Listopad 2015

O flusaři Wolákovi a jeho potomcích III

12. listopadu 2015 v 18:05 | Darina |  WLCZEK
Poslední část povídání je věnována rodinám Jakubových synů.

Jakub Volák mladší, nejstarší přeživší syn flusaře Jakuba, se narodil r. 1804 v Úloze čp. 1. Oženil se dvakrát. Poprvé to bylo r. 1828 s Annou Sukovou z Bernartic čp. 14. S ní měl 6 dětí. První z nich se narodily v Bernarticích 14. Později se Jakub stěhuje zpět do čp. 2. Z matrik doloženými potomky tedy jsou:

  • Kateřina I (1828) žila jediný den
  • Matěj (1830) jeho další osud se nepodařilo vypátrat
  • Kateřina II (1833) se dožila dospělosti a provdala se r. 1860 za Václava Malého z čp. 6, ale již r. 1858 se jí narodil nemanželský syn Matěj, který však zemřel jako kojenec
  • Josef (1836)se dožil dospělosti a oženil se dvakrát. Nejprve s Annou Malíkovou z Čihaně, s níž měl 3 potomky: Annu, Václava a Marii, která zemřela jako dítě. Druhý sňatek uzavřel s Josefou Svobodovou z Čihaně, s níž měl syna Jana a dceru Marii, které také zemřela v dětském věku. Tato rodina se později ocitá v Klatovech. Další potomky se zatím nepodařilo najít.
  • Jakub (1840) se nejprve oženil s Marií Kolářovou, s níž se někdy kolem r. 1870 přestěhoval do Klatov. Z tohoto manželství se narodili minimálně tři synové, ale žádný z nich se nedožil založení rodiny. Jan a František zemřeli ve věku 23 a 24 let, Václav se nedožil ani jednoho roku. Je možné, že se narodily ještě další děti, mezi narozením Františka a Václava zeje prodleva 6 let. Podruhé se Jakub žení s Barborou Šmídovou ze Srbic, s níž má dalších 7 dětí.
    • Václav II (1878) se patrně dožil dospělosti, ale jeho další osudy nejsou známy
    • Johana (1880) a Josefa I (1882) zemřely jako miminka
    • Josefa II (1883) se asi dospělosti dožila
    • Jakub (1890) se r. 1919 oženil se Štěpánkou Špindlerovou, vdovou po městském policistovi Václavu Koppovi
    • Marie (1893) se r. 1919 provdala za Josefa Bouše z Klatov
    • Karel (1894) se dožil dospělosti, patrně i založil rodinu a zemřel r. 1953 v Praze

Jan Volák II se narodil r. 1825 již v Bernarticích. Oženil se r. 1846 s Barborou Kovaříkovou z Úloha. Žili v Úloze čp. 5. Měli spolu 9 dětí.

  • Jan (1844) byl legitimován pozdějším sňatkem, ale jeho další osudy jsou neznámé
  • Marie (1847) se provdala za Štěpána Ježka
  • Václav se narodil pravděpodobně r. 1850, ale zatím se nenašel jeho křestní zápis. Oženil se s Josefou Hraničkovou z Malonic čp. 3, s níž měl 6 potomků. Václav, Marie a Stanislav II se patrně dožili dospělosti, Stanislav I, Jaroslav a Štěpán zemřeli jako děti. Rodina se přestěhovala do Jindřichovic čp. 31.
  • Anna (1852) se provdala za Vojtěcha Přerosta z Bernartic, dále žili v Plzni
  • Jakub (1854) se oženil s Annou Kolářovou z Maršovic, s níž měl minimálně dva syny: Jakuba a Štěpána. Oba ale zemřeli jako děti
  • Kateřina (1855) zemřela v kojeneckém věku
  • Magdaléna (1856) se provdala za Václava Hraničku z Malonic čp. 3, bratraJosefy. V obou těchto případech se asi jednalo o předem dohodnuté sňatky.
  • Adolf (1862-1882) se narodil v Jarkovicích, kam se jeho rodiče stěhují. Zemřel mladý a rodinu nezaložil.
  • Filoména (1863-1937) se provdala za Karla Ulrycha r. 1888. předtím však měla nemanželskou dceru Marii, která zemřela záhy po svém narození. Z manželství se v Klatovech narodil syn František Emanuel, který se později přiženil do Mimoně. Karel zemřel v r. 1918, pravděpodobně padl ve válce.
Volákovi se tedy rozšířili nejen na Běšinsku, ale zatoulali se i daleko mimo rodný kraj. Jejich potomci jsou kdesi dodnes. Možná se mi ozvou, protože někde daleko v minulosti jsme spřízněni právě skrze flusaře Jana.

O flusaři Wolákovi a jeho potomcích II

12. listopadu 2015 v 18:00 | Darina |  WLCZEK
Jakub Volák (1777-1851) byl co do počtu potomků rekordman. Poprvé se oženil pravděpodobně někdy kolem r. 1800 s Annou Zahrádkovou, dcerou Matěje Zahrádky z osady Zahrádka, která se nalézá mezi Čachrovem a Rajským mlýnem nad vesnicemi Rajské a Tvrdoslav. S Annou měl dvě dcery: Kateřinu (1802-1809) a Marii (1803), která přežije jediný den. Anna umírá na následky komplikovaného porodu týden poté. Jakub má na starosti jedno malé dítě, proto nedodržuje povinnou dobu smutku a o tři měsíce později se žení podruhé. Tentokrát s Kateřinou Hosnedlovou ze Zamyšle. Jedná se pravděpodobně o dohodnutý sňatek. Těžko říci, zda bylo toto manželství šťastné, ale faktem je, že trvalo 30 let a bylo obdařeno dalšími deseti dětmi. Byli to:
  • Jakub (1804)
  • Marie Anna (1806)
  • Anna (1809)
  • Antonín (1811-1836) zemřel jako svobodný
  • Kateřina II (1813)
  • Magdaléna (1815)
  • Barbora (1818-1820) zemřela ve věku nedožitých 2 let
  • Jan I (1821) dožil se několika měsíců
  • Josef (1822)
  • Jan II (1825)
Podařilo se zmapovat další osudy synů Jakuba a Jana II a dcery Magdalény. Magdaléna se provdala za Antonína Pojara z Úloha čp. 11 a posílila tak vzájemné příbuzenské vazby.

Jakub Volák ovdověl r. 1833 podruhé a na stará kolena uzavřel ještě jeden sňatek. I ten byl patrně domluvený. R. 1834 se oženil a Annou Dorotou Hříšnou z Kocourova u Mochtína, vdovou po Josefu Novém, s níž prožije dalších téměř 20 let.
Jakub byl trochu tažný pták, jak lze zjistit podle křestních záznamů jeho dětí. Syn Jakub se narodil ještě v Úloze, někdy kolem r. 1805 se však rodina stěhuje do Nemilkova čp. 15, kde žije nejméně do r. 1822. Nejmladší Jan se ovšem narodil již v Bernarticích čp. 2. Jakub se pak po r. 1834 vrací do Úloha, kde r. 1851 zemře. Anna Dorota se na stará kolena přivdává k příbuznému první Jakubovi manželky, r. 1851 si bere Jana Zahrádku ze Zahrádky čp. 3, bratra Jakubovy první manželky. Jan Zahrádka zemřel r. 1856, Anna byla v té době pravděpodobně ještě naživu. Kdy a kde dokonala ona, se zatím nepodařilo zjistit.

O flusaři Wolákovi a jeho potomcích I

7. listopadu 2015 v 17:59 | Darina |  WLCZEK
Flusárna není sprosté slovo. Flusárny byly nedílnou součástí skláren. Vyráběl se tam potaš, chemicky správně uhličitan draselný. Jinak se nazýval také Salajka, draslo či flus. Ve středověku, kdy nezbnali elektrolýzu, se potaš vyráběla spalováním celých stromů nastojato. To obstarávali takzvaní popeláři. Do stromu vyhloubili otvor a nechali jej pomalu zevnitř vyhořet. Popel dále zpracovávali flusaři. Loužili dřevěný popel vodou a po jejím odpaření získali surovou potaš. Jejím vyžíháním (kalcinací) se pak získávalo čistší kalcinované draslo. Nejvhodnější byly stromy s tvrdým dřevem (javor, buk), později se užívaly i odpadní materiály (sláma, popel z domácností). Technologie výroby drasla byla neměnná od 16. do 19. století.

Pošumaví v okolí Běšin muselo být pro flusaře ideální krajinou. Zvláště javorů byl patrně dostatek. V okolí Běšin nacházíme tři obce, které jsou po tomto stromu pojmenovány - dvoje Javoří a jedno Javoříčko. Jeden z kopců v okolí se tímto názvem pyšní také.

Nejméně jeden z mých předků prokazatelně flusařem byl. Překvapilo mne, že původ jeho příjmení je český. Kolem šumavských skláren se totiž většinou motali lidé německého původu. Ale zde byl zakladatelem rodové linie jakýsi Jan Wolák. Podle příjmení se jeho předkové živili něčím jiným. Volák byl zemědělským povoláním, jednalo se o toho, kdo se staral o voly.

Masiv Prenetu (1071 m n.m.) pokračuje směrem do vnitrozemí Želivským kopcem (77 m n.m.). Na jeho úbočí, někde nad dnešní silnicí směřující z Děpoltic do Strážova, se krčila dávno zaniklá osada Želiv (cca 600 m n.m.). Připomíná ji jen jedno z pomístních jmen. Zde se onomu Janu Wolákovi , který připutoval kdovíodkud, a jeho manželce Anně neznámého příjmení, narodil r. 1717 syn Jan. Patrně již on vykonával povolání flusaře, protože se na cestě za svým povoláním dostal až do Tvrdoslavi na běšinském panství. Zde se r. 1737 žení s Alžbětou, dcerou Jiřího Czuczy (čti čuči). Tento rod je natolik zajímavý, že se mu budu věnovat ve zvláštní kapitole.

Jan s Alžbětou žili poté ve vsi Úloh (Ouloh), u pokračování rodiny je doloženo později čp. 1, což byla poměrně velká usedlost. Podle matriky se podařilo vypátrat narození tří potomků.
  • Nejstarší Uršula (Voršila) I se narodila r. 1737 a patrně zemřela v kojeneckém věku
  • Syn Marek se narodil 1741 a jeho další osudy se nepodařilo z matričních záznamů vypátrat, Pokud i on provozoval řemeslo flusaře, mohl se zatoulat dosti daleko
  • Druhá dcera byla pojmenována znovu Uršula II (1748), lze tedy předpokládat, že její sestra zemřela před tímto datem
  • Někde mezi Markem a druhou Uršulou se se vší pravděpodobností narodil syn Jan, ale záznam se nepodařilo dohledat. Rodina mohla v té době pobývat někde mimo Úloh, mezera sedmi let mezi sourozenci je příliš velká a lze předpokládat, že se v tomto období mohli narodit nejpravděpodobněji dva potomci.
Jan umírá r. 1772 (při velkém hladomoru a následné epidemii, která drasticky vylidnila kraj) v osadě Spolka u Hořákova. Alžbětin úmrtní záznam nebyl dohledán, pravděpodobně dožila buď někde u úrpvdané dcery, nebo odešla po smrti manžela z kraje se synem Markem.

Jistě doloženým flusařem je právě onen neznámo kdy narozený Jan. Matriky dokládají, že se Jan, syn Jana a Alžběty, žení na počátku r. 1765 s Ludmilou Svítilovou, dcerou Bartoloměje Svítila. Svítilova rodina také nepatřila k nejusedlejším, pohybovala se v okolí Strážova. Ludmila se narodila v Lukavici. Měla nejméně 2 sourozence (Marii a Vendelína). S Janem žila v Úloze čp. 1 a pravděpodobně měli sedm dětí. Ta pravděpodobnost je na místě, protože tehdejší místní duchovní pastýř měl k matriční agendě velmi osobitý vztah. Několikrát ji v záznamech označil jako Ludmilu Flus, což by napovídalo, že flusařem mohl být i Bartoloměj. Ale to je neověřená teorie. Zcela jistě doloženými potomky jsou:
  • Václav (1765), který se dožil dospělosti a někdy kolem r. 1788 se oženil s Marií neznámého příjmení. Podařilo se zdokumentovat pět jeho dětí, ale jejich další osudy jsou nejisté:
    • Terezie I (1789) pravděpodobně zemřela
    • Anna I (1791-1792) se dožila 15 měsíců
    • Antonín (1793) se dospělosti asi dožil, ale jeho stopy mizí
    • Anna II (1795-1796) se dožila 12 měsíců
    • Terezie II (1797) se dospělosti asi dožila
Vzhledem k tomu, že se nepodařilo dopátrat datum úmrtí Václava ani jeho manželky, je možné se domnívat, že se rodina vystěhovala z kraje
  • Anna (1768-1833) je moje 4x(pra)babička. Přivdala se do rozvětveného rodu Pojarů z Úloha čp. 11. Její dcera Kateřina Pojarová se provdala za Petra Vlčka.
  • Michael (1770-1776) zemřel jako dítě
  • Šimon (1773) se dožil několika měsíců
Ne zcela doloženými potomky jsou potom
  • Dorota (1774)
  • Jakub (1777) - jehož dcera Magdaléna se opět přivdá k Pojarům a vytvoří zde krásný implex
  • Kateřina (1780)
Nejistota vyplývá z toho, že poslední tři zmínění mají v křestním záznamu uvedeno jméno matky Alžběta. Nejpravděpodobnější verzí je, že došlo k záměně s jménem babičky. Jiný Jan Volák na stejné usedlosti je nepravděpodobný. Janův otec v této době již nežije. Ludmilino úmrtí je spolehlivě doloženo na rok 1788. V jejich svatebním záznamu není uvedeno, že by byl Jan vdovcem.

Teprve syn Jakub se zasloužil o patřičné rozšíření příjmení Volák do širého okolí. Ale o tom až příště…

Funerální VI

5. listopadu 2015 v 15:06 | Darina |  Vážně
Poslední dějství příběhu napsal slunečný listopadový den. Na ulicích jiskřilo zlaté listí, nad tím modrá obloha, poklid. Na rušné smíchovské třídě hledám notářskou kancelář. V kapse předvolání ohledně předběžného dědického řízení ve věci pozůstalosti po… K jednání jdu s jasným rozhodnutím. Existuje-li závěť, další věci se mne netýkají. Neexistuje-li, vstoupím do děje, protože v té chvíli by ti, kdo se o otcovu sestru opravdu starali, nedostali nic. Závěť opravdu existovala a opravdu se i našla. Zněla přesně tak, jak jsem předpokládala. Razantně vyděďovala mne i jakékoli mé případné potomky. Vše dělila rovným dílem mezi mého ne-bratrance, ne-sestřenici a nakonec i mezi pečující osobu. Byla jsem spokojena, protože nic jiného jsem nečekala. Zatímco koncipientka ťukala do klávesnice, aby vyrobila dokument o tom, že uznávám platnost předložené závěti, koukala jsem z okna do supermoderního bílého atria a přemýšlela o tom, jaká nenávist tu ženu hnala. Přesto, nebo možná právě proto, lidé, kteří žili v její blízkosti, ji prokoukli. Snad se i odvážili vyjádřit své pohledy. Odlišné od pohledu jejího.



Dokázala jsem poté o tom, co začalo před půl stoletím, mluvit. Ne zcela bez emocí, ale klidně. Dokážu s tím žít. Jsem vítězem. Nezlomilo mne nepřijetí. Nezlomilo mne pohrdání. Nezlomilo mne odcizení. Nezlomily mne akty otevřené nenávisti. Nemusím bojovat o pár bezcenných miliónů se svými ne-příbuznými. Ani nechci. Pokud jsou co k čemu, budou mít odvahu udělat si na mne názor osobně. Pokud ne, žádná škoda. Jsem vítězem. Jediné, co je třeba probojovat, je cesta k plnému odpuštění, k zacelení starých ran. O to bojovat chci.

Funerální V

5. listopadu 2015 v 15:02 | Darina |  Vážně
Překulilo se ještě několik dnů. Páteční skoro poledne mne zastihlo na Smíchově. Krosna s věcmi na dvoutýdenní soustředění se studenty odjela s ostatním personálem a já měla pro tuto cestu na starost jen malý batůžek s nejnutnějšími věcmi a rabovací tašku s urnou. K tomu ovšem královský odvoz autem až na místo určení. Cesta štrejchla Příbram, Nepomuk a pak už jsme byli skoro na místě.

Na hřbitov se mimo nás dva, tedy osobu pečující a mne jako přímou příbuznou, dostavilo ještě dalších pět lidiček. Také prý moji příbuzní. Jenže… sice mám někde sestavený rodokmen, ale živé příbuzné jsem nikdy neviděla. Tihle spadali do linie mé ne-babičky. Dva manželské páry, bratr a sestra s partnery. A jeden mladší muž, nepostřehla jsem, čí syn to byl. Protože tu žijí, museli znát mého otce a tudíž i celou tu podivnou kauzu, jen z kdovíjakého úhlu pohledu. Myslím ovšem, že moje existence byla jakési místní tabu sdílené šeptem. Nicméně, chovali se korektně. Tady na venkově se bere všechno poněkud po domácku. Obecnímu úřadu, který hřbitov spravuje, bylo ukradené, že chci někam uložit urnu. Věřím, že kdybych podminovala celý hřbitov za bílého dne či vyloupila všechny hroby, nikdo by nehnul brvou. Takže se pohřeb odbýval svépomocí. Mužští odvalili kámen, tedy přesněji odsunuli náhrobní desku. Asi někde nedoléhala, protože, když jsme ji zvedli, seděla ve vlhké hlíně hrobu ropucha a korálkovýma očima se na nás dívala, co že to podnikáme. Nejsem pověrčivá a navíc, byla krásná. Odhopkala se pak někam schovat, nebyla ráda, že jsme ji vyrušili na lovu. V hlavě hrobu jsme vyhrábli něco hlíny, aby bylo možné urnu uložit. Nějak to zůstalo na mne. Ta část mého já, která umí sledovat nezúčastněně scénu a glosovat ji, oceňovala absurditu situace. Na cestách jsem s urnou otcovy sestry strávila skoro víc času, než za jejího života. A konečně - vlastníma rukama tu pohřbívám člověka, který mne nenáviděl až za hrob. Jenže, takový je život. S tichou modlitbou jsem uložila urnu do vyhloubené jámy a ještě jednou ji přežehnala. Ostatní k ní přiložili několik růží. Krásné gesto loučení. Muži pak zavřeli hrob. Trochu jsme zkultivovali okolí. S donesenými nástroji to šlo lépe, něž jen holýma rukama při mých občasných návštěvách. Také jsme s úlevou vyexpedovali do kontejneru všechny umělohmotné opršelé artefakty, které snad kdysi byly lacinými napodobeninami květin. Místo toho zde zůstaly ležet živé květy lidí, kteří se loučili v Praze. A obrovský květináč nádherných listopadek. Nakonec několik svíček. Uzavřela se další kapitola příběhu.

n

Místní nás poté pozvali na kafe. Bylo vidět, že ctí venkovské zvyky, že pohřbu je potřeba posedět. Přijala jsem tedy, i když jsem očekávala znovu - po kolikáté již - obraznou chůzi minovým polem. Nekonala se. Dozvěděla jsem se, že tito lidé jsou potomky jednoho z bratrů mé ne-babičky. Doma měli dokonce na zdi jeho portrét z první světové války. Možná mi někdy něco povyprávějí o této rodině. Možná ne. Mezi řečmi těch, kdo se znali, jsem většinou mlčela a pozorovala. Byly tu jisté rodinné povahové rysy, ale u těchto lidí ještě nepřekročily hranice směrem od jistoty přesvědčení k netoleranci, od dobrého hospodaření k lakotě, od vědomí důležitosti rodinných pout k pohrdání druhými. Prima. Jen - chybí mi vůči nim ta lehkost, společný tón, stejné ladění. Nekoná se stejný typ pohledu na svět, stejný typ humoru. Nedalo mi to a vzpomínala jsem tuto chvíli na nejmilejšího bratrance své maminky, člověka, kterého jsem také viděla jen několikrát v životě. Člověka, s nímž, ač jsme byli vzdáleni, jsme dokázali sdílet to podivné cosi. Člověka, po němž jsem, když přišel jeho čas, hluboce truchlila, protože mi - i přes nečetnost kontaktů - chybí dodnes.


Tehdy jsem netruchlila. Nebylo proč. Nebyla žádná spojnice, protože v době, kdy to bylo důležité, nesměla být. Tento kraj proto není můj domov, ten je za těmi kopci na jihozápadě. Tito lidé sdílejí něco společných genů, ale není proč hrát si na rodinné idyly. Většina mého úkolu byla splněna.

Funerální IV

5. listopadu 2015 v 14:58 | Darina |  Vážně
Původní poslední přání otcovy sestry, tak, jak mi bylo tlumočeno, byla uložení ostatků bez obřadu. Těžko říci, proč si to přála. Domnívala se snad, že tu není, kdo by nad ní truchlil? Domnívala se špatně. V této chvíli se začali ozývat lidé, kteří by byli rádi přítomni. Pěkné přání, což o to. Ale jak to zařídit? Nota bene, když většina potenciálních účastníků (převážně tedy účastnic) přesáhla osmdesátku? Bylo by vůbec možné tahat je kamsi do zapadlé vísky Plánického hřebenu na venkovský hřbitůvek? Do místa, kde lišky dávají dobrou noc a kam jede autobus dvakrát denně? Taková alternativa nevypadala příliš schůdně.

Bylo potřeba vymyslet jinou alternativu. Urna spočívala v kostele. Je to kostel v pravdě multifunkční. Odbylo se tu již leccos: svatby, křtiny, výstavy, koncerty, divadla, tak proč ne poslední rozloučení? Za dotaz nic nedám. Praha je přece jen přístupnější, než konec světa.

Za dotaz jsem nic nedala a pak už nezbylo, než to zorganizovat. Padlo to na jeden podvečer uprostřed týdne. Naše kostelní zásoby skýtají čaj a kafe, stačilo přihodit pár balíčků sušenek, sehnat kytku. Vše ostatní skýtal daný prostor. A kostelničit umím už dobrého čtvrt století. Vyberte si, prosím - je libo úpravu katolickou či evangelickou? Nebo by lépe vyhovovala evangelikální? Teď vtipkuji, tehdy mi tak úplně do vtipkování nebylo. Neznám lidi, kteří přijdou a oni znají mne pouze přes filtr vyprávění otcovy sestry. To nebude nikterak objektivní a pravděpodobně ani lichotivé. Mohu tedy čekat cokoli. Proto jsem pro daný moment zazdila emoce za vysokou hradbu korektnosti a profesionality. Konec konců, byť v kostele, byl to civilní obřad - a jaký si ho ti lidé udělají, takový jej budou mít. Pro ně je důležité rozloučit se, uzavřít to cosi, co možná bolí. Je tedy třeba jim to poskytnout, dát jim tu šanci. Já si případné průšvihy přece ustojím.

Lidí se tam sešlo asi patnáct. Bylo zvláštní sledovat, jak si tak trochu nevědí rady, není-li dán nějaký pevný rituál. Ale nakonec z jejich sejití vykrystalizovalo cosi, co zase nebylo tak špatné. Něco ticha, pár vět a rozloučení s ostatky. Zde najednou bylo patrné, jak u mnohých z těch lidí ožily právě ty naučené rituály. Nevím, kdo z nich by se označil za věřícího, možná tak jeden, dva. Ale o mnoho víc jich žehnalo urnu křížem. Jistě ne pouze proto, že se to tak dělá. Stála jsem u dveří a přemýšlela, co s tím. Buď se mohu postavit do čistě odtažité pozice servisního technika neúčastnit se. Jenže, to by byl krok vůči těm lidem hodně zraňující. Nebo to mohu pojmout čistě formálně a dělat co se má pouze proto, že se to má a obsah nechat za devaterými horami a lesy. Ale… nerada lžu a už vůbec ne tehdy, když jde o symboly. Ty totiž někdy mluví víc a zřetelněji, než lavina slov. Proto jsem se jako poslední připojila k těm, kdo se loučili. S plným vědomím toho, co činím, s vědomím, že v sobě budu muset probojovat cestu k odpuštění všech těch věcí, které ani smrt nemaže, použila jsem stejné gesto požehnání.

Po této čtvrthodince se někteří rozešli. Ale většina ráda zůstala na čaj. Odhadla jsem to dobře. Potřebovali sedět, sdílet se, vypovídat se ze svého zármutku, vzpomínat na společné epizody, drobnosti… Tak to přece bývá. Byla jsem ráda za to, že tu byli lidé, kteří otcovu sestru, ať byla, jaká byla, ať si to připouštěla nebo ne, měli rádi. Dokonce ji asi mnozí měli do jistého stupně i přečtenou. Snad právě proto nenastal žádný průšvih. Ten jeden nesympatický kukuč jsem přežila. Pokud šlo o ty ostatní, snad se na vlastní oči přesvědčili, že nemám rohy, ani kopyta, ani čarodějnické koště. Někteří při loučení poděkovali. A další nepoděkovali, ale pomohli mi pak umýt hrnky po celé té sešlosti. A ještě jeden výstup to mělo. Nebudu se muset vláčet na konec světa s urnou sama.

Funerální III

5. listopadu 2015 v 14:55 | Darina |  Vážně
Víkend mi pohřební výhledy nijak nezkazily. Prožila jsem ho hodnotně, šťastně a hlavně - mimo Prahu.

V úterý vystřídal úporné vedro úporný liják. Znovu halda telefonování. V té nemocnici znamenal pojem "ráno" přibližně desátou dopolední, kdy jsem konečně dostihla paní ze sociálního odboru. Potom to bylo najednou honem, honem! Je potřebí vše stihnout do půl dvanácté, protože na oddělení se maluje a sestra tam bude čekat jen kvůli mně. Co se dalo dělat? Sebrala jsem se, vypadla z práce s tím, že si procestovaný čas napracuji odpoledne a večer a vyjela jsem.

Do nemocnice jsem spíš dočvachtala než došla. Promočená za těch pár desítek metrů od metra, hladová a lehce naštvaná. Bylo jedenáct patnáct. Zvídavá sestřička se nejprve zajímala o to, jak dokážu svůj příbuzenský poměr. Trochu jsem na to byla připravená, náš státoprávní Absurdistán mne vycvičil. Promptně jsem jí odvětila, že mám s sebou svůj rodný list a pokud je schopna ověřit shodu předků, mám důkaz. Kdyby jí to nestačilo, mohu posloužit rodokmenem do 16. století. Nechtěla nakonec ani jedno, protože jí došlo, že do občanek se rodiče a další předci nepíšou. Že jí stejně nezbývá, než mi věřit. Potom už se chovala profesionálně. Dokonce se vzmohla na nacvičenou kondolenci. Bylo mi to jedno.

V rozlehlé neútulné hale nemocnice mi pak paní sociální odborová předala potřebné doklady. Tedy ty, které mohu mít. Například občanský průkaz zesnulé nikoli. Ani její klíče od domu. Bezva, to se budou některé další věci zařizovat pravděpodobně opravdu chutně a lehce.

Kontaktní osoba se dostavila s hodinovým zpožděním Jasně, prší. To je v Praze taková katastrofa, že nastávají dopravní zácpy. Poprosila jsem tohoto člověka předem, aby přinesl šaty důstojné k pohřbu a další nutné věci. Společně jsme pak došli na nejbližší pohřební službu.

n

Pohřebku jsem vybírala pomocí moderní technologie, Tedy přes internet. Měli jakési webovky, jak jsou vstřícní. To vše včetně ceníku, který, jak se téměř okamžitě ukázalo, neplatil. Neplatilo toho ovšem víc. Kancelář pohřební služby zabírala přízemí soukromé vily téměř za branou onoho zdravotnického zařízení. Pro Prahu je to typické, nemocnice obkroužené hyenkami pohřebních služeb. Nu, ve vlastním domě bych si dokázala představit příjemnější věci, ale proti gustu… Právě dík tomu, že to nebylo poprvé, bylo jednání věcné a krátké. Domluvili jsme kremaci a já zaplatila vše, včetně x-denní nemocniční úschovy, za kterou jsem sice nemohla, ale někdo to přece zaplatit musí, že? Domluvila jsem si i vyzvednutí urny. Pohřební služba sice původně inzerovala i vytvoření parte, ale ani mi to nenabídli. Bylo mi to opět jedno. Udělat parte po letech práce s grafikou ještě umím. Odpoledne jsem seděla v práci a snažila se vytvořit něco hezkého. Nemělo to moc šanci, nějak mi chyběl materiál, inspirace a dokonce i chuť. Jak mohu v této situaci sázet někam věty typu "opustila nás draze milovaná teta…"? Nakonec jsem si trochu vypomohla webovým prefabrikátem a snažila se nepřemýšlet o absurditě toho, co dělám. Finální produkt jsem převedla na PDF tvar a poslala, ať si s ním kdo chce co chce dělá. Poslala jsem ho i za moře. Opět ani "thank you".

n

Přešlo několik relativně klidných dnů. Možnost vyzvednutí urny po kremaci opravdu není druhý den. Nemyslela jsem na to, co a jak bude dál. Bylo jasné, že jen musím dopravit urnu kamsi, kde lišky dávají dobrou noc, domoci se otevření hrobu na místním hřbitově a urnu uložit. Představa, jak budu cestovat s urnou po republice, mne neplnila nadšením. Ani představa, že by mi v mezičase stála urna v předsíni. Jen z toho prostého faktu, že já jsem přece nebyla zvána do života těchto lidí. Nelze tedy zvát je, ani takto posmrtně, do svého života, který jsem si vybudovala nuceně mimo ně, bez jejich pomoci, dokonce jim navzdory. Nejen že nelze, ani nechci. Jsou věci, které smrt automaticky nemaže.

Pak tedy přišel začátek září a já si po práci jela urnu vyzvednout. Obrněna velkou "rabovací" taškou a svolením, že urna může těch pár dní bydlet v našem kostele. Dobrá volba. Místo dostatečně pietní a důstojné. Cesta s tímto podivným nákladem byla znovu trochu legrační. Autobus, sjíždějící k Vltavě, vybíral zatáčky hodně tvrdě. Držela jsem se ze všech sil, protože jsem neměla zájem na tom, seznámit někoho blíže s obsahem svého zavazadla. Taky by z toho mohla náhodná oběť, praštěná urnou, dostat hysterický záchvat.

Uložení v kostele proběhlo bez potíží. Bylo třeba promyslet, co dál.

Funerální II

5. listopadu 2015 v 14:54 | Darina |  Vážně
Teď tedy přišla zpráva o tom, že zemřela. Impulsem první vteřiny bylo: "Nu, a co já s tím? Nemá to pro mne žádný význam. Nic se nemění." Ale…

Co já s tím, jsem se dozvěděla z pokračování toho zmateného telefonátu. Když odcházela do nemocnice, určila sice kontaktní osoby. Lidi, kterým jakž takž věřila a které držela v šachu slibem, že po ní budou dědit, ale nebyli to příbuzní. Informace jim asi nemocnice podávala, ale na případ úmrtí jejich omezené kompetence nestačily. Dění asi také zkomplikoval příliš pečlivý pan doktor, který prý naškrábl do chorobopisu, že přijatá osoba byla blízká nepříčetnosti. Těžko říct. Asi byl pan doktor trochu měkkota. Nezažil manipulace, obviňování, výhrůžky, urážení, citové vydírání a ponižování. Se svým postřehem přišel o těch deset let později. Možná spíš o celé půlstoletí. Jenže tato poznámka určila další dění. Najednou to stálo všechno tak: "Jsi příbuzná, tak se starej!" S imperativem mravní povinnosti, jak jinak.

Starala jsem se. Ne proto, že jsem příbuzná. Pohřeb patří nějak k lidským právům. Má na něj právo každý. I ten, kdo se vymezil jako můj nepřítel. Postavila jsem se tedy k dění jako k problému, který je třeba vyřešit. Že jej mám řešit já, je sice možná krajně nefér, ale moje horší já ocenilo dostatečně absurditu situace. Když dojde na věc, najednou je ten, komu nebylo přiznáno ani právo na existenci, dobrý. Obrnila jsem se citovou neangažovaností. Nemám proč truchlit. Nemám proč jásat. Teď je třeba řešit v první řadě problém.

Prvním krokem bylo zjistit, kde a kdy vlastně otcova sestra zemřela. Z onoho překvapivého telefonátu jsem si zapamatovala možné zdravotnické zařízení. Nebylo to první úmrtí, které kolem mne šlo, ale na maloměstě jsou někdy věci jednodušší. Došla jsem tedy na informace příslušné nemocnice a žádala jsem informaci. Ta paní, co tam seděla, mi nijak nápomocná nebyla. Tvářila se, že do této nemocnice se snad pacienti ani nepřijímají, natož aby byla schopna mrknout se do jejich databáze. Pacienti tady také rozhodně neumírají. Koukala na mne tak vytřeštěně, že jsem přemýšlela o tom, zda mluvím česky. Ano, možná česky neuměla ona, většina pomocného personálu vlastně mluví jinými jazyky. Ale na informacích bych čekala češtinu a trochu základní inteligence. Čekat jsem mohla cokoli, nicméně inteligenci jsem musela zapojit já. Nechovala jsem se jako hysterická koza, chtěla jsem jen znát oddělení příslušné nemocnice. Nic. Ta dáma nemínila hnout ani prstem. Jestli něco mínila, tak dál luštit křížovku. Naštvalo mne to a poslala jsem ji… jenom do háje. Hodně nepříjemně. Pak jsem se podívala na mapu areálu a zkusila najít patologii.
Tam jsem měla aspoň trochu štěstí. Pravda, v pozdním odpoledni už tam skoro nikdo nebyl, ale na jednoho lékaře jsem narazila. Nejen že uměl česky a evidentně zvládal i práci s počítačem, ale měl v sobě docela dost elementární lidské slušnosti. Zjistil mi, že zde opravdu byla otcova sestra hospitalizována a že tu zemřela. Zjistil mi oddělení, na které bude potřeba se obrátit. Zjistil i datum úmrtí. To, že uplynulo již pět dní, mne trochu zarazilo. Co se dělalo v ty již uplynulé čtyři dny? Nechával někdo situaci vyhnít? Co by se dělo, kdyby mi nikdo nezavolal? Najednou se z pouhé relativně nepříjemné události stal trochu dostih s časem. Jenže nic víc se již v onen čtvrtek dělat nedalo.

n

V pátek ráno jsem vyrazila do práce dřív, abych stihla všechny své řádné úkoly a měla čas i na ty mimořádné. Nastalo totiž nekonečné telefonování. Byla jsem rozhodnuta pohnout nebem i zemí a vyřešit to. Hýbat nebem a zemí by určitě dalo menší práci.


Prvním kontaktem bylo příslušné nemocniční oddělení. Tam přirozeně nikdo nic nevěděl, nikdo u ničeho nebyl, nikdo nechtěl o ničem podat informaci a hlavně nikdo nebyl nic s to rozhodnout. Mám se obrátit na primáře. A už to jelo jak v pohádce O kohoutkovi a slepičce. Pan primář pouze potvrdil zprávu o úmrtí. Dále mne ujistil, že nemá ani páru o tom, jak postupovat dál. Asi v této nemocnici lidé opravdu běžně neumírají. Všichni vypadali tak bezmocně a neinformovaně, že mi jich až bylo líto! Nakonec jsem z něj vydolovala informaci, že se mám obrátit na právní oddělení. Zároveň dodal, že tam asi stejně nikdo nebude, jsou přece dovolené!


Stálo mne to ještě několik telefonátů, v kterých šlo povětšinou o to, že nikdo nic neví, ale nakonec jsem se provolala k nemocniční ombudsmance. Byla jsem už hodně neodbytná, přesvědčivá a hlavně naštvaná. Dosáhla jsem mírného pokroku. Slíbila, že zjistí nutný postup.

Co slíbila, to splnila. Volala mi zpět asi za hodinu. Se spoustou opravdu velmi teoretických rad. Vyjadřovala se právnicky neurčitě. Že nemocnice musí dát žádost policii, aby zjistila, zda neexistují jiní bližší příbuzní, jako jsou rodiče, potomci a manželský partner. Policie má na šetření a vyjádření 30 dní. Nu a pak se uvidí. A že se mám kontaktovat se sociálním oddělením nemocnice.


Kontaktovala jsem se. Konečně relativně normální a ochotná paní na druhém konci slíbila, že tedy pošle žádost policii. Tiše jsem přemýšlela, proč tak někdo neučinil již před těmi šesti dny. Nezbylo než počkat, co s tím provede policie. Chápu, že zákon je zákon, i když hloupý a absurdní. Ověřovat existenci žijícího manželského partnera, rodičů a potomků u osmaosmdesátileté bezdětné vdovy dá asi fušku. A lze předpokládat, že nikdo se asi nedere o povinnost vypravit někomu pohřeb z čistě osobní radosti.

Bylo páteční poledne. S radostí jsem tedy pustila pro ten okamžik další starosti z hlavy. Pouze jsem zjistila mail na svého ne-bratrance na druhý konec světa, který už prý byl informován a ujistila jej, že se o to postarám, protože nepředpokládám, že by druhého konce světa, s neznalostí jazyka a právních předpisů něco pořídil. Neprotestoval. Tedy, po pravdě řečeno, ani neodepsal. Nekomunikuje dosud. Popření mé existence je tedy pravděpodobně natolik silné, že nestojím ani za odpověď. Je smutné, že nepřekročil stíny minulosti.


Policie tentokrát sice nechránila, ale aspoň pomohla. A byl tam někdo soudný, celé to proběhlo nebývale rychle. Odhaduji, že to asi chtělo jeden pohled do databáze osob. Již v ten samý pátek, ve čtyři odpoledne bylo na světě dobrozdání, že nejsou ani žijící rodiče, ani žijící manžel a že otcova sestra děti neměla. Prima, snad ji tedy budu moci pohřbít. Jenže ouha, v pátek v tuto dobu se v nemocnici nepracuje. Příslušný doklad, který mne oprávní jednat s nějakou pohřební službou, se vyhotoví až během pondělí. Domluvili jsme se tedy s paní ze sociálního na úterý na ráno - pro jistotu.

Funerální I

5. listopadu 2015 v 14:50 | Darina |  Vážně
Stojím nepohnutě u okna. Venku lomcuje vítr větvemi. Co je horší? Vyprahlost, nebo potopa? Co zanechá větší zkázu? Kdy zůstane jen okoralá, slaná neúrodná půda?

Ta zpráva mne dostihla v dusném srpnovém čtvrtečním odpoledni. Právě jsem spěchala po nejrušnějším náměstí. Jedna věta, která zase vykolejila můj mizerný život. Potom záplava emocí. Sestra mého otce zemřela.

Ne, nemohu jí říkat "teta". Tety jsou na světě přece od toho, aby něco se svými synovci a neteřemi podnikali, aby se k nim jezdilo na prázdniny, aby se jim spiklenecky svěřovala tajemství, kterými nejde zatěžovat rodiče. Tety jsou také synonymem trochu nudných nedělních návštěv, buchet a drbů u kafe. To všechno se v mém životě nekonalo v případě této "tety" nekonalo. Nekonalo se i mnoho dalších věcí. Pojmy, kterým téměř každý rozumí, které téměř každý chápe, zůstaly prázdnými zvuky bezobsažných slov.

Stává se. Příbuzné si nevybíráme. Zkrátka je máme. Příbuzní si nevybírají nás. Zde si příbuzní - a blízcí příbuzní, vybrali cestu popření mé existence. Má neodpustitelná vina je jen v tom, že jsem se narodila. Tak se stalo, že jsem čísi volbou neměla otce, tetu, strýce, babičku, dědečka a potažmo ani bratrance a sestřenici. Ne, že by se bez těchto lidí nedalo žít. Dalo, protože žiju. Konec konců, žít se dá téměř s ničím. Kecala bych však, kdybych tvrdila, že nikdy nechyběli. Ano, byli tu jiní, vzdálenější strýcové a tety, bratranci a sestřenice. S některými jsem se vídala častěji, s jinými jsem zase měla hodně blízké vztahy. Přinejmenším mi dovolili existovat. A to i ti, s nimiž se vzájemně dvakrát nemusíme. Někteří mi pomohli naplnit obsahem alespoň některá ta podivná slova.

Stalo se však, že jsem nikdy v životě neměla dědečka (ten druhý zemřel dávno před mým narozením). Také jsem nikdy neměla otce. Ten pán, co přijel dvakrát třikrát do roka vypít kafe, zkontrolovat můj prospěch, se tak dá stěží označit. Nikdy si se mnou nehrál. Nikdy se mnou nebyl na procházce. Ten pán, o němž jsem se v dalších letech dozvídala, že nedokázal před svou vlastní rodinou obhájit svou budoucí ženu a dítě. V mém dětském světě byl jen divný. V mém dospívání byl odsouzeníhodný zbabělec. V mé dospělosti byl chudák k politování, který nejen za to, co kdy udělal, ale spíše za to, co kdy neudělal, platil osaměním. Já jsem vědomě orientovala svůj život na to "nebýt jako on".

K tomu nyní ještě jeho sestra. Viděla jsem ji v životě párkrát. I když frekvence návštěv není to, co rozhoduje vztahy. Byli příbuzní, s nimiž jsme se vídali ještě méně často, a přesto tu bylo nějaké pouto a porozumění. Tady nic. Poprvé mi bylo devět. Jedny jediné trapné vánoce, kdy mne prý ten dědeček a babička, které jsem neměla, chtěli vidět. Co pamatuji, viděli mne. Pět minut na konci krátké návštěvy při loučení. Kriticky nesouhlasně mne shlédli na zápraží svého domu. Neřekli mi nic. Mimo otce tam byla ještě nějaká paní. Tehdy jsem ji nedokázala zařadit. Doma jsem se zeptala. Teta. Teta?

V mé dospělosti jsme se ještě několikrát potkaly. V určité fázi mého života apelovala na to, jak rodina musí držet pohromadě. Hm, jaká rodina? Jedním dechem k tomu dodala, jak je moje máma špatná. Jenže mně přece nemusel nikdo vykládat, jaká je moje maminka, jaké má chyby. S tou už jsem přece měla nějaký ten rok svého života zkušenost. Kdyby nikdy nic jiného (a že toho jiného bylo mnoho), starala se o mne. Což bylo víc, než předváděla otcova rodina.

Otcova sestra tedy soustředila svou dusivou pozornost na něj, na mladšího bratra. Nedokázal se jí vzepřít až do konce, tak jako se nedokázal vymanit z vlivu své matky po celý její dlouhý život. Ale jeho poslední čin odvahu nepostrádal. Dovolil si tu drzost, že mne nevydědil. Na druhé straně si dovolil ten kompromis, že to, co měl, rozdělil. Celkem spravedlivě. Nečekala jsem to. To, co jsem ocenila jako jiskřičku odvahy a možná i záblesk svědomí, interpretovala jeho sestra jako dějinnou nespravedlnost. Já přece nemám právo ani nárok na nic. Jen ona má právo vlastnit rodinné dědictví! Nastalo peklo, které trvalo bez příměří několik měsíců. Vyneslo další zranění, další odcizení, nepřineslo ani náznakem jakékoli sny či fantazie o tom, že jsme rodina. Proto nemám žádnou otcovu věc, která by mi řekla, kým byl. Snad ani fotografii nemám.

Následovalo deset let mlčení. Nechyběla mi. Chybí jen ten, ke komu máte nějaký vztah. Nechybí nepřátelský, divný cizinec. Nechybí ten, kdo se opevní bariérou popírání, a odmítnutí.


Tato ne-rodinná konstelace mi dala do života obrovskou nedůvěru na straně jedné, obrovský drive na straně druhé. Jdu svou cestou s tím, že ten, na koho mohu spoléhat, jsem jenom já. Pohrdám vlastnictvím, ideálně nepotřebuji nic. A hlavně nikoho. Vlastnit už vůbec ne. Ze zbabělců a pokrytců mám legraci.