Červenec 2015

Meruňková bohoslužba

20. července 2015 v 12:55 | Darina
Prázdniny jsou v plném proudu. V Praze mne trápily tropy, únava jako následek předchozích adrenalinových akcí a nuda. Kudy z toho ven? Pojedu lenošit na Moravu!

K moravské metropoli mne unášel vlak sice klimatizovaný, zato beznadějně přeplněný. Užila jsem si tedy cestu na nárazníku (pardon, v chodbičce na batohu), abych zjistila, že Moravu sužují tropy stejným způsobem. Lidi, představte si, že bylo takové vedro, že se ani nedaly lovit kešky (aniž by si kačer způsobil úžeh). První den moravského pobytu jsem proto strávila naložena v brněnské přehradě. Dobrý program.

Ale... co s načatou nedělí? Slušelo by i na prázdninách věnovat trochu času zbožnosti. Navíc, klasické kostely mají v těchto parnech jednu nepopiratelnou přednost: je v nich příjemný chládek. Pproblém dopoledního programu vyřešen. Rozhodnuto, jde se na bohoslužby, jak se v neděli sluší. Řešení však někdy přinášejí nové otázky. Tato zněla - kam? Církevní denominace, k níž přísluším, právě zrovna tady ty prázdniny držela. V rámci rozšíření ekumenických obzorů bude proto nutné realizovat svou touhu po duchovnu jinde.

Příliš jsem nad tím nespekulovala a vyrazila na osvědčené místo, kam při svých moravských pobytech zajdu vždy ráda. Spiritualita a styl, který se zde praktikují, dokáže nějak vnitřně souznít s mým prožíváním duchovních věcí.

Bohoslužba pro mne byla tentokrát překvapením od začátku do konce. Prázdniny i zde odvály obvyklé místo konání a jako letní alternativa byla zvolena stinná zahrada. Do kruhu rozestavěné židle pod baldachýnem listí. Teprve když jsem se na jedné z nich uvelebila, zpozorovala jsem, že sedím pod rozložitou meruňkou. Nu což, místo je to sice trošku neobvyklé, ale proč ne? Bohoslužby v přírodě mne nijak nepohoršují, ani nerozptylují. Naopak. Dokáži vnímat to vše kolem jako přirozenou kulisu dění.

Tentokrát se vskutku dělo! Bohoslužbu uvedl citát z Geneze vyprávějící o tom, jak se Bůh, ještě dávno před tím, než se ta idyla jaksi pokazila, procházel v rajské zahradě. Byl to docela zajímavý úvod, nutil mne přemýšlet o tom, jak jsou věci kolem mne, které často samozřejmě beru právě jen jako kulisu, krásné a účelné.

Potom následovala část zaměřená na děti. Zde už sehrávaly meruňky daleko aktivnější úlohu. Představte si, že se před vámi, ať jste či nejste věkem dětmi, postaví důstojný kazatel. V každé ruce třímá po meruňce. Ta v pravici je napůl shnilá, napadená plísní! Ta v levici je krásná, jemně ojíněná, přímo k nakousnutí. Bylo vidět, jak přítomní dospělí jeden po druhém vypínají pozornost. Církevní klišé jim totiž říkaly, že tohle bude sice zbožné povídání, ale prvoplánově příšerně nudné a otřepané. Zralé, shnilé - to nemůže být o ničem jiném, než o hříchu! O hříchu je sice důležité mluvit, protože křesťané mají občas pocit, že lidé mimo církevní kruhy již tohle slůvko vypustili ze zvých slovníků. Jenže o to víc mají oni sami občas jiný pocit: že je jim mláceno o hlavu - vhod či nevhod. Zírala jsem na rozvíjející se scénu trochu s údivem: přece jen, nenavštívila jsem tohle společenství poprvé. Proto se mi nechtělo věřit, že by to celé bylo připraveno takhle přímočaře a - odpusťte - hloupě. Stále ještě to tak vypadalo, děti byly vyzvány, kterou z meruněk by si vybraly. Jasně, že chtěly tu zdravou. Ale pak nějak aplikace nenápadně odbočila - tu druhou nechceme proto, že už si na ní někdo pochutnává. Došo mi to mžikem! Prima, nebudou se konat otřepané fráze,které už stejně všichni pouštějí jedním uchem tam a druhým ven! Co víc, tady si na meruňce pocutnává nějaká plíseň. Pokud nechám stranou morální odsudek, že všechno co jde proti lidským zájmům, je špatné a tudíž i nutně ošklivé, mohu i ten bílý chlupatý povlak vidět jako hezký. Až sem asi mnozí z posluchačů nedošli, ale mně se ta plíseň líbila. Dokázala jsem si představit i to, jak zajímavě by vypadala její vlákna pod elektronovým mikroskopem. Neobvyklá aplikace ústila k poučení, že všechno na světě tu není jen pro nás a kvůli nám, i když my si to občas ve svém egoismu namlouváme. Že stvoření je mezi sebou svázáno daleko složitějšími a křehčími vazbami a že se nevyplatí vynášet unáhlené soudy. Tohle mne nutilo přemýšlet o věci dál a dál, možná daleko za obzor, kam dohlédnou děti, jimž to bylo určeno. Ale to nevadilo. Pro sebe ještě vím, že mi tohle malé zamyšlení na dlouhou dobu připomene každá obyčejná meruňka.

Kázání pro dospělé se pak už točilo kolem jiného tématu. Ale ani to nebylo laciné a meruňky si našly cestu i k tomumo rozjímání. Občas totiž některá žuchla více či méně zaujatému posluchači do klína, aby se připomenula spolu s okolním světem. V tom, jak funguji sem tam na principu asociací, mi bude meruňka vracet navíc ještě některé z těch důležitých otázek právě z tohoto "dospěláckého" bloku.

Ocenila jsem to jako typický příklad svérázného letního Božího humoru. Ale teď promiňte. Strkám do kapsy šťavnatý meruňkový plod a jdu na procházku. Čeká mne cesta k pramenu. A protože si potřebuji něco promyslet, půjdu tam - s meruňkou a se svým Bohem.

Heřmanův Městec XIII -zkoušky U

20. července 2015 v 12:06 | Darina |  Nosework 2015
Stále ještě neskončil zkouškový den pro pejsky a jajich pány. Jen sluníčko putuje výše po obloze a připaluje. Z vodních zkoušek zatím chodí poplašné zprávy o tom, kdo všechno neudělal. Nevadí, není to naposledy. Ti, kterým se tentokrát nevedlo, se nevzdají a určitě tozkusí příště.

Po skončení rozlišovaček se začaly připravovat terény pro zkoušku URBAN. První dva byly ještě v relativním stínu, další dva se musely vybudovat tam, kde zbylo místo. K této zkoušce nastoupila většina účastníků. Konečně jsem na vlastní oči viděla pracovat i ty psy, na které jsem se celý týden těšila.

První šla hledat čivavka. Je to trošku handicapovaná fenečka, po úrazu kulhá, ale její handicap ji nebolí a nijak ji neomezuje. A to, jak jsem měla možnost ji vidět v akci, byl doslova čichací koncert. Nebyla rychlá, to z podstaty věci ani nešlo, ale propracovávala se terénem důkladně a systematicky. Na hledání svého vzorku je v této zkoušce limit celých 10 minut. Čivavka procházela ohraničeným prostorem šikovně, tak, aby se nemusela vracet a aby přitom nevynechala ani jediné místečko. K úspěšnému nálezu jí nakonec stačil čas hluboko pod 3 minuty. V druhém terénu si vedla právě tak zdatně. Přitom si to nad vší pochybnost užívala. Je praktickým důkazem, že nosework je
opravdu pro všechny.

Dále nastupovali různí další pejsci a hledali opravdu hezky a úspěšně. Ke zkoušce se nakonec přihlásili i naši začátečníci, bígl Jamie a chesapeak Art. Bíglík měl sice chvilku potíže, protože měl o hledání naprosto jinou představu, než jeho panička, tedy, zvláště pokud šlo o to, kde hledat, ale nakonec si dal říct a pak velice rychle našel. Artík se na hledání jen třásl a u prvního terénu předvedl ohromně rychlý nález. Málem jsem nestihla nai zmáčknout stopky a on už hlásil, že našel. Zkrátka a dobře, oba dva psí kluci si vyňuchali úspěšné složení zkoušky a navíc diplom a kokardu. Ty poslední věci jim asi byly fuk ale velice dobře vnímali, že paničky se rozplývají radostí nad jejich šikovností a tak si užívali svou chvilku slávy. Obdiv patří oběma týmm po zásluze. Zkouška byla odměnou za to, jak na táboře trdě makali.

Úspěšně se touto zkouškou probojovala i Winky. Když nastupovala s paničkou k hledání, všichni jim fandili a připomínali, že není třeba nervóznět, že 10 minut je dlouhatánská doba a ať hrají na jistotu. Hráli a Winky dokázala, že nepatří do starého železa. Z toho, že se jim to povedlo, měli opravdu radost všichni.

Kelpíci skládali zkoušku oba dva. Miya s přehledem a neuvěřitelně rychle, té stačily k nálezu vteřiny, nikoli minuty. Zkráta, šikovná holka. Ben se prvním terénem propracoval zkušeně. U druhého jsemjako divák kapku trnula. Bylo tu mnoho předmětů, některé z nich zajímavé. Bylo horko a na nás všech se podepisovala únava. Zpočátku to vypadalo, že bude hledat, ale pak ho zaujala vábně vonícípohozená utěrka a on se po ní chtěl válet. Nevím, co ho na ní tak lákalo, ale po týdnu byla asi prosycená velice vábnými pachy. Pak líně proběhl terénem a zase se k utěrce vrátil. Zatrnulo mi. Jestli teď jeho panička ohlásí nález, bude to diskvalifikace. Kamarádka se naštěstí velice moudře rozhodla vsadit na jistotu. A Ben jako by se tím zklidnil. Od té chvíle opravdu hledal a vzápětí ukazoval nález na místě, kde se vzorek opravdu skrýval. I s tou estrádní vložkou mu to nezabralo ani
3 minuty a měl zkoušku v kapse.

Kokr Ron absolvoval obě hledání v rekordním tempu a spíš jako legraci. Vyloženě si to užíval jako zábavu a skoro jako privilegium, že může. Jeden ze vzorků měl schován docela obtížně, skořice se krčila ve smoteném koberečku pod schody. Vyběhl 2 schody nahoru, zkušeně nasál pach a pak už šel s naprostou jistotou. Šikulka.

Po ukončení začátečnických zkoušek zůstalo několik adeptů na "jedničkovou" zkoušku. Ta je už těžší, terény mají větší rozlohu, pachové vzorky jsou dva různé a na hlednání je celých 15 minut. Úspěšní absolventi ukázali, žze je to množství času více než dostatečné, většinou jim stačilo maximálně 10 minut. O zkoušku se pokusil i Ashík a prvním terénem prošel krásně a rychle. U druhého byl ale již evidentně unavený (podepdalo se ne tom i vedro, přítomnost lidí, kteří přihlíželi) a moc už se mu do toho nechtělo. Protože je jeho panička moudrá, netrápila ho. Vždyť pro psa je důležité, aby si to užil a psi opravdu neřeší kokardy, diplomy a naše ambice. Nicméně Ashíkovi držím pěsti pro příště, protože jeho smůla není výpovědí o tom, že by byl špatný. Byla to jen smůla. Fantastické bylo, že právě tak to také většinou lidé, kteří tu dnes byli, brali. Ani v této trochu vypjaté atmosféře se nekonala škodolibost či řevnivost, jak už jsem ostatně několikrát zmínila. Všichni fandili všem, všichni se radovali z každého úspěchu, jako by to byl jejich pes. Všichni byli vítězi. Ne pro ty diplomy, co si případně vezli domů, ale pro to, že se tu sešli lidé, kteří mají své pejsky rádi a kteří jsou ochotni naplno jim dopřát tu na první pohled přirozenou věc - aby se jejich pes mohl chovat jako pes a radovat se z toho.

Končím tu své povídání. V nejlepším se má vždy přestat. Díky všem novým kamarádům, dvou i čtyřnohým. Díky za prima týden. Díky za vše, co nás spojuje i za vše, v čem jsme rozdílní a v čem se doplňujeme. Moc se těším, co spolu prožijeme příště.

Heřmanův Městec XII - Zkoušky D

17. července 2015 v 15:39 | Darina |  Nosework 2015
Konečně to přišlo! Den, který byl očekáván s rozechvěím, snášet statečně, žijící ve vzpomínkách na dlouhou dobu. Přinesl radosti i zklamání, smích i slzy, ale hlavně hrdost na všechny čtyřnohé účastníky.

Začínali jsme ráno brzy, abychom se vyhnuli největšímu vedru. Byla jsem tu bez psa. Přišlo mi tedy přirozené, že přiložím ruku k dílu. Sice jsem tak nemohla vidět vše, ale i ta polovina zkoušek byla docela adrenalinová. A hlavně, těšila jsem se, že konečně uvidím cvičit ty pejsky, kteří byli v druhé partě a na jejichž výkony jsem byla moc zvědavá.

Z ohledu na vedro se rozumně začínalo diskriminačkami. Na cvičebním place byly rozloženy květináče a zavazadla, teď už v předpisovém zkouškovém počtu deseti kusů. Já jsem vyfasovala stopky, aby se hlídal ten správný zkouškový čas a začalo se. Střídaly se květináče a bágly, aby vzorky měly čas se rozvonět.

Úplný začátek byl docela smůla. Na zavazadla se vydal malamut, ale asi v tom vedru neměl náladu. Měl hledat čaj, ale nezajímala ho ani zavazadla, ani čaj. Otrávěně se ploužil podél jejich řady a vrhal na paničku pohled, který říkal: Tohle jsme si tedy neujednali! Dokázal si na tom stát celých těch zkouškových 5 minut. To byla tedy smůla! Lidi docela soucítili s malamutí paničkou, zvlášť když věděli, že opravdu trénovali. Ale pes je pes, není to stroj a i psi mají své dny, kdy se jim nevede. Škoda.

Květináče naopak jako by šly pejskům samy. Jeden šťastný a přesvědčivý nález za druhým. Tady bylo dokonce i co fotit. Role fotografa se ujala aspoň na chvíli druhá instruktorka Kristýna. Měla na to také docela slušné fotografické nádobíčko a tak jí na kartě přibývali snímky hrdých pejsků, kteří našli.

Potom šla na zavazadla Winky. Procházela pomalu a precizně kolem řady a bylo poznat, že si ověřuje ten batoh, v kterém byl předtím čaj. Nevím, zda čaj a kafe vnímají psi podobně, ale Winkdy zatím neoznačila. Když se chystala přejít k dalšímu zavazadlu, zpanikařila její panička a ohlásila nález. Uáááááá, to byla smůla! Bylo jasné, že tahle zkouška je pro Winky v háji. Té to naštěstí bylo jedno a jen pro ten dobrý pocit a pochval už mimo soutěž během dalších 30 sekund své kafe dohledala. Všichni jsme zdrcenou paničku utěšovali. Tady nešlo o selhání psa, Winky si přece své kafe umí najít, jen je potřeba dát jí čas.

Další pokus u zavazadel dopadl také špatně. Tam šlo ale spíš o selhání lidského faktoru. Hledající pejsek byl na vodítku a jeho panička ho za celých 5 minut nenavedla ke všem stranám a rohům jednoho obzvlášť objemného zavazadla. A zrovna tam, kde nehledali, byl - jako na potvoru - schovaný ten vzorek pomerančové kůry.

Začali jsme trpět pocitem, že nám ta zavazadla snad někdo proklel. Neproklel. Jako první nás o tom přesvědčila fenečka čínského naháčka Baffi. A svým stylem hledání rozesmála všechny diváky. Oběhla si celou řadu, aby pochopila, co na ni instruktoři ušili, a pak neomylně zamířila k předmětu, kde měla vzorek schovaný. Shodou okolností to byla smotaná deka. Vyskočila na ni, posadila se nahoru, vrhla na nás opravdu aristokratický pohled a dala nám najevo, že našla. Ano, skutečně, seděla přesně u vzorku. A užívala si to! Mimocodem, ostatní rozlišovačky dala levou zadní a navíc ještě parádně rychle.

Z kelpíků dělala rozlišovačky jen Miya a pracovala rychle jako blesk. Miya, která před třemi dny nechápala, jak má hledat v lidských rukou, se teady nenechala zaskočit a s typickou kelpií rychlostí vyřešila úkol. Kokr Ron si sice musel květináče oběhnout dvakrát, ale dělal to spíš pro radost z pohybu, protože už napoprvé si byl celkem jistý, kde ta jeho skořice voní.

Smůla byla prolomena a rozlišovačky běžely jako na drátku. Než se vydala skupina, která se chtěla pokusit o vodu, na cestu do obory, byla většina pejsků vyzkoušena. A už se ozýval jásot, protože bylo jasné, kdo si odnese zkouškovou kokardu: Miya, Ron, Baffi a postupně přibývali další.

Někteří začátečníci to zatím nezkusili, přesto, že by to jejich pejskové asi dokázali. Ale není všem dnům konec a určitě budou další noseworkové zkoušky.

Heřmanův Městec XI - Těžká voda

17. července 2015 v 14:28 | Darina |  Nosework 2015
Odpolední čichání mělo být spíš jen hravé a pohodové. Ale... příroda dovede potrápit. Dokonce i pejsky se skvělým čichem.

Znovu jsme se tedy ráchali a máchali v potoce. Instruktorka Klára tu pejskům poschovávala nějaké vzorečky do tekoucívody. jenže... nějak se dnes tu divně točil vítr.

Jako první šli skořicoví borci Isulka a Roník. Isulka zase tak baletila po okraji potoka a cosi se jí nezdálo. U břehu tu stál veliký mírně nakloněný strom. A jak tak divně zafoukalo, rozvonělea se milá skořice hezky nahoru po tom stromě. Milá Isulka neváhala a změnila se v pudlíka stromového. Aby si ověřila své předpoklady, dokázala kousek po stromě vyšplhat. Přirozeně, že se svou obvyklou elegancí. Ale pak ji pach praštil do čenichu a ona se obrátila a rychle vzorek našla v potoce skoro právě přesně pod tímto stromem.

Ronovi se šplhat nechtělo, tak se jen opřel o strom předními tlapkami a pořádně zavětřil. Pak už neomylně zamířil do potoka a v mžiku hlásil nález.

Miya to s kůrou měla těžší. Pomeranč se nějak připletl do docela silného proudu a tak kelpina obcházela a obcházela v půlmetrovém kroužku sem a tam a nebyla schopna nález dooznačit. Ten proud byl i na jijí skvělý čnich příliš, přece jen, s vodními vzorky začala pracovat až zde a za tu dobu udělala úžasný pokrok. Jenže tohle chtělo navíc ještě zkušenost a ta se získá až cvikem. Přece jen, psi se fyziku neučí a tak se musí spoléhat jen na čenich.

Naopak Winky našla kafe ostříleně mazácky za pár desítek vteřin.

Příští den ukáže, jak to bude naostro....

Heřmanův Městec X - Lichnice

17. července 2015 v 13:57 | Darina |  Nosework 2015
Týden se pomalu chýlil ke konci. Bylo potřebí sebrat síly před závěrečnými zkouškami, které se směsí strachu a radosti očekávali lidé. Pejskům to bylo jedno. Hlavně, že se bavili. A že se bavili dobře. Proto nastal odpočinkový půlden.

Využila jsem příležitosti a rozhodla se pro odpočinkový půldenní výlet. Lákal mne hrad Lichnice, na který jsem měla spadeno už před lety, kdy jsem se toulala těmito končinami. tehdy se nezadařilo. Tak aspoň nyní.

Na cestu jsem vyrazila hodně brzy, předpověď slibovala tropy. Autobus mě dýchavičně vysadil v Prachovicích u kostela a já se šla podívat po první kešce. žel, byla neodlovitelná. Na zahrádce kutící místní byvatelé by si asi nemohli nevšimnout, že jim přímo pod nosem lezu po stromě. Keš, kterou tu někdo založil jako připomínku, že Prachovice jsou rodištěm Jiřího Kájínka, zůstala neodlovena. Vlastně mne to ani nemrzelo.

Rychlým krokem jsem vyrazila z Prachovic, abych se co nejdřív dostala do lesa. Bylo třeba projít asi kilometr táhlým stoupáním po okraji silnice. To nebyla příliš příjemná procházka. Ale cesta ústila na křižovatku, kde mne po chvilce úsilí čekala další keška - již z Lichnické série. A pak už jsem odbočila na poměrně pohodlnou lesní stezku. Šlo se po ní příjemně. Pod stromy byl ještě chládek a navíc mne zhruba každých 400 m čekala další keška. Les byl liduprázdný, nic nerušilo poklid letního dopoledne. Vykračovala jsem si, užívala okamžiku, rozhlížela se, jaké plašší tvory potkám. Z těch méně plachých mi za třetí zatáčkou začala nadávat sojka. Pak se tu mihly straky a přes cestu se prosmykla ještěrka. Někde v půli lesa jsem konečně narazila na prvního (a posledního) člověka. Také si užíval ranní procházky. Pozdravili jsme se, prohodili pár bezvýznamných vět a já se pak ztratila v porostu, abych ulovila další keš ze série věnované této krajině.

Pokračovat přes mýtinu dále už bylo náročnější. Ještě nebyla ani polovina dopoledně, ale sluníčko už citelně připalovalo. Cesta mne naštěstí vedla z kopce až k Lovětínskému rybníku. Tam už mne čekal zase příjemný chládek. Prošla jsem chatovou osadou, která byla tichá. Ne, nebyla opuštěná, ale lidé se už zdržovali ve stínu. Na křižovatce u autobusové zastávky jsem se musela s lítostí na jednu kešku jen dívat. Pro mne byla nedostupná a pomoci si bez toho, aniž bych se vloupala na cizí pozemek, jsem tentokrát nedokázala. Ale tak už to při geocachingu chodí - něco člověk najde, něco ne, něco najde a neodloví.

Pokračovala jsem dále zkratkou přes potok naznačenou cetu do Lovětínské rokle. Pane jo, to je ale krásné místečko. DIvoké strmé údolí sevřené skalami, uprostřed se žene přes kameny a popadané kmeny stromů potok, stezka je místy zpevněna kamením, občas přehrazena jinými spadlými kmeny. Zněl tu jen šum vody a zpěv ptáků. Všude příjemný chládek. Abych odlovila keš, musela jsem roklí putovat skoro kilometr (a pak kilometr zpět). Užívala jsem si klidu a stínu a po odlovu jsem se chvilku ráchala v potoce, abych umyla zabahněné ruce a zelená kolena. Rokle byla, vzhledem k počasí, asi nejkrásnějším místem výletu.

Když jsem se vrátila k zastávce, čekal mne si kilometr po vyprahlé silnici k hradu Lichnice. Táhlo na desátou dopolední a asfalt tekl. Odskočila jsem si ještě na vyhlídku Dívčí kámen (také za keškou, jak jinak) a pak už jsem namáhavě supěla k hradu. Nezdálo se to, ale ten kopec dal v tom vedru zabrat. Ovšem rozhled do kraje stál za to. Hradní pokladní mi otráveně prodala vstupenku a nadávala, že v takovémhle vedru je tu skoro zbytečná, na hrad se nebude chtít nikomu šplhat a ona přijde o kšeft. Cestou z hradu jsem se zastavila v bufetu. Měl mít otevřeno již v 10 hodin, ale tady se nějakou tu půlhodinu očividně nehledělo. Napila jsem se důkladně. Jak říkají příručky o přežití - když je příležitost, pij, když je příležitost, umyj se, když je příležitost, spi. Kdo ví, kdy přijde další šance! Spát se mi nechtělo, vyráchala jsem se v Lovětínské rokli a rozum říkal, že vedro bude jen horší.

Obešla jsem hrad a pustila se do hledání hradní keše. To byl kapku adrenalin. Nejprve chvíli trvalo najít tu správnou přístupovou cestu (jasně, byl to ten suverénně nejstrmější svah). Po odlovu keše pak vykoumat, jak se ze svahu spustit a nenabít si ciferník. Nejprudší část svahu dolů jsem nakonec sjela po zadku - a nestydím se za to. Bylo to rychlé, efektivní a bezpečné.

Dole jsem vyklepala z kraťasů listí a mravence a vydala se obdivovat Žižkův dub. Předchozí sportovní výkon mne poznamenal: nejprve jsem si nevšimla dubu. Přehlédnout něco, co má obvod 9 m, to je výkon. Budiž mi omluvou, že dub stál na takové plošince nad cestou a já byla nějak příliš zamyšlena. Potom jsem ale nedokázala správně odečítat jednotlivé údaje, které udávaly dubí věk (odhaduje se něco mezi 600 a 800 lety, pověst praví, že byl vysazen 1250). Dík tomu jsem chvíli zmateně pobíhalapo okolí, než se mi rozbřesklo tak, že jsem mohla odlovit další kešku. U blízké studánky, kterou jsem při pobíhání minula asi 4x, jsem si znovu opláchla ruce a kolena, vysypala písek z bot a hurá na další pouť!

Od Žižkova dubu jsem spěchala po silnici pryč z vesničky Podhradí. Další 4 keše byly jednoduché a příliš mne nezdržely. zato ta pátá! Podle obtížnosti terénu jsem byla přesvědčena, že tohle neulovím. Když jsem ale přišla na místo samé, nebylo to tak těžké. Znamenalo to jen spustit se ze stráně k potoku a po kamenech přebalancovat na druhý břeh. Ovšem logování při balancování na kluzkém balvanu bylo speciální lahůdkoui. Zvládla jsem to a neplácla sebou do vody a dokonce jsem i pohodově vyšplhala zpátky na silnici. To byl adrenalinek, hurá!.

Další část cesty mne provedla dědinkou Starý Dvůr. To byl vskutku konec světa! Ani hospodu, ani konzum tu neměli. Sluníčko připékalo, bylo třeba šetřit vodou. Cesta teď sledovala červenou turistickou značku a opět tu byla jedna keška, kterou jsem zkrátka nedala. Bylo by potřeba lézt na strom, který nevypadal příliš bytelně. Tak až někdy jindy!

Ve Skorkanově, kam jsem došla za největšího úpalu, jsem si ovšem k odlovu keše ani nemusela, obrazně řečeno, plivat pod nohy. Cíl se blížil. Ze Skorkanova jsem se ploužila do kopce a toužila po stínu. Předposlední a poslední keš. Uff. Obešla jsem tedy celý okruh a skončila zase na křižovatce nad Prachovicemi. Ryhlý pohled na jízdní řád autobusu mi prozradil, že mám štěstí. Měl se přikolébat za 40 minut. To byla doba vhodná tak právě na to doběhnout ke kostelu a cestou sehnat nějaké další pití. Zvládla jsem to v rekorním čase 15 minut. Zbývající dobu jsem léně posedávala ve stínu místního pomníku padlým, popíjela ledovou kofolu a snažila se neusnout. Nebylo divu, našlapala jsem odhadem 12 kilometrů. To by v tropickém počasí udolalo i větší hrdiny.

Autobus přijel na čas a za chvilinku jsem už spěchala rozpálenýmiulicemi Městce. V hospodě jsem zastihla u oběda ještě poslední klábosící partu pejskařů a pejsků. Tentokrát tu byli záchranář Samí, Miya, barzoj a čínský naháček a další dva pejsci. Nikomu se nechtělo do dusného odpoledene. Co budeme dělat? Jak jinak... vodu.

Loučení

17. července 2015 v 9:04 | Darina |  Stěhování
V novém domově žiji od konce dubna. Pomalu si zyvkám. Otázka, která musela nutně padnout, je, co s tím starým?

Od počátku jsem byla rozhodnutá kladenský byt prodat. Ne, opravdu nikomu tím neublížím, nikomu neprodávám střechu nad hlavou, jak se snad strachovaly některé z pavlačových drben. Nicméně... kladenský byt byl díky zvýšenému výskytu sociálně problematičtějších osob téměř neprodejný. Trápila jsem se s tím celé dva měsíce a vše nasvědčovalo tomu, že mi tato železná kráva zůstane na krku.

Průlom v podobě zázraku nastal před týdnem. Najednou nabídka. Sice nijak závratná, ale v mé situaci lepší menší hotovost v hrsti než chátrající byt na krku. Řekla jsem tedy ano.

Další události se řítily rychlostí vichřice. V pondělí jsem se vrátila z toulek a z boxu se na mne šklebil mail s příslušnými doklady. Doklady jsem prošla. Tak trochu nevěřícně, že se to povede. Ve středu odpoledne telefonát s domluvou, že by se dalšího rána daly podepsat smlouvy.

Ve čtvrtek jsem tedy ozbrojena občankou vyrazila podepisovat. Ráno to spravilo pouhých 6 podpisů. Nádavkem jsem dostala informaci, že protistrana bude podepisovat po obědě a že ihned poté skládá peníze do banky. Skutečně se tak stalo.


Díky tomu jsem v 17 hodin nasedala do auta (pan makléř byl tak hodný, že mne vzal s sebou). V 18 hodin jsem na Kladně předala byt, spravilo to dalších 6 podpisů, odečty stavu elektroměrů, vodoměrů a měřáků na topení. Nové paní majitelce jsem popřála vše dobré a předala jí klíče. Moje povinnosti k bytu končí s datem 31.7.2015, i když katastrálnímu úřadui to asi bude trvat o pár dní déle. Ještě pár věcí budu muset vyřídit a podepsat (některé za mne vyřídí můj pan makléř).

Rozloučila jsem se s místem, kde jsem prožila 17 hezkých i méně pěkných let a o další hodinku později jsem byla doma. Na místě, kterému se tak učím již třetí měsíc říkat. Definitivně skončila další etapa mého života. Netřeba tlustých čar, to dobré i zlé si nesu s sebou. Ale vyhlížím to nové příští.

Heřmanův Městec IX - Nalezenci

15. července 2015 v 12:42 | Darina |  Nosework 2015
V horkém dni nás na oběd do restaurace šlo jen pár. Tentokrát trochu neobvyklá parta. Klusal s námi záchranářský pes Sam, kterému vedro nevadilo. Hlavně, že měl svůj míček. Potom se k nám přidala panička od Winky a ještě další chvíli jsme čekali na majitelky barzoje a čivavek.

Když jsme se vrátili, cítili jsme, že to chce polední klid. Cvičit šli odpočatí a zrelaxovaní začátečníci a já se zhroutila na deku, na které mi milostivě kousek místa uvolnila kníračka Winky. Brala jsem to jako poctu, protože prý si vybírá, komu umožní přístup na svou deku. Co kdyby měl někdo cukání odcizit jí paničku?

Byli jsme všichni líní a řeč plynula jen zvolna a se zámlkami. Vedle se utábořil kokří tým, o kousek dál týmeček pudlí. Povídalo se o tom, že ráno, už poté, co jsem odešla, přijaly záchytné kotce dva nalezence. Jedním z nich byl borderteriér. Zatím prý se nepodařilo dohledat jejich pána. Bylo to zvláštní, protože těchto psů u nás není zatím mnoho. Katka, panička kokříka Rona, která se v tom dost vyzná, pronesla, že právě proto, že jich není mnoho, mívají tito psi většinou obojek s kontaktem. Rozhodly jsme se tedy, žeto půjdeme zkusit.

V kotci se u zadní stěny choulily dvě fenečky, očividně docela dost streované. Labrador ve vedlejším kotci, který sem přibyl včera, byl proti nim v pohodě a přes mříže se dožadoval pozornosti a pohlazení. Opatrně, abychom ty psí holky nestresovaly ještě víc, jsme se protáhly dovnitř. Obě vypadaly zanedbaně, obě měly zanícená očka a border teriérka se Katce vrhla do náruče, jako by u ní hledala spásu. Jemně jsem ji vzala za obojek. Vskutku tu bylo cosi amatérsky vyraženo, ale byla to tak odfláknutá práce, že telefonní číslo nebylo k přečtení. Vyzkoušely jsme tři nejpravěpodobnější kombinace - a nic. Obě feny měly stejné obojky a registrační známky z Kostelce. Pro neznalé, to je vesnice vzdálená asi 3 km směrem k Železným horám. Znám ji jak své boty, dva letní tábory se o to postaraly měrou vrchovatou. Ovšem pokud šlo o osud nalezenců, nezbylo, než vyčkávat.

Kolem půl čtvrté se objevil první člověk. Páníček labradora. Pejsek prý vyrazil na zálety za atraktivně vonící psí slečnou a někde se zapomněl. Po krátké domluvě dostal číslo na správce útulku a za půl hodinky se labradoří kluk radostně vítal s celou svou rodinou. Nechal se šťastně objímat malýma dětskýma ručkama a byl na vrcholu blaha, že má zase své lidi, s nimiž může domů, pryč z toho holého kotce, kde byla beztak jen nuda.

Pár okamžiků po něm dorazil i pán oněch dvou feneček. Občas má osud smysl pro dramatické a paradoxní situace. Tenhle pán byl hodně sebevědomý (dalo by se najít i jiné, přiléhavější synonymum, ale nechci úpět v žaláři pro urážku na cti). Fenky se vyšouraly z kotce, ale nedávaly najevo nikterak bouřivou radost. Po upozornění, že mají potíže s očima, odsekl, že byly v poli. Dál se o ně nezajímal, nepřivítal se s nimi, nezjistil, zda nepotřebují pít či se vyvenčit. Rozhodným krokem vyrazil ven. Fenky plíživě poklusávaly za jeho patami. Pán si je obě připnul na vodítko a nasedl na motorku! Vyjel z areálu a obě feny běžely s ním. Zvenku bylo slyšet, jak přidává plyn. neumím střílet, ale v té chvíli jsem si přála mít v ruce brokovnici a umět to opravdu pořádně!

Heřmanův Městec VIII - Konopáč

15. července 2015 v 12:11 | Darina |  Nosework 2015
Probudili jsme se do dalšího dusného rána. Pravda, někteří se probouzeli o něco tížeji, protože vpodvečer holdovali zlatavému moku, ale nedošlo k žádným úletům.

Podvečerní grilovačka byla ohromně fajn. Za prvé, bylo tu spousta dobrého jídla (díky Gábině). Za druhé, pro nás to jídlo nebylo omezeno nijakým zákazovým povelem. Pejsci to měli horší a bígl a mladý Chesapeake dokonce vyfasovali domácí vězení, protože těch dráždivých vůní na ně bylo příliš a začali se domnívat, že by všechny ty dobroty měli být jen jejich. A jako správní psí kluci si to chtěli i nějak vyříkat. Ale to byl jediný mráček na jinak nezkaleném nebi pohody.

Trochu jsem se bála, zda uvolněná atmosféra nepřinese přece jen nějaké to vytahování, řevnivost či další výstřelky, ale nic. Tahle parta lidí byla zkrátka ukázkově skvělá. Posedávala jsem tedy, poslouchala rozhovory, dokonce se přiznám k tomu, že jsem si vychutnala své jedno pivo (světe, zboř se, asi po půl roce!) a na klíně jsem chovala nádhernou psí slečnu čínského naháčka s něžným jménem Baffi. Na dotek to byl ohromně příjemný zážitek a já se těšila, až ji také uvidím v akci (Baffinka cvičila s druhou skupinou).Jasně, že můj klín neokupovala zcela nezištně, ale zkoušela, potvůrka, zda bych nebyla tím správným odrazovým místem pro atakování stolu, de voněly ty báječné dobroty. U mne neuspěla, proto se po chvilce přesunula na další klín. Optimisticky věřila, že by to mohlo vyjít. Bojím se ale, že ji všichni člověkové zklamali.

Ráno jsme se tedy probudili do dalšího dne, kdy rtuť teploměru podnikala horolezecké výstupy. Ideální den na koupání, méně ideální na cokoli jiného. Usnesení instruktorů i frekventantů bylo jednoznačné - půjde se pracovat na vodu. Jediné rozumné řešení!

Metodiku vodního čichání jsem už viděla, rozhodla jsem se tedy, že se půjdu na chvilku toulat do okolí. Lákal mne rybník Konopáč. Jednak kolem něj blikaly dvě kešky (a to je pro mne silná motivace), jednak stálo za to prozkoumat potenciální možnosti koupání.

Vyploužila jsem se tedy do horkého rána. Můj cíl sice nebyl nijak daleko, ale asfalt se tavil už v 9 ráno. Nasadila jsem svižné tempo a rychle překonala ten asi kilometr do kopce ke hřbitovu. Pak už se cesta naštěstí mírně svažovala a koupaliště jsem před sebou měla jak na dlani. Bylo oplocené, s vodními atrakcemi a tudíž placené. Možnost koupě permanentky, celodenní nebo odpolední vstupenky. Cena na velkoměstské poměry střídmá, na tento zapadákov astronomická. Pro psy přísný zákaz vstupu. A bylo to. Tady se tedy neykoupeme.

Šla jsem si spravit náladu hledáním keší. První byla opodál a její odlov zabral sotva půlminutu. Druhá byla komplikovanější, bylo potřeba se pro nasbírání podkladů k výpočtu souřadnic vydat na kratší, asi tříkilometrovou procházku. Nejprve jsem se důkladně seznámila s informační tabulí o historii obce. To se vždy vyplatí. Pak mne čekalo putování. Začátek sice vedl po asfaltce, ulicí s vilkami, ale cesta naštěstí brzy odbočila podél Zlatého potoka. Po jeho překonání po uzoulinké lávce jsem poračovala po lukách zastíněných vysokými stromy. Od vody dýchal chlad a šlo se příjemně. Mohla jsem pustit z hlavy všechno a jen se radovat z hezkého dne, šumění stromů, zurčení vody a zpěvu ptáků.

Oklikou jsem se vrátila do městečka a další cesta pak vedla chatovou kolonií. Sice udržovanou, ale chatky zde byly nalepeny jedna na druhé jako vlaštovčí hnízda a bdělé zraky zpoza záclonek odhadovaly, kam mám asi namířeno. Naštěstí to neviděly. Po sesbírání všech indicií a výpočtu souřadnic jsem se ocitla v docela hnusné rokli mezi šlahouny kopřiv. Keš tu byla, ale v její blízkosti byla také černá skládka, která o sobě dávala vědět intenzivním puchem mrtvých ryb (ano, ta ryba tam vskutku byla, viděla jsem ji na vlastní oči a málem jsem na ni dupla). Rychle jsem zapsala svůj nález a se zatajeným dechem jsem se vynořila z křoví.

Zpět ke koupališti to bylo jen pár set metrů. Cestou jsem toužila zastavit se v hospůdce, jejíž vývěsní štít lákal. Ale u vchodu mne zarazila striktní cedule - Jen pro návštěvníky kempu! Zkrátka, pokud zde zrovna nestanujete, nemáte nárok na uhašení žízně.

Poněkud naštvaně jsem se vydala na cestu zpět. Minula jsem odbočku do areálu a seběhla až dolů do města. Jednak to chtělo opravdu uhasit žízeň, jednak nakoupit nějaké zásoby pro dny další, tolik, aby bylo aspoň na rychlé snídaně.

Vrátila jsem se těsně před polednem za žhnoucího vedra. Tolik by to chtělo spprchu! Ale areál byl napůl vylidněný. Na trávníku se zaslouženě povalovali začátečníci. Pokročilí ještě tvrdě trénovali u rybníka v oboře. Až sem zaléhaly útržky jejich hlaholu. Občas se dala rozeznat slova jako: "Ty jsi šikovnýýýý!" "Bezva!" "Super!" "Ano, to je ono!!!" Muselo jim to tedy jít, pokud byli páníčci takto nadšení. Za této zvukové kulisy jsem si dopřála polední zdřímnutí.

Heřmanův Městec VII - Místnost hrůzy

14. července 2015 v 15:13 | Darina |  Nosework 2015
Téhož dne odpoledne připravila instruktorka Klára pejskům opravdu infarktózní hledání. Místnost hrůzy se tomu říká. Tak se bojme....

Podstata cvičení spočívala v tom přemluvit pejsky, aby hledali i ve ztížených podmínkách a soustředili se na svůj úkol. Ty ztížené podmínky v tomto konkrétním případě znamenala otevřená a lákavě vonící kočičí konzerva, kočičí granule, sušené vepřové ušní boltce, syrové hovězí žebro, piškoty a další pochutiny. Já být psem, který umí číst, slintám už jen v ten moment, kdy moje oko padne na tenhle seznam. Je to všechno moc mňam. Přímo neodolatelné. Jak tedy přemluvit psa k tomu, aby nechal všechna tato lákadla být a hledal nějakou šílenou skořici? Jedině tím, že odměna za práci bude větší a lákavější. Pes se v podstatě chová tak, že touží po maximální odměněn s minimálním rizikem či prací. V tom je nám, lidem, podobný. Zajímalo mne, zda to bude fungovat. Na psy jsem moc nesázela, přišlo mi to jako hodně maximalistický požadavek.

První nastoupila Isulka. U ní to bylo jednoduché. Ujišťovala se, jestli tu dobrotu smí a pokaždé, když se odvrátila a koukla na paničku, co ona na to, její panička téměř zazpívala: "Máme lepší" a odměnila ji. Jedno, zda to bylo lepší, pudlinka jí věřila a pochopila, že když nechá dobrůtky na pokoji, má zajištěn zadarmo přísun pro ni fantastických pamlsků. Po tomto prvním kole pak už bravurně hledla své pachové vzorky, nejpre dále od lákadel, pak už přímo mezi nimi. A kočičí konzerva i další věci jí byly zcela ukradené.

U Winky její panička použila jinou strategii. Poprvé šly mezi dobroty na vodítku tak, aby na ně Winky nemohla dosáhnout. A opět, pokaždé, když se odvrátila, byla odměněna svou fantastickou dobrotou. I ona pak bezproblémově capala mezi žebrem a ušima a pozorně hledala své kafe.

Podobně Roník a Miya pochopili princip této hry okamžitě a zajímali se pak už jen o to, že mohou čichat. Pro ně oba bylo totiž samotné hledání daleko silnějším motivátorem, než takové přízemnosti jako je žrádlo!

Horší už to měl Ben. Ten zkrátka nemohl odolat a zkoušel se na ty dobroty vrhat. U třech z nich zazněl zákazový povel včas, u kočičích granulí to stihl rychleji a pak se tvářil jako nevinnost sama, on nic, ty granule tu musel hltat nějaký úplně jiný pes. Měl pak ale trochu problém označit vzorek, který se octl v přílišné blízkosti konzervy. Ale stačilo jej nohou maličko posunout a už spolehlivě ukazoval, že našel! Byl za to přirozeně ohromně pochválen.

Když do místnosti vešla Ashíkova panička, byla na infarkt. Tři minuty přesvědčovala instruktorku, že tohle Ashík nezvládne a že to všechno sežere. Možná proto, že počítala s průšvihem, se Ashík zachoval jako úplně jedničkový pes. Napoprvé pochopil, že dobroty jsou ne a že se má zajímat o svůj vzorek. I on měl potíž označit jej v přílišné blízkosti pamlsků, ale opět jemné postrčení vzorku botou jeho problém vyřešilo. A jeho panička byla na infarkt podruhé, protože byl hvězda a zvládl to. Prima bylo, že z přihlížejících mu všichni fandili. Nehrálo se tu na žádnou škodolibost ani na to "můj pes je lepší než tvůj". Řevnivost se nekonala a to na tom bylo snad nejvíc prima.

Po pokročilých si tohle vše vyzkoušeli i začínající čmuchálkové. Jen těch lákadel bylo méně. I oni obstáli na jedničku. Mnozí z nás po tomto cvičení jen zírali, čeho všeho je pes schopen.

Heřmanův Městec VI - Sutiny

14. července 2015 v 14:49 | Darina |  Nosework 2015
Poslední den školního roku. Vyparáděné děti se už někdy kolem desáté trousí z různých vzdělávacích institucí, aby šťastně hodily na dva měsíce učení za hlavu. Venku je vedro na padnutí. A my se šťastně přepravujeme do jakési podivné destinace, která se vyznačuje hlavně dezolátním stavem.

Mezi osazenstvem chybí Ron, který se po úrazu ještě nesmí pohybovat po nestabilních površích. Naopak pro tento den přibývá další kelpík - černý krasavec Loki.

Místo samé bylo celkem depresivní. Kdysi docela pěkná vila, dnes už totálně vybydlená, propadlé stropy, všude haldy sutin, chybějící podlahy, omlácená omítka, ve sklepě člověk klopýtal přes různý binec. K tomu jakýsi hangár, u jehož jedné stěny pomalu vzniká skládka všeho možného. Včetně plastů, střepů skla, úlomků betonu, starých autosedaček a různých jiných bezdomoveckých propriet. Hangár má ještě střechu, ale také už mu chybějí okna či dveře a betonová podlaha je zanesená sutí. Objekt je tak zdevastovaný, že již není vhodný ani pro trénink záchranařiny. Ale nosework se tu ještě dělat dá.

Proto jsme stáli uprostřed všeho toho bince a libovali si, jak je to prima, protože tady člověk zkrátka nemá šanci odhalit jeden kousek skořice či pomerančové kůry. Musí se spolehnout na psa. A pes si zkouší pohyb po dost nepříjemném terénu. Jasně, že jsme dávali pozor, aby pejsci nepracovali mezi sklem, rozříznutá tlapka by nebyla nic příjemného.

Sutiny samé je zas tak příliš nevykolejily. Hledali vcelku v pohodě a byli rádi, že mohou být ve stínu. Slunce venku pražilo nemilosrdně. S hledáním začínali začítečníci a vcelku se jim to dařilo. Jedno kolečko absolvovali v hangáru, druhé ve sklepě vily, kde byla sice tma (což byl další nový faktor), ale také příjemných 17 stupňů.

Poté si totéž vyzkoušeli i pokročilí či pokročilejší. Některým z nich to šlo docela pěkně od ruky, promiňte, od tlapy. I v novém prostředí dokázali svůj úkol splnit rychle a s elánem. Někteří si to viditelně užívali. My ostatní jsme postávali okolo a fandili. Jediná nepříjemnost, kterou psi zažívali, byl prach. Poučení pro nás lidi - při prohledávaní takovéhoto terénu je potřeba mít hodně vody, nejen proto, aby se pes dostatečně napil, ale aby měl šanci si také pořádně pročistit čenich.

Koukala jsem na všechno to dění okolo a pomyslela si, že jsme všichni nádherně cáklí: pečeme se v tropickém vedru uprostřed objektu, kterým by pohrdli i přizpůsobivější z obyvatel tohoto státu, povzbuzujeme psy, aby v tom všem binci hledali malý vzorek, který se vejde do dlaně a říkáme si, jak je to nádherná dovolená.

Heřmanův Městec V - Keškování v Městci

13. července 2015 v 13:36 | Darina |  Nosework 2015
Na oběd jsme tentokrát vyrazili v partě do místní hospůdky. V tom vedru se nikomu nechtělo s něčím kuchtit. Hospůdka byla relativně blízko, výběr jídel velký, ceny slušné, obsluha dobrá a na zahrádku směli i pejsci. V první partě jsme atakovali restauraci v počtu šesti lidí a tří psů, po chvilce dorazili další dvě frekventantky s dalšími třemi pejsky. Oběd byl pro všechny příjemným posezením, dokonce i pro pejsky (ono ěm paničkám vždycky něco dobrého upadne, co je třeba zachránit).

Po obědě jsem si zorganizovala volné odpoledne a s GPS vyrazila porozhlédnout se po okolních keškách. Počasí se z dusného změnilo na dusné s občasnými přeháňkami. Naštěstí nikdy nelilo příliš hustě a šaty stihly schnout rovnou na těle. První keš byla kdesi u vlakového nádraží. Objekt, k němuž se vázala, byl sice zajímavý, ale krabička sama byla tuctová filmovka schovaná navíc na nepříliš vábném místě. Žádné nadšení se nekonalo, ale do statistiky odlovených kusků se bod počítá. Další krabička byla zajímavější. Byla umístěna na samém okraji města u obnovených Božích muk. Umíístění vtipné a luxusní, provedení slušné. A ještě jsem si něco početla o historii tohoto kousku města.

Pro další tři krabičky jsem musela přepochodovat celým městem na výpadovku do blízké vesničky. Po silnici to nebly příjemná cesta. Pod nohama tekl asfalt a silniční provoz byl nezanedbatelný. Občas jsem se musela vrhnout do škarpy do kopřiv. První keš jsem hledala snad 20 minut. Což o to, provedení super, ale zaměření šilhalo o dobrých 20 metrů. Našla jsem ji až v momentě, kdy jsem to vzdávala a vracela se k silnici. V tu chvíli jsem ji zahlédla. Pomyslela jsem si, že když si už dal někdo práci a udělal tak pěknou keš, neměl odfláknout její zaměření. Nu, od stejného autora na mne čekaly další dvě.

Moje čtvrtá v pořadí z tohoto lovu byla zvlášť vypačená. Samotná keš super, ale vykoumat přístup dalo chviklu práce. Nakonec jsem musela přeskočit příkop, vyšplhat na val, který odděloval silnici od divokého neprostupného lesa, z valu sjet po zadku dolů rovnou do pole dvoumetrových kopřiv. V nich najít téměř neznatelnou stezičku, tou se vydat, prodrat se porostem, pročvachtat blátem a byla moje! Cesta zpět ještě jednou totéž v opačném pořadí. Mimo keš byly výsledkem na zadku totálně zrasené kraťasy, popálené a poškrábané nohy i ruce. Kuličky svízele jsem měla až za ušima (ale to při mé výšce nepřekvapuje).

Poslední keš byla proti tomu pohodová. Došla jsem na místo, na 90 % procent přesvědčená, že ji nedám. V textu byla poznámka, že lidé nižšího vzrůstu si máknou. Obešla jsem dva pravděpodobné geoobjekty a přemýšlela. Pak jsem se na jeden z nich podívala důkladněji a celkem bez potíží jsem i při své výšce kešku dostala z jejího úkrytu.

Po splněné misi jsem spokojeně rázovala zpět. Provoz trochu ustal, asfalt se dál tavil, přeháňky se přehnaly ještě dvě. na tábořišti jsem hodila sebe pod sprchu, trika a kraťasy jsem vyprala a v čistém oblečení jsem šla obdivit, jaké pokroky udělali pejsci za ty dvě hodiny mé nepřítomnosti. Pokrok byl patrný u začátečníků - všichni tři už skořici opravdu hledali!

Vzhledem k tomu, že vedro pomalu polevovalo, přidala jsem se k tréninku rozlišovaček. KLára to připravila zase kapku jiné, mezi květináče namixovala i batohy. Poprvé jsme také zkoušeli ruce. Opět nejtěší na tom všem bylo vysvětlit pejskům že to, o co se mají zajímat, jsou právě jen ty ruce a že by si je měli důkladně prověřit. Že tedy není třeba prohledávat celý areál - jak to pojali v první iteraci Ron či Miya. Z kelpií šlo tohle kupodivu líp Benovi, Miya nějak pořád nemohla pochopit, že jde o ruce. Ale je šikovná, určitě na ni nějak vyzrajeme!

Heřmanův Městec IV - Voda, voděnka

13. července 2015 v 13:11 | Darina |  Nosework 2015
Probuzení do dalšího tropického rána na úpatí Železných hor. Rtuť teploměru se na nás šklebila z výše, lihové teploměry téměř podléhaly destrukci. (Neberte to doslova, líh vře při +78 C a tady bylo ve stínu jen nějakých hloupých 33) Program noseworku byl tedy vcalku jasný - budou to vzorky ve vodě. Schladíme se při tom všichni.

Vyrazili jsme všichni naráz, ale s hledáním začínali začátečníci na šikovné loučce u potoka. Pejsci s přehledem a rutinou ukazovali, že ta skořice je přece tamhle. Mimo bíglíka. Ten sice věděl, že skořice je tamhle, ale nutně se ještě potřeboval podívat onde a jinde, protože měl svou vlastní metodiku hledání a zápasil s paničkou o to, čí že je lepší.

Nahoře u laviček hlasitě protestoval Ashík, protože jiní hledali a on chtěl také. Ale i na něj se po chvíli dostalo. Instruktorka Klára poschovávala vzorky podél produ pototka, zatím hodně u břehu a v tišinách, aby si pejsci zvykli na novou zkušenost, že to, co hledají, mlže být u vody, potažmo ve vodě. Vzorky potřebovaly chvilku na to, abyse mohly rozvonět. TO však těžko vysvětlíte Ashíkovi, který hořel nedočkavostí, až bude v akci, či Ronovi a Miye, kteří - kdyby to uměli - by jistě stáli na cestičce s trnasparentem: My chceme čmuchat!

Dočkali se. Přípotoční toulání zahájila Winky a po chvíli cákání a hledání vítězně označovala, že svoje kafe našla. Ani nepotřebovala horlivé navádění své paničky, která se také blaženě brodila potokem. Užívaly si to obě. Isulka přistoupila ke svému úkolu jinak. Pro aristokraty se přece nesluší ukazovat se se zmáčeným kožichem. Chvíli tedy tančila na břehu, dokud nenasála zdroj pachu. Pak cupky dupky, krůček, dva a už vítězně oznamovala nález. Naopak Ron to jako správná kokr vzal hezky vodou a proti proudu. Chvilku váhal, nevěřil, že bychom mu dopřáli to štěstí a vzorek byl ve vodě. Pak však přijal tento fakt radostným vrtěním oháňkou a ocenil ho jako dobrou švandu. Miya pracovala přesně a precizně, voda ji nijak nevykolejila, ale ani u ní nezpůsobila radostnný nával. Vzala to jako fakt. Ashík vletěl do potoka jako neřízená střela, čímž si hledání kapku zkomplikoval.

Nu, moje maličkost šplhala po břehu okolo se dvěma foťáky (všichni chceme momentky krásné úpráce našich psů) a snažila se zachytit ty nejpůsobivější momenty. Žel, v potoce se mi nejčastěji dařilo zachycovat na display zadní části kalhot nadšených paniček, když chválily dobrou práci svých pejsků a s neúprosnou pravidelností mi vbíhaly do záběru.

Tekoucí voda nás učila, že je potřeba hledat proti proudu a že proud může být hodně zrádný v tom, jak s pachem vzorku naloží. Záleží na rychlosti, na tvaru proudnice... nu skoro fyzika, brrrr. Po jednom kole pokusů jsme se tedy raději přesunuli k vodě stojaté v rybníku.

Tohle vypadalo o něco jednodušeji pro pejsky a o mnoho jednodušeji pro fotografa. Fotit tmavého psa, který něco hledá na sluncem ozářeném břehu je o něco lehčí, než forit psa v přítmí potoka, jehož břehy jsou zarostlé bujnou vegetací, kde člověku ujíždí nohy na strmém břehu.

Přístup pejsků byl opět různý. Isulka nás sice nejdřív zpražila pohledem, který říkal: "Tak vy s tou vodou nedáte pokoj?" Vzápětí pak vzorek rychle našla. Roník a Winky si hledání opět užívali, ale pracovali klidně a přesně, vodu už brali jako známou skutečnost. Miya měla svůj pomeranč schovaný u starého trochnivého pařezu, který čněl z vody. Rychle si ho dvakrát oběhla, aby našla cestu a během několika sekund oznamovala nález. Zato Ben! Miluje vodu a při pohledu na rybník usoudil: "Jdeme se koupat!" Vytěsnil z mysli vše ostatní a s nadšením se vrhl do rybníka. Trochu ho rozhodilo, že ho panička volá zpátky a zdržuje ho od pořádného zaplavání si. Náladu na hledání kůry neměl ani v nejmenším, i když jsme se se ho snažili o tom přesvědčit. Nakonec usoudil, že rozmočená kůra pomeranče je skutečný humus a k něčemu takovému on přece čichat nebude. A vůbec, konec řečí, jde se plavat! I tak může někdy vypadat trénink noseworku a Černého Petra měli teď lidé. Jak přesvědčit Bena, že voda je i hledání a nejen plavání? Bude to běh na delší trať, ale půjde to. Bude však potřebí uzavřít oboustranně výhodnou smlouvu - plavání ano, ale napřed čichání. A protože Ben svou paničku miluje, určitě se dříve či pouzději nechá umluvit a udělá to pro ni.

Na konci lekce vzali rybník útokem psi-plavci. To bylo radosti a štěkání. Dokonce tolik, že jsme k sobě přitáhli nežádoucí pozornost místních důchodců, přebývajících v zámku, který se honosně zve domovem pro seniory. Ano, k jejich zvykům patří procházky parkem a také už mají své zaběhané rituály. A tak se jejich starost soustřeďovala nikoli na to, jak tu ti šikovní pejsci krásně pracují, ale na to, že možná ubližují kačenkám, které jsou zvyklé na svou denní dávku mírně gumiózního pečiva, které jim senioři schraňují. Pohledem jedné nerudné stařenky, my jsme ti chuligáni, co tu plaší kačenky!

Heřmanův Městec III - Čicháme doopravdy

13. července 2015 v 12:03 | Darina |  Nosework 2015
K čichání jsem se dostali hned prvního dne. Po teorii byl kousek odpoledne volný, aspoň pro středně pokročilé pejsky. Těm, kteří začínali, bylo potřeba vysvětlit, že TOHLE je skořice a je sice divné, proč paničku tak děsně mooooc zajímá, ale když jinak nedá a vy, co by správný pes jí paničce najdete, ihned vypukne v jásot a budou z ní padat ty dobré věci, které vy tak mooooc rádi.

Zatímco kelpíci drželi polední siestu, prošmejdili jsme trochu městečko. Mají tu celkem pěkné a památkově chráněné náměstí se spoustou zajímavých domů, průměrně vyhlížející kostel a super renovovanou synagogu. Měli jsme kliku, sice už se skoro zavíralo, ale milá paní, která se o objekt stará, nás ještě pustila dovnitř. Vše jsme si tiše prohlédli, dokonce i fotit se smělo. Navíc nám ještě zájem o synagogu vynesl odlov kešky zaměřené na heřmanoměstecké židovské památky. To už byla druhá do sbírky (první jsme po určitém váhání a počátečnímzmatku našli v zámeckém parku).

Když jsme se za dvě hodinky vraceli do areálu cvičziště, s překvapením jsme zaznamenala, že pejsci začátečníci už bravurně a neomylně ukazují - TAMHLE leží skořice, vidíš? Tak mi dej pamlsek, jo?

Pokročilí pejsci si vyzkoušeli hledání v terénu a šlo jim to taky moc hezky. Myia to zvládala levou zadní, Ben sice svou pomerančovou kůru cítil, ale moc ho to nebralo. Připadalo mu to málo dynamické a akční. proto si k tomu občas přidával leccos svého. Ale když ho mezi jednotlivými koly hledání začala panička zaměstnávat cvikyz obedience a dog dancingu, byl spokojený.

Pro nás, lidi, byla ta první lekce informací o tom, že vítr může být spojenec či nepřítel (záleží, z které strany se rozhodnete svůj prostor pročesávat) a že se občas vyplatí pohnout se, případně popojít (není totiž větší smůla, než stoupnout si rovnou na vzorek). Potom jsme objevili matoucí prvek ve formě teplých úkrytů - to jsou ty, kde skořice či pomeranč byly, ale teď už nejsou a odešly. Pach tam sice zůstal, ale není to ono nejvoňavější místo prostoru a skutečný vzorek je třeba hledat jinde. Pejsci měli zatím možnost vizuálně se přesvědčit, že vzorek opravdu NENÍ a že musejí hledat dál. Většina to pochopila ohromně rychle. Protože za teplé místo zkrátka nic dobrého NENÍ.

Druhý blok cvičení byl pokus o rozlišovačky. Začínalo se s identickými otevřenými květináči či kancelářskými boxy (moc se mi líbily ty růžové, ale pejskům to bylo asi jedno). Postupně se přidávaly dva, tři, čtyři, pět... Kouzlo spočívalo v tom, jak vysvětlit psovi, že teď není třeba prohledávat plochu celého cvičiště, že stačí, když se bude zajímat jen o ty divné věci. Někteří si na to přišli rychle sami, jiní potřebovali zkusit omezit pohyb vodítkem. Chytat po areálu cválající kelpii či knírače je sice švanda, ale v neúprosném vedru to není nic, co by člověk považoval za ten správný adrenalin.

Večer jsem padala do postle docela unavená. Docela drsně jsem si na kelpících vydobyla kus pokrývky a dobrou noc, už spím....

Heřmanův Městec II - Seznamujeme se s pejsky

13. července 2015 v 11:18 | Darina |  Nosework 2015
A jak prý to bylo dál? Nu, však se dočkáte, nebojte se...

Večer a následující ráno bylo ve znamení seznamování se s pejsky, potažmo s jejich paničkami. Bylo poznat, že někteří se již znají, ale mně jako "náplavě" trvá seznamování vždy o kousilínek déle.

První pejsek, který mi zkřížil cestu, byla důstojná psí dáma, černá střední kníračka Winky. Nu, měla už na důstojnost věk. Ale rozhodně nepřipomínala psí babičku, zvlášť ne ve chvílích, kdy pracovala. To z ní najednou spadla léta a Winky čmuchala a hledala, dokud nenašla. Jejím vzorkem byla káva a pro náhodného kolemjdoucího, který by si dělal obraz jen z útržků rozmluv, by se jevila jako divný pes, co "ujíždí na kafi".

Další seznamování ve znamení kníračů zůstalo. Byli černí, byli to kluci, tedy přesněji řečeno - jeden psí zasloužilý pes (ten tu však jen relaxoval) a jeden stoprocentní psí puberťák a rošťák. Vše si dělal po svém a jiné pejsky moc nemusel, ale pachové práce měl vlastně docela dost rád.

Další seznámení jsme si nechali na ráno, které přišlo po trochu bojové noci.Opravdu jsem bojovala s kelpíky o prostor. Anektovali nejen postel mé kamarádky, kam se vecpala Myia, ale i mou, kterou střídavě okupoval Ben. Obě kelpie asi ve 4:30 usoudily, že toho spaní bylo tak akorát a že by to chtělo něco akčnějšího. Po chvíli přemlouvání milostivě svolily, že tedy ještě hodinku... (naštěstí to byla hodinka a půl, kelpie ještě neumějí stoprocentně hodiny).

S očima ještě napůl rozespalýma jsme se pak vydali do parku. Kelpie letěly, my lidé se tak trochu rozespale potáceli... Naštěstí jsme nebyly jediné a právě Winky nám ukázala díru ve zdi obory, kudy se dalo pohodlně proniknout dovnitř.

Vstávání stálo za to. Park byl tichý a trochu tajemný, listovím stromových velikánů se zvolna prodíralo sluníčko. Přední část je anglickým parkem. Objevili jsme tu i velikánský rybník. Zadní část je nepříliš udržovanou anglickou džunglí. Tiše tu tlejí kmeny a obrůstají břečťanem a choroši. Obešli jsme celou zadní část parku. Snídaně nám pak chutnala o to více. Nu, ten Heřmanův Městec by se správně měl nazývat Břečťanovým Městcem. Tato rostlina okupuje nejen zámecký park, ale celé městečko a přilehlé okolí.

Dopoledne pak bylo teoretické. Však ona každá legrace něco stojí. Teorie však nebyla ani nudná, ani náročná. Vlastně pohodová směs kynologie, biologie, fyziky a psychologie přednesená zajímavou formou. Rozhodně to nebyl ztracený čas.

Potom již přišlo první kolo praktického výcviku. Zde se ukázali další členové naší skupiny. Kelpíci patří do rodiny a Winky s Ashíkem už známe. Dále mne na první pohled zaujala pudlinka Isulka. Graciézně vtančila na scénu. Od pohledu typický pejsek gaučáček. Za tenhle první dojem jsme ji pak v duchu tisíckrát odprosila. Ano, Isulka vypadala opravdu skvěle, dokonce i na dotek to byla náruč hebké srsti. Uprostřed toho všeho čeníšek jak ostružinka a chytrá mandlová očička. Ovšem Isulka hledající vzorek - to zmamenalo víc: cílevědomá, houževnatá, pod hebkým kožíškem pružinky svalů. Pokud si potřebovala ověřit zdroj pachu, rázem se měnila v pudlíka stromového (po šikmém kmeni dokázala vyběhnout do slušné výšky). Vzdát hledání jí ani na mysl nepřišlo, zkrátka hledala, dokud nenašla. A ještě dávala najevo, jak ji to ohromně baví. Chválu a obdiv za dobře vykonanou práci přijímala s pohledem královny udílející audienci svým poddaným. Tuhle psí dámu nelze než milovat.

Dalším, tedy již šestým členem skupiny byl zlatý anglický kokr Ron. Pro kokříky mám slabost a tenhle psí kluk v sobě spojoval všechny klady svého plemene. Odvážný, houževnatý, pohodový, ochotný ke každé zábavě, vždy dobře naladěný. Typický smutný kokří pohled nasazoval jen ve chvíli, kdy hodlal z paničky vyloudit nějakou tu dobrůtku navíc. Jako správný slídič milujel volnost a vodu. Cvičné terény 5 x 5 metrů mu byly malé, vždy musel prozkoumat zpilnosti daleko větší prostor. Ale čich měl opravdu excelentní, jak setrvale dokazoval. Pachové práce pro něj byly takovou zábavou, že nepotřeboval extra povzbuzení. To, co dělal, bylo přirozené jaho psí duši a instinktům. Dělal to tedy dobře a rád.

Potom tu bylo několik nováčků, tedy pejsků, kteří se s metodikou noseworku seznamovali. Nepřehlédnutelným pejskem byl bígl Jamie. Nu, bígl se vším všudy. Tvrdohlavý, občas se tvářil vážně a zamračeně. Pokud mu bylo něco proti srsti, dokázal se obrovskou silou zapřít do trávníku a zkrátka NE! že prý mu máme dát všichni pokoj.

Dalším novicem byl Chesapeake Bay retriever. Vlastně jsem na tomhle táboře měla štěstí vidět hned dva zástupce u nás ne zcela běžného plemene. Druhým byl záchranářský pejsek Sam. Ale tenhle retrívr byl ještě spíše štěně, než puberťák. Ale nakonec se ukázalo, že nosework je něco, na co se nechá ukecat (zvlášť když za to z paničky padá stálý přísun pamlsků). Poslední byla psí dáma Roxy, jejíž panička přiznala, že o noseworku slyšela poprvé a chce si vyzkoušet, zda je to sport i pro ně.

V této chvíli jsem tedy měla představu o naší skupině. Nebyli to zdaleka všichni přítomní pejsci. Po tábořišti se dále batolily dvě roztomilé čivavky, občas tu elegantně provlála barzojí slečna, proběhl párek australských ovčáků, bláznivě jako střela proletěl borderák, poštěkával Jack Russel teriér. Pak tu bylo několik pejsků neurčité národnosti. Ukázalo se, že na jejich nadšení a kvalitu nemá nejasný původ žádný vliv. Na druhé straně tu elegantně v klíně své paničky spočívala fenečka čínského naháče. A jestli myslíte, že neuměla čichat, tak předesílám, že tedy uměla. A jak!

V našem povídání se blížíme k tomu, jak "jsme" čichali, ale to zase příště.

Heřmanův Městec I - Čichám, čicháš, čicháme

12. července 2015 v 21:36 | Darina |  Nosework 2015
Konečně přestěhováno, léto na spadnutí, nějaká ta dovolená na obzoru. A teď - co s ní? Prázdniny vždy byly a jsou dobou táborů. Ty skautské jsou sice fajn, ale už za těch x let kapku okoukané. Rozhodla jsem se zkusit to tentokrát jinak. Pojedu na PEJSKAŘSKÝ TÁBOR. Nemám psa, proto jedu jako doprovod své kamarádky a kelpíků. A nechám se překvapit, jaké to bude. Jsem zvyklá se postarat o svou zábavu sama a pokud to bude moc velká nuda, bude kolem skvělá příroda a další letní lákadla.

Něco takového se mi honilo hlavou poslední červnovou sobotu ráno, kdy jsem balila batoh. Znáte to, na týden je to stejné jako na tři týdny - suchá varianta, deštná varianta, přidat svetr pro chladné noci. Místo spacáku jsem balila nějaké zásoby jídla, nevědouc, co a jak nás čeká.

V brzkém parném odpoledni jsem se doploužila s batohem na zádech na vysočanské nádraží, kterým měl mimořádně projíždět rychlík směr Pardubice. Projížděl. Ale nádraží samo je hodně nevábné. Stará budova, unavená pokladní, chraptící amplión: "... na chrmchrrr kolej... vlak směr bleble chrmmm... opakuji... chmrst vrz... pozor při vstupu do kolejiště." Tak z toho hlášení jsem nebyla moc moudrá. Naštěstí na panelu blikalo číslo koleje a já vyrazila chytat to, co se honosně nazývalo rychlík. Naskočila jsem do posledního vagónu a pomalu se prodírala vpřed. Vlak byl poloprázdný. Na kamarádku jsem nenarazila, zato na průvodčího, který mne ujistil, že tímto vlakem tedy žádný pes nejede! Vzhledem k tomu, že znám orientační smysl své kámošky, zadoufala jsem jen, že nesedí v tuto chvíli v rychlíku směrem na Linec. Neseděla. Seděla naopak již půl hodiny na nádraží v Přelouči. Lokálka na Heřmanův Městec a Prachovice nejezdí prívě nejčastěji. Odbyla jsem si bouřlivé přivítání s kelpíky (Miya toužila skočit mi až na hlavu, Ben byl decentnější) a již v partě jsme jeli dál. Ve vláčku byly pesani opět středem obdivu, ale to už tak nějak patří k místnímu koloritu.

Po necelé půlhodince jsme vystoupili na malém zchátralém (a neobsazeném) nádražíčku, abychom následně zjistili, že nás čeká ještě něco kolem 2 kilometrů cesty. Pobrali jsme nějak zavazadla (Ben si frajersky nesl svůj tenisák a další propriety v brašnách na postroji) a vydali se na pouť přes město. Orientace nebyla nijak obtížná - rovně, doleva, dlooouho rovně až skoro na náměstí, doprava a pak doleva, doleva, doleva a bylo to. Jasné jako facka, ne?

Obdivili jsme cestou husitský kostelík (obligátní funkcionalismus připomínající hasičskou zbrojnici), dřevěnou zvoničku a zeď zámeckého parku (to jsme ještě netušili, že zakrátko tu budeme znát každý kámen).

Na konci cesty na nás čekal kynologický areál. Ubytování vskutku královské - chatka se dvěma postelemi (ouha, musela jsem se o postel podělit s kelpíky), skříní (to byl jediný nedostatek), stolečkem a ledničkou. Někteří sousedé měli dokonce koberec, ale lino se ukázalo být při soužití s pejsky daleko praktičtější. Opodál velikánská budova s kuchyňkou a dvěma klubovnami, o kousíček dál menší, která skrývala sociální zařízení. Jediná vada na kráse - pitná voda se dovážela. To vše doplněno dvěma plochami pro kynologická cvičení a záchytnými boxy pro psy. Ještě dál směrem ven z civilizace byl městský psí útulek. Smutný pohled.

Následovala trocha zabydlování se a seznamování s okolím. V podvečer jsme byli všichni. Dvě instruktorky, něco kolem 16 frekventantů, pejsků o něco více, někteří přítomní se nespokojili s jedním. Rasy a velikosti rozličné, ale v tuto chvíli jsem nějak ztrácela přehled. Zajímavé bylo, že 100 % frekventantů tvořily ženy (i když v tomto psím sportu se prý vyskytují i muži). Tiše a neuctivě jsem si pomyslela, že to asi nebude v příštích dnech jednoduché. Je-li konstelace více hvězd souhvězdím, může se konstelace více žen stát soužením. (Milé kamarádky, teď, když je po všem, z hloubi srdce se vám omlouvám. Tento předpoklad se nenaplnil a byli jsme báječná parta.)

Následovalo kolečko rychlého představení, při kterém jsem stihla zapomenout všechna jména, zvládla jsem zapamatovat si některé pejsky (to jde rychleji) a rozzářila se nad darem štráfu domácího štrůdlu, který tam pro lepší seznámení rozdávala mně v tuto chvíli zcela cizí dáma. Poté byla matoucí změť lidí rozdělena na dvě poloviny. Spolu s kelpíky a kamarádkou jsme se ocitla v Klářině skupině. Plus to bylo v tom, že tady už jsem se naučila "své" lidi znát, mínus v tom, že někteří lidé z druhé party mi zůstali tak trošičku tajemní. Zkrátka ne se všemi jsem se poznala tak dobře, jak by si akce zasloužila )ale třeba není poslední).

V naší osmičlenné skupině to bylo půl na půl. Zhruba polovina frekventantek a hlavně jejich pejsků již měla představu, co je čeká, druhá polovina byla nepopsaným listem.

Že jsem vám ještě neřekla, o jaký psí sport jde? Nu, hezky česky se mu říká nosework a ještě hezčeji češtěji se jedná o vyhledávání specifických pachových vzorků (které se v přírodě nevyskytují). Metodiku vymysleli lidé, kteří se motají kolem záchranařiny a policejní práce (ano, semtex či marihuana mohly být inspirací, ale netěšte se, tak exotické vzorky se při nácviku nepoužívají). Za velkou louží s tím prý dělají obrovské cavyky a prodávají k tomu za těžké peníze sety se speciálními esencemi. Naštěstí zdravá česká improvizace geniálně vymyslela, že pejsci se stejně tak vydovádí při hledání skořice, pomerančové kůry, případně kávy, čaje či jiného aromatičtějšího koření. Vzorky se hledají v různých prostředích - v tuto chvíli jsou prostředí dělena na nature (více či méně příroda), urban (vše, co již poznamenaly zásahy člověka, takže to překvapivě může být i vaše kůlnička na dříví), water (voda stojatá i záludně tekoucí) a discrimination (rozlišování pachů u setu stejných či podobných předmětů - zavazadla, lidé, nádoby...) Každé prostředí má svá specifika učení a je potřeba dávat pozor na milion věcí. Ale dost již. Kdo chce vědět více, nechť to zkusí sám! Výhodou je, že čichat dokáží i pejsci staří či handicapovaní, s rodokmenem i pouliční směsky. A pro jejich páníky to také není nijak extrémně fyzicky náročný sport (většinou - dodávám).

Takto tedy proběhlo naživo moje seznámení s noseworkovým táborem.