Australský víkend I - Cesta

25. května 2015 v 8:56 | Darina |  Kimbilio
Už nějakou dobu jsem měla chuť vidět se opět s psisky. A najednou se naskytla báječná příležitost k setkání nejen s Benem a Miyou, ale i se štěňaty. Tedy... oni už jsou to docela velcí psi. O to více jsem byla zvědavá, co vyrostlo z těch zvědavých nohatých, všude šmajdících malých kelpiích tornádek. Australský víkend nabízel splnění mých snů.

Naštěstí jsem kvůli tomu nemusela cestovat až do Austrálie. Stačilo jen kamsi mezi mezi Beroun a Rokycany, docela blízko krajiny, kterou znám a mám ráda. Brzké páteční odpoledne mne zastihlo na nádraží. Nechávala jsem za sebou stres opravování písemek, zkoušení i právě končícího semestru. To vše rychle vyfoukal vítr a já se jen starala, jak se trefit na místo, na které jsem měla dojet. A také, zda místní autobus, který se tu kodrcá mezi vesnicemi, počká na příšerně zpožděný rychlík, prý vyšší kvality. Mohu potvrdit, že to zpoždění opravdu kvalitní bylo. Na přestup mi zbylo rovných 60 vteřin a po nástupišti jsem klusala ze vší síly. Ale podařilo se. Vřítila jsem se na zastávku, k níž právě dojížděl autobus. Pak jsem se už jen usadila a nechávala kolem sebe plynout jarní krajinu, domky, kopce, potok. Silnička se kroutila, mírně stoupala a za nějakou čtvrthodinku mne autobus vyhodil na kraji ohromně po kopcích roztahané vesnice.

Směr, kterým mám jít, jsem tušila. Také jsem tušila, že mám najít kapličku u rybníka. Jen jsem podlehla bláznivému dojmu, že rybník přece musí být dole! Nebyl. Po nějakých stopadesáti metrech se mi to nezdálo, i zkusila jsem jinou cestu. V tu chvíli mi volala kamarádka, jestli prý přijedu. "Jsem skoro na místě, tedy ve vesnici," hlásila jsem jí. "Jen mi řekni, kde to je." "No, to já nevím a jsem tu sama, místní jeli na nákup. Ale ty to nějak najdeš," prohlásila. Její důvěra mne sice potěšila, ale nějaké přesnější informace bych uvítala raději.

U domu, kde jsem právě byla naštěstí zvelebovali svou zahrádku nějací místní lidé. Velmi slušně jsem se jich otázala, zda jdu dobře. Byli samá ochota, ale jejich popis cesty byl trochu svérázný: "No, půjdete tady nahoru, pak se dáte doleva, pak uvidíte koně. Ten barák je nad nima doleva." Ani zmínka o kapličce a rybníku. Pěkně jsem tedy poděkovala a vyrazila dál s tím, že si jejich informace budu muset přebrat, jak umím.

Nejprve jsem vysupěla do příšerného kopce. Pak jsem se dala dle rady doleva. Cesta stále stoupala a práci na ní předstírali dělníci, kteří tu neuspěchaně cosi bagrovali. Natolik neuspěchaně, že i já jsem neuspěchaně mohla projít. Jako na každé vesnici za mnou neuspěchaně hleděli a snažili se odhadnout, ke komu že to mám namířeno.

Přede mnou byla skupina domků a pod nimi bylo stádo koní. Oni jsou tu koně totiž prakticky všude. Ale tyto domky se nejevily být pravděpodobným cílem cesty. Hledala jsem statek. A statek znemená také zvířata. A na načančané zahrádce jako dlaň moc zvířat vážně neustájíte. Šla jsem tedy dál s tím, že směr držím a že zkusím najít tu kapličku. Po dalším čtvrkilometru jsem na ni narazila. A ejhle, před kapličkou plácek, za kapličkou rybníček a pod kapličkou pořádná vrata, jimiž projede i traktor. To musí být ono, zajásala jsem v duchu. A bylo. Byla jsem na místě. Teď už jen dobýt se dovnitř. To nebylo sice dvakrát jednoduché, ale po chvíli zvonění a bouchání jsem dosaáhla úspěchu a vrata se se skřípnutím pootevřela. Byla jsem na místě. Australský víkend mohl začít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama