Noc jsme přečkali divoce.
Přespávali jsme v karavanu. Kdyby se to počítalo jen kamarádka a já, byl by to luxusní nocleh. Ale Ben s Miyou usoudili, že ta postel je tu přednostně a hlavně pro ně a s vervou ji zabrali. Což o to, Ben je sice kus psa, ale spí klidně. Pokud pobýval v postelui, poměrně neškodně se stočil do nohou. Jen si pod sebe nasyslil co nejvíce z pokrývky. Své paničce gentlemansky přenechal zbytek, já klepala kosu ve spacáku. Zima by nebyla tak hrozná, kdyby se právě ten spacák nerozhodla anektovat Miya. Ta asi tak ve čtyři ráno usoudila, že toho spaní už bylo dost - venku už se nesměle objevovalo světlo - a že chce nějakou akci. S razancí sobě vlastní mi svým jazykem dopřála energický budíček. Ovšem ve čtyři ráno se mnou nejsou moc žerty, i zatočila jsem se do spacáku i s hlavou a snažila se ignorovat psí tlapky, které mi na břiše tančily kankán. Usmlouvala jsem to s tou kelpijáckou trapičkou do půl šesté. Pak už neodvratně začal nový den.
Když jsem se rozehřívala hrnkem čaje, další účastníci kursu v protější chatce ještě sladce spali. Ale někdy po sedmé i je začalo tahat ven sluníčko, natěšení pejsci a vůně ranní kávy. A v půl deváté to už u venkovní jídelny vypadalo jak v psím Babylónu. Všude byli psi. Pravda, australáci převažovali. Ale kelpiácký národ se nedal zahanbit. Mimo Bena, Miyi a Maikyho rozšířila řady nádherná černá holka Arwen, která se přijela podívat až ze Slovenska. Před devátou dorazil Maikyho bráška Áron a vzápětí i sestřička Bára. A šest kelpií se už dovede postarat o pořádný cvrkot.
Krátce poté se objevil také instruktor záchránařiny a vyrazili jsme ven.
Seznamovací lekce se odehrávala na nedaleké klidné louce za vesnicí, mezi lesíky. Volba byla jasná. Byla to momentálně jediná široko daleko posečená louka, kterou neokupovaly ani krávy, ani ovce. I koně byli dost daleko a psí ňafání je tak neplašilo.
Vyslechli jsme něco teorie, doplněné o proaktické ukázky. Ukázkouvým psem bykla Miya, kterou jsem měla na starosti. Instruktor si ji zvolil proto, že ji znal, protože ona i Ben již absolvovali záchranářský kurs. Jakmile si uvědomila, že je středem pozornosti, pracovala radostně a energicky.
Poté měli šanci vyzkoušet si alespoň první krůčky v tom všem i ostatní pejsci. Instruktor byl fantastický, dokázal se přizpůsobit povaze a temperamentu každého jednoho z nich a připravit jim pozitivní zkušenost. A tak ho jeden pesan za druhým "nacházeli" a pokud uměli, tak i vyštěkávali.
Arwen byla již také zkušenější, i domluvila se její panička, že zkusí vyhledávačku v té podobě, jakíá se vyžaduje ke zkoušce. Bylo však potřeba mít dalšího figuranta. Tohle je sport, který mne hodně zajímá (a dokázala jsem si při tomoto dopoledni představit psa, který by byl tímto výcvikem nadšený), proto jsem se přihlásila jako dobrovolník, abych měla šanci vidět to celé ze všech stran. A také abych se něco přiučila, protožer kamarádce pro Bena a Miyu figuranta dělávám.
Samotná akce byla pro mne nenáročná. Znamenalo to zalehnout v lese (a nebyl to moc přátelský les, bylo tu plno ostružiní, rostlinstva a klestí) a čekat, až mne Arwen najde a vyštěká. Zdálky jsem slyšela začátek akce a odhadovala jsem, odkud se kelpina přižene. Bylo to jasné, přišla proti větru a krásně štěkala až do příchodu paničky. Bylo to pěkné, takřka vzorové nalezení.
Potom to dále zkoušeli začátečníci s figurantem a nakonec si to v trochu obtížnějším modu dali i Ben a Miya. Oba byli nadšení, krásně našli. I když - Benovi se moc nelíbilo lézt do trní, je na svůj kožich hodně citlivý. Miya zas, ač je obvykle strašně uštěkaná, tentokrát malinko zaváhala. Ale dalším tréninkem se i tyto malé chybky vylepší. Důležité bylo jedno - psy to bavilo.
Áronek i Barunka "našli" zcela nadšeně. Áron jen nerad štěká, ale umí to. Jen... nu, nechce se mu. Není moc upovídaný a hlasitý, ale když se ozve, má nádherný hluboký sytý hlas.
Když už byli všichni psi spokojení, odměnění a nadšení pro některé novou zajímavou hrou, vyrazili jsme zpět na oběd. Čas letěl jako zběsilý.