Září 2015

Lopata-Maršál

28. září 2015 v 11:18 | Darina |  Geo-kačerské adrenaliny
V tom kraji jsem nebyla snad dvacet let. A teď, když se vyloiupl krásný zářijový den, nedalo mi to. Navíc, od Rokycan, v jejichž okolí teď pobývám, je to docela blízko. Vstávám tedy časně a naskakuji do autobusu, který je nacpán školní mládeží. Až do těch Rokycan je to velmi rušná cesta.

Na nádraží na mne čeká žlutý regionální vláček. Přes Hrádek a Mirošov dosupíme do Příkosic. Zdese z nějakého záhadného důvodu přestupuje na otřískanější dýchavičný vagónek. Pokračuje nás jen půl tuctu. Dva tři místní, dva cyklisté... Ptám se, kolikátá zastávka je ta má. Jedna z místních obyvatelek mi to vysvětlí. A já po chvíli vystupuji na zastávce uprostřed lesa. Kornatice rybník, hlásá otlučená cedule.

Chvíli mi trvá, než se zorientuji a najdu cestu. Po chvíli se ukazuje, že je to zbytečné. Stačilo proběhnout úzkým pruhem lesa a člověk je hned na cestě kolem rybníka. Jen pár kroků a nacházím úkryt první dnešní keše (GC55BGJ). Nález je jednoduchý, ale chvilku to trvá, GPS se ještě nějak neprobudila. A mně také není dvakrát dobře. Ale snad se to rozejde.

Pokračuji pak spíše necestou podél Kornatického potoka, okolol studánky Lopata až do stejnojmenné osady. Necesta mi zpočátku nevadí, je to jen klopýtání přes kořeny a překračování spadaných větví. Když se dostanu blíž k osadě, narážím jednak na cedule, které hlásají, že je zde přísná přírodní rezervace, jednak na stopy intenzivního kácení porostu. Někdo tady těží dřevo hlava nehlava, rezervace nerezervace. Dívat se po unikátní květeně nemá cenu, je udušena zbytky větví, které se zde všude válí.

U lopatské studánky snadno objevuji další kešku (GC3BPYV). Rychle loguji a pokračuji dále po žluté turistické značce. To je nová cesta, před těmi mnoha lety tady nebyla. Než se dostanu k další křižovatce, vydá cesta další kešku (GC3BPYJ).

Na křižovatce se pouštím doleva ke zbytkům tvrze a vesnice Nestajov (GC2K9VF). Bez laskavého ownera místní keše bych tuto pozoruhodnost minula. Neměla jsem o ní ani tušení. Prodírám se vysokou travou v - době trochu na déšť bohatší patrně - mokřadu. Z turistické cesty odbočuje neznatelná stezička. Bývalou tvrz připomíná turistická informační tabule a zbytky terénních úprav dodnes v krajině patrné. Život tady asi nebyl nic moc, i když je otázkou, jak moc byla krajina v době existence vsi odlesněná. Dnes tu dávají lišky a klíšťata dobrou noc.

Vracím se k rozcestí a vydávám se tentokrát doprava. Nejprve cestou, pak lesem, pak trochu šplhání a ocitám se na nejvyšším místním bodě - na kopci Lopata (GCPJMM). Keš nacházím snadno. DLouho se nezdržuji, výhled zde není, všude kolem je vzrostlý les a někde jihozápadně pod sebou tuším trosky hradu. Čeká mne cesta zpět k rozcestí.

Stojím zde potřetí a tentokrát tedy konečně pokračuji rovně až k Neslívskému rybníku. Zde uhýbám z turistické cesty a to mi vynáší další dvě keše (GC3BPY4, GC3BPY2). Tady mám trochu problém kešku najít. Nápověda tvrdí cosi, ale faktické umístění keše je v tuto chvíli (a zdá se, že již delší dobu) jiné. Hledáním trávím dobrých 20 minut. A od té chvíle se mi smůla lepí na paty. Cesta, která by měla pokračovat, se ztrácí v bažině a terén se mi zdá hodně nedůvěryhodný. Stojí mne to kilometrovou zacházku zpět a putování po druhém břehu rybníka. Tady potkávám první lidi. Vyhlížejí turisticky. Zdravíme se a já opět mizím v lese.

Kousek cesty jdu po dobré cestě. Pro další keš si musím přeskočit přes potok a přešplhat násep bývalé úzkokolejky. Tato keš (GC3BPXW) je snad schována na nejkrásnějším místě, které jsem dnes navštívila. Po zaogování se musím opět vrátit. Pokouším se počítat odbočky, ale je to opět marné. Těžba dřeva zde zanechala příšerné stopy. Některé cesty zmizely, některé jsou rozježděné. Jdu potom lesem za šipkou GPS. Nacházím okolí keše, ale poprvé keš nenajdu. Točím se tu dokola v kruhu, ale nikde nic.

Vzdávám to a snažím se najít cestu dál. Je to nejprve lesem nelesem. Pak konečně najdu cestu, která vede mým směrem. A dokonce je i chvilku pohodlná. U dalšího rozcestí pak po chvíli nachíázím další kešku (GC3BPWY) a pokračuji stezičkou dál. Vlastně, nikoli stezičkou, šlapu po starém náspu úzkokolejky. Následující keš (GC3BPEB) je opět rychlá a jasná. Násep vede po vrstevnici, je však patrné, že tudy dlouho nikdo nešel. Přes cestu rychle prchá srnčí stádečko a já se opět nořím do vysoké trávy. Do pytle, říkám si, tady by mohli trávit siestu divočáci. DLe stop v lese bude černá zvěř přemnožená. Nemám chuť potkat se s nevrlým kance, kterého jsem vyrušila z poledního spánku. Proto, ač to normálně nemám ve zvyku, začnu dělat hluk. Dupu a hlavně na plné pecky hvízdám. Dávám tak šanci případným obyvatelům lesa se potichu vytratit. Když budu mít kliku, zaslechnu je či uvidím, ale budeme dostatečně vzdáleni na to, aby se necítili ohroženi. Ale co to? Z lesa slyším ozvěnu. Zahvízdám znovu a zaposlouchám se. Ne, ozvěna to není. Jednak krajina tu není pro ozvěnu vhodná - zvuk se nemá od čeho odrážet. Jednak, nevrací se přesně to, co hvízdám já. Někdo tu někde v okruhu čtvrt kilometru je! Čekám, co se z toho vyvine. Nu, po pěti minutách je opravdu potkávám. Dva chlapi, oblečení jako dělníci. Pokusím se zjistit, co jsou zač, protože je dobré vědět, kdo se kolem mne pohybuje a proč. Ejhle, uprostřed pustého lesa - dva Ukrajinci. A tváří se, že neumějí česky. Ptám se jich tedy rusky na cestu (ač se v kapse skrývá GPSka). Mávnou někam do prostoru, evidentně buď nemjaí příliš orientačního smyslu, nebo se mne chtějí rychle zbavit. Podezírám je, že si jdou zapytlačit. Houby totiž letos nerostou. Loučím se a mizím do lesa. Když jsem z dohledu, pro jistotu měním směr a za cenu, že si trochu zajdu, se vydávám na další cestu.

Odhaduji to dobře. Po několika minutách jsem na pevné lesní cestě. Čeká mne hledání další keše. To je ovšem oříšek, Zde je terén opravdu rozježděný a na místě, které ukazuje GPS, není vskutku nic. Prohledávám desetimetrový okruh a po téměř mravenčí práci nacházím plastovou krabičku. Jentak, pohozenou pod stromem. Loguji a krabičku schovávám do nejbližšího nápadnějšího pařezu. Bonusové číslo nikde, schránka mi připadala hooodně provizorní.

Doba pokročila, rozhoduji se tedy s těžkým srdcem, že poslední kešku série nechám svému osudu a beru to trapem k zámku Kozel. Ta cesta mi vynese dvě další rychlé krabičky (GCW540 a GC29B8C). Zaokrouhluji tím své geocacherské skóre na 2940 nálezů a mažu honem do Šťáhlav. Odpoledne pokročilo a je třeba pomýšlet na návrat.

Do odjezdu stíhám ještě malou svačinu v místním nákupním středisku a pak už sedím v autobusu a frčím ku Plzni. Asi vypadám dost zničeně. Pan řidič mne totiž místo na Mikulášském náměstí vysazuje těsně u vlakového nádraží. Ušetřil mi tak dobrých 10 minut. V konečném efektu jsou mi na nic. Rychlík do Rokycan vyjade s pravidelným zpožděním a z autobusu, kterým jsem měla pokračovat, vidím jen zadní světla. Ovšem, to je život!

Po stopách Edlů

28. září 2015 v 0:13 | Darina |  WLCZEK
Tentokrát jsem se pustila po stopách Edlů. Příčina je jednoduchá. Bratr mé babičky, Josef, zvaný v rodině strejda Pepík, se oženil v r. 1908 s Johanou Edlovou z Myslovic. Jedná se o unikátní příjmení. Proto mne zajímalo, co odhalí Myslovické matriky.

Johana pocházela z 9 dětí. Její otec se jmenoval Jan (1858) a byl synem sedláka z malé vesničky Křištín. Matka, Filoména Nováčková (1857), se narodila v Myslovicích čp. 45. Po svatbě žili nějakou dobu právě v čp. 45, poté se rodina přestěhovala do čp. 2. Matriky zachycují následující výčet jejich dětí a sem tam i něco z jejich osudů:
  • Marie (1881) se narodila v čp. 45, její další osudy jsou zatím neznámé
  • Anna I (1883-1887) se narodila také ještě v čp. 45, ale zemřela na záškrt již v novém domově čp. 2, kam se musela rodina přestěhovat někdy cca r. 1884
  • Bartoloměj (1885-1895) zemřel na zánět průdušek
  • Jan (1887-1952) byl prvním dítětem, které se prokazetelně dožilo dospělosti. V r. 1910 se oženil s Marií Svobodovou z Krásné Hory. Zemřel v Klatovech, kde je jméno Edlů doloženo.
  • Johana (1889-1983) se provdala za mého prastrýce Josefa Vlčka. Žili v KLatovech, ale Johana, která přežila svého manžela o téměř 35 let, umírá nakonec v psychiatrické léčebně v Dobřanech.
  • Anna II (1891) se dožila dospělosti a provdala se r. 1912 v Praze u sv. Štěpána za Václava Maršáka (příjmení je poněkud nejisté, matriční záznam nebyl v nejlepším stavu)
  • Josefa (1893) se v dospělosti provdala r. 1920 za Miloslava Pára
  • Barbora (1895) zůstává pouhým jménem, prozatím bez dalších detailů
  • Růžena (1897) se provdala za Josefa Mocáka
Takto se tedy podařilo zrekonstruovat generaci mé pratety. Ale když už listování matrikami, stálo za to podívat se i hlouběji do minulosti. Johanin otec Jan také rozhodně nebyl jedináčkem. Naopak. Jeho otec Ondřej se za svůj život stihl oženit dvakrát a zplodil 15 potomků, z nichž se ovšem dospělosti dožila asi polovina. Ondřej (1808) pocházel z Křištína čp. 3. Oženil se nejprve r. 1831 s Magdalénou Šnejdarovou (1805-1852) z Křištína čp. 4. Po její smrti se žení podruhé s mladinkou Barborou Janouškovou (1832) z Chlístova čp. 14, která mohla být věkem jeho dcerou. Nu a nyní tedy ten impozantní výčet potomstva:
s Magdalenou:
  • Josef I (1832-34) obvyklou příčinou úmrtí je psotník
  • Jakub (1835) se snad dožil dospělosti a patrně žil v Bolešinech, ale tuto větev jsem prozatím dále nezkoumala
  • Anna I (1837-1838) příčinou úmrtí je opět psotník
  • Marie (1840) se narodila slabá, žila pohý půlden
  • Josef II (1841-1843) je vidět, že rodina stála o nositele jména Josef, ale také tento Josífek záhy umírá
  • Eva (1843) narodila se o Vánocích a snad se dožila dospělosti
  • Matěj I (1848-49) umírá opět na psotník
s Barborou:
  • Matěj II (1854) se možná dospělosti dožil
  • Nicolas (1856) další osudy jsou neznámé, nositelem neobvyklého jména se stal proto, že se narodil, jak jinak, na Mikuláše
  • Jan (1858) se odstěhoval do Myslovic a oženil se s Filoménou Nováčkovou
  • Josef III (1860-1865) se také nedožil dlouhého věku, umírá na spálu
  • Marie Johana (1862) další osudy neznámé, druhé jméno ukazuje, že Johana bylo jméno v této rodině oblíbené
  • Emanuel (1864-1865) opět umírá na psotník
  • Filoména (1865) další osudy jsou neznámé
  • Anna II (1867) se opět mohla dožít dospělosti
Ondřej se odhodlal k druhému sňatku evidentně proto, aby měl dědice. Z prvního manželství přežily pravděpodobně snad 2 děti, ale zatím to nelze s jistotou říci. Navíc Ondřej sám pocházel z mnohačetné rodiny.

Jaho otec, František (asi 1772-1841), měl se svou manželkou, Marií Javorskou (asi 1779-1856) z Chlístova 16, s níž se oženil na podzim r. 1797, těch dětí hend dvanáct:
  • Václav I (1798-1800) psát o psotníku je snad již nudné
  • Matěj (1800-1876) se oženil s Kateřinou Stejspalovou z Újezdce a založil samostatnou rodovou linii v Srbicích. Měl minimálně 8 dětí:
    • Matěj I (1823) žil pouhých několik dní
    • Václav I (1826-1830)
    • Matěj II (1828) se asi dožil dospělosti
    • Václav II (1831) žil opět necelý týden
    • Marie (1832-1856) umírá jeko neprovdaná, její křestní záznam je navíc zmatený a vyplývá z něj, že byla možná křtěna jako Marie Terezie
    • Barbora (1834-1885) se dospělosti zaručeně dožila a provdala se za Josefa Ševce ze Srbic čp. 6
    • Václav III (1836) se dospělosti dožil také, žení se s Rozálií Babkovou z Mochtína
    • Terezie (1841-1842)
  • Josef I (1802) žije jen několik málo dní
  • Marie I (1803) se patrně také dospělosti nedožila, ale nepodařilo se zatím nalézt úmrtní záznam
  • Marie II (1805) se provdala za Jakuba Šnejdara, dokonce musela, jejich první dítě je legitimováno opožděnou svatbou, nicméně možná šlo o sňatek dohodnutý, protože se Šnejdary se nesetkáváme poprvé, jméno tohoto selského rodu známe již díky Ondřejově první manželce
  • Ondřej (1808) je nám již znám, spříznění se Šnejdary bylo patrně dohodnuto
  • Josef II (1810) další osudy neznámé
  • Barbora I (1812) opět pobyla na světě jen pár dní
  • Václav II (1813) se však možná dospělosti dožil
  • Barbora II (1816-1822) také neměla příliš štěstí ani dlouhého života
  • Jan Nepomuk (1819-1820) však také ne
  • Jan (snad 1824-1842) umírá svobodný
Podařilo se zjistit i jména Františkových rodičůa jejich pravděpodobné roky narození a úmrtí. Otec se jmenoval Jan (asi 1729-1795), matka Eleonora (?-1818) pocházela ze statku v Jindřichovicích. Před rokem 1784 však jméno obce Křištín nefiguruje v matričních rejstřících. Bude tedy nutné zjistit, pod kterou faru obec spadala, což nebude zrovna jednoduché. Jistou naději dává fakt, že existují asi i někteří další potomci rodu Edlů, kteří pilně pátrají po svých kořenech.