myla nádobí a pomáhala uklízet. A znovu se nosilo uhlí ze sklepa. Trénink jsem stále ještě měla.



Překulila se půlka prosince a mámu konečně pustili domů. Doufala jsem, že můj přechodný pobyt končí a na Vánoce budeme spolu, ale bylo to jinak. Máma byla ještě hodně unavená, a i když jsem se strašně moc snažila, rozhodla, že na Vánoce budu s tetou u bývalých domácích. Ano, znala jsem je a měla jsem je ráda, ale tohle bylo fiasko. Já chtěla být doma se svou mámou. Klidně bez kapra a salátu a dárků, komu by na tom záleželo? Místo toho jsem sice měla kapra i salát a dokonce i dárek. Dostala jsem příšernou růžovobílou čepici, kterou jsem nenáviděla od prvního spatření. Jenže za dárek se musí poděkovat a musí se projevit přiměřená radost. To jsem věděla. A i když jsem ten večer trávila s lidmi, kteří mi byli docela blízcí, najednou jsem našlapovala ve vztazích jaksi nejistě a opatrně. Jejich Vánoce byly přirozeně jiné, než ty naše, měly jiné zvyky a rituály. Bylo sice zajímavé nahlédnout, jak se to dělá jinde, ale tady nebyl patřičný odstup a bezpečí nezúčastněného diváka. To, co jsem tehdy cítila, jsem si nechala pro sebe. Domů jsem se vrátila v lednu.

Podruhé na jaře to nebylo tak zlé. Snad, že nebyly Vánoce. Snad že jsem už věděla. Snad, že to bylo jenom na měsíc. Snad, že jsem nemusela tyhle těžké doby trávit v děcáku.

Nový byt - zvykání

10. ledna 2016 v 0:34 | Darina |  Všechny mé domovy
Trvá to nějaký čas, než si jeden zvykne na nový domov. Mně to zvykání trvalo docela dlouho.


Vymoženosti i mouchy panelákového bydlení se vpravily pod kůži rychle. Nemuselo se sice tahat uhlí, ale zvýšily se nároky na úklid. Mimo bytu to byly i schody a společné příslušenství paneláku, tedy okolí vstupních dveří, prádelna, obě sušárny a kočárkárna. Tyto "velké rajóny" vyšly na každý z bytů jen jednou za 18 neděl, ale v zimě či v podzimních plískanicích to byla docela makačka. A doma se výrazně zvýšil počet metrů podlahové plochy i počet oken k umývání. Máma byla fanatikem pořádku. Každé prázdniny začínaly obrovským šůrováním a někdy i malováním, takže konec školního roku nebyl moc příjemný.

Navíc, najednou jsem se ocitla v úplně jiném prostředí, na jiném konci města. Bez starých kamarádů. Nějaké děti se tu sice po našem minisídlišti proháněly, ale většinou byly o dost mladší. A ti zhruba přiměřeného věku měli většinou zcela jiné zájmy. Do staré čtvrti se nedalo docházet, bylo to hodně daleko. Ve školním roce jsem navíc mívala tak nabitý program, že jsem to někdy musela brát ze školy opravdu poklusem. I do školy teď bylo dál. Byla jsem navíc na jiné škole než ostatní děti ze staré čtvrti. Izolace byla dokonalá.


Zpočátku jsem se snažila najít si kamarády v novém domově, ale příliš se to nedařilo. Když už, tak ta kamarádství neměla příliš dlouhé trvání. Musela jsem si tedy vystačit nějak sama. Mělo to tak být dalších devět let.

Nový byt

9. ledna 2016 v 14:50 | Darina |  Všechny mé domovy
Když mi bylo devět, nastal v mém životě zásadní zlom. Mamka měla již téměř šest let podanou žádost o přidělení družstevního bytu. Někde nějak dokázala uspořit nutnou vstupní částku. Socialistický pořadník byl nekonečný. Přesto, že jsme žily v hygienicky závadném bytě. Přesto, že dík domluvě s "paní domácí" jsme měli již pět let z tohoto bytu soudní výpověď. Ona se tísnila třemi dospívajícími dcerami v bytě 2+1, protože po smrti báby Bozděchové jim připadl její pokoj, z něhož si konečně její holky mohly udělat pokojíček. Do té doby se tísnily na rozkládacím gauči v obýváku.

Po všech těch letech nastal zázrak. Konečně jsme se dočkaly. Začaly se stavět nové paneláky na pozemku bývalého zahradnictví u horažďovické trati. Jeden z těch bytů čekal na nás. Celý konec prázdnin padl tehdy na stěhování. Ve starém bytě bylo potřeba vše protřídit, zabalit a připravit na přesun. Už to bylo samo o sobě docela náročné, protože na malé šikovné půdičce se shromáždilo nepřeberné množství krámů. Spousta starého nábytku byla navíc nepoužitelná. Třeba ty obrovitánské tajemné skříně na chodbě. Nebo můj oblíbený kuchyňský stůl. Z našeho vybavení bylo použitelné zařízení pokoje, z kuchyně stařičká postel po babičce s houpavou drátěnou matrací.

Nové byty byly předány nešikovně koncem srpna. Nejprve jsme tam strávily několik dní malováním a generálním úklidem. Pomáhala nám tehdy teta našich domácích, zvaná teta Anda. Mimo úklid jsme spolu stěhovaly na kárkách drobnosti - peřiny, matrace, nádobí, knihy, zkrátka věci, které mamka nechtěla svěřit stěhovákům. Navíc se mamka snažila ušetřit každou korunu, byt jsme splácely dlouhá léta až do doby pádu komunismu a ještě chvilku poté. Znamenalo to tedy udělat mnoho věcí vlastními silami. S těmi mými se už vážně počítalo.

Kárky plné našeho majetečku jsme naštěstí vozily s kopce dolů, zbytek cesty byl pak po rovině. Chápala jsem, že je stěhování nutné, přesto, že mi nový byt připadal strašně cizí a pustý. Lino v barvě něco mezi vojenským maskováním a hrachovou kaší nedodávalo pokojům příliš útulnosti. Kuchyňská linka byla halda kovových skříněk s dvířky optimisticky šedými a bílými.

Nábytku jsme na počátku neměly na zařízení všech místností, obývák tak zel téměř prázdnotou. Nastěhoval se tam gauč a křesla a veliká knihovna, která byla bytelná a neuvěřitelně objemná. Babičce ji zhotovil její bratr jako svatební dar. Sloužila až do 21. století. Pak tu našla své místo stará kdovíodkud zachráněná komoda s mramorovou deskou, které se u nás neřeklo jinak než Mramorkastl.

Do mamčina pokoje se nastěhovala ta stará postel po babičce a zrenovovaná kuchyňská kredenc, která se přelakovala z bílé na přírodní barvu. Vypadla suprově a úložného prostoru v ní bylo také dost.

Do mého pokoje se nastěhovala válenda, která už měla své nejlepší za sebou, skříň a knihovnička. K tomu má bývalá dětská postýlka s plechovými čely. Byl to nemoderní krám už v době, kdy jsem se narodila. Teď byla pasována do role velkokapacitního peřiňáku. Ta obluda mi otravovala život dalších třicet let.


Do kuchyně se koupil nový rozkládací stůl. Židle byly zpočátku každý pes jiná ves ještě ze starého bytu. Ale pod oknem se jako originální sedadlo uplatnila stará truhla, která skrývala tajné poklady - mapy a noviny z let 1938, 1945 a 1968. Směla jsem její obsah ji zkoumat jen pod dozorem. O to lákavější byl.

Na další nábytek jsme si musely počkat. Postupně, v horizontu několika let se byt dovybavil. Dočkala jsem se pak svého psacího stolu a prádelníku, do obývacího pokoje se koupila "obývací stěna", jak bylo tehdy zvykem. Další prádelník zakotvil v mamčině pokoji a časem se pořídily i nové, tehdy moderní židle - kovová konstrukce a lehký sedák a opěradlo z dřevotřísky potažené umakartem. Byly šedé, aby ladily s interiérem kuchyně. Nebyly ani dlouhověké, záhy z nich vypadávaly šrouby. Jakž takž funkční byla jedna a já, když jsem vyrostla z posedu na truhle, jsem si ze sklepa vytáhla starou dřevěnou židli, která sloužila již 50 let a dalších 30 to ještě vydržela bez známky únavy.

Ovšem byly tu nesporné výhody, které nový domov měl. Nemuselo se tahat uhlí a zatápět. Většinou (se socialistickou spolehlivostí) dokonce tekla teplá voda. Měly jsme vlastní koupelnu! Do vany se dalo vlézt skoro denně, nikoli jen jednou za týden po dlouhém martyriu ohřívání vody, které by ve vaně bylo jen tak na dva prsty. Ponořit se do vyhřáté vody, napěněné tehdejším hitem, koupelovou pěnou Avela - to bylo blaho!

Stěhování proběhlo na konci září. Nic moc příjemného. Ležela jsem a angínou, ovázaným krkem a s penicilínem - nejprve v již téměř vyklizeném bytě, pak zas v téměř nezařízeném bytě, kde bylo vše v krabicích. Mamka byla nervózní a uštvaná nejen ze stěhování, ale i ze začátku školního roku. Tuto nemoc jsem tedy trávila tak, že jsem přes den rovnala knihy do knihovny a myla hrnečky a talířky a ukládala je do kuchyňské linky.

Venku pod okny místo přátelských větví stromů rozježděná bažina vznikajícího sídliště, kupy hlíny a kůlna, v níž stavební dělníci skladovali kde co všechno možného. Mělo to tak vypadat ještě dalších několik let, i když se tu už nic nestavělo. Do normálu pak naše okolí přivedla paradoxně až svépomocná výstavba garáží mezi domy a železniční tratí. To byl tedy můj nový domov.

Můj první svět

8. ledna 2016 v 21:27 | Darina |  Všechny mé domovy
Můj svět se zpočátku sestával z jednoho bídného podkrovního bytu. Dvě samostatné místnosti pod střechou, oddělené dlouhou temnou studenou chodbou V létě tam bývalo neuvěřitelné dusno, v zimě zima vskutku strašlivá. Ani dva svetry nepomohly. Uhlí se tahalo ze sklepa po točitých dřevěných prošlapaných schodech. Záchod se splachoval kýblem, protože v zimě stále zamrzala voda a praskaly trubky. To vše šlo zpočátku mimo mne. Byl to můj svět a já ho milovala.

Z kuchyně vedla malá dvířka na malinkou půdičku, vedle dveří do pokoje byl vstup na velikánskou tajemnou půdu, která patřila našim domácím. Tedy lidm, kteří se měli o něco lépe, než my, protože v přízemí měli přidělenou dokonce koupelnu.

Na půdě bylo plno nádherných věcí - starý stůl a lampa, křeslo s vylezlými péry, pytle s obilím pro slepice, v kterých se dalo nádherně hrabat, staré časopisy… ale to vše mě začalo zajímat až později. Můj svět - to byla především kuchyně, kde jsem si hrávala pod stolem. Jinde moc místa nebylo a stůl - mohl se změnit v zámek, stan beduínů, iglú, africkou domorodou chýši, garáž, pirátskou jeskyni - zkrátka v cokoli, co bylo právě potřeba.

Tenhle dům byl doslova babince. V přízemí "paní domácí" se třemi dcerami. Její manžel v době, kdy jsem se narodila, již nežil. Také označení "paní domácí" byl v době reálného socialismu spíše anachronismus. Ten dům jim sice patřil, ale mimo ni tam bydlela ještě moje babička, máma a já. Navíc dole v přízemí v samostatném pokoji ještě stará a snad bláznivá žena. Nikdo jí neřekl jinak, než bába Bozděchová. Asi také bez jakéhokoli příbuzenského poměru k domácím.

Báby se všechny děti bály. Nikdy s námi nemluvila, a když už vyšla ze svého království ven, křičela. Byla zanedbaná, špinavá… Zemřela, když mi bylo tak sedm či osm. Její životní osud jsem nikdy nedopátrala. Nevím, jak se propletly osudy všech těchto lidiček, že se dostali do jednoho domu. Soudruzi zkrátka dbali na to, aby se nikdo buržoazně neroztahoval na přebytečných metrech. Vím jen to, že moje babička s dědou bydleli původně o dva domy dál. Jenže v červnu roku 1945 děda zemřel a pro babičku a mamku nastaly tvrdé časy. Skončily stěhováním do menšího, daleko horšího bytu.

Z okna naší kuchyně bylo vidět krásně na ulici. Ta měla tehdy ještě takový téměř venkovsky idylický ráz. Po obou stranách byly sice domy. Na naší straně to byly dokonce samostatné vilky z 30. let 20. století. Naproti se táhl přes polovinu ulice kompaktní blok. Tyto domy měly své uvnitř bloku. Ulice byla prašná, chodník a silnici odděloval travnatý pruh - svědek mých prvních kroků. Chodník byl vydlážděn obrovskými betonovými dlaždicemi, které v létě příjemně hřály do bosých nohou. Do prachu silnice se dalo kreslit klacíkem či jen prstem. Byl to vlastně tehdy konec města. Stačilo vystoupat další dvě ulice do kopce a člověk se octl v polích. Na podzim zde voněl dým bramborové natě. My děti jsme žily skoro jako na venkově. Ulice - to byl náš svět. Dospělí na něj viděli z oken a nenápadně dohlíželi, ale nepletli se do našich dětských věcí. A hned za rohem byl kus travnatého pozemku, kterému nikdo neřekl jinak, než Palouk. Pro naše malá dobrodružství, sny a hry byl zpočátku velký až až.

Ulice - to byl tak trochu život ve smečce. Bylo tu mnoho dětí přibližně mého věku. Potom skupina těch o osm, deset let starších. Občas nás milostivě přibrali do svých zábav, ale jinak nás nechávali našim hrám. Přesto nás mnohé naučili - přizvali nás občas hrát vybíjenou, bambinton, kopanou, sem tam dokonce volejbal. Pomohli nám učit se jezdit na kole a bruslit. Podobně my jsme je uznávali. Šikana byla tehdy něčím, o čem nebylo třeba vůbec uvažovat. Pokud se už vyskytly nějaké rozmíšky, děly se vždy uvnitř věkově stejnorodé skupiny. Vždy a všude se najdou ti, které nejvíc baví zkusit, jak moc mohou ubližovat ostatním. Ale co se v dětské partě ulice navařilo, to se tam také snědlo a jít žalovat dospělým bylo něco nepředstavitelného.

Lidé se tu navzájem dobře znali. Mnozí zde žili od té doby, co byly postaveny domy. Ostatní se přistěhovali po skončení války. Ale většina jich tu spolu válku přežila. Ve stínu gestapáckého šoféra Liebla, který se ještě v roce 1938 jmenoval Líbal. Společné válečné nebezpečí je stmelilo. Přesto, že byli různého sociálního postavení - od obyčejných dělníků po kdysi zámožnější "majitele realit" přes učitele až po téměř zemědělce - měli k sobě docela blízko. Malé dítě těžko posoudí, jak se kdo měl, ale vládla tu spokojenost. Všichni naši rodiče tvrdě pracovaly. Všechny děti tedy byly vedeny k samostatnosti. Toto byl můj první svět po celých devět let.