Z nudy blog Dariny Bártové na Blog.cz

Probouzím se do letního líného rána. Otevřeným oknem vzáleně doléhá ruch ranní dopravy a voní květy. Sluníčko se na nebeskou báň vyhouplo v nejlepší kondici a začíná hřát o sto šest. Je ještě velmi brzo.

Dopřávám si pořádnou snídani do postele, ale nemám náladu se dlouze povalovat. Ledva mi uschnou vlasy po raaní sprše, natahuji kraťasy a tričko a do batůžku skládám potřeby pro geocaching a svačinu. Dnes se nebudu věnovat ani nekonečnému drbání pavlače (po měsíci enegrických zásahů už stačí ji jen stírat, nikoli odstraňovat špínu ekrazitem). Nebudu ani zuřivě uklízet (za ten měsíc jsem už trochu zmapovala, jak často je třeba co udělat, aby byt působl svěže a čistě a já se z věčného uklízení nezbláznila). Nepůjdu ani nakupovat, představa mrhání času v chrámech konzumu není mým oblíbeným relaxem. Zkrátka jen házím batoh na záda a sbíhám do letního rána. Na schodech mne přeuctivě zdraví oan soused, kterého nevím proč fascinuje, že mám okolo jména nějakou titulaturu. Tím, že mám titul, si přece nenechám kazit život, no ne?

Tento obraz jsem měla před očima celých stodvacet dní. Až bude léto, až bude hotovo, probudím se a budu moci jen tak bezstarostně jít na výlet. Je léto, probudila jsem se a jdu bezstarostně na výlet.

S podvečerem se vrátím domů, unavená a šťastná. Tentokrát budu možná mít v ruce kytici letních růží. Unaveně vyšlapu schody... večer budu poslouchat hudbu, číst a snít. Jsem doma.

Začala jsem zuřivě shánět dopravu. Osvědčení dopravci (oba) byli nějak zavaleni vlastními úkoly. Ozval se mi sica kamarád skaut, ale jaksi si neuvědomil, že dva balíky dlouhé před 2 metry o celkové váze přes 15 kg se metrem transportují opravdu, ale opravdu hodně obtížně.

Tvářila jsem se asi hodně zoufale, protože tentokrát zaskočila pro změnu ženská liga. A byla to super pomoc! Kamarádky nejen že byly ochotné mi skříň dovézt, ale dokonce to ještě zorganizovaly tak šikovně, že jsem nemusela s nimi. Jedním slovem, dodaly mi almaru až do domu. Profi služba by to nedokázala lépe.

Jeden den jsem tedy o rozložený regál zakopávala. DAlšího večera se dostavil kamarád s akumulátorovou vrtačkou (pro neznalce: máte-li toho mnoho co šroubovat, je to skvělá pomoc). Skříň jsme složili za chviličku. Já už to umím téměř poslepu. Tentokrát skoro vše klaplo na popvé, police byly správně ukotveny, postranice seděly, zadní stěna byly přibita a regál se opravdu vešel na své místo.

Následujícího večera jsem provedla ještě jedno přeskupení knih. Teď už se blíží své definitivní podobě. A představte si - v regálech je ještě místo! To je něco, co jsem za posledních, ehm... mnoho let nezažila!

Dalšího odpoledne ke mně zavítal Dux. I on se stěhuje do Prahy. Ale podnájemnický život s potenciálem rodičovského bytu za zády (byť je to jen půda rodičovského bytu někde daleko), neklade takové nároky na stěhování. Zkrátka: člověk ještě nemá tolik krámů. Prosil mne, zda bych mu neutrousila nějakou použitou prázdnou banánovku. Mnoho jsem jich už zlikvidovala, nebylo zbytí, krabice by byly všude.

Doma se krčily poslední dvě nevybalené. (Já vím, ve sklepě jich je ještě osm a jedna se zbaběle schovává na dně vestavěné skříně. Ale v nich jsou věci, které nemusím řešit ausgerechnet zítra.) Dala jsem se tedy do vybalování těch posledních dvou sirotků. Konečně jsem našla věci, které bych bývala potřebovala před měsícem - knihovní zarážky, otvírač na konzervy, mlýnek na koření... samé hezké a důležité věci. V tuto chvíli byl asi nejdůležitější ten otvírák, Konečně budu moci zbaštit ten mandarinkový kompot, mňam!

Vybalením těchto krabic jsem se dostala do fáze konec krabic. Bydlím!!! Můžete začít chodit na kolaudační návštěvy. S daleko menším rizikem, že vás u mne postihne nějaká práce. Ale díky všem těm, kteří se právě tohoto postižení nebáli a pomohli.

Tentokrát jsem tam cestovala kvůli lékařské kontrole. Tenhle pan ortoped ordinuje i v Praze, ale dík nemoci jsem se nějak nestihla přeregistrovat do jeho pražské ordinace. Vydala jsem se tedy na výlet, při němž jsem opět spojila několik věcí.

Nejprve jsem se krátce zastavila v kladenském bytě. Sláva! Z poštovní schránky vypadly faktury pro daně z nemovitorsti. Bylo to tak tak, do konce lhůty pro zaplacení zbývaly spíše hodiny, než dny. Byt je v pořádku, opuštěný, nostalgie na mne nedýchla.

Potom jsem se zastavila v oblíbeném supermarketu, nějak jsem se v ranním kvapu nestihla pořádně nasnídat. Navíc, v tomto řetězci mají tu jedinou okoládu, kterou smím a která mi chutná. I dopřála jsem si tabulku. Bylo to stylové. Ten pan doktor, k němuž jsem mířila, čokoládu miluje a mezi vyřizováním jednotlivých pacientů vždy uzobává něco dobrého. Mám tedy něco jako podmíněný reflex: jakmile se začne hovořit o ortopedovi, dostanu děsnou chuť na čokoládu!

Potom jsem se popovezla jednu stanici vláčkem blíž k centru a zbytek do nemocnice došla. V čekárně jsem strávila 2,5 hodiny proto, abych obdržela recept na své speciální vložky do bot a domluvila se, že příště už v Praze. Tyto složité úkony zabraly asi 5 minut.

Potom jsem se vydala na Rozdělov ke známým. Jsou to jedni z mála lidí, které na Kladně znám a s nimiž se stýkám. Vídávali jsme se tak jednou za měsíc či dva. Tentokrát jsme se domluvili, že na Kladno jedu, i byla jsem přizvána k obědu (nikoli jako hlavní chod). Po delší době to byla možnost promluvit si neuspěchaně a měla jsem z toho radost.

Odpoledne jsem pak svištěla vláčkem zpět a opět jsem použila trik s přestupem a dojezdem vlaku až domů. Na to, jak je ta cesta dlouhá, je toto podstatné zrychlení.

Ráno pršelo, jen se lilo. Po pomalé snídani jsem dočvachtala těch pár set metrů k radnici a vyzvedla si zbrusu novou občanku. Hm... pěkná.

S touto fungl novou občankou jsem se přebrodila přes ulidi do banky a rovnou nahlásila změnu adresy a dalších maličkostí. V této bance striktně vyžadovali osobní přítomnost, novou občanku ověřovali a posuzovali, skenovali a vůbec dělali haldu různých úkonů

Totéž odpoledene jsem pyšně s novou občankou dorazila i do peněžního ústavu, v němž mám spořící účet. Tam mi naopak vynadali, zda nejsem hloupá. Že jsem si to měla celé zařídit elektronicky a nevytrhovat je z odpolední siesty. Nakonec ale požadované údaje změnili a vydali mi o tom potvrzení.

Jasně, elektronicky by to bylo pohodlnější, nemusela bych se zvedat z gauče. Ale kdo má vědět, která z bank to jak chce? A kolikrát v životě se člověk stěhuje? Nebo přesněji, kolikrát mění trvalý pobyt? Stěhování mám za sebou docela dost, ale trvalý pobyt měním de facto pouze potřetí, z toho poprvé jsem byla ještě v nesvéprávném věku. Ale dobře, jsem poučena. Jen se bojím, že to do příštího stěhování zase zapomenu.

První nepříjemné překvapení se přihodilo už v sobotu ráno, kdy jsme u ventilace zpozorovali obrovského sršně. Tiché doufání, že to byl ojedinělý atak zůstalo nevyslyšeno. V poledne se kolem karavanu poflakoval další. A se sršni nekamarádíme. Ben už žihadlo dostal a bylo mu po něm nedobře. U Miyi by se mohla rozjet alergická reakce a lidem bodnutí také dvakrát nesvědčí.

Čmeláci, které jsme vyrušili v pátek svým příchodem, nám nevadili. Jednak byli jenom dva, jednak pochopilil, že v karavanu s kelpiemi asi nebude klídek a tak se během pěti minut odlétli poohlédnout po něčem klidnějším. Sršni tak povolní nebyli. A situaci bylo nutno řešit. Venkovní teplota neukazovala na to, že by se dalo spát pod širákem. Karavan se nedal moc zabezpečit, ač jsme nepochopili, kudy se tak obrovský sršán mohl protáhnout dovnitř.

V poledne tedy přišla na řadu chemie. Karavan jsme vystříkaly, zvášť pečlivě kolem potenciálních vstupních otvorů. Pak jsme jej uzavřeli a čekalo se do večera. Chemický útok zabral. I přesto jsme se vroucně modlili za pokojnější noc.

Nebesa nás vyslyšela. Žádný hmyz nerušil náš spánek a vzhledem k tomu, že psi byli také unavení, byla to o mnoho klidnější noc, než předešlá. Byla také větší zima. Ben se stočil doprostřed postele k nohám, Miya sice zabrala pozici u hlav, ale já ji přelstila tím, že jsem se do spacáku zamotala i s hlavou. Mám ho naštěstí tak dlouhý, že to jde. V šest to sice zkoušela, ale moje otrávené zavrčení ji odradilo od dalších aktivit. Tak se jen víc přitulila , aby měla teplíčko a ještě na chvíli usnula. Když se o půl hodiny později probrala, začala naštěstí vehementně budit svou paničku a mne nechala na pokoji.

Vylézt do chladného rána a rozhýbat se nebyl úplně příjemný úkol. Ale byl před námi nový den a nové zážitky.

Bylo legrací pozorovat jednotlivé pokusy. V okolí vládla uvolněná atmosféra, vždyť o nic nešlo, jen právě o to něco si vyzkoušet. Bylo zajímavé pozorovat, jak se úplní nováčci seznamovali s tunelem a jak pejskům postupně docházelo, co se po nich chce. "To mám proběhnout tou divnou věcí? Proč? Moc se mi to nelíbí... a jo, ono je za to žrádlo, tak to už letím..." Tak vypadala typická reakce nováčka.

Kelpie však nejsou typické. Celý výcvik postavil na hlavu Áron. Tunel se mu vážně nelíbil. Překážku si ještě skočil, ale tunel proběhl s nechutí a vzápětí usoudil, že toho bylo tak akorát dost a že se za tu strašnou křivdu musí odměnit sám. Zdrhl z parkuru a běžel dovádět s Barunkou či s kýmkoli jiným, kdo byl ochoten s ním dovádět. A byl v tom neobyčejně vytrvalý. Dokázal to třikrát za sebou. Při třetím tunelu už panička preventivně klusala k jídelně, kde že pes je. V tuto chvíli to vše říká jen to, že víc, než překážky zajímají Áronka jiní pejsci a že má vlastní představu o agility.

Barunka se tunelu nebála, napodruhé už ho prolítla jako blesk. Ale také ji bavila jen první série. Při druhé už toho měla právě tak dost. Cítila se unavená. Však tu byl cvrkot - děti, jiní psi, psí bráchové, kteří ji nenechali na pokoji... vyřešila to po svém. Vběhla do tunelu, uvnitř se slastně uvelebila a všem se chechtala, že za ní nemohou.

Maiky neviděl překážky poprvé, ale také zvolil svůj osobitý styl jejich zdolávání. V hlavě měl vlastní plán, jak by měly jít za sebou a nehodlal od něj ustoupit. A bylo to.

Ben s Miyou si zaběhli rekreačně. Asi by je to bavilo, ale nejsou kapacity a fyzička na to věnovat se danému sportu profesionálně. Ale vyzkoušet si to, to oni rádi a s vervou. Pobíhala jsem při jejich tréninku po place coby fotograf a moc se těším, zda vyjdou fotky superakčních kelpií.

Ovšem největším novátorem ve zdolávání překážek byla australanda Britney. Vynalezla úplně nový styl. Nejprv překážky několikrát skočila. Pak ji to přestalo bavit a asi byla unavená, je to fenečka trochu přes míru. Má tedy co nosit a v budoucnu lze předpokládat, že by se u ní mohly objevit problémy s klouby. Ať tak či tak, skákat se jí nechtělo. Před další překážkou se zhroutila. Ne, nepodplazila ji. To by bylo příliš obyčejné! Překulila se na záda, všechny čtyři do vzduchu a tímto stylem se pod překážku propasírovala. Přihlížijecí se v tu chvíli hroutili také - smíchy! Britney se pak zvedla a místo toho, aby pokračovala, nabrala to nahoru do svahu, čímž přesně splnila příkaz své paničky, že má běžet. Pravda, směr si také určila po svém, ale běžela, no ne???

Obdivovala jsem instruktorku, že při všech těchto věcech dokázala být nad věcí a motivovat druhé k tomu, aby si to užili. I když jejich představy se někdy lišily od závodních pravidel.Díky, vážně jsme si to užili!

Vláček se šinul do veleslavínského kopce a já pociťovala mírnou nostalgii. Už jezdím na Kladno jako host.

Nebyla jsem tam od vyklizení bytu. Bylo třeba zkontrolovat, zda se nic mimořádného neděje. Také bylo třeba nahlédnout do poštovní schránky, protože ne všechny instituce jsou obeznámeny s faktem, že bydlím jinde, ač se snažím tyto resty postupně vyřizovat.

Na místě samém jsem zjistila, že ty věci, které netrpělivě vyhlížím, ve schránce nejsou a že se přrozeně ani jinak nic mimořádného neděje. Cesta to byla skoro trochu zbytečná.

Kladenský byt působí opuštěně. Už by asi uvítal někoho, kdo by tu byl rád a pustil se s vervou do úprav či zabydlování.

Nechtělo se mi jet hned zpět, šla jsem se proto projít do lesoparku. Táhlo mne sem také pár keší, ale nakonec to i z tohoto hlediska byl zcela planý den.

Cestou na nádraží jsem aspoň koupila ve svém oblíbeném hypermarketu svůj oblíběný chléb. Jo, potom se mi vážně stýská.

A jelo se zpět.

Ovšem těch následujících deset dnů nepřineslo žádný superprůlom co do zvelebení interiéru. Snad jen to, že se mi konečně podařilo sehnat závěsy na okna přiměčřených velikostí a v barvách, které konečně ladily s charakterem místností. Pro svou ložnicopracovnu jsem vybrala závěsy, ktteré mají hnědý odstín s nádechem do barvy tmavé mědi. Je to odstín, který se doplňuje s kobercem a naopak krásně kontrastuje se žlutí stěn. Pro obývák jsem odvážně vybrala veselou světlounkou jarní zeleň a spolu s tím již zmiňovaným "bílým kafem" na stěnách to skutečně působ vesele, svěže a optimisticky.

Jinak jsem ovšem polehávala a sem tam věnovala hodinku či dvě mezi mnoha hodinami spánku a pár hodinami u knihy či filmu nějakým drobným úklidovým pracem. Někde v třetí třetině nuceného pobytu doma jsem se už začínala nudit.

Užívala jsem si však také nevídanou věc - návštěvy. Dvakrát se stavila Luisa, z toho jednou se mi dokonce postarala o oběd. Je to super pocit, když jste nemocní a někdo pro vás něco udělá tak, že se nemusíte potácet s horečkou kolem hrnců. Tohle jsem už kolik let nezažila a bylo to opravdu moc milé.

Jednou jsem takto získala další oběd od kamaráda, kterému se nechtělo vařit si u sebe jen pro sebe a tak si přiběhl uvařit ke mně. Proč ne, nádobí už bylo vybalené a funkčí. Jen jsem někde ztratila otvírák na konzervy, mrzuté!

Koncem týdne se objevilo pár lidí jen tak na kafe a pokec. To už bylo skoro nadlimitní, nějak jsem se hodně naučila být sama a přecvičovat se je sice milé, ale pro mne někdy trochu náročné. Věřím, že je to však dobrý trénink pro budoucí kolaudační návštěvy.

Když jsem se ráno probudila, bylo mi všelijak. Šílená bolest v krku, trochu horečka, hlava k prasknutí zacpaná rýmou... No jo, jenže zabydlování je zabydlování, i když bylo evidentní, že tělo začíná protestovat a chce oddech.

Dopoledne dorazil kamarád a dali jsme se do montáže. První skříň nám šla docela od ruky, ale přesto jsme byli pomalejší, než můj moravský profi kamarád. To víte, intelektuálové! Ale vše jsme smontovali správně, drželo to a skříň jsme ihned instalovali na místo.

S druhou jsme si věřili už víc a měli pocit, že to zmáknem levou zadní. Pýcha však předchází pád a ve chvíli, kdy jsme skříň postavili, zjistili jsme, že u pevně zabudovaných polic jsme se přepočítali. Sice o pouhou jednu dírku, ale stejně to vypadalo nehezky. Takže všechno zpět, vše rozebrat a znovu. Odkaz k večerníčkovým postavičkám Pata a Mata byl v této chvíli zcela na místě.

Největší šrumec ještě zahustil technik z firmy pro připojení k internetu. Jeho návštěva byla naštěstí kraťounká, předal mi hardware. Zbytek jsem si odpoledne nainstalovala sama a po dvou týdnech bez spojení jsem tak byla zase na síti.

I v tento den jsem udělala pro své bydlení dost a zbytek odpoledne jsem strávila vyčerpaným spánkem. Snad ty bacily vyležím.

Což o to, dodání regálů je příjemná zpráva, ale bylo nutno zorganiovat akci na jejich dopravu domů. Ač se v neděli normálně nepracuje, nabídl se kamarád s autem, že bychom to v nedělní podvečer realizovali.

Vše probíhalo hladce. Sešli jsme se na parkovišti u prodejny, byly nám vydány 2 kusy knihovních regálů ve 4 balících a - teď to začalo být zajímavé. Ty těžší balíky, které obsahovaly většinu regálu, se daly slušně složit při sklopených sedadlech do prostoru spolujezdce a za něj. Ovšem potíž nastala se zadními deskami. Svým rozměrem 200 x 80 cm šíři sedadla spolujezdce přesahovaly. Podařilo se nám je do auta našťouchat jeksi "naštorc". Nebylo to dvakrát příjemné, protože řidiče škrábaly takřka doslova za krkem.

A ještě maličkost. Mohla jsem jet sice metrem, ale to by na mne musel kamarád čekat před domem. Musela jsem se tedy do osobního auta k regálům a řidiči nějak stěstnat i já. Nakonec jsem balancovala částečně na sklopeném zadním sedadle, částečně na balících. Rozpláclá jak žába. Pomýšlet na to, že se připoutám, byl heroický výkon.

V této pozici jsem absolvovala cestu se skříněmi domů. Celou tu čtvrthodinku jsem se modlila, aby jel kamarád opatrně (jel), aby nás nestavili policisté, kteří v návaznosti na hokejové mistrovství světa pomáhali a chránili více a intenzivněji, než obvykle. Regály se bez úhony dostaly na místo určení. Těch posledních pár metrů a schodů už byla hračka. Asi si začínám zvykat na extrémní fyzickou námahu.

Maikyho jsem už trošku popsala. Vzhledově je to krásný stříbrný pes, docela mohutný (zdědil po dědečkovi) s typickým kukučem a hodně tvrdou kelpií hlavou. Je objevitel a rád si dělá věci po svém. Jako správná kelpie je k neutahání a miluje cokoli, v čem je pohyb. Jako správná kelpie se také projevuje teritoriálně a dával nám všem najevo, že tady je to jeho, tedy Maikovo. S tátou Benem by se v tomto náhledu asi neshodli, proto se celý víkend dbalo na to, aby se tihle dva nedostali k sobě příliš blízko. Ale když Ben odpočíval v bezpečí své klece, Maiky ho chodil škodolibě provokovat a měl psinu z toho, že tátu vytočil. Ovšem kdyby měl příležitost, stejně tak ochotně by s ním lítal venku po lukách.

Bára je menší, po mamince zdědila odstín srsti měděné barvy. Ze štěněcího věku jí zůstala zvědavost, zvídavost a ochota učit se. Cokoli. Je stále rychlá jako blesk a tak dělá čest svému vznešenému jménu. Svou rodinu miluje a je vidět, že si to užívají všichni - dospělí, děti i fenka. Z toho, co její páníci vyprávěli, je jasné, že si je velice pečlivě vychovává, zvlášť v odhalování poznatku, že s kelpií se nikdy nebudete nudit. Nezištně si trénuje své lidi k neustálé ostražitosti a pohotovosti, protože ji přirozeně nejvíc zajímají potenciálně nebezpečné věci. Na této akci se prezentovala jako hnědá s pálením, protože si těsně před australským víkendem dokázala přižehnout kožich. Mimo pěkného exteriéru jsem měla radost z její vyrovnané povahy a z toho, že si život se svou smečkou užívá.

Áronek byl pro mne velkým překvapením. Přirozeně že překvapením příjemným. Vzhledově se snad nejvíc potatil. Má nádhernou barvu hořké čokolády, ale tím veškerá hořkost končí. Z tvrdohlavého lumpa, který se snažil zaujmout mezi sourozenci první místo a terorizoval je, jakmile došlo na společné krmení, vyrostl nádherný vyrovnaný pes. Miluje svou paničku i ostatní své lidi. Obecně je k lidem i psům přátelský a nekonfliktní (odečteme-li že i s ním lomcuje psí puberta naplno). Je ohromně šikovný a hlavně, je to šťastný pes. S Benem nedosšlo ani k náznaku potíží, Miya po nezdárném synkovi jednou ňafla, když si příliš dovolil, a stačilo. Sestru Báru zbožňoval a kvůli ní se i pustil do křížku s bráchou. To víte, psí puberta je také těžká. Znamenalo to držet kluky od sebe.

Společně jsme si užili vycházku. Jdou-li 3 kelpie a 4 lidé, není to nuda. Psi nás obveselovali štafetovým aportem. Hozený klacek většinou sebral Ben, pak si jej gentlemansky nechal sebrat od Miyi, které ho zas velmi negentlemansky čmajznul Áron. občas se o něj i žertem přetahovali, ale vše ve svorné shodě. Sprint za hozenou šiškou byl také oblíbený a pak bylo potřeba dát ještě celému okolí hlasitým štěkotem najevo, že si to tady moooc užíváme.

V této konstelaci jsme ulovili i jednu z okolních keší, byla to Áronkova první. Možná však nikoli poslední. Vždyť i okolí jeho domova je na krabičky docela bohaté.

Přespávali jsme v karavanu. Kdyby se to počítalo jen kamarádka a já, byl by to luxusní nocleh. Ale Ben s Miyou usoudili, že ta postel je tu přednostně a hlavně pro ně a s vervou ji zabrali. Což o to, Ben je sice kus psa, ale spí klidně. Pokud pobýval v postelui, poměrně neškodně se stočil do nohou. Jen si pod sebe nasyslil co nejvíce z pokrývky. Své paničce gentlemansky přenechal zbytek, já klepala kosu ve spacáku. Zima by nebyla tak hrozná, kdyby se právě ten spacák nerozhodla anektovat Miya. Ta asi tak ve čtyři ráno usoudila, že toho spaní už bylo dost - venku už se nesměle objevovalo světlo - a že chce nějakou akci. S razancí sobě vlastní mi svým jazykem dopřála energický budíček. Ovšem ve čtyři ráno se mnou nejsou moc žerty, i zatočila jsem se do spacáku i s hlavou a snažila se ignorovat psí tlapky, které mi na břiše tančily kankán. Usmlouvala jsem to s tou kelpijáckou trapičkou do půl šesté. Pak už neodvratně začal nový den.

Když jsem se rozehřívala hrnkem čaje, další účastníci kursu v protější chatce ještě sladce spali. Ale někdy po sedmé i je začalo tahat ven sluníčko, natěšení pejsci a vůně ranní kávy. A v půl deváté to už u venkovní jídelny vypadalo jak v psím Babylónu. Všude byli psi. Pravda, australáci převažovali. Ale kelpiácký národ se nedal zahanbit. Mimo Bena, Miyi a Maikyho rozšířila řady nádherná černá holka Arwen, která se přijela podívat až ze Slovenska. Před devátou dorazil Maikyho bráška Áron a vzápětí i sestřička Bára. A šest kelpií se už dovede postarat o pořádný cvrkot.

Krátce poté se objevil také instruktor záchránařiny a vyrazili jsme ven.

Seznamovací lekce se odehrávala na nedaleké klidné louce za vesnicí, mezi lesíky. Volba byla jasná. Byla to momentálně jediná široko daleko posečená louka, kterou neokupovaly ani krávy, ani ovce. I koně byli dost daleko a psí ňafání je tak neplašilo.

Vyslechli jsme něco teorie, doplněné o proaktické ukázky. Ukázkouvým psem bykla Miya, kterou jsem měla na starosti. Instruktor si ji zvolil proto, že ji znal, protože ona i Ben již absolvovali záchranářský kurs. Jakmile si uvědomila, že je středem pozornosti, pracovala radostně a energicky.

Poté měli šanci vyzkoušet si alespoň první krůčky v tom všem i ostatní pejsci. Instruktor byl fantastický, dokázal se přizpůsobit povaze a temperamentu každého jednoho z nich a připravit jim pozitivní zkušenost. A tak ho jeden pesan za druhým "nacházeli" a pokud uměli, tak i vyštěkávali.

Arwen byla již také zkušenější, i domluvila se její panička, že zkusí vyhledávačku v té podobě, jakíá se vyžaduje ke zkoušce. Bylo však potřeba mít dalšího figuranta. Tohle je sport, který mne hodně zajímá (a dokázala jsem si při tomoto dopoledni představit psa, který by byl tímto výcvikem nadšený), proto jsem se přihlásila jako dobrovolník, abych měla šanci vidět to celé ze všech stran. A také abych se něco přiučila, protožer kamarádce pro Bena a Miyu figuranta dělávám.

Samotná akce byla pro mne nenáročná. Znamenalo to zalehnout v lese (a nebyl to moc přátelský les, bylo tu plno ostružiní, rostlinstva a klestí) a čekat, až mne Arwen najde a vyštěká. Zdálky jsem slyšela začátek akce a odhadovala jsem, odkud se kelpina přižene. Bylo to jasné, přišla proti větru a krásně štěkala až do příchodu paničky. Bylo to pěkné, takřka vzorové nalezení.

Potom to dále zkoušeli začátečníci s figurantem a nakonec si to v trochu obtížnějším modu dali i Ben a Miya. Oba byli nadšení, krásně našli. I když - Benovi se moc nelíbilo lézt do trní, je na svůj kožich hodně citlivý. Miya zas, ač je obvykle strašně uštěkaná, tentokrát malinko zaváhala. Ale dalším tréninkem se i tyto malé chybky vylepší. Důležité bylo jedno - psy to bavilo.

Áronek i Barunka "našli" zcela nadšeně. Áron jen nerad štěká, ale umí to. Jen... nu, nechce se mu. Není moc upovídaný a hlasitý, ale když se ozve, má nádherný hluboký sytý hlas.

Když už byli všichni psi spokojení, odměnění a nadšení pro některé novou zajímavou hrou, vyrazili jsme zpět na oběd. Čas letěl jako zběsilý.