Australský víkend II - Statek

30. května 2015 v 22:26 | Darina |  Kimbilio
Byl čas seznámit se s místem, na které jsem dorazila.

Připomínalo mi trochu statek, kam jsem chodívala ve svém dětství. Tento byl ovšem o dost větší. Šla jsem se s ním tedy rovnou z gruntu seznámt.

Na pasení tu muselo být přirozeně stádo ovcí. Na statku však jich bylo jenom pár a to ještě speciálních - totiž kamerunských. Obývaly malý výběh, na který bylo dobře vidět od jízdárny. Několik oveček, baran a zvědavé jehně, které zjistilo právě v tento den, že proleze mezi kládami ohrady. využívalo toho hojně k tomu, aby se vydávalo zkoumat celý okolní širý svět. Jak hrozilo nebezpečí, hupky dupky zpět do výběhu. Ale pokud nebyl v dosahu žádný člověk či ovčácký pes, potulovalo se a jeho smělost, co do vzdálenosti od výběhu, rostla.

O kousek dál bydlelo prasátko. Vypadalo jako miniatura svých divokých příbuzných, jen proti nim mělo o dost světlejší kůži. Jevilo se být spíše flegmatické povahy a s radostí vítalo každou dobrotu, která mu sadla do korýtka. Vedle koňských ubikací (a že tu bylo koní požehnaně) bydlely lamy. Byla to nádherná plachá stvoření s hlubokýma temnýma očima, poněkud zdrženlivá. Nebyly moc nadšené z přehnaného zájmu. Jedna z nich si dobrůtku z mé ruky vzala opatrně a zdráhavě, druhá byla pragmatičtějí a bez skrupulí mne hryzla. A dla najevo, že dobrotu sice ano, ale kamarádění tedy v žádném případě ne. S tou první, která byla nádherně žíhaná (to by byl svetr!) jsem se nakonec trpělivostí sblížila natolik, že se nechala opatrně podrbat pod krkem.

Nahoře u domu žily v bývalé králíkárně činčily, ale s těmi moc legrace nebylo. V chlívku protestoval kozel, který si také dokázal najít cestu ven, když už se příliš nudil a jeho zahánění zpět bylo naší první bojovkou. Zdrhat a uhýbat uměl parádně a statek měl zmáknutý. Vydal se tedy tam, kde čekal najít sladké listí pampelišek a prima travičku. Odchycen byl nakonec až na lepší žrádlo. Ale tu honičku si vychutnával a to, že je rychlejší, než my, lidé, také.

V chlévě bučely krávy, ale ty se chovaly zcela spořádaně a vzorně dodávaly mléko na výrobu domácího jogurtu i sýrů.

A pak zde byli psi. Smečka deseti hlav a chvostů, změť tlapek, kožichů, uší. Každý pes originál. Někde mezi nimi kelpiák Maiky, první a nejstarší potomek Bena a Miyi. V průkazu původu má jiné, mnohem honosněji znějící jméno, ale na Maikyho se naučil slyšet jedna dvě. Ze zvědavého nohatého štěněte s napucaným bříškem vyrostl za ten rok v krásného psa. Neopustily ho ovšem ještě štěněcí manýry, psí puberta s ním lomcuje o sto šest. Ale zůstal mu jeho typický kukuč. Občas zkrátka přemýšlivě zkrabatí čelo a tu je jasné, že vymýšlí další lotrovinu.

Dále je ve smečece několik autralských ovčáků a "malin". Nejvíc jsem si padla do oka s fenkou Kaelou, která byla velice kontaktní a přítelská. Na druhém místě pak s fenkou Áňou, která naopak kontaktní vůbec nebyla. Tvářila se, že tam vlastně vůbec není a nezajímáme ji. Po nějaké době se ale proplížila až ke mně a velice jasně si řekla o svou porci hlazení a mazlení. Jen se ale potřebovala rozhodnout sama, že má právě na mazlení náladu a že právě já budu vhodnou obětí. S australáky jsem se poprvé viděla intenzivněji a i když se mi mnozí líbili co do vzhledu, nebudu patrně nikdy stoprocentním fandou tohoto plemene. Snad proto, že dík jejich hustým kožichům ve mně evokují trochu těžkopádný dojem. Štíjhlejší belgičani u mne mají přednost. Ale znáte to - jeden rád vdolky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama