Říjen 2015

Psát od prvních řádků

4. října 2015 v 20:53 | Darina |  Vážně
…a zítra pojďme příběh náš zas psát od prvních řádků…

Je to mnoho let a tehdy poprvé… byl to silný okamžik. Ještě jsem věřila, že je možné začínat znovu, že malé ideologické rozepře nepřerostou ve války. Je přece možné se domluvit. Je přece možné začít znovu. Bude další šance… A konečně, pokud ne, mám po svém boku člověka, který při mně bude stát, který neselže, nezradí.

Dnes je o pár let později. Text tu zní znovu ztemnělým sálem a já už vím, že druhé šance nejsou, že ten, co stál po boku, utekl, aby si zařídil svou lepší šanci. Přátelé ubyli, nebo se aspoň vzdálili, malé pracovní odlišnosti v názorech ztvrdly na led, na kámen. Komunikace zamrzla.

Ten text není pravda! Pro mne ne! A bylo bláhovostí namlouvat si jinak! Mně zbyl, ne ze snů, z celého života jen popel a prach, nemožnost dalších šancí, protože čas neúprosně odtikal dobu na další šance vhodnou. Síly se rozplynuly. Naděje zemřela.

Zůstává jen hora bolesti, samota, beznaděj a možná pár let do definitivního konce. Zůstává tlak nevysloveného, že přece nemám nárok si stěžovat, že nemám nárok na smutek a na bolest. Hlavně s tím nikoho neobtěžovat Svět okolo se baví, svět okolo je dynamický a optimistický svět okolo jede ve vysokých obrátkách. Zůstává… co vlastně?
Bolest. Ne pouze ta moje, kam šlápnu, tam je smutek, zkáza zmar. Moji přátelé, lidé, na nichž mi záleží. I s těmi život zametl. Chtěli jen něco víc. Smysl. Nezůstat stádem. Podobně postižení si to nezaslouží. Nikdo si to nezaslouží. Ale je to zkrátka tak.

Psát příběh? Ten můj už nikoli, ty škrtance a chyby už nikdo neopraví. Není už čas na obracení listů a tlusté bilanční čáry. Nevím, co je… a nezajímá mne, co bude.